K vztahům mezi čs. exilem a Němci

odsunutými z Československa

(Jak se vyrovnalo Německo s nacistickými zločiny?)

I.

Rada svobodného Československa i téměř všichni známí čs. politici v exilu odmítali s organizacemi odsunutých Němců jednat. Jen zcela výjimečně došlo mezi nimi k ojedinělé a zcela omezené výměně názorů, která měla pouze informativní charakter. Toto stanovisko čs. exilu vycházelo z programové zásady RSČ, že odsun Němců z ČSR je definitivní a uzavřenou záležitostí, na níž nelze nic měnit v současnosti ani v budoucnosti. Na požadavek Němců, že ČSR by měla být přebudována na federativním principu, který by odsunutým Němcům zajišťoval rovné postavení se státotvornými národy, odpověděla RSČ proklamováním zásady o nedělitelnosti republiky Československé v předmnichovských hranicích, jíž jednomyslně schválila a vtělila do svého programu. Tak prostor k jednáním mezi oběma subjekty byl RSČ minimalizován a nadto pečlivě a neprostupně uzavřen.

Bořivoj Čelovský ve svém díle Politici bez moci, vydaném nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy v roce 2000, mluví i o osudech některých čs. emigrantů v Německu. Vzhledem k tomu, že jde o velmi zajímavé údaje, u nás téměř neznámé, soustředíme se nyní právě na ně.

II.

J. Zich, sekretář Svazu čs. studentstva v exilu, jeden takový případ popisuje ve svém dopisu z 15. června 1950, adresovaném B. Čelovskému. „ Jeden kolega, který je v Německu od října 1948, propadl u screeningu, protože udal, že měl doma zbraně pro boj proti komunismu. Screener neznalý našich poměrů vzal věc přesně podle konstituce IRO a kolega propadl. Podává odvolání, které po více jak ročním čekání je vyřízeno ze Ženevy bez předvolání a přezkoušení původní výpovědi opět zamítavě.

Zije za hrozných podmínek v táboře v německé ekonomii Unterjettin­gen, kde jsou shromážděni velmi početní vyvrhelové lidské společnosti z nejrůznějších národností. Co to znamená žít v takovém táboře, to nepochopí nikdo, kdo v táboře nepobyl nějakou dobu. Němečtí kuchaři vaří mizerně a okrádají osazenstvo na přídělu, kde mohou. Před nedáv­nem to dostoupilo vrcholu, když odmítli dávat příděl másla pro děti.

Bylo z toho pobouření, tábor zahajuje hladovku. Přijíždí německá poli­cie - Überfallkommando, úředník Staatssekretariat fUr Flüchtlingswe­sen, sudeťák, který po delších výsleších určuje 23 lidi, mezi nimi tři Čechy včetně našeho kolegy, jako původce stávky a rozvratné elementy v táboře k převezení. Jsou převezeni jako zločinci do jiného tábora, kde jsou delší dobu drženi za ostnatými dráty. Dva dny nedostali jíst.

Potom trest nejhorší - přidělení do městečka u Heilbronnu. Dostává volnou jíz­denku a odjíždí tam. Jde na úřad práce, jak stanoví předpisy, práce ovšem není. V Německu je značná nezaměstnanost. Posílají ho na sociáIní úřad. Tam mu dávají jednu marku a posílají pryč. Pochodí řadu pomocných organizací, nikde mu však nemohou pomoci. Nemá kde spát, nemá co jíst. Nezbývá mu, než aby šel 60 kilometrů pěšky do Lud­wigsburku, kde mu snad komitét pomůže. Nezmiňuji se o tom, že všude na pomocných organizacích se setkal se sudetskými Němci, kteří jej častovali úšklebky a výsměšky. To je jeden případ. Takových jsem měl v jednom dnu na komitétu šest.

A to nemluvím o táboru Valka, kde sepa­ratisté a prchalovci vyvolávají neustále rozmíšky a rvačky. Dnes zrovna mi došla zpráva, že tam byla velká bitva s policií kvůli přehmatům tábo­rového vedení. Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce zraněno. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice.

A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Ve Valce máme již 3000 lidí, jejichž výhledy do budoucna jsou strašné. Žádná naděje na emigraci, budou snad muset zůstat v Německu."

Den 3. července 1950 dr. Slávik poskytl předsednictvu Rady tyto podrobnosti: „Ve Valce došlo k zastřelení osmnáctiletého uprchlíka. Německé noviny prezentovaly věc jako vzpouru. Naši líčí věc jinak. Mladík chtěl uklidit do bezpečí starce zraněného při neokoji, byl však na rozkaz německého policejního důstojníka zastřelen. Tisíc uprchlíků nastoupilo hladovku.

Ještě větší pobouření vyvolaly případy českých uprchlíků zatčených německou policii pro podezření, že se během odsunu sudetských Němců dopustili zločinů proti lidskosti. Nejdříve to byl František Kroupa, který byl zatčen v únoru 1949 německou policii v Mnichově pro podezření, že po válce týral v Jáchymově sudetské Němce. Kroupa uprchl do Francie a francouzská vláda jej odmítla vydat.

V roce 1952 zaznamenal světový tisk zatčení Václava Hrnečka v Mnichově. Sudetoněmecké noviny se daly do boje za odsouzení "KROUPY II". Podle zprávy pověřence RSČ gen. Dasticha se zatčením Hrnečka "sudetským Němcům a všem živlům prahnoucím po odvetě dostalo sousta", které jim bylo únikem Kroupy odepřeno. Zanedlouho byl zatčen další český uprchlík - Josef Kašpar.

Největší pozornost vzbudilo odsouzení Jana Kouřila v květnu 1951 porotním soudem v Karlsruhe k 15 letům žaláře pro činy, jichž se měl dopustit v roce 1945 proti Němcům v okolí Brna. Jak píše gen. Dastich, Kouřilova žádost o revizi rozsudku vyšší instancí byla zamítnuta týž den, kdy byli povolena revize případu IIsy Kochové, pověstné velitelky koncentračního tábora v Buchenwaldu.

Z těchto případů je jasné, že RSČ měla jen málo důvodů zaujmout vůči vysídleným sudetským Němcům stanovisko rozdílné od domova.

V prosinci téhož roku výbor Rady přijal zprávu o politické činnosti sudetských Němců, kterou předal "příslušným místům", ale bylo rozhodnuto ji nezveřejňovat. (C.d., str. 106 – 108)

III.

Zatímco tzv. sudetští Němci často iniciovali pronásledování Čechů, kteří se podle nich dopustili protiprávního jednání proti nim v době před přesídlením nebo v době odsunu, nevíme ani o jednom případu, že by podali oznámení na někoho z vlastních lidí za zločiny spáchané v době druhé světové války. Je známou skutečností, že mezi nimi byl značný počet příslušníků NSDAP, dokonce i výše postavených, gestapa, SS, dozorců v koncentračních táborech i tzv. protektorátní správ, či jiných nacistických zločinců. Nevíme též ani o jediném procesu, který by vedl k odsouzení ordnerů či jiných „sudetských“ Němců za zločiny, jichž se dopustili proti čs. občanům v době před Mnichovem a po něm. Za stovky mrtvých Čechů, nejen vojáků, ale i civilistů, tisíce raněných, nelidsky týraných a odvlečených dosud nikdo z nacizovaných Němců, kteří uprchli do Německa nebo tam byli odsunuti, nebyl v Německu, podle informací, které máme k dispozici, odsouzen. Naopak lidé tohoto druhu později tvořili značnou část Witikobundu, který byl vedle Ackermann-Gemeinde a Seligerovy obce součástí sudetoněmeckého landsmanšaftu, který tak získal i nacistické kořeny, z kterých dále vyrůstal.

V Německu v té době to nebylo nic výjimečného, že i zasloužili nacisté byli na svobodě a dokonce pobírali vysoké penze.

„Německý historik Josef Foschepoth vypracoval studii, podle níž bylo až dodnes v Německu stíháno 106 tisíc nacistů, jejichž režim zavraždil miliony lidí, zatímco v době studené války v letech 1951-68 hlavně za kancléře Adenauera stíhaly soudy SRN 125 tisíc komunistů za politické delikty… konstatuje autor a dodává, že odsouzeno bylo 6758 komunistů a jen tisíc nacistů.“ (Fakta z války podle historiků vyvracejí mýty o „čestném“ wehrmachtu, (KOV), Právo 9.1.2009)

Tzv. sudetští Němci neustále volají po zrušení potrestání našich lidí, kteří se proti nim, jak jsou přesvědčeni, provinili. Pokud toto volání bychom neměli považovat za pouze účelové, potrestejte zlé Čechy, měli by se odsunutí především sami vyrovnat se svou, v mnoha případech, zločinnou nacistickou minulostí. Křesťanský háv, přetažený přes hlavy nacistických zločinců, z nich neviňátka dělá.

IV.

O „vyrovnání“ s nacistickou minulostí v Německu píše velmi přesvědčivě Salomon Korn ve Frankfurter Allgemeine Zeitung z 10.10.2009. „Zničení 1400 synagog během a po křišťálové noci (z 9. na 10.11.1938) zmizelo zcela úplně z vědomí Němců. Viníci nebyli nikdy potrestáni. V r. 1949 trestní zákon o zločinech za nacistů vyšel vstříc těm pachatelům, kteří za „říšské křišťálové noci“ se dopustili zločinů. Bezprostředně po listopadovém pogromu nebyl – s výjimkou „rasové ostudy“ za znásilnění židovských žen – žádný pachatel volán k odpovědnosti. A po zákonu o amnestii v r. 1949 zůstala velká část zločinů spáchaných 9. a 10.11.1938 neodpykána.

Již v padesátých letech se nikdo nemusel obávat, že bude kvůli nacistické minulosti trestán.

Zatímco četní nacisté za pomoci zákonů o amnestii v r. 1949, 1951 a trestního zákona z r 1954 se dostali zpět do úřadů, získali hodnosti a především velkoryse vyměřované penzijní nároky, udělaly na druhé straně přeživší oběti při požadování nároků na odškodnění trpké zkušenosti, stejní finanční úředníci, stejný personál, který před rokem 1945 prováděl arizaci židovského jmění a židovských cenností z pověření nacistického státu odpírali, zašantročili nebo sabotovali hmotné odškodnění obětí.

Pánům z lansmanšaftu velmi vadí náš, jak říkají, amnestijní zákon. Snad jen „Benešovy dekrety“ nenávidí víc. Ale německé amnestijní zákony, které zbavily postihů tisíce nacistů, jaksi velkomyslně přehlížejí. Snad po celé Evropě vytrubují, jak náš zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, je právní zvrhlostí, kryjící zločince. Vzhledem k uvedeným souvislostem můžeme jednání těchto pánů, pokud chceme být slušní, označit za vysoce účelové. Pokud budou i nadále hrubým způsobem zasahovat do našich vnitřních záležitostí, vnucovat nám své požadavky, které ústavní či jiné zákony musíme změnit či dokonce zrušit, jaká opatření přijmout, jaké pomníky nestavět či naopak stavět, pak bychom jim už konečně měli říci, aby nejdříve pomohli udělat pořádek ve vlastním domě, Německu, a před vlastním prahem čtvrtého bavorského kmene. Pánové z landsmanšaftu, přejeme vám hodně zdaru v této práci.

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz

J. Skalský

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz