Ve 14. čísle Národního Osvobození byla úvaha o Panně Marií Lidické… od tiskové mluvčí Českého svazu bojovníků za svobodu. Proti obsahu nelze v podstatě nic namítat. Farář, který odmítne opustit své ovečky a jde s nimi na smrt, si zaslouží hlubokou úctu.
Přesto mi v tom článku ale chybělo jedno a myslím dost podstatné. Autorka uvedla, že část přítomných brala celý akt jaksi váhavě, pochybovačně a že byly i známky z veřejnosti dost protikladné. To vše však odráželo současné mínění převážné části občanů u nás.
Katolická církev vede proti nám frontální útok a dere se k moci, třebaže oveček jí citelně ubývá. Dere se k moci jinak, přes finanční zdroje, materiální vlastnictví. To, co předváděla v minulých staletí, často to byla sprostá loupež i útisk chudého lidu, to dnes je tu v jemnějších odstínech. Právě pan kardinál se svým předchůdcem patří mezi ty, kteří zvyšují restituční tlak a jež by Ježíš hnal důtkami z chrámu. V těžké hospodářské situaci státu ještě hamižně sahají po kulturních statcích, aniž by se o cokoliv zasloužili.
Jejich počínání se musí nutně odrazit v myšlení lidí, kteří díky neschopným, nebo právě všehoschopným, politikům naletěli a po generace budou vysáváni „sluhy božími“. Ona hezká atmosféra z Lidic, jak tisková mluvčí popsala, se rozptýlí a drsná realita ten chvilkový dojem odežene.
Nepíši tyto řádky jako neznaboh. V mládí byla pro mne účast na mši povinností. S kaplany jsem dobře vycházel, styky jsem měl i vyšší, mnohé se od nich dozvěděl. Jenže – při mši lidé zbožně naslouchali kázání, skloněné hlavy, bili se v prsa. Sotva však vyšli před kostel, už pomlouvali i ty, kteří je právě míjeli. Stejně tak vím o kolaboraci kléru za války a dalších smutných jevech té doby.
Pan Duka a další jistě příběhu z Lidic plně využijí, pomlčí o tom, co církev nechválí. Takže i tyto řádky mají trochu vyrovnat to, co je třeba dát so širšího kontextu.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz