Mezi dříve nejoblíbenější sudetoněmecké písně patřila dlouhodobě ta o „protiprávních rasistických Benešových dekretech“. Slýchávali jsme ji stále a opakovaně v rytmu waltze až po tango. Tato píseň patřila neodmyslitelně na všechny sudetoněmecké, často též na některé německé a rakouské hudební festivaly. I čeští snaživci, bez ohledu na nevlídnost domácího prostředí, tvrdili obětavě tuto muziku pod taktovkou sudetoněmeckého dirigenta.
Sudetoněmečtí vědci v potu tváře produkovali díla o zločinných benešovských dekretech. Mezi zasloužilé české přidavače patří i Sidonie Dědinová, nyní žijící v blízkosti Mnichova. Jistě si to zaslouží. Rodilá Češka z Prahy, jež jako emigrantka se sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL) spolupracuje, jak na sebe sama prozradila, již od r.1966. Tato dáma vytvořila v duchu tzv. dramatického dokumentu a sudetoněmeckých bajek dvě knihy o dr. E. Benešovi. první z nich je nazvaná „Edvard Beneš – likvidátor“, druhá pak „Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše“. Toto její dílo je srovnatelné s kolaborantským „písemnictvím“ o dr. E. Benešovi za druhé světové války. Sudetendeutsche Zeitung hned přispěly chvalozpěvy, mezi nimi zvlášť silně vynikal známý hlas pravověrného Gernota Wildta.
Takto doporučené dílo se stává, a proto o tom se také zvlášť zmiňuji, předmětem pozornosti i některých českých studentů, kteří píší své práce o prezidentu dr. E. Benešovi, v níž někdy nechybí ani jeho „odsudky“ z per sudetoněmeckých historiků, do jejichž řad je zahrnována i S. Dědinová. Sám jsem jednu takovou studentskou práci měl v ruce. Jistě nejde o náhodu. Nějaký snaživec na české vysoké škole zřejmě doporučuje studentům, aby se seznámili i sudetoněmeckou produkcí o Benešovy. Je to nejen skličující, ale i ubohé. Nenávistná a nepravdivá vykreslení osobnosti našeho druhého prezidenta by si spíše zasloužila objektivní historickou kritiku a nikoliv hanlivé citace.
Autoři štvavých protičeských článků, zvláště ze Sudetenpost, stavěli prezidenta E. Beneše do jedné řady s Hitlerem a v rámci protikomunistické solidarity jednohlasně přidávali k tomuto řazení ještě Stalina.
Po desetiletí nám „sudetoněmečtí přátelé“ zpívali tuto píseň skutečně forte. V posledních měsících jakoby hlasy zpěváků slábly a některé dokonce zmlkaly. Tento zlom můžeme situovat do konce jara a počátku léta tohoto roku. Od té doby chór však postupně opět sílil. Slova jejich písní mají však již jiný akcent. Nyní jde o hroby německých obětí v České republice. Celou „kauzu“ německých obětí české vraždící mánie naplno nastartoval český novinář David Vondráček svým filmovým dílem „Zabíjení po česku“. Ještě nevychládlý tvůrčí počin byl dáván i v české televizi v nejsledovanějším čase 6. května, tedy v době 65. výročí povstání pražského lidu, v jehož průběhu Němci jen v Praze zavraždili 3700 Čechů. Vědí naši mladí lidé, že německé vojenské jednotky v Praze hnaly před tankovými kolonami české ženy, děti a starce? Vědí, že Němci tento barbarský způsob boje opustili teprve tehdy, když velení čs. jednotek jim se vší vážností pohrozilo, že na příští barikádě by němečtí vojáci mohli najít připoutané německé civilisty? Teprve poté Němci přestali používat lidské štíty. Pražany však vraždili dále. Na Pankráci i jinde je stříleli ve sklepích, kde lidé hledali úkryt před probíhajícími boji. O tom všem se dnes nemluví. Jen se akcentují německé ztráty, a to bez dalších historických souvislostí. Cožpak nelze pochopit Čechy, kterým Němci zavraždili někoho z blízkých, že toužili po odplatě, což nelze pochopit ty Čechy, kteří unikly z gestapáckých mučíren, z koncentračních táborů či pochodů smrti, že brali spravedlnost do svých rukou? Ano, dnes tyto skutky považujeme za excesy. Hodnotit je ale musíme v příčinných dobových souvislostí. Musíme si uvědomit, že Němce stíhala krvavá odplata ve všech evropských státech, které okupovali. V Polsku a Jugoslávii Němci povraždili miliony lidí. Proto se nelze divit, že právě tam se Němci dočkali nejtvrdší odvety. Rusů se však přesto nejvíce obávali. Měli proč. Na území Sovětského svazu zanechali za sebou řadu milionů mrtvých a spálenou zemi. Asi ze čtyř milionů zajatých sovětských vojáků jich přežila v nacistických mučírnách přibližně jen jedna polovina.
I když o těchto i dalších skutečnostech nejen pražského povstání mladší generace téměř nic nevědí, byl „dokument“ Vraždění po česku dále promítán na nejrůznějších plátnech a obrazovkách. Pan tvůrce byl a je, jak se nepřímo vyjádřil B. Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, dlouholetým konzultantem sudetoněmeckého landsmanšaftu. Kolik mu asi SL platí za hodinu konzultace, kolik mu zaplatil za umělecké dílo? To bohužel nevíme.
Anděla Dvořáková, předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu, však prozradila, že „televizní umělci se těší z ceny, kterou jim za tento pořad udělila nadace Centra proti vyhánění“. Ano, kolem této nadace a správní rady nadace jsou problémy, ne malé. Ústřední rada Židů v Německu pozastavila své členství v připravované správní radě nadace na protest proti jmenování dvou nových členů s revanšistickými sklony. I jeden polský historik přerušil spolupráci s nadací z obdobných důvodů. V této souvislosti Wolfgang Thierse (SPD), místopředseda spolkového sněmu, zdůraznil, že projekt nadace musí být zbaven jakéhokoliv podezření, že má něco společného s revanšismem. A přesto nadace nabývá ještě silnější střih Svazu vyhnanců a sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ceny za podobná díla mohou tak jen pršet. Otázkou je, zda dostal tuto cenu i televizní umělec, kterému se podařilo vhodně načasovat a zařadit tento „dokument“ do programu České televize. I to byl skutečně umělecký a čistě prosudetský výkon.
Pan D. Vondráček pobyl v nedávných dnech mezi svými. V Bad Kissingenu sudetoněmecký landsmanšaft uspořádal v nedávných dnech seminář, jehož se vedle Franze Pany, předsedy SL, a dr. Jaroslava Šonky zúčastnil i D. Vondráček. I toto pozvání na seminář bylo oceněním práce echt českého filmového umělce a novináře.
O sudetoněmeckých obětech v Brně, Postoloprtech a Žatci se mluví již dlouho. Objevují se však stále nové a nové hroby. V srpnu to bylo u obce Kamenná na Jihlavsku. Kdejaké noviny o tom psaly, a to opakovaně, česká televize nové objevy zařadila do svých hlavních zpráv a sledovala postup odkrývacích prací. Na místo přijela pohotově Herma Kennelová, německá autorka, která napsala knihu Bergsdorf (Kamenná), v níž údajně na základě výpovědi německých pamětníků podrobně tento „zločin“ popsala. Naše sdělovací prostředky tento popis zavraždění Němců převzaly.
S jejím dílem se již dříve seznámil jihlavský novinář Miroslav Mareš, který napomohl, aby případ začala vyšetřovat policie. Zatímco H. Kennelová psala až o 15 obětech, při vyhledávání se našly ostatky 6 těl. Brzy poté se objevil na místě nálezu vysoký kříž. Kdo ho postavil nebo nechal postavit, nevíme. Jsou za touto akcí také konzultanti landsmanšaftu v ČR?
Bezesporu jde o politováníhodný čin, i kdyby obětí bylo ještě méně, ale abychom ho mohli hodnotit blíže a objektivněji, než to dělají sudetští Němci a mnozí naši novináři, potřebujeme i další informace. V článku „Za vraždy v Dobroníně už nelze trestat“ (Právo, 20. srpna 2010) P. Uhl napsal: „R.K. je 88letý syn muže, který to prý vše zorganizoval, vybral sedláky podporující nacismus, tedy řadově členy NSDAP, jeden byl prý v SA a jeden v SS.“. Tak přeci jenom nějaká informace. Další údaje potřebné k hodnocení nám naše media však neposkytla.
Z alternativních zdrojů, konkrétně z internetu, jsme se dozvěděli následující: „V Kamenné jsme vztýčili kříž sudeťákům ze vzorné SS vesnice. Opět vše začalo kampaní, ve které byli osočováni Češi z masakru nevinného německého obyvatelstva … Bergrsdorf-Kamenná byla vesnice většinově německá, která měla před válkou 250 obyvatel. Její obyvatelé byli z příchodu Němců v roce 1939 tak nadšeni, že jich celých 47 vstoupilo do jednotek SS-Waffen. Podle celkového počtu obyvatel lze usuzovat, že z každé sedlácké rodiny vstoupil do této organizace, která byla po válce vyhlášena mezinárodním společenstvím jako zločinecká, jeden synek. V roce 1943 udělil Obengruppenführer SS Gotlieb Berger za zásluhy této obci titul „vzorná vesnice SS“. Hrála kapela a taťkové – členové NSDAP, byli na své synky pyšní. Ti bojovali v SS divizi Leibstandarte Adolf Hitler, která se za války dopustila mnoha válečných zločinů.“
Pokud uvedené údaje jsou pravdivé, pak vrhají na „masakr“ přece jenom jiné světlo. V těchto souvislostech nelze vyloučit, že nešlo o vraždy nevinných Němců, spáchané mladými opilými Čechy, nýbrž o revoluční dobou poznamenanou odplatu za činy znacizovaných Němců. Pak bájení paní spisovatelky H. KenneIové by se zařadilo mezi běžnou produkci sudetoněmecké literatury „faktu“. I když získat pravdivé informace o Kamenné a o osudu některých jejich německých obyvatel, by nemělo být problém, přesto však, jak vidíme, problémem to je. Nesmíme se dozvědět pravdu? Co tomu brání?
Ještě jsme nestačili strávit Kamennou a už také český časopis Týden v září tohoto roku přinesl dvoustránkovou zprávu, jejímž autorem je Ivan Motýl, o hromadném hrobu 231 sudetoněmeckých civilistů v Moravské Ostravě z poválečného období. Sudetendeutsche Zeitung (SdZ) již 1.10.2010 přinesl zprávu o tomto dalším objevu sudetoněmeckých hrobů.
Časopis Týden dále informoval o masakru 11 Němců v parku zámku v Moravském Krumlově, k němuž mělo dojít v červnu 1945. SdZ převzal údaje již 15.10.2010 v článku „Ještě jeden hromadný hrob – v Moravském Krumlově.“
Myslím však, že je zcela zbytečné, aby „naše“ či sudetoněmecké sdělovací prostředky objevovali postupně další a další hroby německých civilistů, když řada z nich byla již dávno objevena. Objevovat již objevené znovu a znovu je nerozlučně spojeno se zlým úmyslem.
Karel Ptáčník ve svém díle „Město na hranici“ vkládá do úst jednoho z hrdinů svého románů, Tomanovi, následující slova: „Vy si budete pamatovat jen to, že jsme zastřelili pět Němců, budete si to pamatovat do smrti, budete o tom vyprávět svým dětem – ale neřeknete jim nic o koncentrácích, protože si myslíte, že se vás to netýkalo. A nikdy jim neřeknete, co jste dělali na Ukrajině a v Polsku a v Jugoslávii. A budete mluvit jenom o křivdě a budete čekat, abyste ji desetkrát oplatili.“ „Stokrát, myslel si Franz Seidel, přivíraje oči. Tisíckrát.“ (uvedené dílo, str. 123, vydal Československý spisovatel, Praha 1967).
Spisovatel jakoby viděl mlhou nastávajících desetiletí do budoucnosti. Jeho předpověď však sudetoněmecká skutečnost v mnohém značně překonala. Jak to ostatně naznačoval již výše jmenovaný sudetský Němec.
Myslím si však, že odsunutým Němcům nejde jen o to, aby jednostranně vykládali historii svým dětem, ale v současnosti, aby jejich výklad přejímaly mladší české generace, které již neprožily dobu okupace a nacistického teroru. V tom jim pomáhá i „český“ tisk, který je v německých rukou, též zásluhou vlády P. Pitharta, a dokonce i česká televize, kterou si platíme. Výklad dějin i těchto médií je falšující. Historie pro ně začíná až květnem 1945 a je ve znamení zločinného vyhánění Němců z Československa, spojeného s nesmírným jejich utrpením, masovým vražděním. Pokud se vrací hlouběji do minulosti, pak většinou jen letmým naprosto nepřesvědčivým způsobem.
Lidové noviny, bez patřičného vysvětlení, v nedávné době např. otiskly fantastické smyšlenky B. Posselta o tom, že sudetští Němci jsou druhým zemským národem v Čechách a na Moravě. Tzv. sudetští Němci však nebyli nikdy samostatným národem, byli a jsou součástí národa německého, a u nás vždy byli a také i v současnosti jsou jen národnostní menšinou, byť ve srovnání s jinými menšinami v ČR, značně privilegovanou. Taková je pravda.
Uvedený neustále opakovaný protičeský výklad dějin V. Havel se snaží vysvětlit tím, že o věcech kolem sudetských Němců se celá desetiletí mluvit nemohlo, a proto se nyní o nich mluví víc. Jeho vysvětlení má hodně velkých fundamentálních mezer. Když si budete chtít přečíst český román o odsunu, o totálním nasazení našich lidí v Německu, kde jich 5 000 zahynulo, často je v našich knihovnách budete těžko shánět. Dokonce některá díla i A. Jiráska jsou nedostatkovým zbožím. Můžete se však seznámit s díly o Hitlerovi a jeho druzích, o SS-Waffen, německých hrdinech, německém wehrmachtu, vítězných německých taženích apod. Knihy Karla Ptáčníka a dalších českých autorů o odsunu však byly již v předlistopadových knihovnách. Kdo měl zájem, mohl se s nimi tehdy seznámit. Dnes je to bohužel mnohem těžší.
Proces objevování hrobů již objevených německých obětí je snahou vnutit nám jak pocit viny, tak i sudetoněmecké pojetí poválečných dějin. Falšování a přepisování historie nemělo nikdy dlouhého trvání. Nositelé tohoto „historického směru“ vždy špatně skončili. Již dnes značně rozšířené stanovisko, že předválečné a válečné zločiny Němců nejsou v žádném případě srovnatelné, podstatně narušuje sudetoněmecké úsilí klást rovnítko mezi českými oběťmi nacismu a oběťmi německými v poválečné době. To je začátek zhroucení sudetoněmeckého falšování dějin s jejich revizionistickým až revanšistickým pojetím.
Již v roce 1996 vyšla v Praze v Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku publikace „Perzekuce 1945“, v níž autor Tomáš Staněk popisuje perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích v květnu až srpnu 1945. V tomto díle se mluví o velké řadě masových hrobů mnoha set německých civilistů. Myslím, že uvedená publikace bude důvěryhodná zvlášť pro sudetoněmecké zájemce. Zárukou pro ně bude jak vydavatel, tak i odpovědný redaktor, jímž byl sám Rudolf Kučera. Ostatně, nebyl i on konzultantem SL v ČR?
Tomáš Staněk však ve svých výzkumech pokračoval dál. Plodem jeho úsilí byla publikace „Poválečné ´excesy´ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“. Kniha vyšla v ediční řadě Sešity Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky sv. 41 v r. 2005. Jistě není bez zajímavosti, že práce vznikla s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci řešení výzkumného úkolu: č. RB 8/20/03. V tomto díle je řada obětí a jejich hrobů zřejmě ještě delší. Po pravdě řečeno, ani jsem je nepočítal. Někteří historici se vyjádřili v tom smyslu, že z hlediska evidenčního se dílo podařilo.
Landeszeitung (LZ), tiskový orgán Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, již léta psal a píše o utrpení a obětech sudetských Němců, zvláště např. v Ústí nad Labem, Postoloprtech, v Žatci a v Brně. O brněnských Němcích přinášel dojemné články „Kleiner Brünner Gassenbote“ (KBG), vydávaný členy Deutscher Sprache und Kulturvereins Brno/Brünn.
LZ od srpna r. 2006 začal přinášet seriál nazvaný Násilí na Němcích, který měl řadu samostatných částí. První z nich se nazývala Postoloprty – Žatec, další Domažlice, Terezín, Chomutov, Týrání v Masarykových kolejí v Opavě atd. Díl za dílem, samí týraní, mrtví Němci, ženy, děti, starci, jejich masové hroby. KGB z července 2007 v článku „Jak tomu bylo tehdy v Brně“ jímavě mluví o tom, že brněnští Němci nic nevěděli o holocaustu, nevěděli prý ani o dalších nacistických zločinech. Boj proti nacismu nepřicházel v úvahu, poněvadž v době jejich vlády se měli lépe, než v ČSR. Nostalgické vzpomínky autora na brněnské němectví končí pochodem smrti, v němž údajně zahynulo 5000 Němců.
Hodně hrobů německých obětí je již odhaleno. Je téměř jisté, že nějaké další mohou být v budoucnosti nalezeny. Měli bychom těmto nálezům věnovat pouze přiměřenou pozornost, nikoliv tedy takou, jako dnes. Nelze s odhalením hrobu se šesti oběťmi, které pokryla zem před 65 lety, dělat senzační celostátní záležitost.
Snad bychom mohli se ještě zamyslet nad uvedeným údaji. Pokud si pamatuji, tak komise českých a německých historiků se dopočítala 15 000 až 25 000 německých obětí , včetně těch, kteří spáchali sebevraždu, jichž bylo necelých 4 000. Pokud by si však někdo dal práci a počítal oběti uvedené ve jmenovaných knihách a novinách, pak je zřejmé, že takovéto celkové číslo by o hodně přesáhlo uvedených 25 tisíc. Ostatně sudetští Němci, bez ohledu na odhady nějaké česko-německé komise, mluví celkem vytrvale o 210 000 až 240 000. Takováto nehorázná maximalizace obětí je účelová. Má přispět k potvrzení toho, že jsme se vůči sudetským Němcům dopustili zločinu genocidy. Obětí proto musí být víc a víc.
Nadto údaje sudetských Němců o obětech zpravidla nerozlišují mezi civilním obyvatelstvem na jedné straně a příslušníky SS, gestapa, SD, personálu z koncentračních táborů, funkcionářů a členů NSDAP na straně druhé. Právě především tito se dopustili tak ohavných ve světě dosud nevídaných zločinů ve všech okupovaných státech, že nenávist vůči Němcům, a to bohužel téměř bez jakéhokoliv rozlišování, byla nezměřitelná. Ano, i ti nevinní Němci někdy trpěli za zločiny těch druhých.
Dalo se však po Mnichovu a protektorátu, kdy tzv. sudetští Němci se dali do služeb nacistického režimu a sami byli spoluodpovědní za zločiny spáchané nacisty na našich lidech, čekat něco jiného? Naše ztráty v době války dosáhly na 360 000 mrtvých, statisíce našich lidí bylo zavřených v koncentrácích, statisíce totálně nasazených v Německu, lidé byli podvyživení, naše bohatství vysáto, hospodářství zplundrované. A dokonce v posledních dnech války Němci zabili tisíce našich lidí. Zcela zákonitě muselo dojít k silnému výlevu nahromaděného hněvu a nenávisti. Důsledek byl z dobového hlediska pochopitelný, očekávaný, ba dokonce nevyhnutelný. Byl důsledkem řady příčin. Dnes však přes to všechno musíme konstatovat, že byl politováníhodný.
I W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).
Co předvídal W. Churchill, se také stalo. Kdo seje vítr, sklidí bouři!
Dr. V. Beneš
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz