Projev k Mezinárodnímu Dni Solidarity s Palestinou dne 3.prosince 2012
Jan Kavan
Vážené dámy, vážení pánové, milí přátelé,
jak samozřejmě víte, VS OSN rozhodlo svou rezolucí 32/40 již 2.prosince 1977 prohlásit 29.listopad Mezinárodním dnem solidarity s palestinským lidem. I proto jsem měl tu čest vystoupit jako předseda VS OSN 29.11.2002 s projevem, v němž jsem vyzval členské státy OSN, aby podpořily legitimní úsilí Palestinců získat svůj vlastní stát na základě Charty OSN, zásad mezinárodního práva a mnoha relevantních rezolucí OSN. Je pochopitelné, že jsem připomněl, že 29.listopadu 1947 VS OSN schválilo rezoluci 181, podle níž se Palestina měla rozdělit na dva státy, židovský a arabský, které měly být propojeny ekonomickou unií. Vyslovil jsem politování, že tato rezoluce nebyla nikdy do důsledků realizována, ale současně jsem vyzvedl skutečnost, že dvoustátní řešení bylo již v té době obecně vnímáno jako nejvhodnější základ pro vyřešení palestinské otázky, jak potvrdila i rezoluce RB OSN 1397 z toho roku 2002 a samozřejmě předchozí významné rezoluce 242 z roku 1967 a 338 z roku 1973, které zdůraznily princip „území za mír“ a potvrdily právo Palestiny na hranice z roku 1967. V té době také diplomatický Kvartet připravil tzv.“cestovní mapu“, která měla do tří let dovést Palestinu k její státnosti.
Bohužel, teprve nyní, o 10 let později, odhlasovalo VS OSN první symbolický krok k tomuto cíli a přiznalo Palestině statut nečlenského pozorovatelského státu. Toto de facto uznání státnosti, bohužel, neznamená plnohodnotné členství Palestiny v OSN, natož vytvoření demokratického, nezávislého, souvislého a životaschopného Státu Palestina, který by žil v míru vedle Státu Izrael zabezpečeného v jeho hranicích z roku 1967, jak si to představuje dvoustátní řešení. Je to však důležitý krok tím správným směrem. Jak všichni víte, státnost Palestiny svým hlasováním uznalo 138 členských států OSN, 41 se zdrželo, 3 státy se neúčastnily hlasování a jen 9 států hlasovalo proti. Mezi nimi byly pochopitelně Spojené státy a Izrael, dále Kanada a Panama a čtyři tichomořské ostrovní státy – Mikronésie, Marshallovy ostrovy, Palau a Nauru, které dohromady reprezentují jen 197 000 obyvatel. Bohužel, posledním devátým státem, který hlasoval proti Palestině, byla Česká republika. Ta samá Česká republika, která je nástupnickým státem ČSSR, která uznala Palestinu již v roce 1988 a od února 1989 v Praze nepřetržitě pracuje Velvyslanectví Státu Palestina. A v roce 2000 jsem jako tehdejší ministr zahraničí otevřel v Ramalláhu Styčný úřad ČR jako naše diplomatické zastoupení. Bohužel mí nástupci v této funkci zaujali odlišný postoj k Palestině, ale jsem přesvědčen, že příští česká vláda naváže na mou zahraniční politiku vůči regionu Středního Východu.
"Izrael nemá v Evropě lepšího přítele než Českou republiku," řekl izraelský premiér Benjamin Netanjahu při květnové návštěvě Prahy. Ve středu přiletí znovu poděkovat premiéru Nečasovi za to,že ČR podpořila Izrael jako jediný stát z celé Evropy. V květnu Petr Nečas přirovnal situaci Izraele k předválečnému Československu. "Máme zvláštní pochopení pro situaci Izraele - malého státu obklopeného nepřáteli," řekl. Premiér Nečas ovšem nezmínil, že dnes má Izrael nepochybně nejsilnější armádu v celém regionu.
Aby nedošlo k nedorozumění, tak bych rád zdůraznil,že osobně jsem vždy podporoval existenci Státu Izrael, můj otec pocházel ze židovské rodiny, z níž většina zahynula v holocaustu a i to je důvod proč se celý život důsledně stavím proti všem formám diskriminace, rasismu či represe vůči etnickým, náboženským či jiným menšinám. Před rokem jsem na Václavském náměstí rovněž sdělil, že jako příslušník národa, který byl během posledních 70 let dvakrát okupován, jsem se vždy stavěl důsledně za práva každého národa bojovat proti okupaci jeho území, tak jak to definují i rezoluce RB OSN. Toto právo nelze upírat samozřejmě ani Palestincům. I prezident Obama prohlásil, že „sen o demokratickém židovském státě nemůže být splněn permanentní okupací.“
Okupace cizího území je v dnešním světě zcela nepřijatelná. Rád bych v této souvislosti připomněl, že v roce 2002 pod českým předsednictvím odhlasovalo VS OSN rezoluci o prevenci ozbrojených konfliktů, kde se výslovně píše, že „znovu potvrzujeme, v kontextu prevence ozbrojených konfliktů, nepřijatelnost získání území silou a akty kolonizace, a potvrzujeme potřebu ukončit okupace cizími vojsky v souladu s Chartou OSN a mezinárodním právem“. Prosadili jsme tenkrát i „právo na sebeurčení lidí, kteří zůstávají pod koloniální nadvládou a cizí okupací“. Je smutné, že se nyní Nečasova vláda postavila na stranu okupanta, jak konstatovala ve svém nedávném prohlášení Iniciativa za spravedlivý mír.
MZV ČR oficiálně vysvětlilo, že Česká republika hlasovala proti palestinskému návrhu na udělení statutu nečlenského pozorovatelského státu, s údajnou obavou, „že by mohl vyústit v další odklad obnovení mírového procesu“. A ministerstvo dodalo, že „Plně podporujeme legitimní aspirace Palestinců na plnohodnotnou státnost a jsme připraveni přispět k její materializaci prostřednictvím podpory přímých jednání v rámci mírového procesu“. Hlasování proti statutu, jímž Palestina získala stejné postavení v OSN jako má Vatikán, se mi zdá velmi zvláštní formou, jak podpořit legitimní aspirace Palestinců na plnohodnotnou státnost. Prohlášení MZV se mi zdá dost pokrytecké a domnívám se, že hlavní motivací českého hlasování bylo vyhovět přání USA tak, jak to učinily čtyři tichomořské ostrovy.
Velvyslankyně USA při OSN Susan Rice (pravděpodobná příští ministryně zahraničí USA) sice prohlásila,že „pokrok ke spravedlivému a trvalému dvoustátnímu řešení nelze učinit stlačením zeleného volebního tlačítka v hale OSN“, ale domnívám se, že významnější důvody lze najít v prohlášeních některých amerických i britských politiků, kteří vyjádřili obavu, že nový statut umožní Palestině se nejen účastnit debat ve VS OSN, ale i se ucházet o členství v Mezinárodním měnovém fondu, v řadě agentur OSN a především v Mezinárodním trestním tribunálu (ICC). Pokud by se Palestina stala členkou ICC, tak by toho mohla využít k obžalobě Izraele například z válečných zločinů a vznášet některé právní nároky vůči okupační vládě.
President Mahmoud Abbas sice ICC vůbec nezmínil, ale ministr zahraničí Riyad al-Maliki novinářům sdělil, že pokud Izrael bude i nadále budovat ilegální osady, tak se Palestinci mohou případně obrátit na ICC. A dodal, že „pokud Izraelci nebudou páchat zločiny, nebudou budovat osady a nebudou porušovat mezinárodní právo, tak nevidíme žádný důvod, abychom se někam obraceli“.
Zmínkou o osadách budovaných na okupovaném palestinském území jsme u jádra pudla. Všichni mají zájem o obnovení mírového procesu, ale Palestinci řekli jasně už před více než rokem, že nelze jednat o dvoustátním řešení za situace, kdy Izrael pokračuje v budování osad, které to řešení zcela znemožňuje.
Yousef Munayeer, výkonný ředitel Jeruzalémského vzdělávacího fondu v USA upozornil na skutečnost, že v letech 1967 až 1991 přibývalo každý rok 8000 nových osadníků. Během mírového jednání jich bylo již 20 000 ročně a nyní žije téměř půl milionu Izraelců v osadách, které efektivně rozkouskovaly celou Palestinu. Podle Munayeera byl mírový proces použit jako fíkový list pro zakrytí urychlené kolonizace palestinského území.
Jako zcela ilegální popsala tyto osady již rezoluce RB OSN 466 z roku 1979, která vycházel i ze Ženevské konvence z roku 1949 a pro kterou hlasovaly i USA. Okupační mocnost nemá právo jakkoliv měnit strukturu okupovaného území. I prezident Obama před třemi roky ve svém známém káhirském projevu odmítl jakoukoli „legitimitu pokračující výstavby izraelských osad“, které podle něj „podkopávají úsilí o dosažení míru.“
Nyní, krátce po hlasování v OSN, se izraelský premiér Netanjahua rozhodl schválit výstavbu dalších 3000 izraelských příbytků na palestinských územích. Uvítal jsem, že ministryně zahraničí Hillary Clintonová a britský ministr zahraničí William Hague ihned toto Netanjahuovo rozhodnutí stavět ostře odsoudili a poukázali na to, že osady poškozují šance na řešení dvou států i úsilí o mír v regionu. Uvidíme jak budou tato slova promítnuta do konkrétních činů. Jen konkrétní kroky, které povedou k urychlenému zastavení výstavby osad poskytnou naději, že bude obnoveno tolik potřebné mírové jednání. Vojenskými prostředky a násilím z kterýchkoli stran se tento konflikt nikdy nevyřeší.
Vůbec mne nepřekvapilo,že řada Izraelců výsledek hlasování v OSN uvítala. Uri Avnery, bývalý poslanec izraelského Knessetu a nyní aktivista Gush Shalomu (Mír nyní), prohlásil, že uznání Státu Palestina, který by existoval vedle Izraele v hranicích z roku 1967 měl být pro Izraelce dnem oslav. „Izraelská vláda měla být první, kdo podpoří tento krok místo, aby vedla beznadějné a nesmyslné úsilí tomu zabránit.“ Univerzitní profesorka Galia Golan, má kamarádka, která kdysi napsala dvě knihy, které nesmírně přesně zdokumentovaly Pražské jaro, okupaci a nástup normalizace v ČR, prohlásila, že tím, že Abu Mazen moudře vybral pro svou žádost právě 29. listopad, tedy datum rozhodnutí OSN o vzniku Izraele, donutil Netanjahua přiznat pokračující nespravedlnost. „Netanjahu žádá, aby Abbas uznal židovský stát, který existuje již 65 let, ale odmítá uznat palestinský stát. Odmítl dokonce i symbolické navýšení statutu Palestiny v OSN a tím přiznal, že jeho podpora pro dvoustátní řešení byl jenom blaf.“
Odpůrci nového statutu Palestiny mají pravdu v jednom: Každodenní realita Palestinců se v těchto dnech nezmění. Okupace Palestiny pokračuje. Kolonizace palestinského území pokračuje. Ale jak podotýká Yousef Munayyer: „ Důležité je, že se USA a Izrael a těch několik málo, velmi málo států, které hlasovaly proti tomu, jsou nyní ve skutečné mezinárodní izolaci“. A Palestincům se naskýtá možnost obracet se na mezinárodní instituce, včetně ICC. A snad takto jasně vyjádřené většinové stanovisko členských států OSN v čase přesvědčí i USA nevetovat budoucí rozhodnutí RB povýšit statut Palestiny na plnohodnotného člena.
Nejdůležitější však bude obnovení mírového jednání. I generální tajemník OSN Ban Ki-mun zdůraznil, že přijatá rezoluce jen podtrhuje potřebu obnovit smysluplná mírová jednání. Prezident Mahmoud Abbas vyjádřil svůj názor, že toto je „poslední šance jak zachránit dvoustátní řešení“.
I v žádosti, kterou VS OSN předložil prezident Mahmoud Abbas Palestinci vyjadřují jednoznačnou „urgentní potřebu obnovit a urychlit jednání v rámci mírového procesu na Středním Východě, postaveném na příslušných rezolucích OSN, principech z Madridu včetně principu výměny území za mír, na Arabské mírové iniciativě a cestovní mapě diplomatického Kvartetu, aby bylo dosaženo spravedlivého, trvalého a komplexního mírového uspořádání mezi palestinskou a izraelskou stranou, které vyřeší všechny dosud nevyřešené problémy, především otázky palestinských uprchlíků, Jeruzaléma, osad, hranic, bezpečnosti, vody a vězňů“.
Za sebe mohu jen dodat, že doufám, že se česká diplomacie nejpozději do dvou let bude schopná postavit po boku těch, kterým upřímně jde o zajištění míru v celém regionu Středního Východu a k tomu – o tom jsem hluboce přesvědčen - může dvoustátní řešení účinně přispět. Tím by aspoň trochu smazala ostudný dojem, který zanechala svým protipalestinským hlasováním.
Dovolte mi poslední poznámku jako ilustraci jak to tu nebudeme mít snadné. Dnes odpoledne jsem si vyslechl debatu prezidentských kandidátů o zahraniční politice. Všech se moderátor zeptal na jejich reakci na hlasování ČR ve VS OSN o Palestině. Na panelu byli Jiří Dientsbier, Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Přemysl Sobotka a Miloš Zeman. Prostřednictvím videa se účastnil i Karel Schwarzenberg, který samozřejmě instruoval naši velvyslankyni při OSN, aby hlasovala proti Palestině. Ze všech přítomných se od tohoto hlasování distancoval jen kandidát ČSSD Jiří Dientsbier. I v tom vidím jistou naději, že se za dva roky česká vláda vrátí ke svému vyváženému pohledu na Střední východ z let 1998-2002.
Děkuji za pozornost.
Projev přednesen v Praze, Městská knihovna
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz