K česko-slovenské vzájemnosti

K česko-slovenské vzájemnosti

Program Česko-Slovenského výboru

Česko-Slovenský výbor (ČSV) sa zameriava na udržiavanie a rozvoj všestrannej česko-slovenskej spolupatričnosti a nadväzuje na humanitné ideály, ktoré šírili a obhajovali prvý prezident Československej republiky (ČSR) Tomáš Garrigue Masaryk, zakladateľ pôvodného ČSV Milan Rastislav Štefánik a ďalší zakladatelia, budovatelia a obrancovia ČSR.

ČSV nadväzuje na svetlé stránky spoločnej histórie českého a slovenského národa, uznávajúc svojbytnosť a rovnoprávnosť oboch národov. Pamätá aj na slovanskú vzájomnosť. Rešpektuje platné medzinárodné dohody a dokumenty, i vnútroštátne právne normy. Snaží sa podporovať rozširovanie a prehlbovanie česko – slovenskej súčinnosti, založenej na bratských a priateľských vzťahoch; a to na úrovni republík, rozličných organizácií i bežných ľudí. Dbá aj na oprávnené požiadavky spoluobčanov iných národností. Stavia sa tiež za ďalší rozvoj medzinárodnej spolupráce na stredoeurópskej, európskej i celosvetovej úrovni. Vo všetkých otázkach presadzuje pokojné a na vecných argumentoch založené dialógy zástancov rôznych názorov – v záujme vyváženosti uplatňovania nárokov, potrieb a povinností zainteresovaných strán. Odmieta egocentrizmus. Pravdu a spravodlivosť si ctí viac ako hrubú silu. Pri medzinárodných sporoch požaduje ich mierové riešenie.

ČSV sa najmä usiluje, a to hlavne osvetovou činnosťou, aby aj širšia verejnosť, a obzvlášť mladá generácia, poznávala spoločnú históriu českého a slovenského národa. Ide o celospoločenské uvedomenie si mimoriadneho prínosu vzniku ČSR pre oba národy. ČSV sa snaží prispieť k dosiahnutiu náležitého prejavenia celospoločenského uznania zakladateľom, budovateľom a obrancom ČSR a k modernému rozvoju kultúrneho dedičstva národov a národností našej domoviny. Tou je pre ČSV územie republík oboch národov – ČR i SR.

ČSV nestráca zo zreteľa skutočnosť, že časť občanov si ešte stále želá obnovu Československa. Preto ČSV skúma možnosti vytvorenia štátneho zväzku medzi ČR a SR.

Schválil snem ČSV v Brne 26. 6. 2015

Vyhlásenie snemu ČSV, konaného 26. 6. 2015 v Brne

1. ČSV s potešením konštatuje, že česko-slovenské vzťahy sú dlhodobo veľmi dobré, bratské a priateľské; a to aj po zániku ČSFR, ktorý sme prijali s roztrpčením – v neposlednom rade i kvôli spôsobu jeho prijatia.

Radi kvitujeme priateľské česko-slovenské vzťahy, ktoré pokračovali a pokračujú aj pri rôznych konšteláciách vládnych síl v oboch republikách. Uznávame, že za túto vcelku relatívne veľmi priaznivú situáciu vďačíme nielen tradičnej vzájomnej náklonnosti oboch našich národov, ale tiež vďaka vedúcim politikom oboch národov v ostatných dvoch desaťročiach.

Za svoju vlasť sme úprimne považovali spoločný štát Čechov a Slovákov a tento náš hlboký vzťah sme na jednu či druhú republiku po ich osamostatnení hneď nepreniesli. Stopy z roztrpčenia zo straty pôvodnej vlasti, ku ktorej podľa nášho presvedčenia došlo nekorektným spôsobom, pretrvávajú. Nie sme rýchlovlastenci. Pre vnímanie nového štátu ako svojej vlasti potrebujeme k tomuto štátu, ktorý sme si neželali, vytvoriť si priaznivý rozumový i citový vzťah. To nie je automatický proces. Plytký vzťah sa dá zmeniť rýchlo a ľahko; hlboký nie. Uľahčenie a urýchlenie takéhoto procesu (alebo aj jeho úplné znemožnenie) závisí v značnej miere od politického vedenia nových štátov.

Rozumný štát načúva aj hlasom svojich kritikov. Takáto pozornosť je obzvlášť žiaduca v novom štáte, ktorého vznik si želala len časť obyvateľstva (podľa prieskumov verejnej mienky to bola iba menšina). Postoje a priania sklamaných by nemali byť ignorované, najmä keď pre ono sklamanie a výčitky existuje opodstatnenie. Rozumný štát urobí voči svojim takto nespokojným občanom aj ústretové gestá...

Naša pôvodná vlasť – Československo – má pre terajšie republiky oboch našich národov nezastupiteľné zásluhy. Priaznivý vzťah k Československu by preto obe národné republiky mali náležite prejaviť. Ide o vďaku a úctu tak voči ešte voči žijúcim občanom, ako aj voči už mŕtvym zakladateľom, budovateľom a obrancom Československa – i voči tým, ktorí za Československo položili svoje životy. ČSV sa zasadzuje za to, aby náležitý prejav úcty ČR a SR voči Československu (= voči rodičovi ČR a SR) i voči partnerskému národu sa zakotvil v rámci štátnych sviatkov a pamätných dní (v SR), respektíve významných dní (v ČR).

Snem ČSV žiada, aby aj na Slovensku bol na počesť Československa uzákonený jeden deň ako štátny sviatok (v ČR je ním 28. X. – deň vyhlásenia ČSR v Prahe). Snem ČSV ponecháva na ďalšiu diskusiu, či v SR má byť dňom štátneho sviatku 30. október (deň, v ktorý roku 1918 sa za vznik ČSR relevantným spôsobom vyjadrilo reprezentatívne zhromaždenie politicky angažovaných Slovákov v Turčianskom svätom Martine), alebo (v zhode s ČR) 28. október.

ČSV konštatuje, že na Slovensku je nemálo tých, ktorí 28. 10. 1918 vnímajú ako deň, v ktorý domáci zástupcovia českého národa oficiálne vyhlásili spoločný štát oboch našich národov – avšak urobili tak bez legitímneho vyjadrenia slovenskej politickej reprezentácie. Za také vyjadrenie sa uznáva až Martinská deklarácia.

Početným Slovákom chýba, že Česi oslavujú iba „české rozhodnutie“ (28.X.), že „slovenské rozhodnutie“ (30.X.) považujú za nepodstatné, či dokonca až za bezvýznamné – preto si ho ani nevšímajú.

Slovenskí kritici Československa hovoria o českej nadradenosti a nevšímavosti českého národa voči slovenskému národu. Proti vyhláseniu štátneho sviatku SR k výročiu vzniku ČSR argumentujú aj „českou ignoranciou“ voči významu postojov Slovákov – čo dokladajú o.i. aj tým, že Česi si ctia len „ich“ 28. október, avšak 30. október je pre nich ničím. Odpor k vyhláseniu štátneho sviatku SR na počesť ČSR odôvodňujú tiež nesplnením mnohých sľubov českých politikov voči Slovákom (... Pittsburská dohoda, ... „protiústavné ukradnutie“ československej vlajky pri zániku ČSFR...).

Títo kritici často vidia najmä české, respektíve československé chyby a nedostatky; nesmierne klady a prínosy ČSR pre Slovensko však odmietajú uznať (protičeskoslovenská averzia takýchto ľudí je niekedy až chorobná a nákazlivá). Voči takýmto nesúhlasným postojom je ťažké (ak nie nemožné) presadiť v SR štátny sviatok na počesť ČSR. ČSV uznáva, že argumenty kritikov Československa majú aj pravdivostné jadro. ČSV chce hľadať a šíriť pravdu. Odmietame však kvôli chybám druhoradého významu nevážiť si prínosy prvoradého významu. Chyby minulosti nechceme zakrývať, ale pochopiť, poučiť sa z nich, napomáhať k ich preklenutiu a zabraňovať ich zveličovaniu, či dokonca ich vymýšľaniu.

ČSV sa zasadzuje za vyhlásenie 30. októbra za významný deň ČR; potenciál realizácie tohto návrhu vidí najmä ako síce oneskorené, ale i teraz vhodné gesto úcty českého národa voči slovenskému národu.

Presadenie ustanoviť v SR štátny sviatok na počesť ČSR a v ČR významný deň na počesť reprezentatívneho vyjadrenia Slovenského národa o spolužitie s českým národom je pre činnosť ČSV v dohľadnom období (patrilo by sa pred storočnicou ČSR) cieľom číslo 1.

ČSV nestráca zo zreteľa skutočnosť, že časť občanov si ešte stále želá obnovu Československa. Preto ČSV skúma možnosti vytvorenia štátneho zväzku medzi ČR a SR.

2. ČSV nesúhlasí so sankciami voči Rusku. ČSV kritizuje to, že NATO svojvoľne – a na úkor Srbska – bombardovaním Juhoslávie vybojovalo pre kosovských Albáncov samostatný štát. Pohoršujeme sa aj nad tým, že vojenská intervencia USA a koalície ochotných do vzdialeného Iraku v roku 2003 i deštruktívny vojenský zásah niektorých štátov NATO v Líbyi roku 2011 ostali bez akýchkoľvek sankčných následkov voči páchateľom; pričom teraz USA spolu so svojimi spojencami (vrátane ČR a SR) sankcionujú Rusko za jeho pôsobenie v ruskojazyčnej oblasti, v ktorej obyvateľstvo malo oprávnené dôvody k obavám a k odmietaniu – nadväzne na násilný štátny prevrat, ktorý sa uskutočnil na západe Ukrajiny.

3. ČSV vyzýva príslušných kompetentných funkcionárov v Bruseli, aby v tomto meste, ktoré je sídlom EÚ a NATO, presadili odstránenie sochy beštiálneho kolonizátora Konga – belgického kráľa Leopolda II.

Záznam o rozhovore

predsedu Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov (SZPB) Pavla Sečkára a predsedu Česko-Slovenského výboru (ČSV) Michala Petroviča Slovanského, konanom 10. 12. 2015 v sídle SZPB v Bratislave

Účastníci rozhovoru sa navzájom informovali o cieľoch a o aktivitách organizácií, ktorých sú predsedami.

Osobitnú pozornosť venovali pretrvávajúcej absencii štátneho sviatku SR na počesť vzniku a existencie Československej republiky (ČSR). Zhodli sa v názore, že ČSR mala kľúčovú úlohu pri dotvorení moderného slovenského národa a že bez ČSR by nebolo ani dnešnej Slovenskej republiky. Konštatovali, že dňom štátneho sviatku na počesť ČSR by mohol byť tak 28. október, ako aj 30. október. Pre oba tieto dátumy sú seriózne argumenty. Výber jedného z nich odporúčame ponechať odborníkom.

Pavol Sečkár Michal Petrovič Slovanský

predseda SZPB predseda ČSV

Den státnosti – 28. září nebo 28. říjen?

Stanislava Kučerová

Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r. 1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28. září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10. století.

Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.) Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12. stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14. století v klášteře Emauzy.) Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r. 973) lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loyální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.

Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922-929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r. 929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I. Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (†1125) a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II. tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.

Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení (podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily) byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti. Zvláště v osobě sv. Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení s nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce (†997).

Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu určujících křesťanských ctností a svatosti. A tak se stal sv. Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci.

Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu, patrně za zlých let braniborských ve 13. stol., se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím.“ A „vévoda české země, kníže náš“ není zpodoben jen v nezapomenutelné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech naši klasičtí skladatelé (např. A. Dvořák nebo J. Suk), ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J. Mánesovi a M. Alšovi vytvořil jeho postavu sochař J. V. Myslbek. Sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř. Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.

V posledním roce l. světové války, za času úzkosti a bolesti vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poselství naděje. Ocitujme alespoň měsíc „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“A týž básník vítá verši T. G. Masaryka po návratu do vlasti r. 1918 a pak se s ním loučí r. 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r. 1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“

Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. 2. republiky.

Na základě Mnichovské dohody (30. 9. 1938) obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvatel české a slovenské národnosti, 40 % všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému l. republiky. President E. Beneš abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel nové státní ideje, E. Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti k všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, l. odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal: „ Co jste štváči, traviči, spekulanti bez svědomí udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace. Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“. Uštván zmíněnými „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.

Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. Tuto osobnost si dramaturgové 2. republiky našli v knížeti Václavovi.

J. Rataj zrození svatováclavské tradice 2. republiky (a poté protektorátu) líčí takto: „Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko-Slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku knížete sv. Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv. Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost 2. republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r. 1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu.“ Sv. Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše.“ Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu“ (J. Rataj).

Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smiřlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.

Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu: Čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze bájný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti s naší současnou státností v 21. století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je z boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podvrhovat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho současného státu je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasů a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2. světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech.

Literatura:

Čapek, J.: Psáno do mraků. Praha 1947

Herben. J.: Masaryk. Praha 1947

Kozák, J. B.: TGM a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918

Krofta, K.: Dějiny československé. Praha 1946

Masaryk, T. G.: Světová revoluce. Praha 1925

Pekař, J.: O smyslu českých dějin. Praha 1990

Pešek, J.: Matka vlast. Praha 1924

Rataj, J.: Politické proměny symboliky svatováclavské tradice a tradice 28.října v moderních čsl. a čs. dějinách. Praha, Masarykův ústav AVČR 1999

Štěch, V. V.: J. V. Myslbek. Praha 1952

Brno 28. 9. 2015

O autorke:

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. – emeritná dekanka Pedagogickej fakulty Masarykovej univerzity, členka Česko-Slovenského výboru

Dočkáme se humanitní demokracie?

^{Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský,
CSc.}

„Jedinou cestou z krize je návrat k opravdové morálce a demokracii.“

T. G. Masaryk

Bez vyspělých demokratů demokracie nefunguje

Překonat formálnost naší demokracie lze jen účinnou výchovou vyspělých demokratů a rozvíjením opravdové demokratické občanské společnosti. Samo, bez zkušených aktivních občanů, se nespraví nic. Právě tento rozhodující faktor reálné vlády lidu, lidem a pro lid však až na řídké výjimky postrádáme. Československo mělo např. po duchamorné normalizaci r. 1989, ve srovnání s Polskem a Maďarskem, nejlepší objektivní, ale nejslabší subjektivní předpoklady pro nezbytné reformy. Náležitě odpovědný, moudrý a tvůrčí politický subjekt chybí ČR dosud.

Zažíváme takový nedostatek opravdových demokratů, že účinná demokratická kontrola vzrůstajících nepořádků, natož podněcování prozíravé komplexnější koncepční nápravy téměř neexistuje. Přibývá spíše lidí dezorientovaných, otrávených i fanatiků, kteří vzhlížejí k nějaké falešné autoritativní modle.

Třetina až polovina občanů ani nevolí. Členskou základnu všech politických stran tvoří pouhá 2 % dospělé populace. Většina politických stran jsou spíše sekty, či privátní komerční spolky. Naši političtí zastupitelé si navíc prosadili tak dobré platy, že korupce postihuje i je.

K zamyšlení stojí i glosa J. Krause: Není naše politická elita tak ubohá i proto, že je už nakažená většina populace?

Směrodatné masarykovské hodnoty pro nejisté 21. století

Bez spolehlivých společných hodnot ke kultivaci i záchraně našeho života a světa se nápravy nedočkáme. Masarykův všelidský odkaz chybí většině naší populace nejvíce. Cenzura tichem jej účinně zamlčuje. Jeho rozvojovou i sebezáchovnou strategií pro 21. století jsou hlavně 4 hodnotové orientace: kritický realismus, humanitní demokratismus, mezinárodní demokratická unie a kolektivní bezpečnost.

Kritický realismus vychází z toho, co je a směřuje k tomu, co býti má. Tím je klasický všelidský ideál harmonického rozvoje každé osobnosti i celé společnosti v souladu s přírodou. V podstatě jde o odbornost a směrodatné hodnoty pravdy, spravedlnosti, dobra i krásy, které dnes vydatně zpochybňují, falšují i potlačují jednostranné krizotvorné ideologie neoliberalismu, neokonservatismu, subjektivismu, relativismu i nihilismu.

Humanitní demokratismus. Masarykova vize humanitní demokracie dodává demokracii její hlavní kultivační, humanitní a sociální smysl. Usiluje o vyšší kvalitu lidského života a světa. Současná formální demokracie toto poslání nenaplňuje, ale vyprazdňuje. Soustavnější demokratickou osvětu a výchovu drtí mediální manipulace a dekultivace. „Soudobé dějiny se stávají stále více soutěží mezi výchovou a katastrofou.“ (H. G. Wels)

Řádně se neuskutečňuje ani hlavní poslání politiky – starost o blaho obecné.

Rovnoprávná mezinárodní demokratická unie propojuje národní svébytnost s mezinárodní vzájemností. Monopol finančního a vojensko-průmyslového komplexu v nadnárodní sféře, před kterým varoval president D. Eisenhower po 2. světové válce, přináší již neúnosná rizika.

Kolektivní bezpečnost má v čase permanentních eskalací a válečných konfrontací význam existenční.

Závěrem

Po záblesku polistopadových nadějí převládla bohužel řada strategických omylů i katastrof. Druhým dělením Masarykova Československa, odcizením rozhodujících hodnot národního hospodářství i zanedbáním Komenského „dílen lidskosti“ to začalo a kolosální hříšnou restitucí, amnestií zločinců i hledáním naší identity v Bavorsku to pokračovalo. Progres vystřídal regres. Nynější komplexní krize je opravdu naším nejvážnějším novodobým ohrožením po druhé světové válce.

Stále si náležitě neuvědomujeme, že demokracie 21. století je v tvrdém střetu s nebývalou megamocí globální oligarchie. Zbývající demokratický potenciál nutno účinně mobilizovat. Zejména u nás je k tomu nejvyšší čas. „Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás.“ J. A. Komenský

Kéž se k nápravě do blízkého 100. výročí Masarykova Československa alespoň rázně vykročí!

Výňatky z textu, Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

„Nech sa to vašim bratom maďarským ľubi alebo nie, preca ostane večnou pravdou, že my Slováci sme s Čechmi jedno plemä, jedna osveta, jeden národ.“

Andrej Hlinka (1908)

„Českoslovenství je pro mne něco vyššího nežli jen češství nebo slovenství. Tu už vycházíme ze své osudové malosti.“

Prezident Edvard Beneš (1947)

Redakce: ing. P. Rejf, CSc. Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 529. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 3. února 2016.

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e-mail: vydavatel@seznam.cz