Katolická církev v době okupace

Dr Jaroslav Kulač,

kancléř kapitulní konsistoře

Kristovo učeni lásky k bližnímu jest naprostým opakem nacistického učení násilí a nenávisti. Němcům bylo jasno, že věřící člověk nemůže býti nacistou.

Kdo však nebyl nacistou, byl podle jejich názoru škůdcem německého národa. Tím byl určen jejich poměr k církvi katolické, poměr krajně nepřátelský a nenávistný.

Vzpomněli na slova Písma: „Biti budou pastýře a rozprchne se stádo." Podle toho jednali s tvrdostí a krutostí nacistickému režimu vlastní.

Terčem jejich nenávisti stal se brzo kardinál dr. Karel Kašpar, jehož vlastenecké smýšlení jim bylo dobře známo. Nezakrýval je a netajil se jím. Odporoval neohroženě zásahům okupantů do vnitřních záležitostí církve. Bránil se všemi silami odstranění českých kněží pražské arcidiecése z pohraničního území, které bylo v mnohých případech provedeno brutálním násilím. Proti jeho vůli bylo v duchovní správě pražské arcidiecése zřízeno německé oddělení.

Nacista Bobe, převor řádu Maltézského, organisoval a podněcoval odboj proti ušlechtilému arcipastýři na stolici sv. Vojtěcha. Snil o tom, aby usedl na pražský arcibiskupský stolec, a bylo by se mu to také skutečně podařilo, kdyby nebylo nesmlouvavého negativního stanoviska Vatikánu. Aby se vlichotil nacistickému panstvu, upozornil Bobe na to, že by bylo možno Goebbelsovi u příležitosti jeho návštěvy v Praze darovati šest gobelínů z Velkopřevorského paláce v Praze III. Gobelíny byly stará překrásná práce z let 1726-38, z atelieru bruselského Petra van der Hecke. Nabídka byla samozřejmě přijata a Bobe je vydal bez potvrzení.

Bobe má na svědomí i bohatý archiv nedozírné ceny i knihovnu s cennými inkunábuliemi. Poručil hoditi do sběru starého papíru starou a velmi cennou knihovnu řádového historika fra Josefa Hamršmída i s jeho rukopisnou pozůstalostí. V tomto vandalském řádění mu pomáhal notorický opilec fra H. Sacher, který byl důvěrníkem gestapa. Jím byl také určen za zpovědníka vězňů na Pankráci.

Bobe a Sacher to byli, kteří uspíšili smrt ideálně a vlastenecky smýšlejícího arcibiskupa kardinála dr. Karla Kašpara, který zemřel 21. dubna 1941.

V poslední vůli projevil přání, aby při jeho pohřbu byla hrána a zpívána česká národní hymna „Kde domov můj ?“. Bylo mu vyhověno a při uložení jeho ostatků do arcibiskupské hrobky ve velechrámu sv. Víta hlaholila pod klenbami této svatyně píseň českému lidu zakázaná a nade vše mu drahá. Vháněla slzy do očí ale vlévala i víru do srdcí. Odpovědné osoby byly ovšem ihned persekvovány a uchránily se jen poukazem na výslovné přání zesnulého v poslední vůli.

Po smrti arcipastýřově se stupňovala persekuce a nabývala povážlivých rozměrů i forem. Z dvanácti členů metropolitní kapituly trpěli pod knutou nacistů:

Antonín Gebert. Zemřel ve vazbě.

Mons. dr. Antonín Bořek-Dohalský. Zemřel v koncentračním táboře.

Mons. dr. Otto Stanovský byl odsouzen k smrti ve spojitosti s odstraněním škůdce českého národa Heydricha. Diplomatickým zákrokem byl sice zachráněn jeho život, ale až do revoluce trpěl v koncentračním táboře.

Prelát dr. Otakar Švec byl sužován v koncentračním táboře v Mauthausenu a v Dachau až do zhroucení se nacistického režimu.

Administrátor fary u sv. Víta, Karel Šebor, byl vyhoštěn z Prahy.

Vdp. Ludvík Mrázek byl vězněn na Pankráci a v Terezíně. Ani vysoký věk (přes 70 let) jej nezachránil před mučením. Gestapo jej chtělo donutit k doznání činů, které ovšem spáchány nebyly, aby na základě takového doznání mohli zahájiti generální útok na představitele církve.

Také kněžstvo starobylého a památného kláštera Strahovského pocítilo zlobu nacistů. Provisor kláštera Antonín Lacina zemřel ve vazbě a další dva členové byli vězněni.

Klášter kapucínů byl zabrán, kvardián zatčen a řeholnici vyhnáni. Vyšehradský kanovník Mons. Bohumil Stašek byl pět a půl roku vězněn v Dachau.

Jak bylo pronásledováno kněžstvo, vysvítá z uvedeného přehledu:

Fary:

I. městský vikariát:

Týn v Praze I: kaplan Frant. Výborný internován v Zásmukách.

Sv. František v Praze I (křižovníci): velmistr Jos. Vlasák internován, 1 člen řádu zemřel v Dachau, další 3 internováni.

U sv. Ducha v Praze I: prof. reálky Karel Kratina bez viny popraven (na udání

šílence).

U sv. Jiljí v Praze I (dominikáni) : 5 členů internováno, z nichž 2 zemřeli (v Terezíně a v Osvěčímě.

Libeň: katech. Jan Šorejs internován.

Bohnice: administrátor Jan Karásek internován, i jeho nástupce P. Muška. Vysočany: farář Karel Nykodým internován.

Olšany: Frant. Konáš, internován.

Kobylisy: salesiáni: ředitel dr. Štěp. Trochta a další člen řehole internováni.

II. městský vikariát:

Sv. Jindřich: farář Václav Horák neprávem nucen do pense.

Sv. Štěpán: farář Adolf Hladík dvakráte internován.

Sv. Petr: kněží řádu křižovníků odtud neprávem vyhnáni.

Nejsv. Trojice ve Spálené ul.: kaplan Jan Vosátka internován.

Kostel kapucínů u sv. Josefa, Náměstí Republiky, těžce poškozen v boji v květnu 1945.

U sv. Ludmily v Praze XII: arciděkan Ant. Hoffmann vyhnán do pense,

administrátor Jos. Tutte internován v Dachau, kaplan Ladislav Pechač rovněž ; zde vnucen presentací Zem. úřadu německý farář Friedr. Kasper.

U Nejsv. Srdce Páně v Praze XII: dva duchovní internováni, jeden z nich zemřel (Jaroslav Zámečník).

Nusle: farář Mons. Alois Tylínek internován.

Braník: farář Emanuel Tfebický a další jeden duchovní internováni.

Podolí: farář Jos. Beran internován.

III. městský vikariát:

U sv. Mikuláše: farář Ferdinand Hrouda dvakráte internován, zemřel.

U P. Marie Vítězné, maltáni: 2 členové řádu internováni, fra Bobe vnucen za převora, faráře a vikáře 3. měst. obvodu.

U sv. Tomáše: farář a převor dr. August Schubert zemřel ve vězení, další člen řádu augustiniánů internován.

Smíchov: farář prel. Jan Pauly zemřel internován, kaplan dr. Hájek zemřel v Dachau, další kaplan internován v Terezíně.

Břevnov: dr. Karel Forst internován.

Liboc: farář Václav Holub internován.

Bubeneč: 4 duchovní internováni, z nich tři zemřeli. Arcibiskupské gymnasium vyvlastněno a rozpuštěno.

Dejvice: arcibiskupský kněžský seminář zabrán, bohoslov, fakulta spolu s universitou Karlovou zrušena, 2 profesoři internováni.

Veliký počet řeholníků internován, mnozí z nich zemřeli.

Z řádu Tov. Ježíšova internováni superior P. Koláček, mimo něho 27 členů řádu, z nich jeden popraven v Berlíně, 2 zemřeli.

Z řádu františkánů 6 internováno, 2 z nich zemřeli.

Z kongreg. redemptoristů v Praze III pronásledováno 42 členů, z toho 7 kněží, 26 bohoslovců, 1 gymnasista a 8 bratří laiků.

Milosrdným bratřím vyvlastněna nemocnice, fr. Václav Maryška zemřel v koncentračním táboře, bratří vyhnáni.

Benediktini z Emaus vyhnáni, klášter zabrán, utrpěl těžké škody při náletu

14. února 1945, z bratří 3 zemřeli v zajetí.

Školští bratří vyhnáni ze svých domů v Praze II, Johaneum, a v Bubenči (Svato-václavský konvikt).

Podobně trpěly i velmi četné řeholnice, zejména školské sestry u sv. Anny v Praze II, školské sestry v Praze XII (dívčí školy), voršilky a jiné.

Z tohoto přehledu, který není úplný, vysvítá, že pražské duchovenstvo plnilo národní povinnost svědomitě a odhodlaně. Kazatelé s nasazením vlastního života sílili v srdcích věřících víru, že Bůh dopomůže pravdě a právu k vítězství. Kněží mírnili žal těch, jimž krutý nacistický režim vyrval a usmrtil otce, matky, děti.

Mohou se tedy plně radovati z národní svobody a budou pracovati k tomu, aby slova modlitby Páně „přijď království Tvé“ stala se skutkem, to jest, aby činy lidstva byly určovány láskou, spravedlností, aby nebylo bídy duchovní ani hmotné.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf