K projevu D. Hermana na 67. sjezdu sudetů  v Norimberku

Byla to velká sláva, píší média,  včetně těch našich. Několikrát na iDnes zdůrazňovali, že návštěvnost sjezdu byla vysoká, přes 3000 lidí. Je to moc nebo málo? Když si vzpomeneme na dřívější údaje, mluvících  o téměř až 100.000 sjezdových účastnících, později pak o několika desítkách tisíc a v poslední době   již jen o tisících, jistě těžce zbubnovaných, pak je zde jasně zřetelná silně sestupná tendence, která by končila na několika stovkách sjezdových účastníků, kdyby jim, již topícím se, česká vládnoucí koalice, jistě za podpory TOP 09 a Zelených, nepodala „pomocnou ruku“.

Ano, je pravdou, že sudeti léta potají jednali s řadou představitelů českých politických stran i vládních činitelů, získávali je a za pomoci tlaku i A. Merklové, kancléřsky SRN, samozřejmě i Horsta Seehofera, patrona sudetů, v této souvislosti bychom mohli mluvit o nepřípustném vměšování do našich vnitřních záležitostí, je dotlačili až k březnovým mnichovským jednáním a nakonec i k vyslání ministra D. Hermana  na sjezd. Tento tlak však v některých případech byl snad téměř zbytečný. Někteří naší politici uskutečňovali a dosud uskutečňují germanofilní a sudetomilní politiku zřejmě i z vlastního přesvědčení.

V  sjezdovém projevu pana Hermana jsou některé výroky, které stojí za pozornost. Ministr zdůraznil, že „touha po pomstě a po odplatě za německé válečné zločiny na sebe vzala hrůznou podobu ve zločinech ze strany části českého obyvatelstva vůči německy mluvícím spoluobčanům na sklonku války“. Odsoudil přitom uplatňování kolektivní viny.

Pan ministr nic neřekl o zločinech sudetů, které vůči nám spáchali ještě před válkou, před Mnichovem a po něm. Intenzita útoků znacizovaných „českých“ Němců, podporovaných hitlerovskou říší, nabyla v polovině září  takové intenzity, že 17. září 1938 je považován za den, kdy jsme se octli ve válečném stavu s Německem. Desítky našich mrtvých, stovky raněných a asi 2000 odvlečených do Německa, z nichž se vrátila jen část, byly dílem henleinovců. Z našeho pohraničí po Mnichovu bylo vyhnáno kolem 150.000 Čechů. Kolem milionu našich hraničářů zůstalo na okupovaném území, které Němci přivtělili k říši. Stali se občany druhého řádu. Žádná menšinová práva neměli. Naopak Němci rušili české školy, ničili české knihovny, zakazovali české spolky. Mluvit česky na veřejnosti bylo rizikové. Sedláci přicházeli o své usedlosti, živnostníci o své živnosti. Mladí Češi nemohli studovat. Vyučit se nějakému řemeslu byl mnohdy problém. Šlo přece o Čechy, kteří měli pouze sloužit německému panskému národu. Nebylo proto žádoucí, aby studovali.

Ve válečné době sudeti ve velkém počtu vstupovali do jednotek SS, sloužili v gestapu, SD, hlídali vězně v koncentračních táborech, bojovali ve wehrmachtu. Na všech frontách se podíleli na válečných zločinech, a to samozřejmě i proti nám. Zabývali se otázkou likvidace českého národa, připravovali jeho genocidu, jež měla být naplněna po válce. Vzpomeňme jen na Memorandum Hergel a K.H. Franka, sudeťáka, masového vraha, který ještě počátkem května 1945 nařizoval popravy desítek českých lidí.

W. Chrurchill byl dobře informován o zločinech Němců v okupované Evropě, o jejich barbarském vedení bojů, a proto očekával, že jejich poválečná situace nebude lehká. K možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

Jaká mohla být pro Němce bezprostředně poválečná situace, když  kolem 8000 našich lidí Němci zabili či zavraždili, další tisíce zranili, a to jen v době od 1. do 9. května 1945. Při pražském povstání Němci vraždili i civilní obyvatelstvo, dokonce ženy i děti. V některých případech, a to nejen v Praze, se vraždění zúčastňovali i členové Hitlerjugend. Němci se dopouštěli  zvěrstev, která není možné zapomenout.  Již předtím českými kraji projížděly transporty smrti, mrtvé často Němci jen vyhazovali z vlaků, procházely pochody smrti vězňů z koncentračních táborů a zajatců, mrtvé zahrabávali podél cest nebo je nechali volně ležet. V prvních poválečných dnech se vraceli naši lidé z koncentračních tábor, z kterých Němci udělali peklo na zemi. Ještě v červnu umírali vězňové např. koncentračního tábora v Terezíně na různé epidemie. Umírali i po krátkém pobytu doma na následky věznění

Příčina - následek

Takováto celková situace nemohla nevyvolat nejrůznější excesy jednotlivců či skupin, namířené proti německému obyvatelstvu. Zásadní rozdíl spočíval však v tom, že německá státní moc po léta organizovala  barbarské   vraždění milionů lidí, zatímco vznikající státní moc v osvobozených státech od Němců nekladla si za cíl jejich vyvraždění, ale jejich přesídlení, odsun, a samozřejmě také potrestání.  Divoké odsuny měly snížit napětí mezi německým a českým obyvatelstvem, které v některých místech hrozilo přerůst v konflikt. Spojenci v Postupimi je vzali na vědomí a tím je legalizovali. My jsme německé obyvatelstvo vyvraždit nechtěli, oni chtěli celý český národ likvidovat. My jsme je jen přesídlili, odsunuli, a to takovým způsobem že jsme byli představiteli Spojenecké kontrolní rady doslova pochváleni.

Ano, německé obyvatelstvo u nás, stejně tak však již dříve ve všech osvobozujících se státech od německé okupace, nejen v Rusku, Polsku, Jugoslávii, ale také ve Francii, to nemělo lehké. Je však dobré si připomenout poměr ztrát. 27 milionů sovětu položilo své životy v boji s Němci, Poláků padlo či bylo zavražděno hodně před 6 milionů, Jugoslávců asi 1,5 milionu. 360 tisíc našich lidí zaplatilo osvobození svými životy. Komise historiků česko-německých přišla k závěru, že ztráty německého obyvatelstva u nás přibližně činili 20 až 35 tisíc, z toho 5-10 tisíc bylo sebevrahů. Tito před tím, než spáchali sebevraždu v řadě případů zabili i své děti a ženy. Můžeme tedy konstatovat, že naše ztráty ve srovnání se ztrátami německého obyvatelstva na našem území jsou mnohonásobně vyšší. Krvavá války, jíž Německo rozpoutalo, nemohla skončit, i vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, jinak než krvavě.

K tzv. kolektivní vině

Řekněme ihned, že ta se nekonala. Důkaz? Němci, kteří aktivně vystupovali proti nacismu nemusel jít do odsunu. V republice jich zůstalo celkově, společně s nepostradatelnými specialisty, asi 250 tisíc. Kolem 90 tisíc německých antifašistů se svými rodinami z republiky dobrovolně odešlo. Vyslyšely i výzvu, aby v Německu pomohli při budování nových německých správních orgánů. Tedy asi 340 tisíc Němců u nás zůstalo nebo mohlo zůstat a to je značné procento asi ze 2.100 tisíc odsunutých. Již tato čísla dokládají, že kolektivní vina je výmysl sudetů, na který přistupili čeští sudetomilové v rozporu s historickou pravdou.

Němci, kteří se dopustili zločinů, u nichž trestní sazba činila méně než 10 let, byli dokonce propouštěni z vězení, řízení proti nim bylo zastaveno nebo nebylo vůbec zahájeno. Byli vráceni ke svým rodinám a společně byli zařazeni do odsunu a odsunuti. Ani v těchto případech nemáme potřebné statistické údaje. Je pravděpodobné, že šlo o až několik tisíc uvedeným způsobem pardonovaných zločinců. O tom sudeti mlčí. Nehodí se jim to do krámu. Jak by mohli mluvit o kolektivní vině, když by doznali, že obnovené Československo pouštělo ze svých vězení i německé zločince. A právě tento moment je charakteristický pro sudety. Co by zpochybňovalo jejich tezi kolektivní viny, musí být nejen z paměti vytěsněno. My si to však musíme pamatovat.

Kdybychom měli potrestat všechny Němce, kteří se od r. 1938 dopustili zločinů proti republice, proti našemu lidu, byly by jich statisíce. Nestačili by nám kriminály pro ně. Neměli bychom ani dostatek policistů, vyšetřovatelů a soudců, abychom všechny mohli odsoudit a ve vězeních střežit.

Můžeme tedy považovat za fakt, že při odsunu německého obyvatelstva jsme neuplatňovali kolektivní vinu, ale naopak jsme byli velkomyslní, i vzhledem k uvedeným skutečnostem, a velké množství zločinců jsme jen přesídlili a to s jejich rodinami.  Fakticky jsme desítky tisíc, pravděpodobně však mnohem více,  zločinců dekriminalizovali a poslali do rajchu, kam již dříve chtěli.

Snad ještě dovětek. Bylo to asi v roce 1955, kdy jsem byl na Jáchymovsku na táboře Rovnost. Znal jsem podle vidění některé české retribučáky a několik Němců odsouzených za zločiny. Bylo to pozoruhodné společenství. A k tomu ještě byli mezi námi  i lidé, kteří vyšetřovali a soudili Němce a kolaboranty. Najednou přišla zpráva, že Němci, bez ohledu na zbývající trest, asi v tom smyslu, budou propuštěni do západního Německa. A  zase výhoda pro Němce. Čeští kolaboranti bručeli dál. Němci jeli domů ke svým. Opět statistickými údaji nemohu sloužit. „Osvobozených“ Němců nebylo málo. Nikdy jsem neslyšel o této skutečnosti na veřejnosti mluvit. Landsmanšaftu, jak předpokládám, byla a je známá. Možná, že mu přibyli další členové zapálení pro věc.

Velké množství Němců uteklo od nás ještě před koncem války nebo po ní do Německa. Mnozí z nich se báli  zaslouženého trestu za své zločiny. Přesné údaje o těchto uprchlících neexistují. S jistotou lze říci, že jich byly desítky tisíc.

Závěrem

Není ani tak podstatné, že ministr Herman vystoupil na sjezdu sudetů.   Důležitější je, o čem se ani nezmínil nebo naopak o čem mluvil. Nejprve k tomu druhému. V podstatě pan ministr přešel na pozice sudetů. Abychom však byli přesnější, je třeba dodat, že tak učinil již nejednou dříve. Takže nás nepřekvapil. Jako předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde  byl vlastně mezi svými.  Společně s nimi pak se snaží přepisovat naše dějiny, samozřejmě v náš neprospěch. Myslíme si, že je nejen prvním ministrem české vlády na sjezdu sudetů, ale že je také prvním ministrem ve vládě pana B. Sobotky, který je zprostředkovaně členem sudetoněmeckého landsmanšaftu. A tak i pan premiér má své prvenství.

A co pan ministr neřekl? Věděli jsme, že jistě bude mít příležitost veřejně požádat ze sjezdové tribuny bavorského premiéra H. Seehofera, B. Posselta o omluvu za výroky, jichž se dopustili na minulém sjezdu SL. Nelze přece bez dalšího spolknout obvinění, že jsme se dopustili zločinů proti lidskosti, válečných zločinů či dokonce genocidy, jak rakouští landsmani si dali do motta svého tzv. Dni vlasti, který se konal v září minulého roku v Klosterneuburgu. O těchto těžkých obviněních jsou pánové z naši vlády informováni, dokonce i námi. A o tom pan Herman ani nehlesl. Na což aby požádal jmenované o omluvu. Myslíme si, že žádnému Čechovi by nemělo být jedno, když nás někdo obviňuje  ze zločinů.  Tedy ani jemu. Přesto však pan ministr našich státních a národních zájmů, jak jsme přesvědčeni, ani nedbá.

Cesta sobotkovského kabinetu k březnovému mnichovskému jednání a k vystoupení ministra Hermana na sjezdu sudetů byla delší dobu připravovaná a vede samozřejmě někam dále. Nic dobrého nás nečeká. Spíš naopak! Co všechno tato vláda dojednala se sudety, s Bavory? Pokud jí necháme pokračovat v tomto „úsilí“ zapláčeme nad vejdělkem. Budou volby. Dejme svými hlasy vládě vědět, že občané s její germanofilní a sudetomilní politikou zásadně nesouhlasí.

Dr. O. Tuleškov