Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.
Skoncovat se zabíjením nevinných lidí
Světová pokroková veřejnost je pobouřena tím, že na různých místech naší planety dochází stále k zabíjení značného množství nevinných civilních obyvatel. Koncem minulého a počátkem tohoto roku se výrazně projevila nespokojenost lidu Tuniska a Egypta, která vyústila v porážku tamějších diktátorů. V obou případech byla příčinou nespokojenost pramenící do značné míry z materiální a sociální bídy značné části tamějšího lidu.
Když vypukly nepokoje v Libyi, většina hromadných sdělovacích prostředků se nás snažila a nadále snaží přesvědčit, že jde o nespokojenost s vládou Muammara Kaddáfího, a tudíž, že je nutno jej odstranit. Západní mocnosti v Radě bezpečnosti OSN menšinově rozhodli přijmout rezoluci, za kterou se schovávají, když bezprostředně v následujících hodinách začali bombardovat Libyi. A toto bombardování způsobuje četné oběti a četná zranění nevinných občanů.
Ale dokumenty OSN nevydávají svědectví o tom, že příčiny nespokojenosti v Libyi jsou totožné s těmi v Tunisku a Egyptě. Je známo, že svržení tuniského prezidenta bylo motivováno sociálně politicky. Ještě více trpí Egypt sociálními nerovnostmi, které vedly k pádu tamějšího prezidenta Mubaraka. Ale Libye dosáhla v posledních desetiletích prudký ekonomický rozvoj, který vedl k odstranění bídy libyjského lidu a dokázal ho zabezpečit materiálně a také mu poskytnout četné sociální vymoženosti. Podle loňské statistické ročenky OSN o lidském rozvoji, která vykazuje index lidského rozvoje, který se skládá z indexu délky očekávaného lidského života, indexu vzdělání a indexu hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele, což v současnosti nejlépe charakterizuje kvalitu života obyvatelstva a podle této kvality života OSN stanovuje každoročně žebříček států, které člení do tří, v poslední době do čtyř skupin, a to: 1. státy s velmi vysokým stupněm lidského rozvoje, 2. státy s vysokým stupněm lidského rozvoje, 3. státy se středním (průměrným) stupněm lidského rozvoje a 4. státy s nízkým stupněm lidského rozvoje.
Poslední statistická ročenka Rozvojového programu OSN za rok 2010 uvádí žebříček 169 členských států, z toho 49 afrických. Největší skupina – 35 afrických států – zůstává dosud v kategorii států s nízkým stupněm lidského rozvoje, 10 afrických států postoupilo do kategorie středního stupně lidského rozvoje a pouze 4 africké státy se dostaly do skupiny států s vysokým stupněm lidského rozvoje. Z nich na prvním místě figuruje Libye, která jako první v pořadí afrických států zaujímá 53. místo v celosvětovém žebříčku. Před deseti lety v ročence téhož původu zaujímala Libye mezi 174 členskými státy OSN ještě teprve 72. místo. Za oněch deset let předstihla v indexu lidského rozvoje velkou skupinu států, mezi nimi takové významné, jako je například Ruská federace, Gruzínsko, Bulharsko, Malajsie, či Mexiko, Panamu, Belize a z afrických států Mauritius.
Tento prudký ekonomický a sociální rozvoj se projevuje i v praktickém životě Libyjců, jak o tom píše Karel Kluz ve své práci, když cituje dva britské novináře, „kteří nejsou v žádném případě příznivci libyjské revoluce a kteří ve své knize „Kaddáfí a libyjská revoluce“ nakonec museli napsat: „Mladí lidé jsou dobře oblečeni, živeni a vzděláni. Dnes si vydělávají v průměru na hlavu více než Britové. Nerovnost ročních příjmů je menší než ve většině států světa. Libyjské bohatství je rozděleno spravedlivě v celé společnosti. Každý Libyjec má zajištěno bezplatné (a často vynikající) vzdělání, lékařskou a zdravotní péči. Nové školy a nemocnice jsou impozantní podle všech mezinárodních standardů. Všichni Libyjci mají vlastní dům nebo byt, automobil, TV, video a telefon.“ (Kluz, Karel: Imperialistické války, rukopis, květen 2011, s. 10-11.) Za těchto okolností těžko očekávat v Libyi stejnou motivaci se stejnými důsledky jako v Tunisku, které se dostalo v žebříčku indexu lidského rozvoje v členských státech OSN na 81. místo a v Egyptě, který se zařadil na 101. místo.
Tato fakta však ještě nevylučují jakoukoli opozici vůči Muammaru Kaddáfímu. Zajisté je v Libyi, založené do značné míry na kmenových principech, nedostatek demokracie, jak je chápána v kapitalistických státech Evropské unie a USA, což vede k určitým sporům. Je zajisté více sporných otázek, které hýbou uspořádáním libyjské společnosti, ale zdá se mi, že žádný z těchto dílčích rozporů nemůže vzbouřit zabezpečené široké lidové vrstvy v masovém měřítku proti stávajícímu uspořádání společnosti; vždyť by je čekalo jen zhoršení jejich materiálního a sociálního postavení. Taková je i naše zkušenost. Proto bylo zapotřebí vnějšího zásahu západních mocností ve prospěch opozičních sil, proto jejich cílem bylo skoncovat se životem Muammara Kaddáfího, bombardováním jeho rezidence, oslabit jeho ozbrojené síly. Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen se právě nedávno pochlubil tím, že NATO v Libyi poškodilo nebo zničilo 1800 vojenských cílů (NATO ničí Tripolis. Haló noviny, 7.6.2011). Francouzský prezident Sarkozy slíbil „separatistům v Benghází pomoc helikoptérami, bombardéry a transportem vojsk, což má být vojenské dobývání země“ (Arzalier, Francis: L´Affaire DSK. Parlons clair, 2011, červen, č. 80). Americký prezident prohlásil, že „kancléřka a já jsme se shodli, že Muammar Kaddáfí musí odstoupit.“ Merkelová řekla, že „Německo hodlá zřídit zastoupení v povstalecké baště Benghází a pomoci s výcvikem bezpečnostních sil, se školstvím a budováním institucí“ (Merkelová slíbila pomoci v Libyi s výcvikem. Právo, 8.6.2011). Následně ministři obrany Severoatlantické aliance rozhodli, že agrese v Libyi potrvá další tři měsíce, případně tak dlouho, jak bude zapotřebí. Vzhledem k tomu, že se na této agresi aktivně podílí jen menšina členských států NATO, vyzval šéf 28členné aliance k rozšíření účasti. (NATO bude dál zabíjet podle potřeby. Haló noviny, 9.6.2011).
Vzniká otázka, proč tato aktivita západních mocností proti libyjskému řešení vnitřních problémů nesrovnatelně odlišná od řešení vnitřních problémů v Tunisku a Egyptě? Především jde o kvalitní libyjskou ropu s tím, že v roce 2012 má skončit koncese velkých naftových společností, které mají právo na těžbu libyjské ropy a není vyloučeno, že smlouvy budou uzavřeny s jinými společnostmi, například s čínskými a indickými. Navíc, USA a některé země Evropské unie mají Libyi dlužit na 200 miliard dolarů a Kaddáfí požaduje jejich zaplacení. Navíc je známo, že ve větší hloubce pod Saharou se nacházejí mohutné zásoby vody, které by mohly sloužit k zavlažení značné části Libye a přeměnit kus Sahary v úrodnou zemi. To by mělo stát údajně 27 miliard dolarů, přičemž vedení Libye si už objednalo projekt a rozhodlo uvolnit na výstavbu potřebné peníze, a to bez využití zahraniční pomoci. (Viz: Kojzar, Jaroslav: Jak to vlastně v té Libyi je? Haló noviny, 21.4.2011). Není snad proto cizí vojenskou intervencí likvidováno velké bohatství Libye včetně infrastruktury, aby její vláda byla nucena zmíněné finanční částky dát na obnovení vybombardované země? A konečně, není snad po chuti západním mocnostem, dříve koloniálním, spolu s vnitřním uspořádáním společnosti i název státu – Libyjská arabská lidová socialistická džamahíríja?
Za těchto okolností je hlavním úkolem pokrokových, demokratických sil světa usilovat o zastavení zahraničního vměšování do vnitřních záležitostí Libye a pomoci při jejich řešení mírovou cestou. Mezi tyto síly se hlásí i Rusko a Čínská lidová republika, které při projednávání rezoluce č. 1973 v Radě bezpečnosti se při hlasování zdržely a nevyužily práva veta, nicméně od počátku se Rusko distancovalo od útoku na Libyi a v současné době prezident vyslal do Benghází zvláštního vyslance, aby jednal s představiteli povstalecké přechodné Národní rady s tím, že Moskva je připravena sehrát roli zprostředkovatele mezi rebely a Kaddáfího vládou. Podobnou roli je připravena sehrát v libyjském vnitřním problému i Čínská lidová republika (Rusko a Čína vyjednávají s Libyjci. Haló noviny 8.6. 2011).
Byl jsem potěšen, když jsem před nedávnem od svého francouzského přítele Bruno Drweského dostal prvomájovou Francouzsko-arabskou výzvu, která celou tuto problematiku posuzuje komplexně, pokrokově, a to v rozporu se šířením Sarkozyho agresivního ducha ve Francii a ve francouzsko-arabských vztazích. Tuto výzvu jsem se pokusil přeložit a nyní ji jako příklad vzorného postoje některých západních pokrokových kruhů přikládám.
Francouzsko-arabská výzva
V rozporu s principy Charty Spojených národů, zakazující veškeré vměšování do vnitřních záležitostí států, počítající s použitím síly jen v případě ozbrojené agrese jednoho státu proti jinému, Rada bezpečnosti svou rezolucí č. 1973 porušila svou vlastní legislativu tím, že pod tlakem Spojených států a jejich nejbližších spojenců potvrdila jejich vměšování do libyjského vnitřního konfliktu. Jde o rozšiřování „práva vměšování“, které již po několik desetiletí stavějí do popředí bývalé koloniální velmoci proti státům dříve kolonizovaným... Ve chvíli, kdy bez jakékoli reakce v OSN cizí armády vtrhnou do Bahrajnu, aby podpořily krále, který se energicky staví proti demokratickému hnutí ve své zemi, která chrání americké loďstvo hlídkující v arabsko-perském zálivu, Západ mlčí. Přitom je spoluvinně nečinný vůči akcím Izraele usilujícího o v principu suverénní území Gazy, kde „trestné oddíly“ se zaměřují jasně na rodiny a příbytky se stejnými důsledky a se stejně sprostým zapíráním. V Libyi se pokoušejí zavraždit vedoucí činitele, zabíjejíce mimochodem členy jejich rodin, čehož je svět svědkem právě této noci. Máme co dělat se zevšeobecňováním a šířením „dvou vah, dvou měr“, což otvírá cestu k vládě zákona silnějšího. Přitom mezinárodní legislativa byla poněkud zmocněna k umírněnosti, a to v závěsu tragických zkušeností obou světových válek. A někteří lidé mluví už o vměšování do záležitostí Sýrie, která je konfrontována s vážnou vnitřní krizí, jejíž příčiny jsou, jak se zdá, přinejmenším zčásti externí. A zatím zahraniční intervence probíhá na Pobřeží slonoviny pod záminkou, že připadne mocnostem dominujícím v OSN definitivně zvolit, kdo bude vítězem voleb a toho pak prosadit silou.
A v závěsu tohoto napříště neomezeného rozrušování mezinárodního práva i sama rezoluce č. 1973, která počítala jen s bombardováním sledujícím zabránit eventuálním masakrům civilistů, byla ihned porušena samotnými strůjci, kteří zacílili v otevřené krajině vojenské operace tripolské vlády, aniž by naopak rušili ofenzívy jejich protivníků. Od nynějška je schválen cíl svrhnout libyjskou vládu uznanou většinou zemí, obzvláště Africkou unií. Africká unie ve světě vyvíjejícím se tak říkajíc k posílení úlohy „regionálních organizací“, byla totálně ignorována atakujícími mocnostmi za to, že byla proti bombardování zaměřenému proti jednomu ze svých členů. Útok proti Libyi představuje zrychlení pokusu vrátit se k neokolonialismu v arabském světě a v Africe, což vysvětluje rostoucí pranýřování, které tento nebezpečný proces vyvolává ve většině neangažovaných zemí i jinde. V tomto kontextu francouzsko-arabská výzva nemůže mlčet, neúčastnit se vnitřního libyjského konfliktu a vyhlašuje znovu svou oddanost internacionální zákonnosti založené na nedotknutelných principech Charty Spojených národů, které sledují respektování plné a exkluzivní suverenity států a národů bez vnějšího vměšování zvolit si formy vlády, které jim vyhovují.
Paříž 1. května 2011.
Prezident: René Lacroix; viceprezident: Sliman Doggui;
Generální tajemníci: Patricia Latour; Bruno Drweski;
Byro: Jean-Pierre Bastid, Maurice Cury, M. Da-Rhobi, Christiane Suchet, Jean-Gabriel Cochet, Serge Roux
Koordinátor: Yves Vargas
Cesta k míru Libyi aneb S pravdou a láskou na věčné časy
Mírutvůrci B. Obama, N. Sarkozy, a D. Cameron napsali článek do NY Times nazvaný „Cesta k míru v Libyi“. Jak se by se dalo čekat, není to radostné čtení. V článku se silně dovolávají humanitárního účelu mise NATO v Libyi, to jim ale nebrání v konstatování, že Kaddáfi musí pryč. Ovšem pozor: ne silou, to se přece ve válce nedělá.
„Naší povinností pod rezolucí Rady Bezpečnosti OSN 1973 je chránit civilisty a to děláme. Nejde o to odstranit Kaddáfiho silou. Je ale nemožné si představit budoucnost Libye s Kaddáfim u moci. Je správné, že Mezinárodní trestní soud vyšetřuje zločiny spáchané na civilistech a strašlivé porušení mezinárodního práva. Je nemyslitelné, aby někdo, kdo se snažil zmasakrovat vlastní populaci, mohl hrát roli v budoucí vládě. (…) Režim se musí stáhnout z měst, která okupuje, včetně Adžedábíi, Musraty a Zintanu a vrátit se zpět do svých kasáren. Dokud je ale Kaddáfi u moci musí NATO pokračovat v operaci, aby byli chráněni civilisté a tlak na režim narostl. Potom může začít autentický přechod od diktatury k inklusivnímu (pozn. po čistce Kaddáfiho frakce?) ústavnímu procesu, řízeného novými vůdci. Aby se tento přechod povedl musí Kaddáfi nadobro odejít.“
Tato partička premiérů a prezidentů v tom má jasno: Kaddáfi je ze všech darebáků ten největší, a proto rozhodli o tom, že už není legitimní vládce. Kaddáfimu hrozí, že bude postaven před Mezinárodní trestí soud a obviněn ze zločinů proti lidskosti apod. – jen těžko by se mu snažili pověsit na krk obvinění z genocidy jako Slobodanu Miloševičovi. Je otázkou kolik lidí má Kaddáfi skutečně v tomto smyslu na svědomí, vezmeme-li v potaz, že užití síly vůči rebelii může být legitimní. Jak dokázat úmysl svévolně zabíjet civilisty, pokud Kaddáfi („legitimně“) bránil svůj režim? Právo není moje silná stránka a nemám příliš tušení, jak pánové hodlají s Kaddáfim „vyřídit“, z výhrůžného tónu trojky Obama-Sarkozy- Cameron, ale lze tušit, že mu bude měřeno nejpřísnějším metrem. Pochybuji, že Obama u něj bude velkorysý jako u Bushe, nad jehož zločiny – a myslím, že je na místě otázka, zda mu v tomto ohledu sahá Kaddáfi alespoň po kolena – jenom mávl rukou, případně navázal na Bushovy nejlepší tradice.
Za další je potřeba prošetřit alegace z bombardování civilistů, tedy forma užití síly, která by mohla Kaddáfiho usvědčovat z nerozlišeného zabíjení civilistů – dokonce ministr obrany Robert Gates a admirál Mullen přiznali, že nelze potvrdit údajné bombardování civilistů Kaddáfiho letectvem (Na otázku: “ Viděl jste nějaké důkazy o tom, že (Kaddáfi) skutečně otevřel palbu na vlastní lidi ze vzduchu? Máme o tom zprávy, ale máte o tom potvrzení z nezávislých zdrojů. Do jaké míry?“ Gates odpověděl: „Viděli jsme tiskovou zprávu, ale nemáme o tom důkaz.“ Mullen dále dodal, že „Nemáme naprosto žádný důkaz.“; ani trojka Obama-Sarkozy-Cameron nemluví o počtu mrtvých, pouze věří, že ochránili „desítky tisíc“ Libyjců); zprávy o bombardování civilistů zpochybnila i ruská armáda. Podle Human Rights Watch po dvou měsících obléhání města Misuraty přišlo o život 257 lidí, včetně vojáků a rebelů. Invaze byla také ospravedlňována Kaddáfiho slovy, že povstání bezmilostně potlačí, což bylo interpretováno tak, že hodlá masakrovat civilisty. Kaddáfi ale v proslovu mluvil jmenovitě o úmyslu zacházet s rebely, kteří se nevzdají. Nemluvil o civilistech, dokonce slíbil amnestii nebo možnost odejít do exilu těm rebelům, kteří složí zbraně. Proti jeho domnělé krvelačnosti mluví i fakt, že nepopravil spoustu vězněných rebelů (to vše viz článek Alana Kupermana pro Boston Globe).
Zajímavé, že naše trojka zdůrazňuje „bezprecedentnost“ a „historičnost“ rezoluce RB OSN o intervenci v Libyi. Sarkozy dokonce mluví o zcela novém „módu světového vládnutí“, který tato rezoluce otevřela. Více o tom Tony Cartalucci:
„Mezinárodní komunita“, o které mluví malí poskoci jako Joe Lieberman, nebo myšlenka „nového modelu světového vládnutí po rezoluci RB OSN 1973“ jeho stejně neschopného francouzského protějšku N. Sarkozyho, nejsou koncepty, které zavedli tito „volení zástupci“, ale jsou spíš produkt korporátních think-tanků, které jim dávají klíčové body do proslovů. Je to korporátní-finančnická oligarchie, která tvoří „mezinárodní komunitu“, a která se chce chopit moci skrze „globální vládnutí“. Jejich cílem je eliminace národní suverenity a prosazení jejich agendy a zákonu-regulací, aby byla dosaženo homogenity napříč všemi národními hranicemi.
Abychom viděli, čí pohled Lieberman a Sarkozy zprostředkovávají, podívejme se na zprávu Brooking Institute z února 2001 nazvanou „Libye je zkouškou nového mezinárodního řádu“. V něm mluví o nadřazenosti mezinárodního práva nad národní suverenitou a vidí případ Libye jako výzvu. Obávají se, že pokud by bylo Libyi dovoleno porazit „mezinárodní komunitu“, mohla by v důsledku být ohrožena její „rozhodnost a kredibilita.“
Jiná zpráva Brooking Institute nazvaná „Bifurkace středního východu“ se zmiňuje o možnosti „mobilizovat arabskou ulici“ za účelem konfrontace států jako je Libye, Sýrie, Írán – všechny jsou přímo jmenovány. Nikde nebyla zmíněna ropa, ani obrovské zisky, které by získali kontraktoři. Přestože to je hlavní podmět k tomu, aby se za kampaň postavili za regionální kampaně jednotlivé korporace, není to v žádném případě nejdůležitější podmět. Konečným cílem je světová vláda, eliminace hranic a monopolistický korporátně-finančnický kartel, který může systematicky eliminovat veškeré překážky k hegemonii – jinými slovy, sen všech oligarchů od počátku věků.“
Pro shrnutí: trojka Obama-Sarkozy-Cameron mají pevné předsevzetí ve jménu lidských práv a demokracie vše dotáhnout do konce, což vzhledem ke nešťastným výsledkům dalších dvou válek a „budování národů“ (nation building) USA a NATO v Iráku a Afganistánu nevěstí nic dobrého. Globalistický think-tank Brooking Institute, mozková kapacita, která stála za vznikem OSN či Marshallova plánu, který je sponzorovaný plejádou nadnárodních korporací (od Goldman Sachs přes Lockheed Martin až po Pepsi-Cola), a má od počátku svého vzniku má vazby na rodinu Rockefellerů, mluví o Libyi jako o zkoušce při přechodu k novému světovému řádu. Megaloman N. Sarkozy mluví o úplně novém precedentu pro světové vládnutí po rezoluci RB OSN 1973, americký senátor Lieberman vidí Libyi jako precedent pro útoky na další země, které čelí destabilizaci klasickým mixem akcí zpravodajských služeb a neziskovek, jako je Sýrie („Je zde nyní precedent, který v Libyi ustanovila mezinárodní komunita. A ten je správný.“). Je na místě skepse vůči zprávám, které přicházeli z Libye v době před rozhodnutím RB OSN o intervenci. Existují vážné důvody k podezření, že intervence v Libyi je součástí širší geopolitické strategie, a že tedy byla dopředu plánována (o tom např. Paul Craig Roberts, kongresman Dennis Kucinich,nebo Michel Chossudovsky) . Intervence v Libyi smrdí nejen pokrytectvím, ale i další zradou principů, které zastává ta skutečná mezinárodní komunita.
http://srsen.wordpress.com, publikováno 16.6.2011, autor: SocTraf
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz