K tragedii československých židů za německé okupace v letech 1939-45

Protižidovská propaganda

Zdenka Neumannová

V boji proti židům v Čechách a na Moravě používala německá propaganda všech druhů svých zbraní: tisku, rozhlasu, filmu, výstav a plakátů.

Tato propaganda, která pečlivě připravovala českou veřejnost na každý nový zákrok proti židům, sledovala dvojí cíl:

1. vzbudit dojem, že zákrok, který propagandu následoval, byl proveden na přímý nátlak české veřejnosti,

2. zpracovat veřejnost psychologicky tak, aby se uskutečněný zákrok zdál býti něčím přirozeným.

Půda začala býti připravována ihned po 15. březnu. Bylo poukazováno na zářný příklad Říše, která si již vyřešila svůj poměr k židům tím, že podporuje jejich vystěhování. Propaganda začala zprvu opatrně, snažíc se vzbudit dojem slušnosti a dobrých mravů. Tento tón se ovšem neudržel dlouho, byl pouze přípravnou fází. Záhy se staly články útočnějšími. Aby byl vzbuzen dojem, že zákrok se stal na přání české veřejnosti, otiskovaly všechny noviny články a fingované přípisy z řad obyvatelstva, v nichž se pisatelé dožadovali rázného zákroku proti židům. Tak na př. Večerní české slovo z 5. VII. 1941 uvádí: „Stížnosti na troufalost Židů.

V hospodářském a společenském životě byli Židé odkázáni příslušnými nařízeními do patřičných mezí. Zprvu Židé zalezli, ale teď už zase je množství stížností na to, jak četní Židé nařízení nedbají, obcházejí je a nalézají při tom pomocníky v některých arijských příslušnících. (Pro všeobecné zastrašení je pranýřováno několik jednotlivců.) Řada Židů je zaměstnávána na vedoucích místech v uhelných obchodech, četní Židé provozují dál své obchody prostřednictvím arijců, kteří se k takové službě propůjčují, a pomocí telefonů. Z venkova docházejí stížnosti na provokativní, slušnost urážející chování Židů a zejména Židovek, kteří se vrhli na cyklistiku, na to, jak Židé se zálibou přihlížejí hrám a sportu mládeže, ovšem hlavně dívek atd. Někteří Židé a Židovky, spoléhajíce na to, že nebudou poznáni, když není zavedeno povinné viditelné označení Židů, chodí nakupovat v zakázaných hodinách, navštěvují parky, koupaliště a pod. Židovskou troufalost je potřebí rázně zastavit."

Čtyři dny před zoufalým činem Německa, před napadením Sovětského svazu, čímž zpečetila Říše svou porážku, nemá zaprodanec Krychtálek (ve Več. Českém slově 18. VI. 1941) jiné starosti, než se zabývati důležitou otázkou: „Jak má na př. obchodník nebo číšník poznat Žida, když přijde nakupovat v zakázanou hodinu, nebo když vstoupí do místností, kde je Židům vstup zakázán, když dosud chybí viditelné označení Židů? Na těch, kdož zde mají kompetenci, je, aby jednali", důrazně žádá pan Krychtálek.

Byla kratší či delší období, trvající někdy jen týden a jindy celé měsíce, kdy se v českých novinách, vyjímajíc časopisy určené speciálně k protižidovské propagandě, slovo žid téměř nevyskytovalo. To bylo špatným znamením. Bud byla propaganda odsunuta stranou, protože Říše byla zaměstnána svými vítězstvími na všech frontách a nepotřebovala odvádět pozornost veřejnosti jinam, nebo se chystal nějaký nový zákrok proti židům a nastal klid před bouří. Propagandistická ofensiva předcházela protižidovské zákony a nařízení vždy o několik týdnů či měsíců, aby veřejnost mohla propagandou uváděná „doložená" fakta náležitě stráviti a aby jí pak vydání zákazu bylo věcí samozřejmou. I délka takové psychologické přípravy byla pečlivě vyměřena. Stručně řečeno, byla přímo úměrná tíži následujícího úderu. Při zákazech celkem malé závažnosti, jako na př. při zákazu návštěvy parků, lesů, zákazu rybolovu či sbírání známek, stačilo několik menších článečků. Připravoval-li se úder rozhodného významu, jako potupné označení žlutou hvězdou, nebo konečně odvlečení všech židů do koncentračních táborů a t. zv. ghett, již dávno před tím prováděly noviny nepřetržitou kampaň seriemi článků s nejpustším štvaním. Toto zpracování české veřejnosti ve prospěch německých ohavností páchaných na židech, bylo v podstatě prováděno po celou dobu okupace podle směrnic, jež jsme v hrubých rysech nastínili.

Propaganda musila však počítali také se slušnějšími lidmi, kteří se nenechali zlákat tučnými titulky nad bohapustými lžemi a kteří by se snad pozastavili nad krutým a bezdůvodným pronásledováním židů. Pro ty byly jiné články. Dokazovalo se jim, že isolace židů a označení je věc nutná v zájmu celku jak židovského, tak ostatních a dokládáno to historií. Čtenáři se dovídali, že mnozí věhlasní vládcové již v šerém dávnověku zaváděli podobná nařízení, jako nyní ušlechtilí vůdcové Německa.

Tak na př. 19. IX. 1941 píše Polední list:

„Židé a ghetta.

Dnes, jak známo, vstupuji v platnost nařízení o povinném označení Židů. Není však novinkou. Opatření proti Židům jsou tak stará, jako Židé sami. Byla různá, hospodářská, politická, ale nejjistější a proto také nejznámější bylo označení a vykázání do zvláštních isolovaných městských čtvrtí, které se na noc uzavíraly silnými řetězy. Dále se zjistilo, že už před 1800 lety, roku 176 řecký král Antiochos II. začal s odstraňováním Židů, kteří podrývali království. Říman Theodosius II. vyloučil Židy výslovně vedle kacířů a Samaritů ze všech úřadů a důstojenství i z městské správy. Tento zákaz pojal Justinián I. i do svého kodexu. Též císař Herakleios vypověděl Židy. Innocenc III. ze sněmu lateránského, 1215 nařídil, aby se Židé rozeznávali od křesťanů žlutým kolečkem, všitým do oděvu.

U nás to byl Vratislav II., který Židy vypověděl, pak jim však povolil návrat, když se uvolili platit dvojnásobné daně a nosit žlutý odznak.

Za Karla IV. nařídil arcibiskup pražský a olomoucký odlišný oděv Židů. R. 1541 se usnesl sněm o vyhoštění Židů. 4. VIII. 1746 nařídila Marie Terezie, aby se všichni Židé během šesti let vystěhovali."

Podobných článků byla spousta. Polední list z 21. V. 1941:

„Antipatie českého národa vůči Židům nejsou naprosto nového data. Již za dob Přemyslovců byly vydávány proti židovské rozpínavosti a dravosti zákony a Židé byli našimi dávnými předky právem považováni za méněcenný a nebezpečný živel."

Nebo poukazovala propaganda na to, kolik již ostatních národů si zavedlo zákony na ochranu čistoty rasy. Množí se hlasy, volající po zavedení rasových zákonů též u nás (Večerní České slovo 18. VIII. 1941):

„I. Aby sňatky Židů se státními příslušníky protektorátními, české arijské nebo druhově příbuzné krve, byly zakázány. Sňatky uzavřené přesto, aby byly neplatné, i byly-li uzavřeny v cizině, aby se tento zákon obešel.

II. Aby mimomanželský styk Židů se státními příslušníky protektorátními byl zakázán, aby Židé nesměli ve svých domácnostech zaměstnávati státní příslušníky české arijské krve mladší 45 let."

Těsně před zahájením deportace židů do Terezína a dále do Polska ozývá se Karel Werner v Poledním listě (12. IX. 1941), pochvaluje si ghetto ve Varšavě a vyzývá k následování:

„Spravedlivé řešení židovské otázky.

Ve Varšavě jsou všichni Židé soustředěni v jedné městské čtvrti. Žije jich tam pohromadě asi půl milionu. Čtyřicet procent z nich jsou řemeslníci. Věnují se hlavně krejčovině, truhlářství, pokrývačství, jemné mechanice, výrobě násad a deštníků. Německá správa zařadila tyto potřebné židovské síly vhodným způsobem do hospodářského procesu. Zařídila jim pomocí interesovaných firem několik velkých dílen. Inventář, který si Židé do těchto dílen sami snesli, je sice zastaralý, ale pracovní výsledky jsou celkem uspokojivé. Oblasti, které nemají dostatek pracovních sil, mohou si pak objednat mnohé potřebné výrobky prostřednictvím německé správy v těchto velkodílnách ve varšavské židovské čtvrti. Varšavský příklad ukazuje názorně, že židovskou otázku lze rozumně řešit. Není vůbec žádných překážek, proč by se takové řešení nemohlo uplatnit také u nás. Vždyť to, co se dosud zde udělalo, jako zákaz chodit do kaváren, jezdit v první tramvaji, navštěvovat divadla a biografy, nakupovat v určitých hodinách, je všechno nedostatečné a polovičaté. Židé obcházejí tato nařízení, keťasují, šíří kolem sebe šeptanou propagandu a provokují české lidi. Jsou stále tím odporným destruktivním živlem, který prolíná české obyvatelstvo, otravuje je rozkladnou propagandou a tajně je dále vykořisťuje keťasováním a černým obchodem.

Varšavský vzor je jasný. Nabádá k napodobení. Ukazuje, že pod přísným dozorem a energickým vedením mohou se Židé stát docela užitečnými tvory lidské společnosti. Ovšem pod přísným dozorem a energickým vedením. Jinak by to s nimi nešlo.

Proto navrhujeme, aby také u nás byli Židé soustředěni ve zvláštních židovských čtvrtích. Tam by zůstali uzavřeni a tak by přirozeně nemohli chodit mezi české obyvatelstvo, otravovat je šeptanou propagandou, keťasit a český lid vykořisťovat, nemohli by nepoznáni navštěvovat česká divadla, kavárny, biografy, hostince, nejezdili by spolu s Čechy tramvají, nemohli by nakupovat v českých obchodech atd.“

Tisk byl ovšem usměrněný. Většina článků byla přeložena z němčiny, přizpůsobena zdejším poměrům a putovala jako stereotypní předloha po celém pražském i krajinském tisku. Článek, který byl v jedněch novinách, vyšel současně v řadě jiných. Takové protižidovské noticky a pojednání byla v redakčních archivech vždy po ruce. Nebylo tisku, nevyjímajíc ani tisk ryze odborný, který by nebyl povinen aspoň občas uveřejnit protižidovský článek. Časopisy literární, týdeníky různých institucí, jako věstník spořitelen nebo poštovní správy, neobešly se většinou bez příležitostného článku proti židům. I zdánlivě vědecký tisk časopisecký se zapojil do zmíněné kulturní činnosti osvětové. To samozřejmě působilo namnoze směšně. Avšak základního psychologického omylu se dopouštěla propaganda ve dvou směrech:

1. že ukazovala první republiku, každému Čechu symbol české samostatnosti, jako výplod židů a

2. že se snažila zdiskreditovat československý odboj za hranicemi, jedinou naději ujařmeného českého lidu, tvrzením, že je financován a prováděn židy.

Daleko obtížnější bylo manévrování protižidovské propagandy v oboru politickém. Tu bylo zapotřebí uhájit thesi o „mezinárodním židovstvu" a „mezinárodním židovském spiknutí" v celém bouřlivém víru světové války, během níž musela německá propaganda vlivem vnějších i vnitřních okolností úplně přehodit kormidlo a změnit směr.

Jak obtížné bylo manévrování na počátku války, kdy se mluvilo o židovském spiknutí na západě proti socialistickému bloku čtyř velmocí: Německa, Ruska, Itálie a Japonska. Jak bylo obtížné pomlčet o židech, kteří v Sovětském svazu zastávali význačná postavení ve vedení státu i v armádě.

Jak bylo obtížné přehodit kormidlo znovu a ke kapitalistickému spiknutí židovskému ze západu přičlenit bolševické spiknutí z východu.

A do nejtěžší a neřešitelné situace se německá protižidovská propaganda dostala tehdy, kdy tón všeobecné německé propagandy vlivem německých porážek na všech frontách byl — neshoda mezi spojenci. Jak bylo možno do této změti lží a nesmyslů vtěsnat ještě tuto: existuje mezinárodní židovské spiknutí, jehož cílem je zničení krásného, ušlechtilého, národněsocialistického Německa. Židovští spiklenci ovládají jak Wallstreet, tak Kreml. Ale vlastně chce Wallstreet zničit Kreml a naopak. Tu byla německá protižidovská propaganda v koncích, a tehdy byl také v koncích i celý nacismus.

Kromě denního tisku, královny zbraní každé propagandy, užívala protižidovská propaganda i ostatních zbraní pomocných, brožur a knih z pera německých, bohužel však také několika českých autorů. Dále bylo pořádáno několik protižidovských výstav s pustě demagogickými exponáty. Tyto výstavy byly pořádány i ve výkladech čelných pražských obchodů na nejfrekventovanějších třídách pod společným heslem: „Žid - nepřítel lidstva." V rozhlase byl pořádán cyklus přednášek pod souborným názvem: „Co víte o Židech ?“

A nakonec ještě jedna malá ukázka propastné prolhanosti a rafinovanosti německé protižidovské propagandy. Takovými články, reportážemi se české noviny v letech 1942 a 1943 jen hemžily, v letech, kdy valná většina českých židů byla nejbestiálnějšim způsobem povražděna v t. zv. Generálním gouvernementu. Dnes už jsou celému civilisovanému světu známy plynové komor)', vražedné „pracovní tábory" a všechna ostatní zařízení německých nadlidí k hromadnému vyvražďováni celých milionů nevinných obětí, mužů, žen, dětí a starců. Podíváme se nyní, jak se jevilo toto vraždění statisíců v zrcadle protižidovské propagandy. Typickou ukázkou je článek F. O. Wredeho „V ghettu všech ghett", který vyšel na podzim r. 1942, tedy právě v době, kdy počalo hromadné vyvraždování v Polsku. Zde jsou z něho výňatky:

„Studium židovského živlu v Generálním gouvernementu mne pohnulo k návštěvě Lublinu. Stál jsem v ghettu všech ghett, v srdci polypa o tisíci chapadlech, polypa ,Judy‘. V uličním neřádu si hrají malí synovci nepřístupných, urozených lordů britského impéria. Neřád a špína jsou zde všude. Starci a děti, ženy i muži okoralí špínou. Domy jsou vně i uvnitř špínou olepeny. Nepopsatelný zápach ustrnul ve vzduchu a klade se návštěvníkovi dusivě na plíce. Červené plakáty na četných domech varují před nákazami a zakazují Němcům přístup. Veš šatní, rozšířená u Židů, říká se V jedné úřední zprávě střízlivě, je hlavním nositelem skvrnitého tyfu. Židů, postižených tímto morem, umírá pouze 40 %.

Jsme uprostřed rozmluvy, následující po vlastní prohlídce, s vrchním vedoucím Globotschniggem, SS a policejním vedoucím tohoto okresu. Stejně obrovská jako neradostná byla úloha Říše po obsazení Generálního gouvernementu, vyplývající z existence tohoto židovského činitele. Energicky a tvrdě, ale spravedlivě šlo se do toho několika prostými, zato důkladnými opatřeními. Na rozdíl od vyhlazovací politiky ,kolonisátorů‘ nepodnikáme zde my, Němci, totiž žádných přímých nebo nepřímých vyhlazovacích akcí.

Zde tedy nasadila německá správa svou činnost. Už dnes pracuje tisíce Židů v provozovnách řemesel. Procházíme dílnami a pohlížíme do jejich obličejů. Očištěni od plísně a neřádu ghetta dívají se spokojeně a pilně pracuji. Zajisté, není to dobrovolné, je to povinné, ale jde to. Neviděl jsem ani modřin nebo jiné znaky špatného zacházení, jak o tom rádi lhou zahraniční štváči, a žádná smrtelná úzkost nezírala z očí těchto mužů. Předák se hlasitě hlásil a dozíral, jak se zdálo, ostře na píli svých soukmenovců.

V létě nabude toto židovské nasazení pracovních sil ještě větších forem, vysvětluje vrchní vedoucí Globoschnigg. Stane se tak ve všech životních oborech. Vyrůstá zde židovské společenství, navzájem se doplňující a tedy soběstačné. Okres je úrodný, další velké meliorace jsou ještě možné. A to vše se děje pod židovským vedením a správou. Jako všude v Generálním gouvernementu židovské rady starších, tak i zde zástupci Židovstva jsou uznaným orgánem samosprávy.

Samozřejmě vše se děje pod nejtužším německým vedením. Ale německý pořádek dává zde Židům jedinečnou příležitost, aby si prací uspořádali svůj život v nejširší míře. Co se zde odehrává, děje se především v zájmu německého pořádku, v zájmu Říše, ale současně i ve prospěch milionů Židů. Řekli bychom, že na zdaru tohoto podniku musí míti dokonce největší zájem Alliance Israélite Universelle, tedy Židovstvo celého světa. Když jsem opouštěl Lublin, měl jsem dojem, že jsem byl na místě historického činu.“

To napsal německý novinář v době, kdy byly v okrese lublinském vražděny statisíce lidí nejbestiálnějšími způsoby, jaké si kdy v dějinách vymyslil lidský mozek. Takto pracovala německá protižidovská propaganda v českém tisku.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf