Je vlastenectví na vzestupu?

Vlastimil Podracký

Nedávné protestní demonstrace proti islamizaci Evropy a přijímání uprchlíků naznačují návrat k vlasteneckému myšlení. Je ovšem otázkou, co s tímto čistě záporným vyjádřením jen k jednomu segmentu krizové reality, na kterém se shodne převažující část občanů, když na mnohých jiných se neshodne. Ve složitém globálním světě je zapotřebí zaujímat sofistikovaná stanoviska, mnohdy na první pohled nejasná. Jednota občanů se rozpadne okamžitě, jakmile jde o složitou zdlouhavou práci v politických stranách bez nároku na zaplacení.

Mají protesty vlastenecké jádro?

  Záporné jevy, které provází demonstrace, jsou samozřejmostí a asi bychom se divili, pokud by se obešly bez incidentů. Aktivisté obvykle vystupují emotivně a tak není daleko k násilí, ale daleko více se domnívám, že na druhé straně stojící příznivci imigrace nejsou jen obyčejní občané, ale i sofistikované a dobře placené organizace, které pro diskreditaci protestů mohou používat i provokatéry. Nezapomeňme, že všechno to, co prosazuje multikulturalismus formou imigrace je podporováno evropským establishmentem a celou mocenskou klikou bohatých lidí Západu. Na druhé straně proti imigraci stojí občané, kteří mají doslova „holé ruce“.

  Nařčení z nacismu a rasismu se musí nějak potvrdit a tak se nějaký ten skutečný rasista zaktivuje, aby se projevil a aby se měly sdělovací prostředky o co opřít a celé protestní hnutí diskreditovat na televizních obrazovkách jedním nebo dvěma násilnými činy. Povšimněme si, jak byl útok na Kliniku uveden hned na počátku zpravodajství a plný Václavák odpůrců imigrace byl jen krátkým šotem. Nicméně i celé občanské hnutí je nejspíše infiltrováno provokatéry, kteří se snaží jej zavést k extremismu, což potom nahání nemalou část občanů do opačných protestů.

  Daleko důležitější ovšem je, do jaké míry občané protestující proti islamizaci jsou ochotni proti skutečné islamizaci něco dělat ve složitých a náročných aktivitách dotýkajících se volného času a nějakých prostředků. Zabránit islamizaci není jen momentální zábrana přijetí uprchlíků. Ale přesto je velice povzbuzující, že občané nejsou lhostejní, nepropadli všichni escapismu, zajímá je budoucnost národa a dovedou si na základě zkušeností ze Západu dobře představit budoucí vývoj, když tu islámské komunity vzniknou. Je to tedy jakýsi projev vlastenectví. Je dobře si povšimnout, že druhá strana, tedy ti, kterým imigrace nevadí a naopak se bojí českého nacionalismu, představu o budoucnosti nemají a nedovedou odpovědět, co tedy bude dál, když imigranty přijmeme. Tento rozdíl – zodpovědnost za budoucnost jedněch a nezodpovědnost za osud národa druhých – je zapotřebí dobře vnímat. Zodpovědnost za budoucnost je určující fenomén, který kope momentální příkop, tak dobře patrný mezi oběma stranami protestujících. Je otázka, kolik občanů si jej uvědomuje a dokáže rozpoznat obsah protestů proti imigraci od formy, kterou jsou protesty dělány a která může být někdy záměrně znečištěna druhou stranou.  

Kde se berou nevlastenci?

  Nemůžeme samozřejmě každého, který se bojí návratu nacionalismu, považovat hned za nevlastence nebo přímo zrádce. Proto se také domnívám, že mnoho účastníků pochodu proti fašismu a rasismu, ve skutečnosti se pouze bojí návratu těchto fenoménů, ale pro hromadnou imigraci islámských obyvatel ve skutečnosti nejsou. Je to dáno také tím, že o vlastenectví se diskuse nevede, dokonce je považováno už dlouho za sprosté slovo.

Proč se hned vlastenectví považuje za násilný nacionalismus a lidé nechtějí o něm mluvit? Odpověď je jasná: Celý polistopadový vývoj byl usměrňován nikoliv v návratu k předtotalitní republice, ale k návratu „do Evropy“. Touto manipulací se vytvářel dojem, že vlastně je náš stát zbytečný, je to jen překážka „velkého evropského snu“. Proto také aktivista Václav Havel byl tak populární na Západě, protože nedělal v podstatě politiku pro národ, ale pro velkou myšlenku internacionalismu. Proto také se první republika jen kritizovala, snášely se na ni jen odsudky a kladné stránky byly skryty jen v dílech nezávislých historiků, založené v tlustých svazcích knihoven, které veřejnost nečte. Manipulační vyzdvihování starého Rakouska a ponižování ČS republiky je součástí „internacionalizace“; staré Rakousko je jakýsi vzor Evropské unie a ČS republika je opačný nepřípustný vzor nacionalismu a separatismu.

 Tato nepřítomnost diskuse o vlastenectví je fatální. Dnes pomalu nikdo neví, o co jde, a když se objeví vlastenecké projevy, hned jsou považovány za nacismus a rasismus, ačkoliv s těmito jevy souvislost vůbec nemají. V tomto manipulovaném vědomí je bohužel vychována většina mladých a potom se nedivme, že jsou u nich pouze extrémní emotivní projevy, když zcela jen pocitově na základě vnitřní zděděné sounáležitosti se jim vzbouří svědomí a zodpovědnost za děti a jejich budoucnost. Ale jak si vysvětlit chování těch, kterým je budoucnost národa lhostejná? Jsou to nějací dokonalí internacionalisté a multukulturalisté?

  Za multikulturalismem stojí pocit, že nacionalismus je špatný a jeho vzestup by mohl vést k obnovení nenávisti a opakování válek. Východisko je tedy v něčem jiném, v nějaké relativistické ideologii, která nějak „srovná“ národy do jednoho šiku, ve kterém se rozpustí a zaniknou. Sofistikovaný přístup ovšem musí rozkrýt tento ideál jako nesmysl, stejný jako byla komunistická „beztřídní společnost“. Vysvětlení jsem podal vyčerpávajícím způsobem jinde, ale zde jen připomenu, že taková společnost nebude mít jednotná pravidla, protože každé pravidlo je výplodem jen jedné z kultur, nebudou nezávislí lidé cítící k takové společnosti identitu a nakonec taková společnost dopadne jako Sýrie – bojem jednotlivých kultur. Jenže multikulturalisté diskusi nevedou, asi tak jako nevedli komunisté diskusi o svých tezích, protože nesmysl se rychle odkryje a oni potom stojí jako hlupáci a nemají co říci. Tak stojí i dnes, když nedovedou odpovědět na otázku – co bude dál, až vzniknou muslimské komunity? Museli by říci, že budou střety, násilí, bezradnost jak to řešit a nakonec občanský odpor, jehož výsledek je nejasný. To fanatik, který buduje „nový krásný svět“, samozřejmě neřekne.

  Escapisté, lidé, kteří unikli ze všech člověka přesahujících kolektivů, obvykle od národa a rodiny, do nicoty, nejsou renegáti, kteří kdysi zrazovali národ a stali se příslušníky jiného národa. Nejsou to tedy zrádci, jak naznačují někteří demonstranti, jsou to lidé, kteří nejsou NIKDE. Tuto prázdnotu zaplňují ideologickými vizemi. Protože nemají vztah ke společenstvu a jeho tradicím, žijí vnitřně MIMO společenstvo a plní nějaké ideologické zadání, obvykle humanitní nebo lidsko-právní. Osud národního společenstva je nezajímá, přednost dávají ideologii. Proto, když se jich zeptáte, jak si představují budoucnost s muslimskou menšinou, která zcela přirozeně přinese nesmírné problémy a střety, neodpoví, protože je osud společenstva nezajímá. Zajímají je jejich ideologické vize, na základě kterých obvykle odpoví (třeba, že je zapotřebí solidarita s migranty, nebo že je zapotřebí zaplnit pracovní místa). Obvykle mají problémy spíše s českou xenofobií. Multikulturalismus je jejich ideál, kvůli kterému svoje aktivity dělají, nechtějí, aby údajná xenofobie, ve skutečnosti zodpovědnost za budoucnost národa, narušovala jejich plány na zřízení multikulturní společnosti. Mnozí z nich poctivě přiznají, že jim nevadí migranti, ale česká xenofobie a nacionalismus. Jim nevadí zánik národních tradic a kultury, oni s nimi už nejsou vůbec spojeni, oni pouze chtějí v multikulturní společnosti přežívat a užívat si konečně mzdy, kterou za svůj postoj obdrželi. Jakýkoliv projev národního vědomí jim tento sobecký sen narušuje, jakýkoliv požadavek na společenskou sounáležitost je obtěžuje.