„Němci žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou etnickým společenstvím, které je součástí sudetoněmecké národnostní skupiny.“
Od r. 1989 německá menšina v Československu prošla zajímavým, ale značně konfliktním vývojem. Na jedné straně konkurujících si uskupení stál Kulturní svaz (KS) občanů německé národnosti Československa, jeho členové byli plně loajální k republice, a na druhé straně různé Svazy Němců, které po listopadu rostly jako houby po dešti, zpočátku se některé z nich nacházely pod ochrannými křídli Občanského fóra, což jejich rozmach velmi umožňovalo.
Tyto nové subjekty více či méně pošilhávaly po sudetoněmeckém landsmanšaftu (SL). Otázkou, kterou položil probíhající čas, bylo sjednocení německé menšiny v jedné menšinové organizaci. Toto úsilí však ztroskotávalo na vztahu k SL.
V září 1992 pozval Sudetoněmecký landsmanšaft pracovní skupinu německých svazů v Československu do Bad Kissingenu v Bavorsku. Schůzky se opět zúčastnil i předseda Kulturního svazu. V Bad Kissingenu, známém školícím středisku landsmanšaftu, bylo dohodnuto vytvoření Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jako reprezentace všech Němců, žijících v České republice. Požadavek KS o paritní zastoupení byl v modifikované podobě přijat. Nová reprezentace německé menšiny se měla skládat ze zástupců jednotlivých krajů podle klíče, který se řídil výsledkem sčítání lidu v roce 1991.
8. září sdělil tiskový mluvčí SL, že ustavující zasedání Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN) se bude konat 7. listopadu v Praze. V té době byl W. Piverka zvoleným mluvčím pracovní skupiny.
Ale již 24.10 v Liberci na zasedání pracovní skupiny došlo mezi jejími členy k prudkému názorovému střetu. Padla i slova o nové „páté koloně“ v Československu. Tato slova byla jednak odsudkem zaměření činnosti jedné skupiny funkcionářů, jejich vize menšinové opozice a jednak signalizovala hluboké a dlouhodobější organizační rozdělení českých Němců.
Zemské shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (dále jen ZSN) vzniklo 7. listopadu 1992 v Liberci jen díky velkému úsilí Sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho tehdejšího mluvčího Franze Neubauera, který na místo jednání vyslal svého osobního tajemníka Heinze Löfflera. ZSN tehdy konstatovalo „že Němci žijící v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou etnickým společenstvím, které je součástí sudetoněmecké národnostní skupiny. Právě kvůli tomuto podřizování se landsmanšaftu odmítlo Kulturní sdružení zapojit se do ZSN.“ (J. Kovařík, Právo 24.11.2000). V tu dobu dostávala každá organizace německé menšiny v ČR roční příspěvek 2,5 mil. Kč na svůj časopis a další statisíce na kulturní projekty. Ze SRN německá menšina v tu dobu dostávala téměř 30 mil. Kč.
Prezidentem ZSN se stal Erwin Scholze, který byl již dříve předsedou liberecké organizace. Vyhlášeným cílem ZSN, registrovaného u MV ČR dne 19.1.1993, byla seberealizace německé národnostní menšiny. Následující období bylo ve znamení vzniku dalších regionálních svazů.
Ještě před nimi vznikala střediska česko – německého porozumění. Potřebné finanční prostředky na jejich zařízení poskytla vláda SRN prostřednictvím SL.
„Koncepce rozsáhlé sítě česko – německých kontaktních středisek v ČR vznikla poměrně rychle a byla uskutečněna během roku po parafování československo – německé smlouvy. Původní koncepce předpokládala devět středisek, a to v Praze, Chebu, Českých Budějovicích, Chomutově, Liberci, Moravské Třebové, Šumperku a Opavě. Tento výběr lokalit odpovídal zhruba rozmístění Němců v ČR. Podrobnější pohled však ukazuje, že několik okresů s nejvyššími počty Němců nedisponoval vlastním střediskem. Formující se uvedené instituce svým místním rozložením se však blížily organizační struktuře Sudetoněmeckého krajanského sdružení. První konzultace o kontaktních střediscích proběhly na mnoha místech mezi zástupci tzv. domovských okresů SL a komunálními představiteli. Teprve v další fázi plánování, tj. když šlo o zprovoznění středisek, byli přizváni tuzemští Němci..“ (Andreas Götze, citovavané dílo)
Budování struktur Svazu Němců, označovaného některými českými Němci za pátou kolonu, zřizování česko – německých kontaktních středisek za účinné pomoci funkcionářů odsunutých Němců z Československa, vypracování Československo – německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci se zřejmě dařilo díky „zvláštnímu“ vztahu, které mělo ve volbách vítězné Občanské fórum jak k uspokojování potřeb německé menšiny v ČR, tak i k SRN. Připomeňme si, že od roku 1990 do počátku léta 1992 byl dr. P. Pithart předsedou vlády ČR. OF mělo velkou většinu i ve Federálním shromáždění ČSFR. V. Havel, prezident ČSFR, J. Dienstbier, ministr zahraničních věcí ČSFR, oba dva čelní představitelé OF, podepsali již zmíněnou nevyváženou mezistátní dohodu. Jistě i někteří místní činitelé OF se tehdy žádoucím způsobem angažovali. To vše probíhalo z části již v podmínkách připravovaného rozbití ČSFR. Proto obhajoba českých a slovenských národních zájmů, československých státních zájmů, byla velmi ztížena. To je druhá strana skutečnosti.
V r. 1993 bylo sídlo ZSN přeneseno do Prahy, kde po delší dobu užívalo rozsáhlé prostory reprezentačního domu Petra Parléře (dále jen DPP) v Praze 6. ZSN si samovolně začalo přisvojovat právo mluvit jménem celé německé národnostní menšiny v ČR. Od počátku tuto velikášskou snahu zpochybňoval KS, a to prostým poukazováním na skutečnost, že ve svazech, hlásících se k ZSN, je organizována pouze jedna desetina osob, které se přihlásily k německé menšině v r. 1991.
V průběhu druhé poloviny devadesátých let minulého století a počátkem prvního desetiletí tohoto století německá menšina vyvíjela činnost ve dvou občanských sdruženích, a to v Kulturním sdružení občanů ČR německé národnosti a Zemském shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Pozornosti a pomoci se dostávalo především ZSN. KS byl pod stoupajícím tlakem. Jeho členové ve vztahu k ČR byli loajální. Osobně jsem znal A. Bienerta, tajemníka KS, který v prvé řadě byl občanem ČR a teprve poté příslušníkem německé menšiny v republice. I on veřejně kritizoval protičeské aktivity SL. Při společných akcí obou menšinových organizací se členové KS drželi spolu, sedávali společně u stolů. Toto rozdělení často trvalo i po přednáškách a diskusích. Škoda, že se jim nedostalo větší podpory z české strany. Naši politici, bohužel, potřebnou rozlišovací schopnost tehdy mnohdy ani neměli. Někteří z nich však vědomě podporovali a stále podporují ZSN. Tak postupoval i SL. Bez ohledu na uvedené položme si otázku, zda může „diskriminovaná německá menšina“, z níž v tu dobu bylo v ZSN organizováno jen několik tisíc členů, uskutečňovat tak rozsáhlou činnost, jak výše jen příkladmo uvádíme? Přirozeně, že nikoliv! Můžeme spíše konstatovat, že již v tu dobu jde o menšinu a její organizaci, ZSN, které se těší nejrůznějším privilegiím, a to nejen ve srovnání s organizacemi jiných národnostních menšin v ČR, ale dokonce i s vlasteneckými, nikoliv nacionalistickými, organizacemi českého národa.
Přes určitou snahu spolupracovat si obě sdružení udržovala odstup, který byl dán větší občanskou loajalitou u členů KS a zřejmou příchylností ZSN, značné části její členské základny, k sudetoněmeckému landsmanšaftu a jeho politice, a i to přes jakousi umělou, formální, ale viditelnou „rozluku“.
Jak se pak vyvíjeli dále vztahy mezi KS a ZSN? Svého času byla zvolena do čela KS paní Irena Nováková, pod jejímž vedení KS se dostávalo stále blíže k ZSN, až v nedávné době programově se staly oba subjekty velmi blízké, můžeme říci snad téměř totožné. Vedení KS a jeho členové ztrácely dřívější loajalitu k republice a současně se přibližovali k SL. Dnes se KS zúčastňuje sjezdů SL i dalších jeho akcí bez jakýchkoliv problémů. Německá menšina, jak jsem přesvědčen, v ČR je loajální především k sudetoněmeckému landsmanšaftu, jehož se jako celek stala součástí, a stále méně k ČR. Toto konstatování je samozřejmě značně zjednodušující. Jistě i část německé menšiny je stále státotvorná, tak jak ostatně byli i jejich antifašističtí předkové, kteří po druhé světové války směli v republice zůstat.
Jinak můžeme sledovat nepříliš radostný vývoj v německé menšině. Jeho pokračování v probíhající době zaznamenáváme, ale, bohužel, bez světla, alespoň zatím, na konci tunelu.
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz