„…Kontroverzní projekt pro poválečné Německo přijatý Rooseveltem a Churchillem je znám jako Morgenthaův plán, podle muže, jenž ho navrhl - Henryho Morgenthaua jr., jenž byl v letech 1934-1945 Rooseveltovým ministrem financí. Představoval tedy klíčovou postavu v Rooseveltově Novém údělu. Když se válka v Evropě blížila k vrcholu, Morgenthau přišel s plánem deindustrializace Poruří, předání části Německa Francii a Polsku a rozdělení zbytku Německa na dva výhradně zemědělské státy. Cílem tohoto oslabení a „pastvinizace“byla samozřejmě snaha zajistit, aby už nikdy nemohlo získat významnější moc. A jak Morgenthauova kniha Germany Is Ous Problem (1945) tvrdí, bylo nezbytné to zajistit institucionálními prostředky, neboť Německo bylo podle jeho názoru "militaristické“. Roosevelt a Churchill plán na druhé konferenci v Quebeku v roce 1944 nejdříve přijali, ale pak jej opustili, částečně pod vlivem snažení nezničitelného Henryho Stimsona. Churchill si také uvědomil, že obnovené Německo bude potřebovat pro nadcházející zadržování Sovětského svazu v Evropě. V jednom okamžiku dokonce uvažoval, že by se Spojenci mohli spojit s poválečným Německem a využít Wehrmacht k zahnání postupujících Sovětů, kteří – jak se Churchill tehdy obával - by se mohli dostat až k atlantskému pobřeží…
Negativní účinky Morgenthauova plánu jako by byly pociťovány až po válce, i když nepřímo a jen dočasně. Stalo se to pod vlivem Rooseveltova postoje k dalším plánům pro poválečné Německo, navrženým jeho ministerstvy zahraničí a války.Oba tyto plány předpokládaly soběstačné Německo, kde bude udržován rozumně vysoký životní standard, a aby se to podařilo (jak požadoval plán ministerstva zahraničí), nemělo by dojít k "žádnému rozsáhlejšímu a permanentnímu oslabení... německého průmyslu". Roosevelt, pravděpodobně na Morgenthauovo naléhání, poslal Stimsonovi a ministru zahraničí Cordelu Hullovi velmi kritické sdělenÍ. Napsal, že tyto plány byly nepřijatelné, neboť by Německu umožňovaly dostat se velmi rychle do předválečného stavu.
Roosevelt a Churchill se na Morgenthauově plánu shodli při konferenci v Quebeku 15. září 1944. Jeho návrh nabízel "eliminaci válečného průmyslu v Poruří a Sársku" a "vedl k přeměně Německa na zemi převážně zemědělského a pastvinného charakteru". Když se o tom dozvěděli Anthony Eden, Churchillův zahraniční ministr, a Cordel Hull, jeho protějšek v Rooseveltově vládě, oba se zděsili. Eden ve svých pamětech píše: "Plán se mi nelíbil, nebyl jsem nijak přesvědčen, že to naší zemi přinese nějakou výhodu." Hull to nazval "plánem slepé pomsty“ a Stimson řekl, že je to jen "boj brutalitou proti brutalitě"… Plán byl tedy opuštěn…
Objevili se ale další advokáti oslabení Německa a nemálo z nich volalo po dalších a někdy i extrémnějších opatřeních. Jedním z nich byl Bernadotte Schmitt, profesor moderních dějin na chicagské univerzitě, jenž se specializoval na Německo. Zemi poprvé navštívil v roce 1906 jako Rhodesův stipendista na Oxfordu, a získal k ní - vinou jejího militaristického charakteru - hluboký odpor. "Od té doby jsem už nikdy Německu nevěřil," napsal. V přednášce na Národním kolegiu pro sociální studie v Indianapolisu koncem listopadu 1941, pouhý týden před japonským útokem na Pearl Harbor, volal po redukci německé populace z osmdesáti na třicet milionů, aby v evropském hnízdě bylo méně kukaček. Neřekl však, jak by se to mělo udělat.
Mnohem extrémnější byla kniha Theodora Kaufmana Germany Must Perish! (Německo musí zhynout!), již vydal vlastním nákladem v roce 1940. Je to pověstný příklad žánru. Kniha volá po systematické sterilizaci německého lidu, aby existující německá populace vymřela a přestala existovat jako agresivní militaristický národ ohrožující světový mír. "Tato válka není válkou proti Adolfu Hitlerovi,“ začíná kniha.
„Není to válka proti nacistům. Je to válka lidí proti lidem, civilizovaných lidí hIedících ke Světlu, proti necivilizovaným barbarům, jež vyznávají Temnotu " (Hitler, Kaiser, Bismarck jsou] pouhými zrcadly, jež zobrazují staletími vrozenou touhu německého národa po dobývání a masových vraždách...Tentokrát Německo vnutilo světu TOTÁLNÍ VÁLKU. Proto musí být připraveno zaplatit TOTÁLNÍ POKUTU. A existuje jedna jediná totální pokuta. Německo musí navždy zhynout! Skutečně, ne pouze v představách!“
… Slojí za zmínku, že přestože knihu vydal její autor, rozšířila se a byla vcelku pozitivně přijata. A to se stalo ještě před vstupem USA do války a dřív, než s plnou silou začalo masové vyvražďování evropských Židů.
V roce 1944 vydal právník jménem Louis Nizer (v renomovaném nakladatelství, nikoliv jako Kaufman) knihu What to Da with Germany (Co dělat s Německem). Požadoval, aby nacističtí vůdcové, příslušníci gestapa a SS, důstojníci armády od hodnosti plukovníka, činovníci německých lidových soudů (což byly parodie na soudy, které nacisté používali k hromadnému odstraňování svých oponentů, „defétistů“ a dalších) a poslanci Reichstagu byli souzeni za vraždu. Tvrdil, že je třeba zbavit Německo průmyslu nebo alespoň průmysl postavit pod zahraniční kontrolu. Jeho hodnocení německé povahy je nesmlouvavé:
Nemůže být nevinen ten, kdo dvakrát v jedné generaci rozpoutal agresi proti všem svým sousedům, blízkým i vzdáleným. Jak je možné, že jedno místo na tváři Země, ne větší než Texas, se může opakovaně rozpínat a pustošit svět?
A jaké byly přípitky, hesla, chorály a bojové volání těchto lidí? "Der Tag" - až Německo ovládne svět. "Deutschland über alles". "Zítra budeme vládnout světu." Vládnout světu! Vládnout světu! Nikdo z těch, koho takové poslání uchvacovalo, není nevinnou obětí svých vůdců.
Nizer navíc obvinil německý národ, že je duševně nemocný…
A tak dále a znovu. Ale refrénem Nizerovy knihy, navzdory celé té směsI nestřídmosti a formalismu - jež bezpochyby vyhovovala mnohým vzhledem k odporu ke "skopčákům" za válečných let -, byla myšlenka, že německý lid, nejen jeho vůdci, ale lid jako celek, nese kolektivní zodpovědnost za vtažení světa do války. To proto, že jako lidé (při takových argumentech je generalizace naprosto přirozená) mají Němci až příliš mnoho vlastností, které z nich vždy činily hrozbu míru a stabilitě. "Pod (Hitlerem, Kaiserem, Bismarckem, Karlem Velikým) bojovaly miliony Němců fanaticky, heroicky, obětavě. Nikdy to nedělali z donucení," tvrdí Nizer. "Takové plány vždy ochotně vykonávali a byli připraveni pro ně i zemřít. Chvástavá účinnost německé agrese závisí na milionech koleček jednajících v dokonalé souhře, která by při jejich nedobrovolné součinnosti nebyla možná."
Ve Spojených státech se objevily silné protiněmecké postoje. Norman Cousins, redaktor časopisu Saturday Review of Literature, volal po "hluboké nenávisti" vůči Němcům, která by umocnila boj proti nim. Tato rétorika zesílila ve chvíli, kdy se Rex Stout a Clifton Fadiman spolu s dalšími šestnácti významnými literáty spojili ve Válečné radě amerických spisovatelů, což bylo oddělení Úřadu pro válečné informace, zodpovědné za propagandu. Rada poskytla Úřadu válečných informací pomoc ve chvílích, kdy bylo třeba nasadit zručná literátská pera. Podlé Jamese Martina "někteří Fadimana považovali za jednoho z nejvýznamnějších germanofobů celé války, zatímco podle jiných názorů v této činnosti vynikali z Anglie například lord Vansittart nebo Američané jako Shirer, Kaufman, Quentin Reynolds, Walter Winchell, Ben Hecht, Rex Stout, Louis Nizer a Henry Morgenthau. Jejich jména by se však mohla počítat na stovky".
Termín "kolektivní vina", určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda, poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené gnmanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu
Odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“. (Objevují se náznaky, že už tehdy, nebo během války se podílel na činnosti výzvědných služeb; kanadský tisk o něm v roce 1945 psal jako o "mluvčím britské tajné služby".)
Pohledy na Hitlera a Německo byly v Británii poloviny třicátých let velmi rozporné a spory mezi těmito opačnými postoj i bývaly často velice ostré. Vlajkovou lodí proněmeckého tábora se stal deník Times, na jeho stránkách se objevovaly přímo prohitlerovské názory, zatímco Churchill, Vansittart a další prosazovali pevně protiněmeckou orientaci, varovali před nebezpečími, která představuje Hitler a vyhlídka na probouzející se vojenský avanturismus Německa. Vývoj událostí jim dal za pravdu, ale Vansittartovy argumenty šly mnohem dál, za nezbytnost porážky nacistického Německa. Žádal opatření, která rozhodně a natrvalo zabrání Německu znovu se vzepnout jako vojenská hrozba.
V roce 1940 byl Vansittart povýšen do šlechtického stavu a Horní sněmovnu používal jako pódium k navrhování krutých opatření proti Německu, jakmile válka skončí. Jeho názory byly tak nesmiřitelné, že extrémním verzím germanofóbie se začalo říkat "vansittartismus". Ve své knize Bones of Contention (Jablka sváru - vyšla těsně před koncem války, v březnu 1945) napsal: "Germáni jsou tak barbarští, že pro každého, kdo s nimi nemá osobní zkušenost, je to téměř nepochopitelné, a jsou to rození zákeřníci." To však nebyla jeho vlastní slova, citoval římského historika z prvního století Patercula. Uvedl také podobné výroky dalších antických historiků, filozofů a spisovatelů - Tacita, Seneky, Klaudiána, Nazaria, Ammiana, Marcellina, Ennodia, Quintiliana a Flavia Josefa.
10. března 1943, v Dolní sněmovně, při debatě o otázkách poválečného Německa, řekl:
Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze... zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost. A dále toužím... navždy ukončit veškeré domnělé nároky Němců, jejich intriky a snahu získat ekonomickou hegemonii v Evropě... Podvoluji se těmto nicotným výhradám a přivítám přežití Německa, avšak pouze pod jednou podmínkou, a to tou, že to bude zcela jiné Německo.
Myšlenkám "kolektivní viny" a "vadné národní povahy" je příbuzná premisa knihy Daniela Goldhagena Hitler's Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust (Hitlerovi ochotní katani: Obyčejní Němci a holocaust), která vyšla v roce 1996. Přisuzuje celému německému národu prakticky genetický antisemitismus a tím i schopnost vykonávat genocidu, na níž byl každý "obyčejný Němec" svou povahou schopen se podílet, a proto je za vše zodpovědná povaha německého lidu…“.
(A.C.Grayling, „Obklopeni mrtvými městy“, podtitulek „Bylo spojenecké bombardování civilistů za 2. světové války nezbytností, nebo zločinem?“, 2006, nakladatelství Bloomsbery, nakladatelství Ševčík, Praha – Plzeň, 2008) str. 122-127,
*
Pokud si prostudujeme článek „Názory obyvatelstva po druhé světové válce na Německo a německý národ“, jehož autorkou je paní doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc., pak přímo ze statistických údajů můžeme číst o nenávisti např. Francouzů, Holanďanů a Američanů vůči Němcům.
Podobně mluví, ale to ještě výrazněji, výsledky průzkumu o přesvědčení Francouzů, Angličanů, Američanů, Kanaďanů i Holanďanů, že Němci v budoucnosti nebudou mírumilovným národem, nýbrž opět útočným.
Další článek od téže autorky „Osud českého národa v německých záměrech“ přesvědčivě mluví o snahách i úsilí Němců zničit český národ. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku Němci po staletí náš národ utiskovali. Ohrožovali a válkami pustošili i Belgii, Holandsko, Francii, zvláště pak Polsko. Po generace seli nenávist a sklidili po druhé světové válce bouři hněvu a odplaty. Lze se tomu divit? Nikoliv! Příčina a následek působí v dějinách zcela zákonitě. V takto krajně vyhrocených situacích nebylo možné se vyhnout ani excesům. Došlo k nim. Dnes je s politováním můžeme vzít na vědomí. Jejich připravovateli však byli i sami Němci.
Připravil dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz