Ještě k wiesbadenské dohodě

Bernd Posselt ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa poměrně široce mluvil i o wiesbadenské dohodě. Označil ji za vizionářský dokument, jímž sudetoněmecká národnostní skupina učinila velký krok k českému národu a zvláště pak k úpravě budoucích vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci.

Dále mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu zdůrazňuje, že dohoda byla uzavřena mezi svobodnými Čechy v exilu, ti ostatní podle něj byli v tu dobu již zotročení sovětským komunismem, na jedné straně a tehdejšími představiteli národnostní skupiny na straně druhé.

V jednom z následujících svých vystoupení B. Posselt uvedl, že sudetští Němci jsou připraveni k dialogu, jenž by alespoň orientačně měl vycházet právě z wiesbadenské dohody.

I když jsme přesvědčeni, že každý, kdo si alespoň pozorně přečte celý text wiesbadenské dohody, jenž přikládáme, bude vědět, která bije, neodpustíme si alespoň několik zásadních poznámek.

Pokud jde o signatáře dohody, pak především je třeba zdůraznit, že generál Lev Prchala nebyl českým vlastencem, ale pouze, slušně řečeno, fašizujícím generálem, který se obklopil českými kolaboranty s nacisty. Druhým signatářem za „svobodné exilové Čechy“, jak se vyjádřil Posselt, byl Vladimír Pekelský, člen Vlajky, zatčený v r. 1945 za kolaboraci s Němci, jemuž se podařilo v r. 1946 utéct z vězení a dostat se do západního Německa.

Za sudetské Němce wiesbadenskou dohodu podepsal Rudolf Lodgman von Auen, tehdejší mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny. Minulost tohoto pána, jehož Posselt označil za opravdu upřímného a silného vlastence, je velice pochybná. U jeho jména bychom neměli nikdy zapomenout uvést, jak uvádí historici, že šlo o starého protičeského harcovníka, který písemně a s dojetím poděkoval Hitlerovi, že osvobodil sudetské Němce a Sudety od nadvlády Čechů. Nadto ještě zdůraznil, že tak Hitler naplnil jeho dávný sen. Ano, tento snil nejméně již od r. 1918, kdy se stal zemským hejtmanem v tzv. provincii Deutschböhmen. V této funkci zavítal do Prahy, kde při rozhovorech zaujal neústupné stanovisko, že německé provincie jsou nedílnou součástí Rakouské republiky. Vyslání německých zástupců do Národního shromáždění ostře odmítl a vznesl požadavek, aby ČSR uznala vládu Deutschböhmen a jednala s ní jako rovnocenným partnerem. Samozřejmě, že představitelé Národního výboru ukončili jednání prohlášením, že vládu Deutschböhmen neuznávají a nebudou s ní jednat.

Der Spiegel z 22. února 2010 dále uvádí, že R. Lodgman von Auen, rodák z Hradce Králové, nenáviděl Židy, „proslavil“ se svými antisemitskými výpady. V roce 1961 formuloval svou vizi německé východní zahraniční politiky slovy: „Výchozím bodem každé německé politiky na východě jsou reálné hranice Německa z roku 1939, kdy vstoupilo do války: s nimi jsou hranice z roku 1945 identické, a nikoli s hranicemi z roku 1937.“ (Dr. E. Hahnová, dr. Hans Henning Hahn, Sudetoněmecká otázka, str. 2) Jde v tomto případě o revisionismus nebo přímo o revanšismus? Pokud jsou současní soukmenovci R. Lochmana von Auen stejně silnými a upřímnými vlastenci jako byl on, pak panbůh s námi a vše zlé pryč!

Snad právě uvedené kvality katapultovaly R. Lodgmana von Auen do funkce prvního mluvčího sudetoněmecké národnostní skupiny. Ostatně nic zvláštního v tzv. vyhnaneckých organizacích, např. Rudolf Wagner, dlouholetý funkcionář Svazu vyhnanců (Bund der Vertrieben), byl jako SS-obersturmführer na Himmlerově Říšském hlavním bezpečnostním úřadě, který organizoval holocaust. Bělehrad jej vždy považoval za válečného zločince. ( Der Spiegel 22. února 2010).

Spřízněnost generála Prchaly a R. Lochmana, navozuje jak vztah dlužníka a věřitele, tak i jejich místo odpočinutí. Oba dva spočinuli vedle sebe na mnichovském lesním hřbitově . Není to náhoda!

Vzpomeňme si, jak sudetští Němci o sobě prohlašují, že nacisty byli jen zneužiti. Pravdou však je, že řada z nich nacisty byla nejen smýšlením, ale i svou příslušností k NSDAP nebo dokonce i k SS, gestapu a k různým zpravodajským službám.

Za exilové představitele určité části české a slovenské veřejnosti můžeme považovat pouze Radu svobodného Československa (RSČ), jejímž předsedou byl dr. P. Zenkl. Tato zaujala k odsunu Němců z Československa zcela jednoznačné stanovisko. Označila jej za definitivní. K úmyslům federalizovat republiku s odsunutými Němci čelila programovou větou, že Československá republika je nedělitelná v předmnichovských hranicích.

Odsunutí Němci, kromě několika jednotlivých exilových Čechů, nenašli žádný český a slovenský alespoň částečně reprezentativní exilový subjekt, který by byl ochoten s nimi jednat. A tak se stala wiesbadenská dohoda z nouze téměř „historickým dokumentem“, obsahujícím vizi úpravy vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci, kteří mají v úmyslu se do republiky vrátil jako národnostní skupina, přesněji, jak říkají, druhý zemský národ v českých zemích. Vůbec jim nevadí, že nikdy samostatným národem nebyli, nýbrž pouze národnostní menšinou.

Pokud by i další národnostní menšiny v Evropě a ve světě se sebe udělaly národy, prostě by se za národy prohlásily a v souladu s tím i jednali a současně by si vymáhaly postavení národa i právo na sebeurčení, došlo by k rozpadu řady států, krvavým konfliktům, jež by na dlouho zachvátily svět. Normy mezinárodního práva, mezinárodní smlouvy a dohody by se v takovém světě staly, jako za Hitlera, jenom cárem papíru.

Pro svou „státoprávní“ konstrukci můžou odsunutí Němci i v České republice najít stoupence, skupinky kolaborantů, dokonce i ve vyšších funkcích, kteří budou ochotni s nimi na toto téma jednat. I tyto novodobé prchalovce, přes velkou podporu, jíž se těší a budou těšit v řadě sdělovacích prostředků, např. v českém tisku v německých rukou, české televizi, český národ jistě odvrhne. Prchalovci, známí jako přisluhovači sudetských Němců, své místo v našich dějinách již mají. I jejich následovatelé skončí obdobně.

J. Skalský

Wiesbadenská úmluva mezi Českým národním výborem a Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů

Generál Lev Prchala založil v roce 1940, spolu s novinářem Petrem Prídavkem, Československý národní výbor jako formu opozice vůči československému odboji vedenému čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem. (1) Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. Po únorovém puči v ČSR vznikla v březnu 1948 Česká národní skupina pro Západní Německo. V únoru 1949 byla založena Rada svobodného Československa (RSČ), která se stává představitelkou Čechů a Slováků v exilu.

Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Český národní výbor byl jedinou „českou“ skupinou mající styky se sudetskými Němci a která byla ochotna jednat s nimi o budoucím vzájemném vypořádání se ve svobodné Evropě.

V srpnu před šedesáti léty generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Pracovním kruhem na ochranu sudetoněmeckých zájmů (Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen), zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hansem Schützem. Úmluva byla ratifikována Pracovní pospolitostí k ochraně sudetskoněmeckých zájmů v Mnichově dne 4. srpna 1950 a Českým národním výborem v Londýně dne 5. srpna 1950. (2)

ÚMLUVA

ujednaná mezi generálem Prchalou za Český národní výbor v Londýně a Pracovní pospolitostí na ochranu sudetskoněmeckých zájmů, zastoupenou Dr. Lodgmanem, Reitznerem a Schützem.

1. Obě smluvní strany vycházejí z demokratického světového názoru a odmítají jakýkoli totalitní systém. Obě strany považují demokratickou úpravu poměru v česko-moravsko-slezském prostoru za součást boje o sjednocenou Evropu. Podle jejich přesvědčení může býti dosaženo tohoto cíle jen tehdy, spojí-li se tyto národy dobrovolně a svobodně rozhodnou o svém právu na sebeurčení.
.
2. Obě strany uznávají zásadu, že v emigraci není nikdo oprávněn zavazovati svůj národ. Jen národ sám je pánem svého osudu a má míti možnost svobodně se rozhodnout, kterou cestou se chce dát. Jen lid rozhodne s konečnou platností.
.
3. Obě strany považují návrat sudetskoněmeckých vyhnanců do jejich domoviny za spravedlivý a tudíž samozřejmý.

Jsou si vědomy toho, že k tomuto návratu muže dojíti teprve tehdy, až také český národ bude osvobozen. Proto učiní vše, aby jeho osvobození bylo uskutečněno.

4. Obě strany odmítají uznati vzájemně kolektivní vinu a v důsledku toho zavrhují myšlenku na pomstu, naproti tomu však požadují náhradu za škody, jež utrpěl jak český, tak sudetskoněmecký lid, stejně jako žádají potrestání duchovních původců spáchaných zločinu i jejich výkonných orgánů. Obě strany považují toto opatření za nezbytné, protože události posledních desetiletí by znemožnily přátelské soužití obou národů, pokud žije dnešní generace, v níž jsou pachatelé i oběti těchto zločinu na majetku i na životě.

Ani při nejlepší vůli by nemohla vymizeti vzpomínka na tyto události z paměti obou stran, pokud nebude u obou národů odloučena ona část, jež je zatížena těmito zločiny. Potrestání těchto zločinů patří - podle názoru obou stran - vždy vlastnímu národu, poněvadž to nebyly zločiny jen na druhém národě, nýbrž i na národu vlastním, jimiž byla těžce poškozena pověst a vážnost každého z těchto národu v očích slušných lidí.

5. Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.

6. Tento návrh podléhá ratifikaci jak ze strany Českého národního výboru v Londýně, tak Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmu v Mnichově. Text tohoto návrhu - až do té doby přísně důvěrný - bude zveřejněn po ratifikaci.
.
7. Tato dohoda je sepsána v jazyce českém a německém. Oba čistopisy budou podepsány jak presidiem Pracovní pospolitosti k ochraně sudetskoněmeckých zájmů v Mnichově, tak generálem Prchalou v zastoupení Českého národního výboru v Londýně. Oba texty jsou autentické.

München-London pátek 4. srpna 1950

Za pracovní pospolitost k ochraně sudetskoněmeckých zájmu Presidium:
Lodgman, Reitzner, Schütz.

Za Český národní výbor: Prchala, Pekelský

Proti této úmluvě se negativně vyslovila Rada svobodného Československa (RSČ). (3) Ze strany sudetských Němců dochází k pokusu k jednáním o otázce jejich osudů ve svobodné Evropě. Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého Landsmannschaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkova zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci. Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (4) Další jednání se však již neuskutečnila. Jak pro československou emigraci, tak pro domácí československé politiky otázka sudetských Němců byla vyřešena jejich vyhnáním. Na těchto pozicích česká politika zůstává dodnes.

Pardubice 7.8.2010

Franz Chocholatý Gröger

Poznámky:

(1) Matoušek Jan, Lev Prchala  http://www.narmyslenka.cz/knihy/osobnosti1.pdf
Peter Prídavok (* 27. 11. 1902, Stankovany - † 15.2. 1966, Londýn).Pseudonym: Cyril; Orion; Peter Prešovský R.1939 emigroval Jugoslávie, pak Francie. Zakladatel a tajemník Slovenské národní rady. V emigraci jako representant katolíků byl pro ČSR při zachování autonomie Slovenska. Kriticky se stavěl k Benešově koncepci ČSR. V Anglii se rozešel s čs. zahraničním odbojem, nějaký čas internovaný na základě trestních oznámení podaných Edvardem Benešem. Po válce se nevrátil do ČSR a v letech 1948-1952 byl tajemníkem tzv. SNR v zahraničí. Pak vedoucí slov. vysílání BBC.
(2) Grulich Rudolf prof.dr. , Deutsche Heimatvertriebene: 60. Jahre Charta und Wiesbadener Abkommen, http://www.kirche-in-not.de/aktuelle-meldungen/2010/08-02-deutsche-heimatvertriebene-60-jahre-charta-und-wiesbadener-abkommen

Skalský J. K Wiesbadenské dohodě, 20100707 http://www.ceskenarodnilisty.cz, http://www.zvedavec.org/zdroje_32.htm?PHPSESSID=o3ooa5lbivrl94ksljufotqdd1
Pekelský, Vladimír (1920 – 1975), 1937 člen Vlajky, 1941 studoval v Německu medicínu, květen 1945 byl zatčen pro kolaboraci, 1946 uprchl z vězení a odešel do Německa,do října 1951 spolupracoval s gen. Lvem Prchalou . 15.5.1953 dohoda mezi Rudolfem Kopeckým, Vladimírem Pekelským a Simeonem Ghelfandem o vytvoření Ústředí demokratického exilu jako alternativy k Radě svobodného Československa ,1953 pracuje v českém vysílání západoněmecké rozhlasové stanice Deutsche Welle, na pohřbu Matuše Černáka 12. července 1955 (zavražděný agenty StB) na mnichovském Lesním hřbitově (zavražděný agenty StB) promluvil mimo představitelů německých a dalších utečeneckých organizací i zástupce českých federalistů Vladimír Pekelský. V letech 1953 –1972 evidován jako tajný spolupracovník I. správy MV s krycím jménem „Tonda“. (Ke spolupráci jej pomohla získat jeho žena Marie Pekelská, rozená Tomšů, vdova po Kurtu Blaschtowitschkovi. která spolupracovala již od roku 1946 s čs. vojenskou kontrarozvědkou, v květnu 1946 byla odsunuta do Německa, pracovala jako sekretářka Pekelského, pak se na něj provdala. V roce 1951 byla předána k řízení I. správě MV. Agentkou s krycím jménem „Marina“ byla Marie Pekelská až do roku 1969.)

Suchánek Drahomír, Počátky exilové politiky Československé strany lidové, in. Soudobé dějiny 4/2007 s.656-657 pozn.20
Tomek Prokop, Život a doba ministra Rudolfa Baráka, Vyšehrad 2009 ISBN 978-80-7021-982-9, s.57-58                   http://www.ivysehrad.cz/data/products/ukazka-textu-1898.pdf
Špionka z Moravy  http://www.televize.cz/scripts/detail.php?id=18588
(3) Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96, 113-114
(4) Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96, 120-122
Skalský J. . K Wiesbadenské dohodě, 2010-07-07 . http://www.ceskenarodnilisty.cz, http://www.zvedavec.org/zdroje_32.htm?PHPSESSID=o3ooa5lbivrl94ksljufotqdd1


Literatura:


Čelovský Bořivoj, Politici bez moci, Tilia, Šenov u Ostravy, 2000 ISBN 80-86101-33-9.
Grulich Rudolf prof.dr., Deutsche Heimatvertriebene: 60 Jahre Charta und Wiesbadener Abkommen,     http://www.kirche-in-not.de/aktuelle-meldungen/2010/08-02-deutsche-heimatvertriebene-60-jahre-charta-und-wiesbadener-abkommen
Grulich Tomáš PhDr. Nástup KSČ k moci, Přednáška T. Grulich v Modřanském biografu "Nástup KSČ k moci v roce 1948", http://www.odspraha12.cz/index.php?sel=menu&cntID=24&menuID=25
Chyský Václav: Exil jako důsledek totalitarismu, http://www.cs-magazin.com/2003-03/view.php?article=articles/cs030308.htm
Matoušek Jan, Lev Prchala  http://www.narmyslenka.cz/knihy/osobnosti1.pdf
Posselt Bernd, Sudetoněmectví jako „budoucí celosvětový problém“,  http://www.blisty.cz/2010/7/9/art53372.html
Skalský J. K Wiesbadenské dohodě,2010-07-07 http://www.ceskenarodnilisty.cz,   http://www.zvedavec.org/zdroje_32.htm?PHPSESSID=o3ooa5lbivrl94ksljufotqdd1

Eingestellt von nas.smer@yahoo.de, nas.smer@centrum.cz um 8:23

Labels: Franz Chocholatý Gröger, historie, česko-německé soužití

Novější záznam Starší záznam Domovská stránka

Zvýrazněno redakcí Českých národních listů, prosinec 2010

www.ceskenarodnilisty.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz