Je nás většina. Měli bychom se podle toho chovat

(Chováme se tak?)

5.1.2017 01:48

To oni jsou v defenzivě, oni trpí úzkostí. Jejich triumfalismus je pryč. Oni cítí, že havlistická bezvýhradná podpora amerických zájmů kdekoliv na světě je menšinová. Nechtějí být identifikováni jako kůl v plotě. Stále ještě mají značný, možná rozhodující podíl na moci. Mají v ruce silové struktury a média, tajné služby a všechny informace. Vědí, že pokud bude existovat alternativa, nemusí to stačit. Nemohou si dovolit demokracii, jak otevřeně přiznal minulý týden řecký premiér. Potřebují vyprovokovat konflikt, aby mohli uplatnit sílu, jinak by ji mohli ztratit.

Oni stojí a padají s podporou hlavních světových korporací, které ovládají Spojené státy a na nich závislé části světa. Pokud „je“ nepřestaneme podporovat směřujeme do dobrovolného otroctví, jak ji v knize z roku 1549 „Rozprava o dobrovolném otroctví“ popsal Étienne de la Boétie. Stále jim totiž umožňujeme, aby si brali to, co jim nenáleží. Vládnou nám, protože je platíme a platíme je, protože nám vládnou.

My jsme proti úpadku společnosti, na kterém oni pracují

Kdo jsme my? My jsme ti, kteří nechtějí další úpadek společnosti v níž žijí – v euroatlantické oblasti. Jsme těmi 90% Evropanů a Severoameričanů (Australanů, atd…), kteří nechtějí další úpadek a růst sociální patologie - kriminality, bídy, vyloučených lokalit, nezaměstnanosti, bezdomovectví, další úpadek kultury, vzdělanosti a sociální koheze. Nechceme růst vykořeněnosti a import problémů, které „naše“ kultura vytvořila v arabských zemích, Africe a jinde- ve formě přistěhovalectví zoufalců, kteří se nám nechtějí přizpůsobovat, ale žádají, abychom se přizpůsobili my. Navíc odchod těch, kteří jsou schopni odejít nevratně poškodí situaci těch, kteří odejít nemohou, tak, jak to způsobovala velká emigrace vždycky. Proto musí pomoc směřovat do míst, ze kterých vyhání lidi bída, ne tam, kam bída přichází.

Ne všichni z oněch 90% si uvědomují své zájmy, někteří podléhají mediální manipulaci, ale jejich podíl se snižuje. Proto oni útočí na každého, kdo jim není zcela po vůli. Už nebudou chtít riskovat přímou volbu prezidenta. Chápou, že přecenili potenciál mediální manipulace v současné ČR, kde mnoho lidí získalo zkušenosti a ztratilo bezvýhradnou důvěru v mainstreamová média. Zesílení mediální manipulace pro ně může být riskantní, ale oni musejí jít touto cestou, protože „majdan“, „barevné revoluce“ a „arabská jara“ jsou ve středovýchodní Evropě nereálná stejně jako vojenská intervence.

Omezená volba zbraní

Je důležité rozbíjet mediální manipulaci zprostředkováváním informací nezávislých na mainstreamových médiích. Samozřejmě, že na nás budou útočit a už tak činí. Z toho důvodu by bylo zásadní chybou chovat se jako v ilegalitě. Musíme odmítnout snahu „ilegalizovat“ internet. Proto je nepochopitelné doporučení odborníka, aby všichni čtenáři nemainstreamových webů byli anonymní (zde). Pokud se většina bude bát, zase prohraje.

Prezident Zeman není mluvčím Kremlu, jak tvrdí The Washington Post, protože ze zásady není mluvčím nikoho. Je sice liberál, ale pracuje, při vědomí, že politika je uměním možného, víc pro nás, než pro ně. Proto nebylo dost těch, kteří „volili Karla“. Hrozí jim ztráta moci. Právě proto byli havlisté Schwarzennberg, Štětina, Bursík, Pánek, a spol. před rokem v Kyjevě žehnat Majdanu. Musíme jim dát najevo, že nemají žádné právo mluvit našim jménem.

Oni mají dvě možnosti. Buď přikrčeně pozorovat, jak ztrácejí pozice, nebo troubit do útoku. Washington prostřednictvím The Washington Post a velvyslance Andrew Shapiro „vyjadřuje znepokojení“, ale český občan ho zjevně nesdílí. Nepomohlo ani odhalení karikatury Václava Havla v Kapitolu. Špatně vyhodnotili svůj předchozí úspěch.

Každý režim, který nesplňuje očekávání je ohrožen. Může ovládat orgány státní moci, média a špehovat skoro každého, může skoro o každém vědět všechno a nakonec mu to může být k ničemu. Těžko si přivlastňovat stále víc z dostupných zdrojů a současně korumpovat většinu a udržet její spokojenost. Tam, kde rozdíl mezi realitou a jejím mediálním obrazem je příliš velký, nepomůže ani propaganda. Jak se říkalo: Lid buduje a lidi na to kašlou.

Klesající účinnost, rostoucí nervozita

V posledních letech a zejména měsících se vyhrocují konflikty a roste nervozita. Je reakcí na pokles autority čtvrtstoletí vládnoucí pravice s občas sekundující nebo přicmrdávající levicí. Pokles autority je reakcí na neuspokojivý stav věcí a málo nadějné vyhlídky. Malověrným se doporučuje myslet na chorál. Proto ten „Havel navždy“ a snaha víru v neviditelnou ruku trhu nahradit posilováním kostela a podporou církví. Lidé totiž méně zvoní klíči a mávají kartami a více přemýšlejí.

Karel Schwarzenberg nás letos potěšil svojí novoroční úvahou zde. Pochválil aktivitu USA souzněl se stanovisky USA, opřel se do svého úspěšného prezidentského protikandidáta, postěžoval si, že česká média jsou v rukou českých oligarchů (ruce německých a rakouských oligarchů mu nevadily). Nakonec vyzývá lid k probuzení z iluzí. Ale už je pozdě. Lidé jsou velmi probuzení. Jím pochválení „demonstranti s červenými kartami“ to nevytrhnou. Je jich strašně málo. Přes veškerou snahu je účinek jeho výzvy nepatrný.

V každém režimu se najdou lidé ochotní demonstrovat mu podporu. Na Pražském hradě to byla vloni jen stovka aktivistů mávajících červenými kartami. Jejich vůdce pak dostal za odměnu příležitost ztrapnit se v České televizi. V roce 1940 volali členové Kuratoria na Pražském hradě směrem k prezidentu Háchovi vystaveném na balkóně: „Pane státní presidente, s Vámi nezabloudíme, s Vámi se nebojíme budoucnosti!“ Bylo jich také málo, ale režim to ocenil a jeho média to zveličila. Studentíci z Kuratoria a Hácha patřili ke stejnému režimu. Červenokaretníci zřejmě tak docela nepatří ke stejnému režimu jako přímo volený prezident Miloš Zeman.

Zase už směšní

V osmdesátých letech si při přenosu z prvomájové oslavy v Praze soudruh redaktor vytipoval na tribuně staršího muže s mávátkem a bezelstným výrazem ve vrásčité tváři: „Vy určitě pamatujete oslavy Prvního máje i za první republiky. Čím se liší oproti oslavám dnes?“ „Za první republiky, když jsme volali Ať žije KSČ!, tak nám hrozilo bití od policie. Dnes můžeme volat Ať žije KSČ! - A nic se nám nestane.“ Nic až na to, že si skoro všichni cosi pomyslí. Dnes mohou vyvolavači jiných hesel svobodně na Národní muzeum pověsit obrovitý portrét s nápisem „Havel navždy!“ Nic se jim nestane. Protože jsou anonymní.

Pravicový týdeník Týden sice snaživě informuje o znepokojení Washington Post z ohrožení výdobytků protikomunistických revolucí, ale čtenáři zřejmě už tak znepokojeni nejsou, neboť prvních pět nejoblíbenějších komentářů zde zastává následující názory- první: „dám Zemanovi hlas už pro jeho odvahu jít proti proudu a médiím“, druhý ironicky poznamenává: „Demokracie je ohrožena !!! Český prezident si dovoluje vyjádřit svůj názor.“ Třetí prostě hlásá: „Ať žije Zeman!!!!“, čtvrtý: „Zeman je pouze rozumný člověk, který pochopil, že ekonomická ani skutečná válka s Ruskem není v zájmu Evropy.“ Pátý: „Kdyby Zeman koukal USA ze zadku, tak mohl mít ve Washingtonu bustu.“

Není na co čekat

Na začátku devadesátých let se mluvilo o mlčící většině a spekulovalo se o jejích názorech. Pak už jsme si zvykli na mediální kampaně a po nich následující průzkumy veřejného mínění ověřující účinnost kampaní. Lidé mlčky čekali, co bude až se vrátí majetky těm „odpovědně hospodařícím vlastníkům“, až se konečně všechno zprivatizuje, aby mohla začít fungovat neviditelná ruka trhu, až zahraniční investoři budou investovat, aby nám nezištně pomohli... A lidé přihlíželi masivnímu rozkrádání a privatizaci postupně všech veřejných služeb. A začali pozorovat jevy vyhodnotitelné jako důsledky moudrého vedení představitelů, zastupitelů, radních a představenstev. Pozorovali, jak mizí ohled na lidi a zájem opravdu řešit rostoucí problémy. Zavíraly se privatizované fabriky i „bolševické“ instituce založené za císaře pána.

Užitečných idiotů se nedostává. Budou oni víc investovat do jejich výroby nebo začnou se sankcemi proti všem jinak myslícím? V každém případě se nesmíme začít bát. Musíme začít pracovat na alternativě ke světu směřujícímu ke špatnému konci.

Ivan David