K vztahům česko-německým

I.

6. června 2009 se konal ve slovinské Lublani první evropský kongres vyhnanců, uprchlíků, obětí nacismu a fašismu v letech 1920-1945, kterého se zúčastnili delegáti z 11 evropských států. Jednání se zúčastnila i delegace Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.

Uvítací projev přednesl pan dr. Danilo Türka, prezident Slovinské republiky, jenž mimo jiné zdůraznil: „ Tímto posíláte jasnou zprávu těm, kteří si přejí přepisovat dějiny, zkreslit historická fakta a pravdu a využít k politickým účelům. Zpráva, kterou dnes posíláte, je také určena zemím, které dodnes plně neuhradily válečné reparace.“ Jeho slova byla zřejmě adresována Německu, jehož „zapomnětlivost“ platit válečné reparace je ve střední a východní Evropě notoricky známá.

Prof. Ivica Žnidaršič, prezidentka Spolku slovinských vyhnanců a uprchlíků, ve svém následném projevu akcentovala: „Doufali jsme, že rezoluce týkající se reparací válečných škod, schválená spojenci na mírové a reparační konferenci, bude uskutečněna. Ale krutá světová realita nám denně připomíná, že fašismus a nacismus stále žije. Jsme si vědomi, že rezoluce mírových konferencí nejsou plněny, protože některá práva stále zůstávají neuznána.“

Zatímco část Evropy bouřila a dosud bouří proti rozhazovačným a požívačným Řekům, kteří nadělali stamiliardy dluhů, a nyní potřebují pomoc Evropské unie, média jaksi zapomínala na to, že v posledních devíti letech vládla v Řecku pravice, která je za dluhy odpovědná a nikoliv současná socialistická vláda. Tato maličkost, současně i fakt, že důsledkem tohoto vládnutí bylo i uvrhnutí asi 20% Řeků do chudoby, jaksi panu Kalouskovi a mnohým dalším pravicovým politikům uniká.

Zvláště v Německu se zvedla vlna kritiky řeckého života na vysoké noze. Na hlasité projevy tohoto druhu zareagoval jeden z představitelů řecké vlády, že SRN dosud Řecku dluhuje za ukradené zlato. Odpověď Berlína, že Německo již poukázalo několik splátek na tento dluh, snad nikoho nepřesvědčila, že Řekové nejsou i nadále nucenými věřiteli Německa.

O reparacích, které dosud Německo Polsku nezaplatilo, se již nejednou zmínila celá řada polských politiků, a to někteří i opakovaně a velmi důrazně.

Jen v České republice politici jakoby zapomněly, že můžeme vůči Německu uplatňovat nároky na reparační a nereparační plnění. Na štěstí pro nás je suplují někteří odborníci z oblasti mezinárodního a ústavního práva, kteří tak činí již delší dobu. V této souvislosti vzniká otázka, proč naši politici se tomuto a podobným tématům z oblasti česko-německých vztahů vyhýbají jako čert kříži.

II.

Žít s německým národem v míru a dobrých sousedských vztazích je a musí být jistě jedním z cílů naší zahraniční politiky. Trvalý mír i dobré sousedské vztahy však mohou být založeny pouze na spravedlnosti. Té se však česko-německým vztahům zatím nedostává.

V minulosti i současnosti dochází k pokusům vytvořit dojem, že k dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích a k jejich vyváženosti, jak to líčí někteří naši politici a ochotně šíří řada médií, především těch, která jsou v německých rukou, snad již chybí to či ono humanitární gesto České republiky vůči části nebo dokonce celé německé menšiny žijící v našem státě, příp. i zahájení „dialogu“ s představiteli odsunutých Němců z Československa, vedoucí zejména, ale nejen k jejich určitému morálnímu odškodnění, ale např. též k určitému finančnímu odškodnění některých tzv. těžce postižených odsunutých Němců z Československa. O takovémto humanitárním gestu, před nedlouhou dobou opakovaně na nás vynucovaném, mluvili a dodnes občas mluví někteří ústavní činitelé a politici SRN i Rakouska a nepočetná, ale velmi hlasná česká skupina, která ve svém germanofilském zanícení odmítá vzít na vědomí určité historické souvislosti.

Určité části odsunutých Němců, pravděpodobně jejich většině, však nejde jen o nějaké humanitární gesto. V r. 1991 vláda Svobodného státu Bavorsko se obrátila na prof. dr. Felixe Ermacoru s žádostí, aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám. Vídeňský právník juristické dobrozdání samozřejmě podal. Ve svém elaborátu uvedl, že ztráty na sudetoněmeckém majetku lze vyčíslit na více než 100 miliard DM. Pilní „sudetští Němci“ však tuto částku zvýšili o úroky a někteří ji zhodnocují i nadále. Svého času mluvili až o 180 miliardách, které by ČR měla zaplatit za majetkové újmy, které jim vznikly v důsledku „vyhnání“.

Je zbytečné zdůrazňovat, že takovéto vidění dějin, konkretizované stamiliardovými požadavky agresorů vůči jejich obětem, které zaměňuje následek a příčinu, je ve svých důsledcích v podstatě velmi nebezpečným téměř soustavně opakovaným pokusem o revizi historie, většina našeho národa nesdílí.

Pan ing. J. Paroubek, svého času předseda vlády ČR, učinil, jak jsme přesvědčeni, poslední možný a nutný krok, kterým jsme byli povinováni. Projevil gesto dobré vůle ve vztahu k tzv. sudetoněmeckým antifašistům. Tito lidé si zaslouží naší plné úcty. Byli převážně součástí československého protinacistického odboje. Většinový sudetoněmecký proud v předválečné i válečné době v nich viděl, vedle Židů, největší nepřátele. Proto je jejich sudetoněmečtí soukmenovci, po krvavém zbití, posílali do koncentračních tábor.

K dosažení spravedlnosti v česko-německých vztazích je však třeba, aby SRN, jako právní nástupce nacistického Německa, udělala, jak jsme přesvědčeni, další potřebné kroky k vyřešení některých problému, které naše politika z nějakých důvodů nebyla schopná dosud nastolit, ke škodě desítek tisíc našich spoluobčanů nebo dokonce i celého našeho národa, a uspokojivě vyřešit, aby tak zbavila naše vzájemné vztahy značné dlouhodobé zátěže. O jaké skutečnosti jde?

1. Asi 150 000 našich spoluobčanů bylo po uzavření tzv. mnichovské dohody vyhnáno ze svých domovů v pohraničí, často jen s malými příručními zavazadly. Několik tisíc z nich, včetně  jejich obránců, již dříve bylo pronásledováno, týráno, zraněno, uneseno henleinovskými bojůvkami do Německa či dokonce zavražděno.

Tito vyhnanci se ve velké většině po válce sice vrátili do svých domovů, ale jejich domy, byty byly často neobyvatelné. V řadě případů jejich váleční obyvatelé, tzv. sudetští Němci, jejich nemovitosti i movitý majetek zničili či značně znehodnotili. Čeští navrátilci však přesto nebyli odškodněni.

Několik set tisíc Čechů, kteří z různých důvodů byli nuceni zůstat v Němci obsazeném území, bylo považováno za „méněcenné lidi“. Byli zbaveni všech demokratických práv a svobod, včetně práva na svůj jazyk, kulturu, vzdělání, byli připraveni o svůj majetek, germanizováni, zařazováni na nucené práce, terorizováni.

Podíl henleinovských Němců na rozbití ČSR i na následném terorizování českého obyvatelstva je značný.

Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči těmto poškozeným. Jsme přesvědčeni, že povinností SRN je poskytnout těmto poškozeným v době co nejkratší odpovídající odškodnění.

2) Mezi tragédie, ke kterým došlo v době druhé světové války, patří i nucené vystěhování českého obyvatelstva zejména z Neveklovska, Vyškovska a Podbrdska. Toto vystěhování, které nesmírně tvrdě postihlo snad i desítky tisíc našich spoluobčanů, patřilo ke krokům směřujícím ke germanizaci „česko-moravského prostoru“. Na vypracování germanizačních plánů i jejich realizaci se podíleli i henleinovští Němci, bývalí občané ČSR německé národnosti. Pováleční navrátilci často našli své domy zcela zničené či v neobyvatelném stavu.

Nevíme o žádném gestu dobré vůle, které by učinila SRN vůči takto poškozeným. Proto žádáme, aby i těmto poškozeným se dostalo příslušného odškodnění od SRN.

3) Je obecně známou skutečností, že v očích německých okupantů i tzv. sudetských Němců jsme byli téměř bezprávnými podlidmi, kteří měli pracovat pro vítězství nacismu. Poté měl být náš národ zničen , značná část měla být fyzicky zlikvidovaná. Tato likvidace probíhala již v průběhu války. Asi 350 000 našich spoluobčanů bylo Němci popraveno, umučeno, padlo v boji proti světovládným plánům nacistů. Na této genocidě českého národa se podíleli i „sudetští Němci“, kteří se stali součástí „panského národa“ a jako takoví se těšili významným výhodám, včetně značně vyššího vyživovacího standartu, zatímco my jsme žili v podmínkách genocidní teroristické nacistické okupace.

Je obecně známou skutečností, že nacisté naše země hospodářsky vysáli, zničili, ač před válkou patřily mezi silně průmyslově rozvinuté a relativně bohaté celky. Po válce jsme převzali jen zlomek dřívějšího našeho bohatství.

Na tento případ pamatují normy mezinárodního práva. Jednoznačně stanovují, že agresor je povinen nahradit škody, které vznikly obětem jeho agrese. My jsme byli obětí, nacistické Německo bylo agresorem. Jeho právním nástupcem je SRN. Právním nástupcem ČSR je Česká republika a Slovenská republika.

Naše reparační nároky vůči Německu byly Pařížskou reparační dohodou plně uznány. Spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 „360 miliard Kč (v hodnotě z roku 1938“) /JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku „Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil“, Právo, 9.11.1993/.

K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. „Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů.“

Na otázku redaktora J. Kovaříka, zda ČR může kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků, odpověděl prof. V. Pavlíček: „Ano, pokud záležitost nebude právně ukončena. Mírová smlouva, kterou mohla být za reparacemi učiněna tečka, uzavřena nebyla.“ (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1.10.2004)

Tvrzení kohokoliv o tom, že Česko-německou deklarací z r. 1997 se ČR i SRN zavázaly, že nebudou vznášet proti sobě majetkové nároky a tudíž nemůžeme požadovat na SRN ani reparace, je, jak vyplývá i z výše uvedeného, právně zcela irelevantní. O jaké majetkové nároky SRN jde, které se údajně vůči nám zavázala nevznášet? Jde snad o konfiskovaný majetek tzv. sudetských Němců? Nejde a podle mezinárodního práva ani nemůže jít.

V Pařížské reparační dohodě je následující ustanovení: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovat tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu … . Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.

Jen z uvedeného vyplývá, že ČSR jako signatární stát Pařížské reparační dohody měla povinnost německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nikdy nedostal do německých rukou, což učinila, a nadto hodnota tohoto majetku, nemusela být odečtena z reparačního účtu.

Jaké majetkové nároky se zavázala SRN vůči nám tedy nevznášet? Takový majetek, jak jsme přesvědčeni, ani neexistuje. Jinak řečeno: SRN se tedy zavázala vůči nám nevznášet majetkové nároky, které de facto ani de iure neexistovaly a ani neexistují.

Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků kýmkoliv. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení smlouvy o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však byla zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení „prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti.“ (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž výše se zmínil i prof. V. Pavlíček. Nečekejme, že Německo bez potřebného tlaku bude samo pracovat ke svolání této mírové konference. Dejme podnět k jednání o svolání mírové konference, která by se zabývala i reparačními povinnostmi SRN vůči dalším oprávněným státům. Splněním reparačních povinností SRN přispěje k upevnění mezinárodního práva v Evropě i ve světě. Svým jednáním dosvědčí, že agresor i po letech je povinen zaplatit škody, které způsobil svým obětem.

Konstatujeme, že SRN je povinna nám, i Slovenské republice, zaplatit stanové a mezinárodně uznávané reparace, a to v době přiměřené. Je ostudné, že v tomto směru Německo své závazky nejen dosud nesplnilo, ale dokonce se vyhýbá jakémukoliv jednání o nich.

Naše ústavní orgány se vzdát reparací nemohou. Naopak jsou povinny je vymáhat a vymoci.

4) Jak vyplývá z výše uvedeného, SRN poskytuje velké finanční prostředky na činnost tzv. vyhnaneckých organizací, přímo financuje i německé menšiny v sousedních státech a poskytuje prostředky i jiným subjektům, pokud vykazují činnost, jež je hodnocena jako důležitá pro německé zájmy.

S touto skutečností kontrastuje fakt, že Lužičtí Srbové, ač žijí již 13 století ve své vlasti, kterou od 9. století postupně germanizují Němci, nedostávají ani tolik finančních prostředků, aby mohli zachovat své dosavadní školy, kulturní instituce a tak udržet svou národní svébytnost. Udávaným důvodem je vždy nedostatek peněz, nebo záminka, že ve třídách není dostatečný počet žáků. Ptáme se, jak je možné, že miliony eur plynou z německých pokladen nejrůznějším adresátům, ale na plnění povinnosti SRN a příslušných německých zemí vůči Lužickým Srbům jako menšině v SRN nejsou peníze ani na udržení několika lužickosrbských škol a divadelních souborů. Domníváme se, že tyto kroky jsou součástí záměru postupně zgermanizovat celou Lužici.

Konstatujeme proto, že SRN je povinna v souladu se svými mezinárodními závazky plnit své povinnosti vůči lužickosrbské menšině.

5) Zatímco německé menšině v ČR je přiznán statut menšiny, která získává nejen české státní i j. finanční prostředky, ale i peníze a jinou pomoc od ministerstva vnitra či ministerstva zahraničí SRN, kterou jí zprostředkovává pražské velvyslanectví Německa v Praze, nebo přímou pomoc, jíž se těší např. od SL, Češi a Slováci žijící v Německu nemají statut národnostní menšiny.

Nejde však jen o naše krajany. Obdobně jsou na tom i jiné velmi početné národnostní menšiny, např. turecká, která žije v Německu často i v třetí generaci, polská, srbská aj.

Toto nerovnoprávné postavení de facto existujících národnostních menšin v Německu nelze v žádném případě tolerovat. Zatímco Němci si v plném slova smyslu pěstují a chrání své menšiny v jiných státech, které v důsledku toho někdy získávají i privilegované postavení, na druhé straně odpírají práva národnostních menšin četným menšinám v Německu.

Abychom tento stav změnili, je nutné novelizovat především Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z r. 1992, která uvedený asymetrický vztah zavedla. V důvodové zprávě Federálního ministerstva zahraničních věcí z listopadu 1991 je mimo jiné uvedeno: „Smlouva upravuje práva osob patřících k německé menšině v ČSFR, resp. Čechů a Slováků, kteří však netvoří na území SRN národnostní menšinu. Rozsah jejich práv je celkem totožný, i když u německé menšiny v ČSFR poněkud šířeji rozveden. Uvedená rozdílnost vyplývá zejména ze skutečnosti, že Češi ani Slováci se v SRN nekonstituovali jako národnostní menšiny, ale i z obav německé strany, aby případná symetricky formulovaná práva Čechů a Slováků v SRN a Němců v ČSFR nevedla k vytvoření precedentu pro občany SRN zejména tureckého a jihoslovanského původu, kteří by se mohli domáhat stejného přístupu.“

Ministerstvo zahraničních věcí ČSFR, vedené tehdy J. Dienstbierem, místo aby stálo na principu reciprocitě práv národnostních menšin české a slovenské v SRN a německé v ČSFR, a aby tedy jasně řeklo, chceme pro naše krajany u vás stejná práva, jaká dáváme Němcům u nás, opustilo naše krajany a vytvořilo pro ně v SRN nerovné postavení. A nadto neudělalo vůbec nic pro to, aby Německo alespoň podnítilo k poskytnutí práv národnostních menšin Turkům, Jugoslávcům aj.

Když se dostaneme na webové stránky, které nás informují o životě našich krajanů ve světě, můžeme si přečíst komentáře, že např. v Německu se úspěšně asimilovalo značné množství našich krajanů.

Výše uvedená smlouva na druhé straně však zakotvuje ustanovení, že příslušníci německé menšiny, tj. ti, kteří mají německý původ nebo se hlásí k německému jazyku, kultuře nebo tradici, mají zejména právo na rozvíjení své etnické, kulturní, jazykové a náboženské svébytnosti bez jakýchkoliv pokusů o asimilaci proti jejich vůli.

Uvedené skutečnosti v nás pak vzbuzují dojem, že asimilace Čechů a Slováků v Německu je žádoucí, zatímco asimilace Němců v ČR je nepřijatelná. Toto tvrzení podporuje řada faktů ze života německé menšiny v ČR.

Jsme přesvědčeni, že SRN v souladu se svými mezinárodními závazky je povinna poskytnout všem v Německu existujícím menšinám všechna menšinová práva.

6. Česko-německé vztahy velmi zatěžuje činnost sudetoněmeckého landsmanšaftu, jehož soustavné, již letité snahy o překrucování a přepisování dějin, opakované zásahy do našich vnitřních záležitostí, často i otevřeně protičeská politika, jsou notoricky u nás známé a kritizované.

Aniž bychom chtěli nějak rozvádět cíle SL, zdůrazníme heslovitě pouze několik jeho požadavků: a) Právo na vlast, tj. právo vrátit se do původní vlasti, České republiky; b) Právo na odškodnění, tj. právo na náhradu majetkových i jiných škod, které odsunutým Němcům vznikly v souvislosti s jejich přesídlením; c) Potrestání těch, kteří jsou odpovědni za odsun; d) Právo na autonomii spojené s právem na sebeurčení tzv. sudetoněmecké národnostní skupiny, a to až do odtržení.

Česká republika podle nazírání některých z nich se musí stát zemí, jež patří dvěma národům, českému a německému, proto musí jít o zemi dvojjazyčnou, čeština a němčina budou rovnoprávnými zemskými jazyky.

Nelze opomenout, že SL ovlivňuje ve smyslu svých cílů i německou menšinu v ČR, která přejímá nejen jeho terminologii, jež je v hrubém rozporu s termíny stanovenými příslušnými mezinárodními dohodami.

Tyto požadavky a toto vidění budoucnosti jsou pro většinu našeho národa naprosto nepřijatelné. Nadto hrubě porušují zásady mezinárodního práva.

Německá vláda, zvláště pak CDU/CSU, podporují SL finančně značně silně, i když se od některých jeho požadavků verbálně distancují. Již mnohokrát řada českých občanských sdružení vyzývala německou vládu a jiné ústavní orgány, pokud skutečně mají v úmyslu učinit přítrž sudetoněmeckým protičeským útokům, aby především omezily finanční prostředky, které poskytuje SL na podporu jeho činnosti.

Již dlouhodobě silnou kritiku značné části českých vlasteneckých sdružení přitahuje činnost tzv. sudetoněmeckého velvyslanectví v Praze. Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí již několik let, za podpory desítek dalších organizací, usiluje o zrušení této nepřátelské instituce. Argumentační zdůvodnění tohoto požadavku byla adresována celé řadě příslušných českých institucí. Přesto „velvyslanectví SL“ v Praze existuje i nadále.

Přejí-li si německé ústavní orgány lepší vztahy s ČR, pak, jak jsme přesvědčeni, musí také usilovat o zastavení nepřátelské činnosti SL vůči ČR a o zrušení jeho zastoupení v Praze. Vztahy mezi SRN a Českou republikou musí být v souladu s normami mezinárodního práva.

7. Je zřejmé, že SRN v souladu se svými tradičními cíli ne viditelně a ne přímo ovlivňuje i část elit nejen sousedních států, včetně ČR, a tak i podstatně modifikuje jejich vnitřní i zahraniční politiku. Domníváme se, že k prosazení svých zájmů SRN používá i např. českého tisku, který je v německých rukou.

Uvedeme jen jeden příklad německého zasahování do české politiky. Naše vztahy k Srbsku byly vždy velmi přátelské, blízké. Někteří němečtí politici však již počátkem 90. let minulého století mluvili o tom, že by Srbové měli být sraženi na kolena. Jednání Srbů označovali dokonce za příčinu první světové války. Na odtržení Kosova od Srbska Německo mělo svůj podíl. Němci ani Rakušané v boji proti Srbům neuspěli v první ani druhé světové válce, přestože se na území dřívější Jugoslávie dopouštěli hrůzných masových zločinů. Proto dodatečně muselo být Srbsko potrestáno. Německo se o to postaralo. Na druhé straně Německo ocenilo účast kosovských Albánců, muslimských Bosňanů, mimo jiné vytvořili i tito divizi SS, a Chorvatů na bojích po boku nacistického Německa. Tak to vidí mnozí z nás.

Česká politika opustila tradiční přátelskou politiku vůči Srbsku, uznala dokonce odtržení Kosova od Srbska a samostatnost Kosova, a to dokonce v rozporu s mezinárodním právem a rezolucí RB OSN č. 1244, v rozporu se stanovisky většiny národa. Na novém Mnichovu, jehož objektem bylo tentokrát Srbsko, se v důsledku německého vlivu podílela i ČR. Jak ostudné!

Uvedený proces, ovlivňování české politiky SRN, zašel již zašel tak daleko, že jedna česká politička dokonce mluví o našem uvázáni k německé boudě.

Bude-li německá politika postupovat tak i nadále, lze očekávat vzrůst protiněmeckých tendencí v ČR.

Vztahy mezi SRN a Českou republikou musí být založeny na normách mezinárodního práva, především na principu rovnosti, nezasahování do vnitřních záležitostí a plnění mezinárodních závazků.

III.

Uvedený příspěvek k diskuzi o česko-německých vztazích pojednává o krocích, které by, podle našeho názoru, měla SRN učinit, aby tyto vztahy byly založeny na principu spravedlnosti. Nelze jej považovat za vyčerpávající, ani za rigorózní. Je veden snahou o dosažení vyvážených a dobrých sousedských vztahů.

Je jinou kapitolou, jak by Česká republika měla přispět k dosažení tohoto cíle. Proto jsme se touto problematikou v našem diskusním příspěvku nezabývali.

JUDr. O. Tuleškov

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz