II.
… Ale tam, kde mluvil o uprchlících, pravdu neměl. Každý den uteklo několik vězňů a ani polovinu jich více nechytili. Ovšem ten, kdo byl chycen, zaplatil životem. A mnoho, mnoho z nich bylo roztrháno psy za radostného pokřiku esesmanů-Iovců a esesmanek-Iovkyň. Neboť v Birkenau byl i veliký ženský lágr, kde byly esesmanky. Myslím, že nebylo ještě tak zvrhlých lidí, jako byly tyto ženy…
Nejhorší však na této nemoci bylo nepředstavitelně rychlé vysilování. Nemocný ztrácel tři, čtyři kilogramy váhy denně, hubl tak nápadně, že během několika dnů z něho zbyla jenom kostra potažená kůží. Stával se musulmanem.
Slovo musulman byla jedna z nadávek, které si vymyslili esesmani, a udržela se ve všech táborech na označení člověka, jenž pro tělesné vysílení není schopen práce. Nikdy nebýt v táboře, nedovedl bych si představit, jak dalece může člověk zhubnout. Skutečně na kost a kůži. Že žebra ostře vystoupí, nad klíčními kostmi se vytvoří hluboké jámy a žaludek a střeva se propadnou tak, že visící záclona volné kůže je sotva naznačuje, to je samozřejmé. Ale zhubne i obličej, takže prázdnými tvářemi vystupují obrysy zubů, a oči ustoupí tak dozadu, že zanikají v prázdném stínu důlků. Z krku zůstane jen ohryzek. Ramena a ruce ztratí veškeré maso, takže zůstanou jen slabé kosti a kulaté boule kloubů, a kůže na nich visí v prázdných lalocích. Nejhorší jsou nohy. Kyčelní kosti ostře vystoupí, takže dojem kostry je úplný, a pod nimi visí holenní kosti, nic než holenní kosti v kůži a veliké boule kolena. Kotníky pak jsou kyjovitě oteklé. Noha nad kotníkem je třikrát tlustší než stehno u slabin. To je musulman.
Je to snad neuvěřitelné. Avšak každý, kdo byl v táboře, viděl tisíce musulmanů. V Auschwitzu stále, někdy i denně, vybírali musulmany a odváželi nahé do plynových komor. Mnozí byli tak zesláblí, že je házeli na auto společně s mrtvolami a pak společně s mrtvolami je spalovali v ohromných jámách.
Zatím co toto píši ve sběrném táboře ruském v Prenzlau, pod mým oknem na zahradě vaří svou kávu žena na pohled čtyřicetiletá s úplně šedivými vlasy. Ve skutečnosti je to 26 roků stará židovka Alžběta Mojselová z Berehova. Vracela se z Birkenau z práce a musila jít kolem spalovací jámy, kam právě házeli židovští vězni na rozkaz esesmanů živé musulmany. Po nervovém otřesu do rána zešedivěla.
V Nordhausenu skládali vězňové každý den před krematoriem celé stohy mrtvých musulmanů a pak je odváželi do krematoria…
Zde jsem také poprvé viděl jeden z nejsmutnějších zjevů koncentračních táboru: práci žen. Ženy nejrůznějšího stáří, oblečené v roztrhané, nepřešité mužské šaty, přicházely v dlouhých řadách, netečně, bez nejmenšího zájmu o cokoli kolem, braly každá po třech cihlách a odnášely je. Nesly je něco dále než tři kilometry. Chtěla-li si některá odpočinout, hned zde byla esesmanka s revolverem a klackem a štvala na unavenou svého psa.
Ženy v Birkenau u Auschwitzu musily vůbec konat všechny práce, jaké konali muži. Bylo tam velké zemědělské hospodářství. Zapřáhli tři ženy do pluhu, čtvrtá pluh držela v zemi a řídila. Země tam byla těžká. Byla by to hrozná práce pro muže. Pro ženy to znamenalo v krátké době vysílení a smrt.
Zapřáhli šest až osm žen do velkého vozu a ženy musily vozit řepu, brambory, hlínu či uhlí. Táhly za provazy či za dráty a kolem pobíhala vorarbeitrová s bičem. Musily kopat kilometry dlouhé odvodňovací příkopy, stát při tom po celé dny nad kolena v ledové vodě a pak večer místo odpočinku stát mokré v blátě a za sychravého větru hodinu za hodinou apel. V táboře v Birkenau nebylo vody, nemohly se umýt, byly hrozně zavšivené a denně po stech umíraly na skvrnitý tyf, na břišní tyf a na zápal plic.
Tak také zemřela na skvrnitý tyfus moje teta a moje sestřenice, tak zemřela i žena bývalého ministra inž. Nečase a jeho dcera Věra…
»Paní Marie Benešová a její dcera Jarmila Krajčová byly stejně jako obě Nečasové v komandě Buny. To bylo naše trestní komando a kromě toho tam byly dodány všechny Češky. Měly tam hroznou práci a v táboře bez vody byla nesmírná špína. Všechny dostaly skvrnitý tyf.«
»Ležely u nás v nemocnici a my jsme neměly žádných léků, abychom jim mohly aspoň trochu snížit horečky. Všechny se tolik těšily aspoň na dopis z domova. Ale nedostaly nic. Teprve dlouho po jejich smrti přišlo nám několik jejich dopisů. To si dovedeš představit, kolik pro takovou nemocnou dopis z domova znamenal, a ty bestie esesmanky je nechaly celé měsíce ležet a nedaly jim je.«
»První umřela paní Nečasová. Právě 28. října. Ostatní umřely později. Jejich mrtvoly daly esesmanky vyhodit v pokrývkách ven před barák. Bylo tam tolik krys a ty je ohryzaly. Věru Nečasovou jsem ráno poznala podle svetru, který jsem jí sama dala. Bylo jí, chudince, před smrtí tolik zima a proto jsem jí dala svůj svetr. Ty ostatní nebylo už možno poznat.«
V téže době, kdy v Birkenau umíralo tolik žen ve špíně, kdy tábor byl zamořen skvrnitým tyfem a vši v milionech se hemžily v šatech, v lůžkách, v prádle a na tělech žen, v téže době ve vzdálenosti pouhých čtyř kilometrů v našem mužském táboře ubíjeli sta a sta mužů pro sebemenší nečistotu.
Vypravoval mi Jan Píšala, odborný učitel z Radvanic u Moravské Ostravy:
»V prosinci 1942, když byly veliké mrazy, zdálo se blokovému z bloku 7a), že několik židů se neumývalo dost pečlivě. Na tomto bloku byla zednická škola, kde já byl šrajbrem. Blokový Alfred Olszewski vybral proto 80 vězňů. Nařídil jim svléknout se do nahá, odvedl je na půdu, kde všechna okna byla vytlučena. Tam musilo si všech osmdesát vězňů lehnout na beton a blokový je poléval studenou vodou. Musili tam zůstat mokří a nazí v mrazu až do druhého dne do rána. Druhého dne dopoledne je odnesli všechny do nemocnice. Většina z nich v několika dnech zemřela.«
Nyní jsem viděl po prvé ženy při práci. A všichni, kdo je toho dne a tak často později viděli pracovat a padat vysílením, špinavé, špatně ostříhané, žluté v obličejích, s netečnýma očima v propadlých důlcích, my všichni máme teď po válce, kdy vidíme, za jakých dobrých podmínek pracují Němci, pocit veliké nespravedlnosti.
V pět hodin večer zapískal kápo, seřadil nás, mnohokrát i s esesmany nás počítal a vedl domů do tábora. Cestou jsme potkali jiné komando žen, komando docela jiné, než jaké jsme viděli odpoledne. Byly to vesměs židovky. Všechny byly velmi dobře živené, čisťoučké, oblečené v hedvábí a krajky, kožišiny, elegantní střevíčky a hedvábné punčochy. Bylo to komando děvčat z »kanady«, děvčat, z nichž žádná neměla již žíti déle než tři měsíce.
Co je to »kanada«, poznali jsme už za několik dní. Na naše pracovní místo přijel vlak s transportem řeckých židů. Muži přišli k nám na karanténní blok a pověděli nám, co předcházelo. Shromáždili je z celého Řecka v Soluni. Oznámili jim, že budou usídleni v Polsku, aby si vzali, co mají cenného, a potravu na patnáct dnů. Nyní je zavedli sem. Doufají, že po karanténě budou moci zase žít se svými rodinami. Nevěděli a nikdo jim neřekl, že jejich rodiny již nežijí.
Zde, na rampě, musili všichni vystoupit, věci nechat ležet. Nejdříve oddělili všechny muže od čtrnácti do čtyřiceti let a přidali k nim i všechny mladší chlapce, pokud byli zcela zdrávi a uměli německy. Tuto skupinu odvedli do odvšivovací stanice a na karanténu.
Ženy a děti nahnali do aut a odvezli do Birkenau. Zde se musely svléci a vstoupit do veliké, pěkně dlaždičkami vykládané místnosti bez oken. Uzavřeli za nimi dveře s gumovým vzduchotěsným uzávěrem. Poté otvory zvlášť k tomu zařízenými vhodili do místnosti několik bomb s »Modrým křížem«. V několika minutách byly všechny mrtvy, větráky vyhnaly plyn a zvláštní »sonderkomando« vězňů odnášelo je na hranice. Mohla nastoupit další »šichta«, jak říkali.
Zatím u nás, na rampě, bylo rabování. Nás si nikdo nevšiml. Nedělali jsme nic, ale nebylo nikoho, kdo by na nás křičel. Kápo i esesmani byli na rampě a drancovali. Ze zavazadel židů brali vše, co se jim hodilo. Především skvosty, cigarety a některé věci k jídlu. Drancovali asi hodinu, když přijel důstojník na motocyklu. Začal ostře:
»Nestydíte se, když se na vás dívá několik set haftlingů? Nemůžete počkat, až to bude v odpadkárně?« Jeden z esesmanů ukázal mu zlaté hodinky. Důstojník po nich
chňapl jako pes po kosti a hned začal prohledávat a rabovat také. Šlonzák Vašek byl neodolatelný. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, ale najednou byl mezi esesmany a hrabal také. Když konečně kápo na něj přišel, zmlátil ho strašně, ale Šlonzák si z toho mnoho nedělal. Za ňadry měl krabičku cigaret, celé pletence fíků, několik konserva podobné věci. Cpal se velmi spokojeně a i nám dal. Odvážili se pak i jiní, ale vždy byli zmláceni dříve než došli k balíkům.
Později přijela auta a přivezla zvláštní komando židovských vězňů, stejně velmi dobře živených a pěkně ošacených, ale stejně k smrti odsouzených, jako bylo ono komando ženské, jež jsme každý večer potkávali. Ti nakládali řecké balíky na auta a odváželi do baráků ve veliké ohradě z ostnatého drátu. Byly tam nápisy, že vstup je zakázán a že stráž střílí bez výstrahy.
Tam se balíky třídily. Cenné věci rozdělili si esesmani mezi sebe, zaměstnaní vězňové si mohli vzít, co potřebovali na sebe nebo k jídlu, ale byli denně před odchodem prohlíženi a u koho našli sebemenší věc, byl na místě zastřelen.
Toto drancování a vše, co s ním bylo spojeno, nazývalo se, nevím proč, v lágrové hantýrce »kanada«. Také komando vězňů nazývalo se kanada-komando. Vězňové příliš mnoho věděli a byli proto každé tři měsíce vystřídáni. Staří šli do plynu a nastoupili noví. Byli to vesměs židé. ..- Stejně jako nyní řečtí židé byli vydrancováni i židé holandští, belgičtí, francouzští, čeští, slovenští. Každý týden přijelo několik transportů a my jsme nemusili pracovat. Většinou však byli do plynu dopravováni i muži. Řečtí židé z onoho transportu byli výjimkou. Byli zabiti až po roce. Zatím postavili regulační hráz u řeky Soly. Po každé kanadě pak ležel těžký kouř na Birkenau a v noci do daleka zářily hranice.
Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány veliké jámy a do nich složena vrstva dříví, vrstva mrtvých, znovu vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny.
Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen »s dřevěnou narkózou«. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlava házeli do ohně. Šílené matky chtěly chránit své děti v náručí, ale esesmani bili je biči tak, že i s dětmi je k jamám dohnali. Esesman vytrhl matce dítě z náručí, jediným úderem o zem rozbil mu hlavičku a hodil je do ohně. Jindy je tam hodil, aniž se zdržoval zabíjením. Stalo se někdy, že člověk šílený strachem a vztekem strhl s sebou dolů do ohně i esesmana. V takovém případě všichni z celého transportu byli svázáni a dopraveni do krematorií, kde byli pokládáni na rošty k pomalému upalování.
Pro upalování bylo určeno zvláštní komando. Nejhorší práci měli vězňové, kteří musili dlouhými okovanými tyčemi strhávat zpět do ohně ty, kdo měli dost síly, aby ještě utíkali z plamenů. Kdo to nechtěl dělat nebo nepracoval dost ochotně, byl bez milosti sražen dolů.
Ale ještě horší práci měli vězňové, kteří byli vedoucími lékaři a pod trestem smrti musili denně nebo dvakrát týdně vybírat předepsaný počet musulmanů pro ohně. A takové bylo darebáctví esesáckých lékařů, že předepsali vždy více, než chtěli mít, a vždy pak vraceli z každé dávky pět až deset zpět do života. Nenávist vězňů k takovým lékařům-vězňům byla hrozná, neboť věřili, že lékaři-vězňové schválně pro dobré oko lékařů-esesmanů vybírají více, než je třeba. Kromě toho pak vězňové, odvážení do plynu, stále ještě doufali a jejich odpor nebyl tak šíleně zoufalý. Dlouho, velmi dlouho jsem nemohl uvěřit pověstem o Birkenau, o plynových komorách, krematoriích a spalovacích jámách. Když my jsme přišli do Auschwitzu, bylo spalování živých již dosti omezeno a rovněž výběr musulmanů nedál se již tak často. Ale nové transporty židů a cikánů a někdy i árijců byly dále vozeny do plynových komor a spalovacích jam a denně jsme viděli kouř a zář krematorií a hranic. Sám jsem několikrát viděl výběr a nakládání musulmanů.
Na konci karantény, když už jsem byl velmi nemocen a velmi sláb, nechal mne několikrát kápo doma a já pracoval na bloku. Vždy v úterý a v pátek v devět hodin dopoledne hlas trubky ohlásil »Lagergpeere«. Musili jsme všichni do bloků a dveře i okna zavřít. Právě proti našemu bloku byl nemocniční barák pro vnitřní choroby a odtud začali vynášet a biči vyhánět musulmany. Házeli je na auta jako polena, jen tak v košilích, a z druhé strany na tatáž auta házeli nahé mrtvoly. Musulmani věděli, co je čeká, a pohled na jejich zoufalství byl opravdu hrozný.
Zprávy o plynových komorách a upalování mrtvých i živých v Birkenau jsou neuvěřitelné. Všechno o nich může vypovědět Margit Kohnová z Pribovce u Turčanského Sv. Martina, která přijela do Birkenau s transportem prvních slovenských židů, byla blokovou a prožila celý Birkenau od počátku. Všechno o Birkenau ví i dr. Ella Kleinová ze Sušice, která byla vedoucí lékařkou na jednom z nemocničních bloků v Birkenau. Nejhorší doby v Birkenau prožil i major generálního štábu čs. armády Vladislav Šoffr. Stejně i Zdeňka Lassnerová, manželka důstojníka z Českých Budějovic, Marie Chlajnová, žena důstojníka z Českých Budějovic, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, který sám už byl na cestě do plynu a jen náhodou zachráněn, a tisíce jiných.
Nejvíce ze všech však asi o tomto hrozném místě ví profesor doktor Hanák, školní inspektor na Moravě. Byl sám přímo déle jednoho roku zaměstnán v krematoriu v Birkenau. Zachránil se, protože byl jedinečným odborníkem ve sportovní masáži a lagerkomandant v Auschwitzu si ho vybral za svého osobního maséra. Ještě když jsem se s dr. Hanákem seznámil, byl to muž ze železa.
Sto kilo svalů a kostí, muž, který na rovině dovedl dělat salto do předu i dozadu bez viditelné námahy. Klidný, rozvážný, silný, to byl celkový dojem. Bylo těžko přimět ho k vyprávění o Birkenau. Když si konečně dal říci a vyprávěl, tento muž jako hora, člověk, který před soudem se nebál říci soudcům do očí, že žádným zabíjením se český národ porobiti nedá, který esesmanům v cele řekl, že je mistrem v džiu-džitsu a že tedy týrání bude oboustranné, jestliže esesmani se odváží, tento vzor síly a vzdoru se třásl, zajíkal a byl na kraji nervového zhroucení, když mi vyprávěl, jak esesmani upalovali.
Kdyby se jiného zločinu Němci nedopustili, kdyby ve všech jiných případech se chovali jako lidé kulturní, peklo, jež učinili z Birkenau, odsuzuje je provždy. Není zvíře, s jehož krutostí by bylo možno srovnat krutost esesmanů. Nic nebyl Attila, nic neznamenal Čingischán. Když jsem o dvě léta později viděl zděšený útěk Němců, zoufalství matek, jimž se ztratily děti, měl jsem sám někdy pocit soucitu. Když jsem viděl zničená německá města a cítil zápach z mrtvol v sutinách pohřbených, měl jsem i já pocit lítosti. Ale stačila vteřina vzpomínky na musulmany v lágrech. Jen tím, že by Němci měli zaplatiti mučednickou smrt statisíců a milionů v Birkenau?
A Birkenau nebyl jediný. Bylo mnoho lágrů v Německu, každý z nich byl jevištěm hrůzy a vražd. Bylo mnoho, velmi mnoho krematorií a spalovacích jam. Byly statisíce esesmanů. Byli politickým i mravním výkvětem Němců, co činili, jménem a za souhlasu německého národa činili. Nyní vidíme v Německu pracovat Němce na opravách silnic a tratí. Pracují pomalu. Dostávají 700 gramů chleba a dvakrát masitou polévku denně, dostávají kávu, cukr a tabák. Voják, který je hlídá, má přísný zákaz někoho z nich uhodit.
Je to správné? Jistě je to správné. Ale české a slovenské ženy, které prožily a přežily Birkenau, hledí teď na Němce s námi a pláčí. Pláčí pocitem křivdy, že vina nebyla potrestána.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz