T.G. Masaryk zpočátku věřil, že habsburskou monarchii lze reformovat. Ještě v době před první světovou válkou, díky svým kontaktům sahajícím do vysokých politických kruhů, však získal informace o tom, jak má být český národ potlačen, postupně zbaven všech vydobytých výhod a germanizován. Tento program zastávala silná mocenská skupina rakouské elity, propojená na wilhemovské Německo.
Masaryk dobře rozpoznal, že za takových vnitřních podmínek v době blížící se války v Rakousku nebude nic platný. Rozhodl se odjet do zahraničí a odtamtud, v závislosti na vývoji situace, pomáhat svému národu. V roce 1915 dlel v Ženevě. U příležitosti pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa vystoupil v Reformačním sálu ženevské univerzity s velmi obsažnou přednáškou. V ní odmítl habsburskou monarchii a za svou osobu vypověděl „válku“ Rakousku. Masarykova výzva k boji za svobodu, za rozbití Čechy nenáviděné monarchie a za státní samostatnost je považována za počátek československého zahraničního odboje.
Dalším viditelným a zcela zásadním posunem československé zahraniční akce bylo Prohlášení Českého zahraničního komitétu v Paříži o činnosti proti Rakousko – Uhersku ve prospěch Spojenců a v boji za samostatný československý stát.
„Vystupujeme na politickou veřejnost v okamžiku, kdy ústup vítězné armády od nepřátel se využitkuje proti Rusku a jeho spojencům. Stavíme se na stranu bojujících slovanských národů a jejich spojenců bez ohledu na úspěch nebo neúspěch, proto, že hájí právo; rozhodnutí o tom, na čí straně v osudném zápolení národů je právo, je zásadní otázkou politické mravnosti, které se dnes nemůže vyhnout už žádný čestný a opravdový politik, žádný uvědomělý národ. K našemu vystoupení nutí nás však také živý cit slovanské pospolitosti: vyslovujeme bratřím Srbům a Rusům a stejně bratřím Polákům, válkou tak krutě postiženým, vřelé sympatie. Věříme v konečné vítězství Slovanů a spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a spojenců bude na prospěch celé Evropy a lidstva. …
Český národ svobodnou volbou krále z rodu habsburského spojil se s Uhry a rakouskými Němci v soustátí rakouské, dynastie však postupnou centralizací a germanizací vytvářela jednotný stát absolutistický, porušila proti smlouvě samostatnost českého státu navenek i uvnitř. Český národ vysílen evropskou a habsburskou protireformací dovedl tomuto násilí úspěšně čelit teprve od svého obrození na sklonku XVIII. století; čelila mu hlavně revoluce r. 1848.
Revoluce zdolána, vydobytá práva národů, zejména českého, opět obětována absolutismu, jenž však otřesen válkou r. 1859 ustoupil konstitucionalismu. Maďarům Vídeň povolila, Čechům dostaly se jen nedodržené slavnostní sliby. Český národ …
v parlamentě a na sněmích stále se domáhal svého historického práva a usiloval proti německo-maďarskému dualismu a federalizaci říše. Jednotlivé pokusy o dohodu s říší rozrážely se o panovačnost Němců a Maďarů.
Válka nynější protivy mezi národem českým a Rakousko-Uherskem přiostřila. Válka započala bez vóta parlamentu: všecky státy předložily rozhodnutí o válce parlamentu, jen vláda vídeňská bála se vyslechnout své národy, protože většina jich byly by se vyslovila proti válce. Zástupcové českého národa jistě by byli protestovali se vší rozhodností; proto vláda nevzala ani jediného českého zástupce a politika na potaz při kroku tak osudném.
Národ český v nové době vždy hájil program rozhodně slovanský; také v této válce, která náš národ překvapila nepřipravený, jak překvapila všecky národy mírumilovné, od samého počátku přes neslýchaný teror, potlačující každý projev opravdového smýšlení lidu, v českých zemích projevovány sympatie k Rusku a Srbsku a jejich spojencům; projevy austrofilské jsou vládou vynucovány. Dnes vůdčí politikové čeští úpí v žalářích, šibenice staly se oblíbenou podporou neschopné administrace, české pluky decimovány, protože spontánně jednaly podle všenárodního českého programu. Práva jazyka českého bezohledně poručována a ztenčována i za války. Absolutistická soldateska řádí v českých, neněmeckých a nemaďarských zemích jako v zemi nepřátelské; každý projev české publicistiky se potlačuje, kdežto našim národním odpůrcům nejen se dovoluje agitace proti českému národu, Vídeň a Budapešť podporují pangermánské orgie v duchu Lagarda, von Hartmanna, Mommsena, Treitschka.
Za takové situace nemůže český národ dále mlčet.
Proto utvořil se zahraniční komitét české emigrace, aby cizinu o pravém stavu věci informoval a státním politikům a publicistice spojenců a neutrálních států tužby českého národa přednášel a český program hájil.
Všecky české strany domáhaly se samostatnosti národa posud v rámci Rakousko-Uherska; průběh bratrovražedné války a bezohledného násilí Vídně nutí nás domáhat se samostatnosti bez ohledu na Rakousko-Uhersko. Usilujeme o samostatný československý stát. Český národ se přesvědčil, že se musí starat sám o sebe. Rakousko, poraženo nejen Ruskem, nýbrž i tím malým, tak opovrhovaným Srbskem, stalo se dependencí Německa; dnes pod vedením Berlína naq chvíli se zotavilo, ale to zoufalé napětí sil nás nemýlí, jest jen důkazem, že Rakousko-Uhersko již abdikovalo. Ztratili jsme v důvěru v životnost Rakouska-Uherska, neuznáme již jeho oprávněnost; svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakouska-Uherska – a byl to jednu dobu sám Palacký – chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů. Dynastie, žijíc ve svých absolutistických tradicích, udržuje se jako fantóm bývalé světové říše nedemokratickým spolupanstvím neplodné šlechty, beznárodní byrokracie a protinárodního důstojnictva.
Dnes už nikde není pochybnosti, že Rakousko-Uhersko použilo sarajevského atentátu neprávem proti Srbsku; Vídeň a Budapešť pokračovaly ve své protislovanské politice, která se tak hanebně projevila v řadě procesů proti Srbům. Vídeň a Budapešť neštítily se proti Jihoslovanům užít falešných dokumentů vlastním vyslanectvím vyráběných a v této politice falše Vídeň a Budapešť pokračují touto válkou. K falši pojí se teď proti národům neněmeckým a nemaďarským mstivost a ukrutnost přímo barbarská.
Německo sdílí vinu Rakousko-Uherska; bylo v jeho moci a bylo jeho povinností vůči kultuře a lidstvu válku zamezit a vídeňsko-budapešťské imperialistické frivolnosti nepoužít.
Rakousko-Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a bulharským spojencem pro věc špatnou a ztracenou“.
V Paříži dne 14. listopadu 1915 Za Český komitét zahraniční: T.G. Masaryk a další.
Uveřejněním manifestu začal náš odboj oficiálně. Byl to krok značné důležitosti přes to, že velikého ohlasu ve veřejnosti zpočátku neměl. Byl to rozhodný krok, první, veřejný a slavnostní, vykonaný v dohodě s domácími politiky a tudíž odpovědný před národem a před budoucností. Cesty zpátky už nebylo. Krokem tím se začíná fáze naší organizované zahraniční činnosti, směřující k vytvoření samostatného československého státu. Připravil dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz