Je Ondřej „Fuchs“ Liška dlouholetým

agentem Landsmanschaftu?

Při výpadech mladého kariéristy mířených proti ústavnímu činiteli, který jej dokonce svého času jmenoval do funkce ministra školství, je nasnadě otázka, co vede Ondřeje Lišku k střemhlavému sebevražednému náletu na prezidenta republiky.

Na čí Befehl může Liška jako manchuriánský kandidát cílit své verbální útoky na samostatnou hlavu státu a provádět pokusy o „Rufmord“, „Verleumdung“, či „Anschwärzung“, „üble Nachrede“ a „Beleidigung“? Kým je tento „Danaus stěhovavý“ programován, když „Manchurian Global Corporation“ je výplodem literární fantazie?

Není kouře bez ohně. Liška stojí za sdružením „Mládež pro Interkulturní Porozumění“, iniciativou, „která byla probuzena k životu setkáním s tématem německých vyhnanců z bývalého Československa“, jíž byl také mluvčím. V rámci této iniciativy v květnu roku 2000 „upozornil MIP prostřednictvím výzvy brněnské radnici na tragické výročí vyhnání brněnských Němců z města“. Dozvídáme se, že toto sdružení spolupořádalo aktivy v rámci festivalu Jeden svět, který pořádá kontroverzní nevládní organizace Člověk v tísni, které dlouhou dobu předsedal Tomáš Pojar, náměstek Alexandra Vondry, zakladatele instituce Collegium Bohemicum, která se při Městském muzeu Ústí nad Labem věnuje „historii a současnosti česko-německých vztahů“, a někdejší zaměstnanec podezřelé Marshallovy nadace zvané „The German Marshall Fund“, Miloš Pojar, otec Tomáše Pojara, někdejší velvyslanec ČR v Izraeli, byl mimochodem dlouhá léta členem správní rady dobře dotovaného Česko-německého fondu budoucnosti, nominovaný Federací židovských obcí v ČR.

V tomto kontextu se již jeví méně zvláštní, že MIP pořádá každým rokem v srpnu česko-německý workcamp, který si klade za cíl rekonstrukci zničeného židovského a sousedícího německého hřbitova v Jiřicích u Miroslavi. „Jednou z důležitých rovin projektu je spolupráce mladých lidí se starší generací a v neposlední řadě také neziskové organizace s místní samosprávou, komunitou (zapojení místních dětí do obnovy), židovskou obcí a sudetoněmeckou křesťanskou organizací. Propojují se tak po celá desetiletí zpřetrhané vazby.

MIP je členem Česko-německého fóra mládeže zřízeného Koordinační radou Česko-německého diskusního fóra. MIP zastupuje jeden člen Rady. Fórum mládeže je nejvyšším orgánem česko-německých vztahů na úrovni mladé generace obou zemí. MIP získává granty od Česko-německého fondu budoucnost, Evropské komise, Robert Bosch Stiftung a Goethe Institutu – zde se prolíná i dráha kolegyně Kateřiny Jacques, držitelky Bolzanovy ceny.

Aktivity Ondřeje Lišky směrem k česko-německému porozumění přechází v podobném formátu do Společnosti Bernarda Bolzana (SBB), které je členem, a to spolu s dalšími exponenty jako:

- Petr Pithart - předseda, publicista, politolog, před rokem 1989 disident. Poté v politice – první porevoluční předseda české vlády, později senátor a předseda Senátu Parlamentu ČR,

- Petr Prouza – místopředseda, spisovatel, 1991-2002 jednatel Nadace Bernarda Bolzana, předchůdkyně Společnosti Bernarda Bolzana,

- Franz Olbert, místopředseda, bývalý dlouholetý generální sekretář Ackermann-Gemeinde, hlavního německého partnera SBB,

- Ondřej Matějka – jednatel, historik, politolog. Jednatel SBB od roku 2004. Jednatel občanského sdružení Antikomplex,

- Blanka Mouralová, dříve ředitelka Českého centra v Berlíně, dnes ředitelka Collegia Bohemica v Ústí nad Labem,

- Jan Šícha, dříve ředitel Českého centra v Mnichově, dnes diplomat a novinář,

- Václav Žák, novinář, po roce 1989 místopředsedou parlamentu, dnes předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání,

- Matěj Spurný, historik, jednatel Nadace Bernarda Bolzana 2002-2004, předseda sdružení Antikomplex,

- Mojmír Jeřábek, dříve diplomat, nyní vedoucí Odboru zahraničních vztahů Magistrátu města Brna,

- Adolf Ullmann, spolkový předseda Ackermann Gemeinde – sdružení „Oráč z Čech“, kterého vznešeným cílem je „přispívat ke konstruktivnímu utváření budoucnosti Evropy“. Činí tak u vědomí staletí trvajících společných dějin Čechů a Němců. Svou prací se zasazuje o smíření obou národů a o uchování vědomí společné kultury, vycházejíc z křesťanských zásad.

Nejpozději při neuvěřitelné svatováclavské návštěvě papeže Ratzingera v Brně nabývá tento kartel patřičného významu.

Římsko-Katolická vazba je také dána dlouholetými pokusy o restituce nejen církevní, zejména v případě dosavadních neúspěchů Řádu německých rytířů a snahy mnohých teutonských šlechtických rodin, zejména rodiny Lichtenštejnů (knížete Hanse Adama II., formálně hlavy Svaté říše římské národa německého a jeho choti Marie Aglaë, hraběnky Kinské z Vchinic a Tetova, vévodkyně Opavské a Krnovské, hraběnky z Rietbergu, narozené roku 1940 v Praze).

Prezident Klaus je velmi ostražitý, vnímá-li stejně zřetelně signály, jak je sdružení exilových českých Němců vysílá, když se definuje jako „spolek lidí, kterým nezávisle na původu – leží na srdci německo-české a německo-slovenské sousedství. Tento cíl sledujeme tím, že se zasazujeme o dodržování lidských práv a základních svobod, zejména dodržování a naplňování práv menšin a národností.“

Je Ondřej Liška obhájcem práv a svobod vyhnanců oloupených o rodinné majetky běsnící lůzou, nebo je to lobbyista, který pomáhá elitám vrazit klín do české svébytnosti? Je prezident Klaus zaslepeným pošetilcem, nebo hájí zájmy republiky a jejich současných občanů nad zájmy teutonských kartelů o znovunastolení velkoněmecké svaté říše římsko-katolické?

Zcela legitimní požadavek prezidenta Václava Klause na doplnění Lisabonské smlouvy o český dodatek, jako rozhodnutí hlavy státu, která koná v souladu s ústavním slibem věrnosti České republice „zastávat úřad prezidenta v zájmu všeho lidu a podle nejlepšího vědomí a svědomí“ se jeví v tomto světle jako prozíravý.

Text Lisabonské smlouvy leze oproti tomu pokládat za nepřehledný a její ustanovení za natolik komplexní, že není možné předvídat, kterým směrem se bude ubírat její implementace a judikatura. Záruky pro Českou republiku a její občany, které se týkají integrity státu, jsou malou cenou za odevzdání politické suverenity novému nadnárodnímu centralistickému uspořádání Evropské unie.

Liška si je patrně velmi dobře vědom, jaká karta se zde hraje, a jeho zadání zdá se být jasné. „Češi jako by si nezasloužili svoji zemi, stejně ji ukradli jiným“. Stínový protektor a „magnus prior“ říše římské, kapitoly české, Karel Schwarzenberg si nadřazeně utahuje ze situace vtipem, jak v lůně panenské přírody vede rozhovor matka tasemnice se svým synem… …. . Nezasvěcení to možná shledají vtipné, pro zasvěcené je to signál k poplachu. Předek tohoto neartikulujícího vtipálka, samozvaného předsedy torza politické strany, Karel ´Bojna´ Schwarzenberg byl svého času aktivním členem fašistického sdružení Vlajka.

Ondřej Liška by tuto Vlajku patrně znovu rád vztýčil co nejrychleji nad Pražským hradem.

Daniel Solis, 14.10.2009, www.czechfreepress.cz