Kam odcházejí Rusové?

Sergej Pjatakov

Autorka serveru Ukraina.Ru - Marina Prokopenko se zamýšlí nad Rusy, kteří zůstali za hranicemi Ruska po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Po rozpadu SSSR se ocitlo v zahraničí, na okraji historické vlasti ruského světa, 25 milionů Rusů. Mohli jsme se stát hlavní silou na politické a ekonomické scéně bývalých sovětských republik, průvodci a ochránci národních zájmů velkého ruského světa. Do jisté míry bylo možné udržet dále hranice SSSR, určitě transparentní a propustné. Mohly být odvráceny geopolitické dopady nejen ve východní Evropě (Pobaltí, Ukrajina), ale také ve střední Asii. Mohli jsme se stát zástupci a podporovateli ideje ruského světa v nové globální informační válce. Ale byli jsme zanedbáni.

Byli jsme opuštěni s takovou lehkostí a rychlostí, která vyvolala otázku, kdo vlastně podnítil genocidu ruského národa před dvaceti lety? Je jasné, že Jelcinovi a jeho věrnému týmu, vrhajícímu se na roztrhání a výprodej Ruska, nebyli k ničemu Rusové mimo zemi, ale ani v ní. S vysokým stupněm čestnosti si kdysi dovolil bývalý vicepremiér Turkmenistánu Hudabeyrdy Orazov říci: "Pokud má Rusko v této zemi zájmy, může snadno přejít práva krajanů". V 90. letech to žádný z nově vzniklých "elit" přesněji neřekl. Dnes v sousedních zemích zbývá 16 milionů Rusů. Až do roku 2014 byla proti nám, Rusům v zahraničí, uplatňována diskriminační kampaň a vytlačování do statusu "ne-občanů" se objevilo v Lotyšsku a Estonsku. Ve všech bývalých sovětských republikách, a to zejména na Ukrajině, došlo k zavírání ruských škol, vysokých škol, novin, ukončování rozhlasového a televizního vysílání. Ničili nás záměrným vytvářením ponižujících podmínek. Někdo měl odvahu "stát na svém", zatímco jiní dávali přednost zapomenutí na své kořeny a změně na "pravé Estonce nebo Ukrajince", sklonili se k zemi tak, že zlomili páteř. Bylo to těžké bez podpory ruského jazyka, ale my jsme si neměli stěžovat, nevyvolávat spory na veřejnosti. I v osudné chvíli jsme čekali a věřili – že nebudeme zapomenutí. A v tomto očekávání se někde vytvořily vlastní ruské komunity a kulturní centra, někde malé politické strany.

Může existovat Rusko bez Rusů? Ne území se zeměpisnou polohou, ale metafyzický a duševní stav, který nelze vidět a cítit? A může to to být Rusko? V roce 1991 byla největší ruská diaspora na Ukrajině - 11 milionů lidí. Ruský jazyk za svůj rodný považovalo 14 milionů lidí. Od roku 2004 úspěšně rozpoutala agresivní rusofobie a ukrajinizace konflikt mezi národní a jazykovou sebeidentifikací. Už tehdy bylo možno předpokládat, že v zemích bývalé ruské říše a Sovětského svazu - Ukrajiny – dojde nakonec ke genocidě. Ale věřili jsme, že se přikrade tato hrůza k nám, kteří žijeme pár kroků od Ruska, mezi velkým množstvím ruských lidí v ruských městech? Vše, co k tomuto dni existují na Ukrajině až po chrám Svaté Sofie a Lavru, bylo postaveno a vytvořeno za ruských knížat, carů a  sovětských generálních tajemníků.

Do roku 2014 zbyla na Ukrajině ruská diaspora jen 9 milionů lidí. Byli jsme rozptýleni a ponecháni sami sobě. Rusko nespěchalo s vytvořením oficiálních kulturních center ve velkých městech jihovýchodní Ukrajiny, s právní a finanční podporou diaspory (např. myšlenka "ruské karty" selhala), konzuláty vůbec nespěchaly s podporou slušného zacházení s krajany. Bylo snadné s námi zúčtovat. A ti, kdo připravili scénář Majdanu a následující genocidu, dokonale vše pochopili.   Jsou známa historická fakta o masovém vyhlazování ruštiny za první a druhé světové války. Desítky milionů byly vyhlazeny v koncentračních táborech, ale vždy se podařilo obnovit genofond. Ukazuje se, že sovětská elita byla zainteresovaná na existenci samotného Ruska, platil opak toho, z čeho je nyní očerňována.

Na jaře roku 2014 začalo na Ukrajině otevřené cynické fyzické vyhlazování Rusů na  Donbasu (10 tisíc lidí bylo zabito, 2 miliony uprchly) a ve zbytku Ukrajiny jsou vystaveni psychologickému, ekonomickému, jazykovému, sociálnímu a politickému násilí. Panuje pocit, že tyto nevratné procesy a etnické čistky budou dovedeny až do krajnosti. Kolik dnes zbylo ze 7 milionů Rusů (mínus 2 miliony po odtržení Krymu), kteří jsou připraveni směle prohlásit: "Jsem Rus"? Kteří jsou připraveni bránit národní identitu, jazyk, kulturu a historii? Jeden milion? Sto tisíc? A jestli to bude jen jeden člověk?

Marina Prokopenko publicistka, Mněnija, 24.02.2016, Ukrajina

http://www.ukraina.ru/opinions/20160224/1015704319.html

Pro České národní listy volně přeložil P. Rejf