Je možné, že se nám nějaký ministr zbláznil?

Otázkou však zůstává, který? Nebudeme se zabývat příznaky různých duševních chorob u jednotlivých ministrů či  jejích náměstků, poněvadž by to bylo asi ošklivé čtení, které by mohlo někoho z nás i silně deprimovat. Bylo by to i smutné čtení, které by, možná, vyloudilo i nějaké slzičky z našich očí. A tak raději jen k tomu jednomu, který má k nějaké duševní úchylce snad nejblíže.

Možná, že bychom se ho měli hned na začátku alespoň trochu zastat. Svědomí  k nám nesměle promlouvá a vede nás k lítosti nad chorobou napadeného.. Musíme si uvědomit především, že zřizovat „ministerstva pravdy“, která by nejen nám říkala, co je mimo pravdy, ale zatoulancům od jedině správného názoru by občas „ukázalo správný směr“. A pokud by si nějaký svedenec ruskou propagandou nedal  říci, pak by ho „přesvědčilo po dobrém“.

Ale položme si i otázku, zda zřizování ministerstev pravdy nemá širší společenský rozměr? Myslím si, že je to možné. Když dosavadní propaganda vládnoucích stran a státních orgánů a institucí, které ovládají, není účinná, ale naopak voliči jí stále  méně věří, a papaláši začnou propadat panice, jíž zakrývají silnými řečmi o velkolepých úspěších, pak ministerstvo pravdy se nabízí „chudým duchem“ jako možné řešení.  Pravdu prohlásí tato instituce za lež a lež pak za pravdu, řečeno zjednodušeně a zkratkově. A za takovéto situace se někteří političtí ztroskotanci domnívají, že by ve volbách mohli alespoň částečně uspět. Je to možné?

Myslíme si proto , že takovéto inovace pana ministra vnitřních záležitostí nenapadly samy od sebe. Mohli bychom dokonce úspěšně tvrdit, že po takovém kurzu volá řada „osvědčených politiku“, např. v EU a samozřejmě i v Německu, které si přisvojuje vůdčí roli v Evropě. Pan ministr, jak se zdá, však ve svém konání zatím předstihl všechny ty, kteří podobně uvažovali a stále uvažují.

Jistě nemůžeme pana ministra ani podezřívat z neloajálnosti vůči panu premiéru B. Sobotkovi., Jak si myslíme, jistě mu své objevné myšlenky alespoň z části sdělil, a když nenarazil, začal je odvíjet dále. Chytrému přece stačí napovědět. Za hloupého se jistě žádný ministr nepovažuje.  Ani my je z „chudosti ducha“ nepodezříváme. To bychom si nedovolili. Možná, že o aroganci některých z nich, se nám zdá. Možná že i o  nedostatku loajality k republice a jejímu lidu a příchylnosti k tzv. sudetoněmecké věci.  Ale co se zdá, je obvykle jen sen. Někdy i sny se však naplňují, když aktéři překročí meze snesitelnosti.

A v těchto souvislostech nás napadá, zda stejnou nebo podobnou nemocí, která rozežírá nejen mozkové buňky napadených jednotlivců, netrpí i další naši vládní činitelé. Pokud se od nemocného ministra nedistancují slovy a skutky,  lze předpokládat, že nemoc zachvátila i je. Nejde jen o nějaké ministerstvo pravdy, ale o svobodu projevu, kterou demokratické státy zaručují. Pokud ta bude nalomena, bude chřadnout i demokracie stále více, až z ní zbude jen “demokratická“ slupka.

Abychom tomu hrozícímu nebezpečí demokracii předešli, považujeme za nutné, aby onemocnělí členové vlády odešli ze svých postů, a měli možnost se dlouhodobě léčit. Ne každý nemocný však přizná svou chorobu, zvláště když žije v sebeklamné představě o svých vynikajících politických, ba dokonce i státnických schopnostech. V takovém či podobném případě, umožněme onemocnělým ozdravět  tím, že je v příslích volbách nebudeme volit a oni budou mít tak moře času, aby se léčili. A popřejeme jim k tomu hodně zdaru.