Jaroslav Maršák
Předmluva
Byl v tom tehdy i kus symboliky, že druhá světová válka končila na našem území. Že právě v jihozápadních Čechách došlo k setkání dvou armád ze zemí spojených v boji proti nacismu.V tom má tato krajina bezesporu primát, jakýsi punc výjimečnosti.
V úvodu k těmto vzpomínkám je ovšem třeba připomenout, že v uplynulých desetiletích od máje 1945 se měnil úhel pohledu. Ba docházelo někdy i k jinému výkladu a hodnocení. Byl to odraz politických zvratů a ideologického nazírání v tehdy rozděleném světě. Odrazilo se to i v písemných záznamech, kronikách, leccos bylo zachyceno nepřesně, jen z „doslechu“. Ovlivnění zavinily mnohdy osobní postoje či politický názor těch, kteří záznamy prováděli. Historie si ale žádá, je to u ní i nutnost, aby se při jejím výkladu dbalo na přesnost a nestrannost.
Proto jsou přínosným vkladem i cenné vzpomínky Jaroslava Maršáka. Jako 18letý mladík byl v dubnu 1942 nasazen na otrocké práce do Německa. Se svým osudem se nemínil smířit a několikrát z pracovního nasazení utekl, za což byl internován v trestním táboře. V březnu 1945 krátce po propuštění z tzv.“zvláštního tábora“ v Nordhausenu utekl (v pořadí již po třetí) domů, do Plzně. Zapojil se ve skupině mladých členů Dělnické tělocvičné jednoty – (DTJ-VI.Plzeň) do přípravy na povstání. Tato skupina obsadila 5. května kasárna 18.p.pl., ve kterých se bez boje vzdalo a odevzdalo zbraně 1.200 německých vojáků. Podařilo se to po hodinovému vyjednávání parlamentářů skupiny s velitelem německé jednotky. Díky velmi dobré znalosti německého jazyka, byl Jaroslav Maršák určen jako tlumočník. Následující den, 6. května, kolem 10 hodiny převzali vojáci americké armády již odzbrojenou jednotku německé armády bez problémů do zajetí. Tento dílčí zážitek z osvobození města Plzně se hluboce vryl do paměti J. Maršáka, protože byl i pro něho konečnou tečkou za německou okupací.
Autor vzpomínek o povstání 5. května 1945 působil 6 let jako předseda oblastního výboru. Po složení funkce ze zdravotních důvodů a vysokého věku, byl jmenován „čestným předsedou“ a pověřen funkcí správce archivu ČSBS Plzeň. Díky tomu má nyní možnost, seznámit se s písemnými vzpomínkami desítek odbojářů, vojáků, partyzánů, koncentráčníků a přímých účastníků květnového povstání. Spolu se svými osobní zážitky vydal svědectví o přípravě a průběhu povstání plzeňských občanů které se uskutečnilo v květnu 1945. Jeho vzpomínky vycházely letos na pokračování v plzeňském krajském deníku. Lze jen litovat, že poslední – desátá kapitola – nebyla redakcí zařazena. V té právě Jaroslav Maršák poukázal na ony zvraty a změny v minulosti. Při tom snaha o objektivní vylíčení je v textu jednotlivých kapitol zřejmá. Na závěr uveďme jednu výstižnou větu ze vzpomínek:“...Životní cesta každého člověka sestává ze šťastných a nešťastných náhod...“ V jeho životě v máji 1945 došlo k tomu, že se ocitl přímo v dění událostí. Další šťastnou náhodou pak, na rozdíl od oněch 32 Plzeňanů, kteří v ulicích města zahynuli na samém prahu svobody, on přežil. Třeba často musel riskovat. Díky tomu se dozvíme, jak tenkrát revoluce probíhala, jak v metropoli západních Čech a okolí končily šílené plány nacistů a jejich „tisícileté říši“ na zničení Slovanů. Drobné dílko neposlouží v současné době jen nám. Jistě po něm sáhnou zájemci zejména z řad mládeže i v budoucnu. Což bude jenom dobře.
Josef Sedlák
expředseda základní organizace Kruhu občanů ČR vyhnaných z pohraničí v Plzni
Několik poznámek k odboji na Plzeňsku
Činnost všech odbojových skupin v plzeňském kraji byla po celé období německé okupace zaměřena na přípravu a zahájení ozbrojeného povstání proti vojenským posádkám a ostatním mocenským ozbrojeným složkám – gestapu, policii a jejich přisluhovačům..
Úspěšné splnění tohoto konečného cíle vyžadovalo provádět mimo další úkoly i vojenskou přípravu všech členů odbojových skupin a získávání zbraní. Nebyla to samozřejmě jednoduchá záležitost, protože tato činnost byla závislá na místních a dobových podmínkách. Velmi důležitým úkolem bylo získávání zpráv o počtech a dislokaci vojenských a policejních jednotek a jejich výzbroji.
Pošťácký odboj a vznik 2. lehké tajné divize
Důležitou vojenskou odbojovou organizací byla tzv. Druhá lehká tajná divize (2.LTD) Někteří její vedoucí představitelé – Jindřich Krejčík, Miroslav Ferra, Josef Matas, byli před jejím založení ilegálně činní ve významném odbojovém hnutí plzeňských pošťáků. Mnozí zaměstnanci hlavní pošty a telegrafního stavebního úřadu v Plzni, se zaměřili na nejvýhodnější využití spojů pro odboj. Pošťáci pomáhali při doručování ilegálních tiskovin a pokud se jim to podařilo zjistit, ničili anonymní udání. Zaměstnanci telegrafního stavebního úřadu, poškozovali telekomunikační zařízení, odposlouchávali a narušovali hovory pracovníků nacistických úřadů, montovali důvěryhodným osobám náhradní zařízení do rozhlasových přijímačů, umožňující poslech zahraničního vysílání a pod.
Odposloucháváním důležitých zpráv získávali poštovní a telegrafní zaměstnanci pro odboj velmi důležité informace politického, hospodářského a vojenského rázu. V létě roku 1942 došlo k zatýkání ilegálně činných poštovních a telegrafních zaměstnanců. Miroslavu Ferrovi se podařilo uniknout gestapu a přejít od července 1942 do ilegality, v níž žil až do konce války. Obětavou a rozsáhlou odbojovou činnost poštovních a telegrafních zaměstnanců nejprůkazněji vystihuje skutečnost, že z jejich řad bylo 17 obětí. Jejich jména jsou uvedena na pamětní desce ve vestibulu hlavní pošty v Solní ulici.
V únoru 1943 přijela do Plzně spojka pražského Ústředí vedení odboje domácího (ÚVOD) Josef Plánek z ministerstva pošt, který informoval Krejčíka a jeho spolupracovníky o předpokládané invazi západních velmocí do Evropy. Krátce na to došel z ústředí ÚVODu pokyn k ustavení vojenské organizace v západních Čechách. Ke splnění tohoto úkolu se přistoupilo k postupnému získávání vhodných a spolehlivých důstojníků bývalé Čsl. armády. Postupně byl vytvořen štáb tzv. Druhé lehké tajné divize (2.LTD) v čele s plk. Václavem Kučerou. Do června 1943 byla vybudována organizační síť vojenské organizace, která by v případě potřeby umožňovala zorganizovat mobilizaci prostřednictvím početné skupiny spojek. Velitel 2.LTD plk.V. Kučera pečlivě vypracoval plány dislokace, mobilizace a nástupu do pohraničních oblastí, útočných i obranných operací, rozmístění letišť a pod. Při objektivním hodnocení záměrů štábu 2.LTD je nutno vzít v úvahu, že se tehdy všeobecně očekávalo, že dojde k invazi a spolu s tím k vojenskému a politickému zhroucení nacistického Německa. Dokončení organizačních příprav 2.LTD zmařilo gestapo, které zatklo v červnu 1944 několik desítek členů této organizace, bývalých aktivních důstojníků i civilistů. Gestapo zatýkalo podle písemných záznamů jednoho ze zatčených čelných představitelů organizace. V písemném organizačním schématu byla uvedena jména i adresy vedoucích pracovníků 2.LTD v Plzni i v obvodech. Nedodržením konspiračních zásad bylo gestapu usnadněno zatčení celého štábu a velitelského sboru 2.LTD. Tímto zásahem gestapo ochromilo celou organizaci natolik, že nebyla schopna takřka do konce války rozvinout významnější činnost. Z vedení 2.LTD se uchránil jen Jindřich Krejčík, který přešel od dubna 1943 do ilegality a ukrýval se až do konce války střídavě v několika bytech dalších odbojových spolupracovníků. Na jaře 1945 podnítil J.Krejčík za pomoci převážně nových pomocníků opatření k oživení činnosti organizace a k navázání spojení s dalšími odbojovými skupinami. Podařilo se mu uskutečnit spolupráci s některými příslušníky policejního sboru a s veliteli dvou hasičských rot. Členové oživené 2.LTD vytiskli větší množství letáků a zhotovili tisíc kusů červenobílých rukávových pásek pro aktivní účastníky připravovaného povstání. Na sklonku války se Druhá lehká tajná divize stala vedle komunistických Bojových skupin (BS) nejvýznamnější plzeňskou odbojovou skupinou. Její někdejší rozvětvená vojenská organizace (až do velitelů čet včetně) byla sice rozbita avšak novému vedení v čele s Jindřichem Krejčíkem se podařilo znovu sdružit skupinu obětavých odbojářů, kteří se aktivně podíleli na ustavení a činnosti Revolučního národního výboru (RNV) v Plzni a na organizaci květnového povstání.
Vznik a činnost Revolučního národního výboru v Plzni, příprava na povstání proti německé okupaci
Revoluční národní výbor (RNV) byl ustaven dne 14.dubna 1945. V jeho čele stál rev.pplk. Jindřich Krejčík. Do funkce místopředsedů byli zvoleni V.Hrbek, Filip, Eduard Kotora a Duchek. Politicky byli členové RNV rozděleni na 18 členů KSČ, 13 sociálních demokratů, 11 socialistů, jeden lidovec a 19 nestraníků.
Na prvním zasedání došlo ke koordinaci činnosti všech odbojových složek v Plzni a v nejbližších okresech. Hlavním bodem jednání bylo připravit podmínky pro jednotné a organizované vystoupení v povstání. V průběhu jednání RNV se v té době projevovaly dvě odlišné koncepce národně osvobozovacího boje. Zatím co se komunistické jednoznačně orientovali na bývalý Sovětský svaz a moskevskou politickou skupinu a prosazovali myšlenku, že v závěrečném období války je třeba vtáhnout do odboje co největší počet obyvatel a zorganizovat masový všelidový odpor proti nacistickým okupantům, zaměřovalo se vedení vojenské odbojové skupiny tzv. 2.LTD na londýnskou odbojovou skupinu s tím, že v revoluci i po osvobození budou mít v plzeňském kraji rozhodující vliv důstojníci, kteří zaujmou rozhodující postavení ve vojenském, ale i v politickém životě západních Čech. Jindřich Krejčík, bývalý poručík československé armády, byl za války povýšen představiteli londýnského odboje na podplukovníka československé armády na vnitřní frontě (rev.pplk.).
Dne 4. května 1945 došlo k poslední významné schůzi RNV. Na této schůzi byl vypracován a schválen bojový plán ozbrojeného povstání v Plzni. Jednotlivým odbojovým skupinám a ozbrojeným útvarům policie a dvou požárních rot, byli určeny konkrétní úkoly v povstání. Předpokládalo se, že k němu dojde nejdříve 7. května. V bojovém plánu byly rozděleny úkoly takto: Členové Revolučního národního výboru obsadí za pomoci ozbrojených členů 2.LTD plzeňskou radnici a zatknou vrchního starostu dr. Waltera Sturma a jeho zástupce dr. Wilda. Ilegální skupina českých protektorátních policistů zajistí obsazení všech strážnic, důležitých objektů a křižovatek silnic. Bojové skupiny železničářů obsadí topírny a dílny, železniční uzel a hlavní nádražní budovu. Škodovácké ilegální skupiny zajistí obsazení závodu a odzbrojení německé závodní stráže, tzv. „Werkschutz“. Vojenský oddíl doubravecké odbojové skupiny měl za úkol střežit úsek silnice Plzeň-Praha a všechny výpadové silnice v tomto prostoru. Zvláštní skupina odborníků měla za úkol obsazení plzeňského vysílače „Na Obcizně“ a rozhlasové budovy, obsazení pivovaru a dalších důležitých objektů. Na této poslední schůzi byly rovněž přiděleny funkce jednotlivým členům ilegálního RNV, jež měli vykonávat ihned po osvobození naší vlasti.
***
Pátý a šestý květen každého roku, počínaje rokem 1945 se stal pro občany města Plzně významným dnem.
U příležitosti výročí oslav SVOBODY si každým rokem připomínáme obětí 2.světové války a její závěrečné episody :
- 5.května 1945 v brzkých, ranních hodinách vypuklo v Plzni živelné povstání občanů města.
- 6. května v 8 hodin příchodem americké armády se uskutečnilo konečné osvobození města Plzně .
Po celou dobu války působila na teritoriu Plzeňského kraje řada odbojových ilegálních skupin, jejichž konečným cílem bylo v příhodný čas vyhnat ve spolupráci s celonárodním odbojem nacistické okupanty z naší vlasti. Na Plzeňsku byla situace v odbojovém hnutí před koncem války zvlášť neutěšená. Všechny odbojové složky byly v průběhu okupace citelně zasaženy zatčením mnoha ilegálních pracovníků jak komunistického, tak i nekomunistického odboje. Přestože byly údery gestapa proti jednotlivcům i odbojovým skupinám velmi ničivé, nepodařilo se je zcela vyvrátit. Ze zbytků odbojových organizací a jejich doplnění novými bojovníky se postupně obnovily podmínky pro nový rozmach antifašistické resistence. Velmi významnou odbojovou organizací která zaujala v plzeňském odboji místo po rozbitých organizacích Obrany národa, byla Druhá lehká tajná divize. Tato odbojová vojenská organizace byla zaměřena na Londýnský odboj a ve svých řadách soustřeďovala převážně bývalé vojáky z povolání.
Velký význam pro rozvoj národně osvobozeneckého hnutí v posledním období války a pro přípravu revoluce na Plzeňsku měla však i ilegální komunistická organizace, tzv. „Bojové skupiny“. Je přirozené, že mezi zástupci jednotlivých skupin s rozdílným sociálním a politickým zaměřením docházelo k názorovým rozporům, které však v té době nikdy nepřecházely v otevřenou roztržku.
V bojovém plánu povstání bylo rovněž počítáno s obsazením kasáren, pokud možno nenásilnou cestou. Nejdůležitějším a nejtěžším úkolem bylo zajištění dostatečného počtu zbraní. Události však předběhly vypracovaný plán revoluce. Živelný odpor plzeňského lidu nastal dle vzoru Prahy již 5. května v ranních hodinách. Nenávist a odpor k německým nacistickým okupantům se již natolik vystupňoval, že začalo docházet k živelným a nekoordinovaným akcím. Občané Plzně vyšli do ulic, vyvěšovali československé státní vlajky a strhávali německé nápisy. Byly hlášeny přepady a odzbrojování osamocených německých vojáků, příslušníků gestapa a německých civilistů. Nastala tak reálná hrozba zbytečného krveprolití, protože proti sedmi tisícové posádce německých ozbrojených sil, vyšli do ulic převážně neozbrojení občané. Hned v prvních hodinách povstání zahynulo pod střelbou německých vojáků několik desítek civilistů, jak o tom dodnes svědčí pamětní desky umístěné na domech v různých částech města.
Narychlo svolaný RNV byl nucen reagovat na vzniklou situaci a další revoluční vystoupení obyvatelstva skloubit s již dříve zpracovaným plánem povstání tak, aby byla zachována organizovanost akcí a zabráněno zbytečnému krveprolití. V průběhu dopoledních hodin došlo k obsazení radnice členy RNV. Tito pak důrazně požadovali na německém starostovi, aby zabránil střelbě na civilní obyvatelstvo města. Německý starosta však namítal, že nefunguje telefonické spojení, ale byl ochoten doprovodit delegaci RNV přímo k veliteli německé posádky. Členové RNV zhodnotili reálnou situaci a vzájemný poměr sil. Byli si totiž plně vědomi toho, v jakém obtížném postavení se povstání nachází. Vyslalo proto svoje parlamentáře k vrchnímu veliteli německé posádky dislokované v Plzni a okolí, generálu von.Majewskému. Obě strany předložili svoje podmínky, které se však ukázaly oboustranně jako nepřijatelné. Proto v dalším jednání se začala uplatňovat zdržovací taktika. Generál Masjewsky zřejmě očekával příchod posil německé armády ze směru od Prahy a parlamentáři radnice opět operovali s brzkým příjezdem americké armády a uváděli přehnané počty ozbrojených revolucionářů, které však zdaleka neodpovídaly realitě. V dalším jednání se hrálo o čas. Vedoucí skupiny parlamentářů dr. Hrbek ve snaze oddálit konflikt, se rozhodl k psychologické hře. Prohlásil, že RNV je ochoten přijmout boj. Zároveň však dodal, že to bude boj krvavý a jeho následky že budou v posledních dnech války velmi kruté. Účelově tvrdil generálu Majewskému, že RNV je v telegrafickém spojení se štábem generála Eisenhowera, že RNV má k dispozici dvacet tisíc vyzbrojených členů revolučních gard. Prohlásil rovněž, že ústředí partyzánských oddílů dalo rozkaz, aby tyto jednotky zasáhly do boje o Plzeň. Tento psychologický tah měl nečekaný úspěch. Začalo se podrobně jednat o jednotlivých bodech vzájemných požadavků. Jednání se protáhlo o dvě hodiny a nakonec delegace RNV, aby získala další čas prohlásila, že není oprávněná sama schválit úmluvu a že tyto závažné věci musí projednat celé vedení RNV.
Mezitím byly aktivovány všechny ilegální bojové jednotky, které obsadily poštu, Škodovku, nádraží, ředitelství drah a další důležité objekty. Důležitou úlohu sehrála v povstání městská policie, která v té době vedle dvou rot protipožární ochrany byla jedinou organizovanou a ozbrojenou složkou revolučních sil v Plzni. Její příslušníci reorganizovali bezpečnostní složky, zatkli ve svých řadách nespolehlivé důstojníky a kolaboranty.
Reorganizovaný policejní sbor obsadil všechny policejní strážnice a za vydatné podpory zejména mládeže a dalších ozbrojených občanů města zajistil v ranních a dopoledních hodinách dne 5. května obsazení některých důležitých objektů, včetně kasáren 18.p.pl., kasáren na Slovanech, v Doudlevcích a dělostřelecká kasárna na Borech. Čtvrtá rota české požární policie o 170 mužích, měla za úkol bránit radnici a členy RNV. Velkou a nezaměnitelnou úlohu pro úspěšný průběh povstání sehráli zaměstnanci spojovacích ústředen poštovního úřadu, kteří přerušili vojenské telefonní linky mezi jednotlivými útvary a hlavním velitelstvím německé posádky. Naplnilo se tak známé vojenské heslo, že „bez spojení není ani vedení“. K večeru dne 5.května se situace podstatně zhoršila. Vedení RNV získalo zprávu o chystaném přesunu německé armády tzv.skupiny Mitte, které velel armádní generál Schörner. Jeho divize, které krutým způsobem bojovaly proti pražským barikádám, se snažily v ústupových bojích po ose Praha - Plzeň přesunout se za každou cenu do zajetí americké armády, která se v té době již nacházela v pohraničních oblastech západních a jižních Čech. Nastalo reálné nebezpečí, že tyto německé jednotky dosáhnou území města Plzně dříve než americká armáda. Nezbývalo nic jiného, než se rychle rozhodnout a vyslat spojky - dobrovolníky vstříc americké armádě se žádostí, aby svůj postup na Plzeň urychlila.
Byly vyslány celkem tři spojky. Jedna byla zajata a druhá se vrátila s prostřelenýma nohama. Úspěchu dosáhla třetí spojka, kterou byl člen RNV a příslušník 2.lehké tajné divize, Jaroslav Stoklasa. Za vydatné pomoci německého ředitele továrny v Kozolupech dr. Lübkeho, který neměl nacisty příliš v lásce, se oběma podařilo v autě označeném německou vlajkou projet bez problémů na Šumavu až k Přijde, kde se setkali s plukovníkem americké armády Noblem, velitelem 38. průzkumné skupiny působící u 16. obrněné divize. Plukovník Noble přislíbil pomoc, ale dal si podmínku, že v cestě na Plzeň jeho vojáci nenarazí na větší odpor německé armády. Jaroslav Stoklasa ho ujistil, že cesta na Plzeň je bezpečná a urychleně se vrátil s dr. Lübkem zpět do Plzně. Na zpáteční cestě viděl, že v Křimicích poblíž hlavní silnice je rozmístěna protiletecká baterie, která by mohla svými děly vážně ohrozit postupující jednotky americké armády. Uvědomil si svůj slib daný plukovníkovi Noeblemu, že v cestě na Plzeň nehrozí žádné nebezpečí a rozhodl se k okamžitému jednání. S vedoucími štábu povstání, pplk. Krejčíkem a mjr. Matasem sešel do sálu kde byli shromážděni důstojníci ve stejnokrojích bývalé Českoslovernské armády. Seznámil je se situací a vyzval je, aby se přihlásil jeden dobrovolník který ovládá perfektně německý jazyk. Ze všech přítomných důstojníků se přihlásil jeden poručík jménem Vladimír Nechanický, který byl ochoten případně i obětovat i svůj život.. Nasedli do auta dr.Lübkeho a vrátili se do Křimic. Velitel protiletadlové baterie velmi dobře znal auto německého ředitele, které bylo stále označené nacistickou vlajkou. Byl proto velice překvapený, když z auta vystoupil český důstojník a začal s ním vyjednávat o kapitulaci. Po krátkém jednání začala obsluha sklánět hlavně děl, které přikrývali plachtami. Cesta pro postup jednotky americké armády byla volná.
Mezitím se uskutečňovaly další akce vyplývající z plánu povstání. Jednou z nejdůležitějších bylo obsazení vysílací stanice. Tento původně německý vysílač byl umístěn vedle měšťanského pivovaru, na soutoku řek Radbuzy a Mže. Jeho úkolem za války bylo rušit londýnské vysílání. Obsazení tohoto vysílače se uskutečnilo již 4. května ve večerních hodinách. Vysílání pro české obyvatelstvo mělo pro zdárný průběh povstání obrovský význam. Především svými zprávami dezinformovalo německou posádku v Plzni a okolí, informovalo české obyvatelstvo o situaci a předávalo rozkazy skupinám zapojeným v podzemním hnutí. Bylo také důležité pro udržování revolučních nálad obyvatelstva a chod hospodářského života, který se nesměl ani po dobu povstání zastavit.
Dne 5. května ve 12 hodin 35 minut se ozval hlas dr. Šindlera s historickými slovy: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme vás občany města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme vám, že jsme se zbavili nadvlády německých nacistických okupantů a jsme svobodni.“ Toto nadšené, euforií ovlivněné hlášení mělo nesporně velký význam pro další průběh povstání a pozvednutí nálady občanů, ale neodráželo skutečnou realitu nastávajících událostí. Povstalci stáli tváří v tvář proti drtivé přesile sedmi tisíc německých vojáků v Plzni, což při počtu necelých šesti set nedostatečně ozbrojených revolucionářů představovalo nepřiměřený poměr sil v neprospěch povstalců.
O docílení naprosté dezorientace německé posádky v Plzni a jejím okolí byl odvysílán v německé řeči tento rozkaz: „Příslušníkům německé branné moci kteří nemají spojení na vrchní velení se dává na vědomí, že se mají stáhnout do kasáren a vyčkávat dalších rozkazů.“ V noci z pátého na šestého května spal z obyvatel Plzně a okolí málokdo. Všichni očekávali s napětím a obavami, zda vojáci armády USA přijedou včas, aby zabránili krveprolití, které bylo stále reálnou hrozbou. Pamětníci si jistě rádi vzpomínají, že v brzkých ranních hodinách dne 6. května 1945 bylo slyšet od západu zvláštní dunění, jako by se z dálky blížila bouře. Byl to hukot mnoha tanků 16. obrněné divize brigádního generála Johna Pierce. Tanková kolona postupovala od Křimic, dále Husovou ulicí na náměstí Republiky, kde se osádky tanků a ostatních vojenských vozidel shromažďovaly k zaslouženému odpočinku. Nastalo srdečné vítání s nadšenými obyvateli města. Do této krásné atmosféry se náhle kolem desáté hodiny ozvalo několik salv z kostela sv. Bartoloměje a dalších domů. Obyvatelé v panice hledali úkryt v postranních ulicích a vojáci americké armády přistoupili k likvidaci zákeřných fanatických nacistických střelců z řad německých vojáků i civilistů, kteří z nepochopitelných důvodů zahájili střelbu nejen na náměstí Republiky, ale i v jiných částech města. Americká armáda za vydatné pomoci již ozbrojených povstalců, likvidovala zákeřné střelce umístěné v oknech a vikýřích židovské synagogy, ve věži kostela U Redempthoristů na Klatovské třídě, kostela svaté Anny ve Smetanově ulici, kostela Farského na rohu Klatovské třídy a Husovo ulice, na střeše hotelu Slovan a v domu U Červeného srdce. Němečtí vojáci stříleli i z oken bývalého pětatřicátého pěšího pluku. Boj probíhal proti střelcům v bytech civilních Němců v Reslově ulici, na Husově náměstí, ve škole na Mikulášském náměstí, v okolních ulicích v Doudlevcích a dalších částech města.
Američané byli upozorněni na skutečnost, že se v budově gestapa skrývají příslušníci SS, gestapa a vězeňské stráže. Po krátkém odporu se příslušníci gestapa vzdali a byli internováni. Příchodem jednotek americké armády bylo definitivně odstraněno nebezpečí ozbrojené srážky s velkými počty německých vojáků umístěnými v kasárnách. Občané Plzně radostně vítali americké vojáky, jejichž přítomnost byla pro ně symbolem porážky fašismu i potvrzením konce nacistické okupace.
Jak to již bývá zvykem, vyskytly se po válce snahy o přeceňování úlohy povstání, ale na druhé straně i jeho zlehčování. Obvykle tyto soudy vyslovují lidé a tzv. historici, kteří u toho přímo nebyli. Jak se trefně říká „po válce je každý generálem“. Čirou pravdou a nezvratným faktem však navždy zůstane ta skutečnost, že mnoho statečných občanů města Plzně se do povstání aktivně zapojilo a to bez ohledu na nebezpečí ohrožení života. Obsazením důležitých objektů, některých kasáren, vojenských skladů, přerušením telefonického spojení mezi německými vojenskými jednotkami a získáním zpráv o počtech a rozmístění německých jednotek v Plzni a okolí, připravil Revoluční národní výbor a štáb povstání příznivé podmínky pro nekomplikovaný příjezd jednotek americké armády, pro informovanost jejich velitelů o tom, kde se nalézají německé jednotky a pro úzkou spolupráci při konečné likvidaci zákeřných nacistických odstřelovačů. Dokladem toho je pamětní deska umístěná na schodišti plzeňské radnice s tímto textem: Věnováno 16. pancéřovou divizí U.S.A. Občanům města Plzně Československé republiky, na paměť jejich účasti při osvobození Plzně 6. května 1945.
Jak to bylo s obsazováním kasáren povstaleckými jednotkami
Kasárna na Slovanech
Velitelem všech členů odbojových skupin které se zúčastnili v průběhu 5. května obsazení kasáren na Slovanech, byl člen Druhé lehké tajné divize (2.LTD) št.kpt Josef TRNKA, který se se svojí skupinou dostavil do kasáren jako první a vyjednal s velitelem německé jednotky složení zbraní a převzetí střežení kasáren povstaleckými jednotkami do příchodu americké armády.
Obdobnou činnost popisuje por. Peták Adolf, který ve svém pamětním spisu uvádí: 5.5.1945 v 10 hod. jsem se svou skupinou v sestavě - štábní strážmistr policie Urabnides Vítěslav, Čermák Miloslav, Krafka Jan, Karnold Jaroslav, npor. Strejčkem a s civilistou Čapíkem - vydal do kasáren na Slovanech za účelem jejich obsazení. V kasárnách se již nalézala skupina škpt. Trnky, který asi po dvouhodinovém vyjednávání s velitelem v hodnosti majora dosáhl předběžné kapitulace německé jednotky a jejich odzbrojení. Poté jsme otevřeli bránu kasáren a vpustili dovnitř další dobrovolníky, kteří v počtu asi 300 mužů čekali před kasárny na výsledek jednání s velitelem. Tito byli ihned vyzbrojeni. Potom jsem odjel jako spojka na radnici, kde jsem podal hlášení, že kasárna na Slovanech jsou v rukou českých povstalců.
Kleil Josef ve svém pamětním spisu uvádí:
Po vyhlášení začátku povstání v Plzni, jsem si oblékl stejnokroj příslušníka Čsl. armády a jel jsem do města, abych se do povstání zapojil. U Homolky jsem potkal oddíl, který postupoval pod vedením por. Chrta směrem ke kasárnám na Slovanech. Přidal jsem se k nim a vnikli jsme do kasáren. První můj úkol byl odbavování aut s německými vojáky, kterým byl povolen odjezd beze zbraní. Pokud měli větší zásobu benzinu, nebo dokonce zbraně, tak jsme auto nechali v kasárnách.
Na pomoc Plzni jsem vybavili tři auta s ozbrojenými povstalci. Zadržovali jsme též jednotlivé německé vojáky, kteří se se zbraní v ruce snažili uprchnout přes oplocení kasáren. Rozestavili jsme hlídky a hledali další zbraně. K večeru u některých povstalců revoluční nálada poklesla, protože jsme měli promočené oblečení a byli jsme bez jídla. Zůstalo nás asi 50 a k večeru přijela z Plzně posila. Asi kolem půlnoci se přišlo do kasáren schovat několik německých důstojníků v domnění, že jsou obsazena dosud německými vojáky. Řekli nám, že za nimi postupují další, již odzbrojení vojáci. 7. května V 9,30 hodin přijeli do kasáren tři terénní auta s americkými vojáky. Po další hodině začalo přicházet do kasáren hodně našich důstojníků, které jsme až na několik výjimek dosud postrádali. Většina nevojáků, mladých lidí, si v průběhu obsazování kasáren počínala velmi skvěle. Po předání kasáren Američanům naše poslání skončilo
Kasárna 18. pěšího pluku (u dnešního zimního stadionu)
Obsadit tato kasárna dostala za úkol skupina která byla součástí odboje dělnických tělocvičných jednot (dále DTJ). Konkretně to byla skupina členů DTJ.VI. v Doudlevcích, která měla své sídlo na břehu řeky Radbuzy, naproti plzeňské papírně. Z rozhodnutí Revolučního národního výboru byla jako řada jiných odbojových skupin zařazena v plánu povstání pod velení Druhé lehké tajné divize.
To, že bojová skupina DTJ dostala příkaz tato kasárna obsadit, pramenilo zřejmě z důvodu, že ještě před vypuknutím povstání měla za úkol sledovat a zjistit přibližný počet německých vojáků v těchto kasárnách dislokovaných. Mimo úkol obsadit kasárna, kde byly soustředěni němečtí vojáci, měla skupina obsadit ještě kasárna státní německé ochranné policie, tzv Schuppo, která měla své sídlo ve škole na Doudlevecké třídě.
Z vojenského hlediska byl tento úkol těžko splnitelný a vůči skupině mladých lidí ve stáří od 15 do 22 let lehkomyslný. Povstání vypuklo živelně již 5. května. Skupina v počtu 15 členů DTJ se v brzkých ranních hodinách sešla na určeném místě poblíž kasáren německé policie. S velikou úlevou zjistili, že příslušníci policie zřejmě v noci ze školy, která byla za války proměněna za kasárna, zmizeli. Prohledali celou budovu a v jedné místnosti objevili ještě nepoužité oděvní součástky stejnokrojů pro příslušníky německé policie. Byli to hnědé košile, rajtky, holinky a tmavomodré lodičky.
Neváhali a oblékli se do těchto stejnokrojů, aby získali vzhled jakési vojenské jednotky. Na lodičky si připevnili trikolórové pásky, na rukávy košil si navlékli červenobílé pásky, opatřené kulatým razítkem Revolučního národního výboru a vydali se splnit nelehký úkol - obsadit kasárna, kde se nalézalo v té době asi 1.200 německých vojáků. Vedoucím skupiny byl Jaroslav Holub, který již několik dní byl ve spojení s vedoucími činiteli 2.LTD a RNV, od nichž obdržel rozkaz k provedení nastávající akce.
U kasáren držel službu policejní praporčík Beránek a k provedení akce se dostavil další příslušník 2.LTD četař aspirant Racek. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že jako oficielní parlamentáři se k jednání s velitelem vojenské jednotky odebere skupina ve složení Jaroslav Holub, velitel skupiny, policejní prap.Beránek, čet.asp. Racek a jako tlumočník Jaroslav Maršák. V této sestavě jsme se vydali vstříc nejistému osudu. Požádali jsme strážného u vchodu, aby zavolal nějakého důstojníka, který by nás odvedl k veliteli. Dostavil se poručík, kterému jsem oznámil, že jsme se z pověření RNV dostavili jako parlamentáři s požadavkem, aby nás zavedl k veliteli jednotky. Velitelem vojenského útvaru byl důstojník v hodnosti majora. Vyšší důstojníci zřejmě své vojáky opustili. Představili jsme se jako parlamentáři s požadavkem, aby vojáci složili všechny zbraně do určené místnosti a vyčkali v klidu příchodu americké armády, která provede jejich oficiální převzetí do zajetí. Velitel jednotky zásadně odmítal vzdát se naší skupině. Po delším jednání pak souhlasil s tím, že všechny zbraně včetně munice budou soustředěny v jedné místnosti na konci přízemní chodby kasáren. Jako podmínku si kladl to, že nebudeme vynášet tyto zbraně z kasáren civilnímu obyvatelstvu, že převezmeme střežení kasáren a zajistíme vojákům a německým civilistům bezpečnost. Na tuto podmínku jsme rádi přistoupili. Všechny zbraně a munice byla dle dohody soustředěny do určeného skladu, který ihned obsadili příslušníci naší skupiny a který se dal vzhledem ke své poloze (na konci chodby) v případě nutnosti dobře bránit. Z tohoto skladu se pak dokonale vyzbrojila celá naše skupina. Žádné hrdinství se nekonalo. Měli jsme zkrátka štěstí, že velitel jednotky v kasárnách 18.p.pl. nebyl zřejmě žádný fanatický nacista a rozumně zhodnotil reálnost současné situace.
Kasárna 35.p.pl.
Takové štěstí neměl parlamentář v uniformě českého četníka, kterého v kasárnách 35.p.pl. nechal fanatický nacistický velitel zastřelit. Z oken těchto kasáren se ještě 6.května po našich občanech a dokonce i amerických vojácích střílelo. S určitými obavami jsme přečkali noc a ráno 6. května 1945 jsme již slyšeli hukot amerických tanků postupujících na Plzeň. Asi v 9 hodin přijel za doprovodu české motorizované spojky americký tank a dva obrněné transportéry. Mezi velitelem tanku a velitelem německé jednotky došlo k oficielní kapitulaci. Mezitím přijeli ke kasárnám další vojáci, příslušníci 2.divize, tzv.indiáni. Již v 10 hodin nastoupili vojáci německé armády na silnici před kasárny k osobní prohlídce a přesunu do zajateckého tábora.
Najednou, obdobně jako v jiných částech města, začali nejen na americké vojáky a členy naší skupiny, ale i na německé vojáky střílet zákeřní střelci z věže kostela na Klatovské třídě u Redemthoristů. Mimo to stříleli od doudleveckého nádraží a vojenské nemocnice příslušníci jednotek SS. Tato jejich nepochopitelná a zoufalá akce byla v několika minutách velkorážnými kulomety umístěnými na obrněných transportérech, americkými vojáky zlikvidována. Kasárna jsme střežili ještě několik dní do doby, kdy si zástupci Československé armády nepřevzali ukořistěné zbraně. Většina z nás vstoupila 20. června 1945 dobrovolně do nově se rodící Československé armády, aby si odsloužila základní vojenskou službu.
Stalo se na Lochotíně v květnu 1945
Dne 5. května 1945, kdy vypuklo v Plzni povstání proti německým okupantům, se začalo aktivovat ilegální velení odboje, především vedoucích štábu druhé lehké tajné divize a členů Revolučního národního výboru. Jedním z trojice zakladatelů 2.LTD byl Miroslav Ferra, který se ukrýval před zatčením v ilegálním bytě u správce velkostatku v Bolevci. V uvedený den pro něho přijel František Bureš, který byl rovněž v ilegalitě s příkazem, aby se dostavili na radnici. Společně se členem (RNV) br. Čermákem a dalším spolupracovníkem stržm. Petrů nasedli do auta a jeli v radostné náladě na radnici. Když přijížděli k restauraci, která se v té době nacházela u křižovatky v blízkosti lékařské fakulty, zastoupil jim cestu německý poddůstojník hodnosti feldvébla. Nařídil jim vystoupit z auta. Ve svém pamětním spisu Miroslav Ferra uvádí, že na nějaký odpor nebylo možno pro zjevnou přesilu ani pomyslet. Doufali prý, že se jedná o nějaký formální úkon. Po vystoupení z auta jim odebrali zbraně (pistole) a každého z nich zavřeli jednotlivě do místností restaurace. Asi po hodině byli vyvedeni na dvůr za restauraci a postaveni ke zdi. Tři vojáci s puškami se prý připravovali ke střelbě. Zdálo se, že je čeká to nejhorší a že budou zastřeleni pro ilegální držení zbraní. Zatímco se dalo do deště. přišel velitel stráže a proti jejich očekávání je zahnal do místnosti, kde se nacházelo asi dvacet stejně zadržených občanů. Největším překvapením však bylo, když se otevřeli dveře a vstoupil německý poručík doprovázený členy RNV Františka Bureše a Vladislavem Šaškem, kteří byli oblečeni do vojenského stejnokroje důstojníka čsl. armády. Na jejich intervenci byli všichni internovaní propuštěni kromě stržm. Petra, br. Čermáka a Miroslava Ferry, protože u nich nalezli zbraně. Zbytek dne a celou noc prožili ve strachu a nejistotě, co se s nimi nakonec ještě stane. Nejkrásnější chvilku však prožili, když přišel ráno velitel stráže, který je dne 6. 5. 1945 brzy ráno propustil ze zajetí s tím, že se prý k Plzni blíží americká armáda.
Nepochopitelnou a neuvěřitelnou příhodu s tou samou jednotkou zažil téhož dne o několik hodin později jeden jednadvacetiletý člen odbojové skupiny Dělnické tělocvičné jednoty-DTJ.VI. Plzeň-Doudlevce, která v ranních hodinách dne 5. května 1945 bez boje obsadila kasárna bývalého pěšího pluku č.18, kde se nacházelo cca 1.200 německých vojáků. Byl to Jaroslav Maršak.. Dne 6. května v 7 hodin ráno šel z příkazu velitele skupiny Jar.Holuba na radnici s hlášením o situaci v kasárnách 18.p.pl. Po splnění příkazu, ještě než opustil budovu radnice, uslyšel v místním rozhlasu zprávu, že se mají přihlásit dobrovolníci k likvidaci jednotek SS, kteří se nacházejí v prostoru Lochotínského parku. Zbraně pro tyto dobrovolníky se vydávaly v přízemí budovy radnice. J. Maršák ve svých pamětech popisuje následující události takto: Nevím, co mě to napadlo, ale aniž bych uvažoval o možných následcích, místo abych se ukázněně vrátil do Doudleveckých kasáren, kde bylo moje stanoviště, nevěděl jsem nic lepšího než si jít vyzvednout nějakou střelnou zbraň. Ty však byly již rozebrány a v bedničce zbyl už jeden jediný německý ruční granát s dřevěnou rukojetí. Takto „vyzbrojen“ jsem nastoupil s ostatními do menšího nákladních auta, které se vydalo na cestu směrem na Lochotín. Během přesunu jsem se zeptal staršího dobrovolníka, zda neví, jak se zachází s ručním granátem. K mému uspokojení mě poučil, jak mám vytrhnout pojistku a odpočítat tak, aby mě nevybuchl granát v ruce. Když jsme přijeli k restauraci, která se v té době nacházela na hlavní křižovatce silnic K.Vary-Bolevec, auto zastavilo přímo před ní. Po vystoupení všech z auta se velitel této skupiny všiml, že jsem vyzbrojen pouze granátem. Nařídil mě, abych zůstal u auta a střežil ho do jejich návratu z akce. Po odchodu bojové skupiny směrem do Lochotínského parku vyšla k mému nezměrnému údivu z restaurace skupina 32 německých vojáků pod vedením poddůstojníka a všichni měli ruce vzhůru. Poddůstojník ke mně přistoupil a prohlásil, že se mě vzdávají. Protože jsem ovládal v té době téměř perfektně německý jazyk, rozuměl jsem všemu, co mě poddůstojník říkal. Nastal ovšem pro mě velký problém, co si mám s tolika zajatci počít. Uvažoval jsem, že kdybych je vedl až na radnici, že by je mohli cestou už bezbranné, napadnout nějací „hurá hrdinové“. Najednou se vedle mě objevil český strážník ve stejnokroji, který zřejmě hlídkoval na křižovatce u lékařské fakulty, kde měla německá armáda zřízenou vojenskou nemocnici. Po krátké domluvě jsme se dohodli, že bude nejlépe, když je odvede do této nemocnice, kde přečkají až je oficielně zajmou příslušníci armády USA. Když je odvedl, šel jsem se podívat do restaurace, co tam po sobě vojáci zanechali. V hlavním tanečním sále ležela na hromadě veškerá výzbroj celé jednotky – pušky, pistole, dva kulomety a mezi tím hromada nábojů. Vzal jsem si jednu pušku, opasek se sumkami plnými nábojů a dva revolvery. Když jsem vyšel na chodbu, slyšel jsem ze sklepa nějaký šramot. Udělal jsem opět neuváženě chybu a sice, že jsem bez zajištění druhou osobou, šel do sklepa se přesvědčit, kdo tam je. K mému velkému překvapení tam byl německý důstojník asi v hodnosti poručíka. Místo aby byl se svými vojáky, tak se snad chtěl schovat do příchodu amerických vojáků ve sklepě. Vyzval jsem ho, aby mě vydal pistoli, kterou měl u opasku. Odmítl to s poukazem na to, že dle nějaké mezinárodní dohody si mohou zajatí důstojníci ponechat pobočné zbraně. Nakonec si dal říci a pistoli mi odevzdal. Vyvedl jsem ho na ulici, kde jsem ho opět předal českému policistovi, který ho odvedl ke svým vojákům do lékařské fakulty, kde byla vojenská nemocnice.
I k takovým absurdním a neuvěřitelným situacím v průběhu povstání docházelo. Požádal jsem policistu, aby ohlídal nákladní auto a odebral jsem se na své stanoviště do kasáren 18.p.pl. Nikomu jsem se nesvěřil, co jsem v průběhu několika hodin zažil. Byla to souhra náhod, neukázněného a neuváženého jednání. S přispěním mého osobního anděla strážného, který mě po celou dobu války ochraňoval, jsem i v průběhu povstání vyšel ze všeho se zdravou kůží. Někteří takové štěstí v povstání neměli. Byli zákeřně zastřeleni a zbyli po nich jenom pamětní desky, ačkoliv si nestačili proti německým okupantům ve většině případů ani vystřelit. Životní cesta každého člověka sestává ze šťastných, nebo nešťastných náhod. Těch 32 zastřelených občanů města Plzně štěstí v průběhu povstání opustilo a ztratili svůj život na samém prahu svobody.
Povstalecká vojenská jednotka v Doubravce
Jednou z nejpočetnějších a nejlépe organizovanou odbojovou skupinou byla Doubravecká vojenská ilegální skupina tzv.“Weidmanova skupina II“, která tak byla pojmenována na počest pplk.Jaroslava Weidmana, jenž byl organizátorem několika vojenských odbojových skupin. Po prozrazení jeho ilegální činnosti byla zatčena gestapem jeho žena a dcera. Aby zachránil jejich životy, přihlásil se pplk. Weidman gestapu dobrovolně. Gestapo ale nikomu neodpouštělo a přesto že se dobrovolně přihlásil, byl s dalšími členy své ilegální odbojové skupiny dne 27.7.1942 zastřelen v Suchém dole u Vejprnic. Smrti neušla ani jeho manželka s dcerou, které zahynuly v KT Osvětim. Po zatčení a popravě pplk. Weidmana, se stal vedoucím ilegální vojenské skupiny v Doubravce Eduard Kotora.
Ve skupině bylo od jejího založení zařazeno 85 členů. V den povstání, 5. května, se přihlásilo dalších 212 mužů, většinou vojáků v záloze. Vedoucí vojenské skupiny Eduard Kotora pověřil poručíka pěchoty Josefa Jindru, který měl velmi dobré organizační a vojenské schopnosti, aby zpracoval plán organizace a činnosti skupiny v povstání.
V celkovém plánu bylo uloženo:
1) Pořídit seznam všech vojáků v záloze, které podléhají odvodní povinnosti, a všech mužů, kteří se skrývají před pracovním nasazení v Říši;
2) Zajistit pro všechny příslušníky vojenské jednotky ubytování a stravování;
3) Zajistit spojení s RNV v Plzni a navázat spojení s okolními obcemi a zajistit tak včasné podávání zpráv o eventuálních pohybech německých jednotek;
4) Uskutečnit převzetí velké telefonní a telegrafní ústředny umístěné ve škole na Habrmanově náměstí;
5) Zajistit obsazení skladu německé výstroje, umístěné v doubravecké čistírně „Labuť“;
6) Zajistit spojovací materiál, naftu a benzin uskladněné v doubravecké sokolovně;
7) Zajistit polní vojenskou kuchyni a zásobu proviantu v doubravecké škole;
8) Obsadit vyjednáváním nebo bojem sklady materiálu, protiletadlovou baterii děl a odposlouchávací zařízení na ústředním hřbitově;
9) Obsadit všechny vojenské objekty v Doubravce a okolí, zajistit zbraně, střelivo a motorová vozidla.
Podle písemného hlášení ze dne 10. května 1945 zpracovaného poručíkem Josefem Jindrou, byli všechny uložené úkoly splněny.
Na železničním seřadišti, kde byl 5.května 1945 odstaven vojenský vlak, došlo k několika hodinovému boji, při kterém bylo zajato několik německých vojáků, a kromě mnoha pušek, také automaty, pancéřové pěsti a další výzbroj a munice. Další zbraně byly získány od odloučených jednotek protiletadlových baterií. Ze získaných zbraní byla vyzbrojena celá jednotka sestávající ze 12 důstojníků, 200 poddůstojníků a mužstva.
Na dvoře kasáren bylo zajištěno mnoho motorových vozidel.
V noci z 5. na 6. května byly do okolí města vyslány již ozbrojené čety na autech, které zajistily příjezdy od směru z Prahy, Kralovic a prováděly průzkum v okolních lesích.
Byly zajištěny dvě polní kuchyně s proviantem a zabezpečeno vyvařování teplé stravy, kávy a čaje.
V l. poschodí kasáren byla zřízena ošetřovna, ve které zdravotní pomoc zabezpečovali dva rotmistři zdravotní služby a pomocný zdravotní personál. Celá jednotka byla od 6.5.1945 ubytována v Doubraveckých kasárnách.
Do večera 6. května bylo celkem zmobilizováno: 135 mužů na autech (4 motorizované čety), 33 mužů – spojovací četa s bojovým vozidlem, 18 mužů -vozový park-řidiči a mechanici, 6 mužů – zdravotní hlídka, 7 mužů – kuchaři, proviantní a výstrojní skladiště, 2 muži – zbrojíři, 12 důstojníků, 2 rotmistři zdravotní služby
Dne 10. května byla celá jednotka zařazena do rámce 2. lehké divize a pojmenována 2. asistenční rotou. O několik dnů později nařídil velitel praporu mjr. Dinter přesun roty do pohraničí k zabezpečení ochrany státní hranice v okrese Tachov.
Na rozhlasovou výzvu se do revoluční činnosti zapojil plzeňský Junák. Jeho členové byli ve dnech povstání zařazeni jako spojky, vykonávali strážní službu u důležitých objektů a zabezpečovali telefonní spojení bojových jednotek, a to zejména v Doubravce.
Velmi důležitou činnost v plzeňském povstání prováděli uniformovaní příslušníci plzeňské policie
V Doubravce mimo jiné měli za úkol kontrolovat všechna vozidla přijíždějící směrem od Prahy. Kontrolu s dalšími policisty zabezpečil v úseku mezi ústředním a židovským hřbitovem policejní strážmistr Václav Port, který ve svém písemném hlášení uvádí: „Než jsme stačili zabezpečit uzavírku silnice, projela od Prahy směrem do Plzně motorka se dvěma německými vojáky. V krátké době přijelo vojenské terénní auto ve kterém seděli tři němečtí vojáci. Zadrželi jsme je, a v kanceláři ústředního hřbitova jsme je vyslechli. Prozradili nám, že před nimi jel motocykl se dvěma vojáky a společně s nimi mají prý čekat na okraji města na generála, který jede za nimi v osobním autě. Vojáky jsme zamkli v jedné místnosti a vrátili se na kontrolní stanoviště. Za chvilku přijíždělo od Prahy osobní otevřené auto, ve kterém seděl mimo šoféra na zadním sedadle německý generál. Byli jsme rozhodnuti auto zastavit a pokud tak neučiní, že budeme střílet. Blížící se auto na náš pokyn k zastavení zpomalilo jízdu, ale šofér zřejmě na rozkaz generála najednou zrychlil, takže jsme byli nuceni uskočit. Ihned jsme zahájili palbu, jíž generál opakoval. Mával při tom levou rukou, v které držel větší obálku. Po další naší střelbě mu klesla pravá ruka s pistolí. Šofér zmírnil rychlost, ale pokračoval v jízdě. Ve vzdálenosti asi 500m od nás, se ozvala krátká střelba z pistole a v zápětí střelba z automatu. Dodatečně bylo potvrzeno svědkem panem Bukovským, hostinským, že dle osobních dokladů se zastřelený generál jmenoval von Seifert a že jeho doklady, peníze, zbraň a další cenné věci byly odebrány poručíkem požární ochrany Průchou a předány Revolučnímu národnímu výboru v Plzni. Řidič vozidla i generál byli údajně pohřbeny na ústředním hřbitově v Plzni.
Bilance, za krátkou dobu trvání povstání, konečnou likvidaci a převzetí německé posádky do zajetí americkou armádou, byla i tak pro německou armádu nepříznivá. Velitel německé posádky v Plzni generál von Majevski se po podepsání bezpodmínečné kapitulace dne 6. 5. před zástupci americké armády a svojí manželkou zastřelil. Dalšího generála von Seiferta, který přijížděl dne 5.5. zřejmě z pověření velitele střední skupiny vojsk německé armády polního maršála Ferdinanda Schörnera, zastřelili na Rokycanské třídě příslušníci plzeňské policie, protože neuposlechl příkaz k zastavení svého auta.
Plzeňáci na pomoc Praze
Několik desítek Plzeňáků si v květnu 1945 našlo cestu a vydalo se vstříc na pomoc bojující Praze. Byla to skupina tzv. I. Asistenční letky Plzeň. O jejich cestě vypráví ve svém pamětním spisu Václav Matěk, bývalý armádní poručík v záloze. Skupina se skládala jak s vojáků, tak i dobrovolníků z řad civilistů. V Plzni utichli již pouliční přestřelky s fanatickými nacisty, kteří v 10 hodin dne 6. května začali jakoby na povel střílet z věží kostelů, vikýřů a z oken bytů obývaných Němci. Tyto zákeřné střelce zlikvidovali za vydatné pomoci již ozbrojených povstalců příslušníci americké armády. 7. května plzeňským občanům válka skončila. V matičce Praze se i nadále bojovalo a Národní rada volala o pomoc.
Velení 1. Asistenční letky se rozhodlo vytvořit skupinu dobrovolníků a jeti Pražanům na pomoc.. Členové skupiny se shromáždili u finančního úřadu, nasedli do dvou autobusů, které opatřil u elektrických podniků br. Volf. Doplnili svoji výzbroj na radnici a hlavně na policejní stanici na Letné a vydali se 7. května 1945 vstříc nejistému osudu. Skupina sestávala z 56 mužů, z nichž byli dva důstojníci a lékař MUDr. Benetka. Několik členů skupiny se s lehkým kulometem usadili na střeše autobusu, což se jim stalo osudným. Byli zachyceni transparentem nataženým přes ulici. Spadli s autobusu a byli s vážnými zraněními odvezeni do plzeňské nemocnice. Ostatní pokračovali v cestě. Po příjezdu do Prahy se hlásili na policejním ředitelství v Bartolomějské ulici, kde se nacházelo vojenské velitelství „BARTOŠ“. Hlášení provedl náš nejvyšší důstojník, major Vrána, jenž napsal: Bylo mě předáno velení nad skupinou, se kterou jsem se ihned podle rozkazu odebral na policejní stanici v Josefovské třídě, jež byla již po dva dny ohrožována oddíly SS. Cestu k cíli jsme byli nuceni překonávat přes barikády a průkopy v domech. Obsadili jsme mimo dům, kde byla policejní stanice, i sousední domy a vybudovali jsme provizorní barikády. V ranních hodinách dne 8. května začali na naše posice střílet příslušníci SS. Palbu jsem opětovali tak, že jsme neustále měnili svá palebná postavení u oken a vikýřů, abychom zmátli SS many o naší síle. V poledních hodinách náhle přijel před náš blok domů německý tank. V tanku stál voják bez německých vojenských označení, mával čepicí a volal česky: „nestřílet-palbu zastavit“! Snažil se nás přesvědčit, že je Vlasovec (příslušník proněmecké ruské armády generála Vlasova). Zůstali jsme však všichni na svých místech, palbu jsme zastavili a vyvěsili bílý prapor. Když z nás nikdo nevyšel na ulici, tu asi po 10 minutovém klidu náhle osádka tanku a ukrytí esesmani zahájili prudkou palbu, při které byli zastřeleni br. Rudolf Sokol, a br. J. Schürrer. Další palbou z děla tanku vznikl v jednom námi obsazeném domu oheň, který se nám podařilo uhasit. Toho využili esesmani, kterým se podařilo vniknout v sousedním domě do sklepních krytů, kde byly ukryty ženy a děti a postřelili při tom 15letého chlapce. Provedli jsme následně důkladnou čistku všech bytů a sklepů a dopadené příslušníky SS jsme zlikvidovali. Abychom zabránili dalšímu vraždění civilních, nebojujících osob, shromáždili jsme tyto ze všech domů do jednoho většího krytu, zabarikádovali jsme vchody a obsadili je členy naší skupiny vybavené pancéřovými pěstmi. V dalších hodinách se esesmani pokoušeli dobít naše pozice, my jsme je však uhájili. Po marné snaze se esesmani stáhli ve večerních hodinách k Vltavě. V dalším jsme se zúčastnili bojů při obraně Staroměstské radnice. Při dalších akcích jsme provedli obsazení vojenské nemocnice příslušníků SS „Na Františku“, odzbrojili veškerý personál a nemocnici předali do správy místního Národního výboru. Již společně s Rudou armádou se naše skupina zúčastnila jednotlivých bitek s okupanty ve Starém městě. Do Plzně jsme se vrátili 11. května. K akci na pomoc Praze podotýkám, že jsme do Prahy jeli přes zákaz Američanů, což se nám podařilo díky diplomatickému jednání br. Volfa.“
Další ozbrojenou a dobře organizovanou skupinou která se rozhodla vydat na pomoc bojující Praze, byli dobrovolníci 3. motorizované roty státní požární policie. Velitel tohoto polovojenského útvaru štkpt. Jaroslav Otmar ve svém pamětním spisu uvádí: Dne 6.května 1945 od časných hodin ranních bylo pokračováno v hlídkování a vysílány menší oddíly na průzkum směrem ku Praze a k okolním lesům. Naše rota byla začleněna do svazku vojenského oddílu „Železo“ jako jednotka s pořadovým číslem 8. Velitelem jednotky byl jmenován nadporučík František Noha z Prahy, skvělý a energetický voják, pod jehož velením jsme se zúčastnili bojů o Prahu. Během přesunu byla naše kolona napadena německými turbinovými letadly, která zničila jedno osobní a jedno nákladní auto s municí. V jednotce rozvinuté proti ruzyňskému letišti byl zraněn stržm. Vorlíček a podstržm. Roučka, kteří se spolu se št. stržm. Hofrichtrem a Šimůnkem vyznamenali v boji s posádkou letiště. Podstržm.Macek sestřelil lehkým kulometem jedno z útočících letadel. Protože další odpor ruzyňské posádky byl zdolán dorazivšími Vlasovci, byl zbytek roty stáhnut do Hořelice, zorganizován a doplněna jeho výzbroj. Třetí četa prováděla strážní službu, odzbrojování Němců a transportování zajatců do míst soustředění.
Další den, 7. května jsme pokračovali v zajištěném postupu směrem do Motola, kde jsme obsadili vojenské cvičiště odzbrojením německých vojáků pod vedením por. Pírko. Prap. Vacek prováděl zatím s některými příslušníky oddílu „Železo“ výcvik v zacházení s protitankovou pancéřovou pěstí. Za neustálého odstřelování německým dělostřelectvem jsme postupovali přes Košíře na Smíchov. Podle rozkazu jsme obsadili barikády na nábřeží u Palackého a Jiráskovo mostu. Třetí četa sváděla menší potyčky s ustupujícími Němci v okolí Dušník, organizovala přísun potravin a munice do Prahy a odsuny raněných do nemocnice. V dalším průběhu bojů se části našich jednotek podařilo postoupit dle rozkazu neočekávaně průchody a sklepy do boku Němcům útočících za podpory tanků proti Staroměstské radnici a přerušit jejich spojení s německým uskupením u Prašné brány. Němci využívali všech krytů a jak vojáci, tak i civilní záškodníci (včetně žen) nás ostřelovali i z domněle již vyčištěných prostor, zákeřně i v přestávkách vyhrazených pro vyjednávání. V boji s jejich značnou přesilou padl podstr. Hubáček, když před tím vyřadil pancéřovou pěstí německý tank. Při jednání o kapitulaci německých jednotek SS soustředěných v právnické fakultě, prohlásil jejich velitel, že o kapitulaci nemůže být ani řeči, abychom naopak my složili zbraně. Boj pokračoval ještě s větší intenzitou. Za pomoci 2. roty motorizované státní požární policie z Hořovic se nakonec podařilo zatlačit jednotky SS k Vltavě.
Tvrdý boj byl k večeru přerušen a zakončen novým vyjednáváním Národní rady a konečným přijetí podmínek kapitulace Němci. Devátého května naše rota konala hlídkovou službu na Smíchově a v Praze l. Byly prováděny prohlídky veřejných i soukromých budov a jejich očišťování od Němců. Zajištěné vojáky i německé civilisty jsme odváděli do určených sběrných táborů. Na příkaz vojenského velitelství Velká Praha byla rota přidělena k dispozici Vojenskému velitelství Hradu. Byly prováděny prohlídky všech místností a sklepení na Hradě a celého jeho okolí. Dle rozkazů a nařízení vojenského velitele Hradu byla prováděna strážní služba uvnitř i v okolí Hradu. Při příjezdu členů vlády postavila rota čestnou rotu. Bojová a další činnost 2. požární roty v Praze byla ukončena až 19. května, kdy se vrátila do Plzně.
Pravda se nedá překrucovat ani zamlčovat
Tato informace popisující organizaci některých odbojových skupin na Plzeňsku a jejich činnost v průběhu květnového povstání v roce 1945 je určena především pro mládež, která popisované události a příběhy neměla možnost prožít. Od roku 1945 uplynulo již 66 let. Za tuto dobu jak starší, tak i současná generace byla a je „masírovaná“ někdy pravdivými, ale někdy i lživými informacemi tak, jak to vyhovuje právě vládnoucí politické garnituře.
Starší generace si po horké válce přetrpěla „studenou válku“, „sametovou revoluci“ vedenou pod heslem „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Nehynoucí ostudou pro náš národ za socialismu bylo plošné pronásledování zahraničních vojáků, kteří se zúčastnili odboje na západní frontě, zejména letců. Po sametové revoluci se situace obrátila a do nemilosti a různých kritik se dostali vojáci z východu v čele s gen.Ludvíkem Svobodou. Po odmítání zásluh americké armády při osvobozování Plzně se z tzv. demokratického tisku vytratila jakákoliv zmínka o přítomnosti sovětské armády a její pomoci při Pražském povstání. Historickou skutečností a pravdou zůstává, že v Plzni nejprve propukla revoluce, při které padlo 32 občanů a byla odzbrojena převážná část vojáků německé armády v Plzni, jíž následně, bez ztráty na životech, převzali do zajetí vojáci americké armády.
Čeští odbojáři a váleční veteráni druhé světové války mohou u památníku obětí válek na náměstí Míru 5.května každého roku vzpomenout v krátkém projevu na svoje padlé druhy a 6. května se zúčastnit u památníku americké armády velkolepého shromáždění a vyslechnout projevy představitelů místních úřadů a předních politiků, kteří každoročně přijíždějí z Prahy. Dosud žijících přímých účastníků povstání by se dalo dnes již spočítat na prstech jedné ruky. Řada amerických veteránů kteří se zúčastnili v květnu 1945 příjezdu a osvobození Plzně, se ze zdravotních důvodů již nebude moci v dalších letech oslav osvobození zúčastnit. V rámci udržení tradice mají však výhodu, že za ně přijíždějí jejich synové a vnukové. Nejvíce zážitků z oslav svobody a obdivu občanů sklízejí zřejmě nadšenci oblečení do amerických uniforem, kteří ve svých džípech projíždějí v květnu každého roku plzeňskými ulicemi. Plzeňské povstání bylo některými účastníky a historiky v určité době přeceňováno a a později zase podceňováno.
Svého času se k zástupcům Českého svazu bojovníků za svobodu necitlivě a netaktně vyjádřil jeden lidovecký poslanec slovy: „Vaše biologické hodiny pomalu ale jistě dotikávají“. My však stále žijeme, ale on zmizel v politickém propadlišti.
Bojovali jsme za obnovení svobodné Československé republiky, nyní ji budeme hájit, aby nemohla být změněna v nějaký novodobý protektorát, jak si to někteří věčně nepoučitelní přejí.
Jaroslav Maršák, čestný předseda oblastního výboru ČSBS
a správce archivu ČSBS Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz