Ještě k odsunu Němců z Československa

Nemůžeme se dnes divit, jestliže od představitelů landsmanšaftu neustále jsme kritizováni za odsun - dle nich vyhnání - sudetských Němců. Uvádí se zkreslená čísla a snáší argumenty o ukrutnostech i během opouštění republiky. Svědectví o opaku existuje nepřeberné množství, přičemž nikdo nepopírá, že tu a tam, vášně a nenávist – vyvěrajícími z dlouholetého řádění nacistů - se projevily i v určitých excesech. Vybral jsem dva příklady - jak.se prováděl odsun a jak Němci prlchali sami přes hranice.

Pan Josef Kynský, tehdy příslušník naší armády doprovázel některé transporty, vylíčil, jak se odsun organizoval. Z okresu Sokolov (dříve Falknov) se transporty vypravily nejdříve do Chebu a odtud již do Německa. v doprovodu amerických vojáků.

Když příslušné výběrové komise soustředily 1500 osob ve sběrných táborech, byl na nádraží přistaven nákladní vlak se čtyřiceti očíslovanými vagóny. Němci byli dopraveno ze sběrného střediska auty. Nastupovali do vagonů vždy po čtyřiceti. Mimo svých padesátikilových zavazadel byli vybaveni stravou na 48 hodin, dodanou v balíčkách, často v rámci akce UNRRA. Trvalo to zpravidla celý den, od 9. hodiny do 22. večer. Vlak potom odjížděl, doprovázen zdravotnickým a vojenským personálem, do Chebu. Ráno byla přistavena k vagónům polní kuchyň. Podávala se snídaně – chléb pomazaný tukem a bílá káva. Nikdo nebyl omezen. Mezi 9. až 10. hodinou transport převzali američtí vojáci, kteří ručili za doprovod na místo určení. Z konečně stanice se pak prázdné vagóny vracely k nám.

Jak Josef Kinský uvedl, nikdy k žádnému násilí při odsunu nedošlo, naopak. Stalo se, že v důsledku opravy trati nedaleko Chebu vlak musel na určitou dobu zastavit. Opravu prováděli němečtí zajatci. Krumpáči se snažili otevírat dveře vagónů a osvobodit soukmenovce. Několik Němců odmítlo nastoupit do vagónů. Přesto ke střelbě se nesáhlo.

Proto jej velmi štve, když veřejnost někteří naši novináři mylně informují. A na tom se pak přiživují někteří politici.

Stejně se tak uměle navyšují počty odsunutých, zvláště pak těch, kteří po květnu 1945 přišli o život. Není těžké vyvrátit skutečnost, že počet obyvatel před válkou nemohl odpovídat stavu na konci války -mnoho sudetských Němců přece padlo na frontách. Ale i v čase, kdy se válka schylovala ku konci, nebyl jen "divoký" odsun, Němci prchali sami. Zase jeden přiklad, tentokráte třeba z Dačic, jak situaci popsal František Plachý .

Když se v dubnu 1945 přiblížila fronta ,mnoho vyděšených Němců–civilistů zachvátila panika. Co mohli unést nebo naložit na vozy, s tím prchali za hranice. Proč tedy utíkali, když dnes vykřikují, že byli nevinní a bezúhonní občané? Našim městem, jen kilometr vzdáleným od hranice, se jich hrnuly tisíce. Ulice byly plné a silnice ucpané, jak Němci prchali z protektorátu i pohraničí.

Docházelo k různým situacím i uvnitř rodin. Vedle domku mého dědy z matčiny strany bydlela německá rodina. Pán, povoláním provazník, byl Čech.Chodil jsem mu pomáhat. On sám často chodil k dědovi poslouchat zahraniční rozhlas. Ale byl stále plný strachu, aby se o tom nedozvěděla jeho rodina. Jeho dcera měla za muže esesáka, jeho syn padl u Stalingradu. Celá rodina se dala na útěk těsně před osvobozením Dačic. Otce rodiny byla škoda. Výborný člověk. Jistě by do odsun u nemusel. Bál se však rodiny, musel ji poslechnout.

Po listopadovém převratu se jejich dcera přijela podívat na dům, kde bydleli, jak vypadá. Asi počítala i s tím, že ti, kteří ji znali, již nežijí. Vystrašení Čecháčkové, si myslela, padnou před dámou z Němec do kolen. Přepočítala se. Bylo toho hodně, co se dozvěděla. Třeba o fotografiích bestiálních vražd, kterých se esesmani v Rusku dopouštěli, a jež jí manžel posílal domů asi jako důkaz, jakého udatného vojáka má. Rodina prchající v r. 1945 z domova fotografie opomněla ve sklepu. Rodina provazníka by nebyla zařazena do odsunu. Utekli, a věděli dobře proč. Nyní se cítí být strašně ukřivděni. Vždyť Němečtí vojáci v Rusku bojovali za Evropu proti bezbožným a zlotřilým komunistům. Žádné vyhnání si proto nezaslouží oni sami, natožpak jejich rodiny.

Podle archivních materiálů zpracoval Josef Sedlák, Plzeň

.

.