K vystoupení B. Posselta v hornofrancké místní skupině „sudetoněmeckého landsmanšaftu“

Mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)  na počátku svého sdělení prohlásil, že nejednoznačná formulace z padesátých let jako "prosadit znovuzískání vlasti"  a "navrácení majetku nebo jeho rovnocennou náhradu" se zrušuje.

Již v září minulého roku pan B. Sobotka, předseda vlády ČR, se vyjádřil o novelizaci stanov  jako o vstřícném kroku SL vůči nám. České veřejnosti prezentoval tuto dobrou vůli landsmanšaftu jako hotovou věc, tedy jako by novelizace nabyla právní platnosti. Vytkli jsme mu toto předbíhání realitě a poukázali jsme, že jde stále jen o návrh a proto platí stanovy v původním znění. Později jsme se od něj dozvěděli, že v listopadu r. 2015 stanovy budou platné v novém znění. Ani to se nestalo. Dokonce ani v současné době nám není jasné, zda novelizace stanov ve výše uvedeném smyslu nabyla právní platnosti.

Ale jsou věci mnohem důležitější. Obyčejný selský rozum nám každému z nás říká, že nikdo se nemůže vzdát  práv, která nemá, neměl a mít ani nikdy nebude. A to platí právě na novelizaci stanov SL.  Landsmanšaft nikdy neměl právo na znovuzískání vlasti, ani na navrácení majetku nebo jeho rovnocennou náhradu. Na základě rozhodnutí vítězných Spojenců z Postupimi byli Němci z Československa odsunuti. Toto rozhodnutí nebylo  změněno. Vlastí odsunutých Němců z ČSR je Německo, případně Rakousko. Na základě rozhodnutí Spojenců, zejména v Postupimi a konkrétně v Paříži, kde byla uzavřena Pařížská reparační dohoda, jsme byli jako její signatární stát povinni německý majetek konfiskovat tak, aby nikdy se nedostal zpět do německých rukou. Německo naopak bylo zatíženo reparacemi.

I podle mezinárodního práva je povinen agresor nahradit oběti škody, které jí vznikly agresí. Tedy Pařížská reparační dohoda byla založena nejen na rozhodnutí Spojenců, ale i na této nezpochybnitelné zásadě mezinárodního práva. Podle uvedené pařížské dohodě Československo nemuselo hodnotu majetku konfiskovaného odsunutým Němcům ani odepisovat ze svého reparačního účtu. Takže není to landsmanšaft, kdo má na nás právo požadovat nějaké majetkové plnění, ale jsme to my, konkrétně Česká republika a Slovenská republika, které mají nárok na reparace, které nám Spolková republika Německo dluží. Celkem se jedná asi o 360 miliard předválečných korun, tj. cca před 3 biliony současných  korun.

A to vše měl pan B. Sobotka jako předseda české vlády říci sudetům, Bavorákům, ale hlavně vládě SRN a současně požadovat  úhradu reparací. To se samozřejmě nestalo. Vzhledem ke známé statečnosti pana premiéra je otázkou, zda toho bude vůbec schopný. Pokud jde o reparace je pan předseda vlády výřečný jako ryba, jako v pohádce Bylo nebylo.

Aby bylo jasné. Představitelé SRN nám nikdy neřekli, že reparace nám neuhradí. Naopak! Jen žádali, abychom pochopili, že Německo je dosud rozdělené. Jakmile bude sjednocené, reparace zaplatí. To nám svého času tvrdil kancléř W. Brandt i někteří další němečtí státníci. Dokonce H.-D. Genscher nás žádal, abychom reparace nechali v klidu, než Německo se sjednotí, později pak žádal klid na přípravu voleb. A nakonec když naši zástupci začali na jednom z jednání s Německem mluvit o reparacích, odpovědí jim bylo mlčení. A Němci mlčí dodnes.

Je nutné mluvit na veřejnosti o reparacích. Je nutné odpovídajícím diplomatickým způsobem přimět Němce, aby se k nim vyjádřili.  Tuto debatu naše vlády, nejen ta současná, nám dluží. Mlčením se ničeho nedosáhne. Proto se tímto obracíme na vládu, aby nám osvětlila své stanovisko k německým reparacím, poučila nás,   a požádala Německo o jejich plnění.

A závěrem zdůrazňujeme, že velmi postrádáme hlasy těch, kdož léta křičeli a dosud křičí, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, nyní mlčí, pokud jde o krádeže našeho majetku Německem. Jeho hodnota byla vyčíslena na  miliardy korun. Nebo že by tato jejich „posvátná zásada“ se na Německo nevztahovala? 

Dr. O. Tuleškov