Je používání terminů transfer, přesídlení, odsun nebo vyhnání, nucené vysídlení, etnická čistka jen hra se slovíčky?

Nikoliv! Pokud použijeme například termín vyhnání, pak jím, v souladu s mezinárodním právem, říkáme, že nějaký stát na základě jen svého vlastního rozhodnutí vyhnal skupinu lidí do druhého státu nebo do několika států. Takové vyhnání je v rozporu s mezinárodním právem a proto vyhnaní mají právo na návrat do domovského státu a na náhradu škod, jež jim vyhnáním vznikly. Otázkou je i odpovědnost příslušných státních orgánů, státníků, kteří o vyhnání rozhodli.

Termíny transfer, přesídleni, odsun, tak jak byl použit Spojenci v poválečných mezinárodních dohodách, např. v Postupimi, vypovídají o tom, že mezi státy došlo k dohodě, že určitá skupina osob, například Němci z Československa, Polska, Maďarska budou přesídleni do Německa. O svém rozhodnutí Spojenci informovali uvedené státy, které s transferem vyslovily souhlas. Spojenecká kontrolní rada stanovila zásady pro transfer, harmonogram i rozdělení přesídlovaných osob do jednotlivých okupačních zón v Německu a prostřednictvím dalších okupačních orgánů v Německu prováděla kontrolu způsobu odsunu jednotlivými státy.

Z uvedených států byly vypravovány transporty Němců, které z Československa mířily do americké či sovětské okupační zóny. Tam příslušní američtí a sovětští důstojníci transporty přebírali a kontrolovaly, zda transport a jeho jednotlivci jsou stanoveným způsobem vybaveni. Aktem převzetí transportu vyjadřovali přebírající skutečnost, že přesídlení proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními.

Americký i sovětský představitel ve Spojenecké kontrolní radě v závěru přesídlení Němců z Československa vyslovili dík za způsob provedení přesídlení, a prohlásili, že československé úřady za to zasluhují tu největší chválu.

Z uvedeného jasně vyplývá, že v případě transferu Němců z Československa jsme jednali na základě rozhodnutí Spojenců v Postupimi a plně v souladu s jejich pokyny. Proto v žádném případě nelze transfer, přesídlení, odsun Němců považovat z hlediska mezinárodního práva za vyhnání či násilné vysídlení nebo dokonce etnickou čistku.

Ale pozor! Naši někteří „státníci“ termín vyhnání Němců již ne jednou použili. Jistě ví, jaké mezinárodně právní důsledky má. Přesto tak činí. Ve stručnosti můžeme říci. nečasovci a schwarzenbergovci nás nazuli do církevních restitucích. Miliardy církvím budou splácet ještě naše děti. Na cestě k restitucím německého majetku, náhradě škod přesídleným Němcům, bez ohledu na Postupim, bez ohledu na Pařížskou reparační dohodu, nás vlečou sobotkovci a bělobrádkovci. Někteří další politici jsou v záloze.

Tak co chceme? Budeme platit přesídleným Němcům miliardy, jak o tom psal již před lety Hans Gebe do jedné tiskoviny německé menšiny v ČR, jak o tom mluví program sudetů ještě v současné době. O restitucích mluví i Posselt. Nebo platit nechceme? Pokud nechceme, pak by konečně měli i naši vládci používat odpovídající termíny mezinárodního práva.

Zastáváme jednoznačné stanovisko. Přesídleným Němcům se nestala žádná újma. Nároky na odškodnění nikdy neměli a nemají, nemají a nikdy neměli ani nárok na návrat do vlasti. Pokud se jich v novele stanov vzdali, ostatně tato novela dosud nebyla příslušným soudem registrována, a proto stále platí stanovy v původním znění, pak se vzdávají něčeho, na co nikdy právo neměli. Nikdo se nikdy nemůže vzdát toho, co nemá. Tedy jde jen o divadlo, které probíhá v několika dějstvích.

Závěrem musíme konstatovat, že jsme to my, kteří máme nárok na reparace, stejně tak jako Řekové a Poláci, jež nám Němci dosud nezaplatili. Jde cca o 360 miliard předválečných korun. Z toho Německo, jako nástupnický stát, hitlerovské říše, nám zaplatilo asi 700 milionů korun. Na pořadu dne nejsou náhrady přesídleným Němcům z Československa a jejich potomkům, ale zaplacení reparací, které nám Němci dluží a o nichž se jim nechce ani mluvit. Nacožpak o nich jednat.

Uvedenou terminologii důsledně užíval např. prof. M. Potočný, prof. V. Pavlíček a mnozí další. Prof. Pavlíček dále ještě uvádí, že Spojenci v Postupimi vzali tzv. divoké odsuny na vědomí a tím je legalizovali. Katastrofická představa W. Churchilla, že po válce u nás poteče hodně německé krve a teprve po čase řekneme dost a vrátíme se k mírovému žití, jak jí tlumočil v rozhovoru prezidentu Benešovi a ministru zahraničních věcí čs. exilové vlády v Londýně, J. Masarykovi, se díky Bohu, nenaplnila, i když k excesům u nás došlo, stejně tak jak v celé Evropě, kde lidé se osvobozovali z německé krutovlády.

Celá desetiletí uplynula od konce druhé světové války. Její bitvy bychom všichni již měli přestat hrát. Dodatečně z toho, kdo byl agresorem, se nemůže stát oběť a z oběti agresor. S Německem bychom měli uzavřít mírovou smlouvu. V ní pak narovnat současné nerovné vztahy Německem nám vnucené. Vyřešit i otázku reparací, na které máme nárok.

Pak by současné česko-německé vztahy, které přes neustálé jejich velebení jak vynikající jsou, ve skutečnosti nemají potřebnou kvalitu, nejsou především rovnoprávné, by se mohly stát postupně skutečně sousedskými, přátelskými, poněvadž by byly důsledně založeny na principech mezinárodního práva a spravedlnosti, nikoliv jako dosud na mocenské síle našeho souseda a slabosti „našich“ politiků. Je nám jasné, že i vzhledem ke geografické poloze, jen těžko můžeme s Němci vycházet jinak než dobře. O to bychom měli usilovat, i když naše tradiční zahraničně politická orientace směřuje jinam než k Německu. Tzv. česko-německý strategický dialog chápeme jen jako účelový nástroj současné vlády změnit tradiční zahraniční priority, a to proti vůli většiny našeho národa, ve prospěch Německa. Jasně říkáme stoupencům transformace ČR v 17. zemi Německa a podobných „řešení“, že je odmítáme. Nám nejbližším národem byli a jsou Slováci, nikoliv Němci, bavorští či jiní. S nimi a dalšími tradičními spojenci chceme jít do budoucnosti!

Dr. O. Tuleškov