Autor: Adam B. Bartoš | Publikováno: 18.12.2010 | Rubrika: SVĚTOVLÁDA
Vážený pane vicekancléři, vážení kolegové, vážené publikum, dámy a pánové,
v prvé řadě bych chtěl poděkovat za možnost vystoupení mezi tak význačnými řečníky, což je pro mne výsadou, i když si jsem zároveň plně vědom toho, že mne od nich odděluje nejen věkový rozdíl, ale i rozdíl v životní moudrosti a zkušenostech.
Přesto se zde pokusím naplnit očekávání, se kterým jsem byl organizátory večera jako zástupce mladé generace pozván a dovolte mi, abych přednesl pár tezí, které – bude-li o ně zájem, mohu později v diskuzi případně rozvést.
Chtěl bych nejprve zdůraznit jakýsi výchozí bod, ve kterém se nyní nacházíme a který je podle mne klíčový pro hledání odpovědi na otázku, jaká výzva před pravicí stojí.
Česká republika už od roku 2004, definitivně pak od roku 2009, konkrétně 1. prosince 2009, není – už zase – suverénní zemí. Není nezávislá, není samostatná. To je fakt, smutný a hrozivý zároveň, často opomíjený, ale zkrátka fakt, který bychom si měli uvědomit.
To byla zásadní a fatální prohra konzervativní pravice.
Jistou prohrou je pak i to, že za celý ten rok jsme nenašli sílu pustit se do boje za to, abychom tuto prohru nějak odčinili, nebo abychom zabránili prohrám dalším.
Ptám se, co jsme za ten rok udělali pro to, jakou snahu jsme za ten rok předvedli, abychom národní a státní existenci, před rokem tak krutě potlačenou, získali zpět. Jistě, získat ji zpět lze jen vystoupením z EU a to je běh na dlouhou trať, ale co jsme udělali pro to, abychom se tomuto dlouhodobému cíli přiblížili?
Na to ať si každý odpoví sám. V každém případě, pokud jsme se zde dnes večer sešli proto, abychom hledali odpověď na otázku, před jakými výzvami pravice stojí, toto je jedna z nich.
Bohužel, není to nebezpečí jediné.
Nejenže už nejsme svrchovaným, suverénním státem, ale – ať už si to uvědomujeme nebo ne – čelíme zásadnímu útoku na náš národ jako takový.
Určitá skupina „vyvolených“ lidí, světových elit z řad finančníků, mezinárodních bankéřů, vlivných starých rodin (neříkám politiků, protože politici jsou v této hře jen pěšáci), si dala za cíl zrušit národy jako takové.
Tedy budoucnost podle nich už nepatří svobodným národním státům, ale oni už nepočítají ani s národními státy jako takovými. Národ je něco, čeho se bojí, co je jim nepříjemné a co je pro ně překážkou k uskutečnění jejich cílů.
O čem tu mluvím? Poslední dobou se věnuji tématům, které, když je někdo potřebuje a chce zesměšnit, nazve jen konspiračními teoriemi. To je takový oblíbený trik, jak umlčet určité pochybnosti, kritiky, oponenty. Řekne se o tom, že to je jen nějaká spiklenecká teorie. A ono to často funguje, protože to slovní spojení už skutečně získalo pejorativní nádech a spousta lidí si ho překládá jako „paranoiu“ apod.
Dámy a pánové, my ale skutečně jsme svědky rozsáhlého spiknutí. Tedy určitého plánu, který za zády veřejnosti připravily jisté elitní kruhy a postupně jej realizují, přičemž pravá podstata tohoto plánu je zakrývána řadou zástěrek.
Spiknutí – to není nějaká mysteriozní záležitost. Spiknutí či konspirace je podle slovníku „tajné spolčení, obvykle s politickým či ekonomickým cílem.“
A přesně o tomto mluvím. Takovým krásným příkladem spiknutí je Evropská unie. EU není nic jiného než konspirace, protože byla založena za zcela jiným účelem, než je nám běžně předkládáno. Byla založena jako projekt politický od samého začátku, třebaže navenek se o něm záměrně mluvilo pouze jako o projektu hospodářském. Ale o EU dnes večer nechci mluvit.
Ono spiknutí je ještě rozsáhlejší. EU je v té skládačce jen jedním z dílků.
Cílem skupin jako je Bilderberg Group, Trilaterální komise, Rada pro vnější vztahy apod., které opět nejsou těmi hlavními aktéry, ale pouze jakýmisi převodovými pákami, je skutečně zánik národních států ve prospěch nadnárodních uskupení a – nakonec – jedné světové vlády.
Mluvím o Novém světovém řádu, což je jakýsi krycí název pro globální vládu.
To, že pravice se těmito nebezpečnými trendy dosud nezabývala, je téměř trestuhodné. Pokud hledáme, které výzvy před pravicí stojí, dámy a pánové – toto je nejpřirozenější nepřítel konzervativní pravice, to je ta největší a z jistého pohledu nejkrásnější výzva, protože co může být důležitějšího než bojovat za náš národ a za lidskou svobodu.
Čili v tomto světovém řádu, v jeho protagonistech, v jeho agendě, v jeho průnicích do našeho všedního života je třeba vidět současného největšího nepřítele, jakého může pravice, pokud se chce nějak nově definovat, mít.
Tedy obhajoba národní suverenity a obhajoba lidské svobody musí být naprostou prioritou v programu autentické pravice. Přidal bych i podporu rodiny, protože rodina a národ jsou dvě entity, které tyto elity nemají rády, protože mohou působit jako určitá barikáda pro jejich plány.
Máme v tomto zápase šanci? Máme šanci i navzdory té ohromné převaze, finanční, mocenské, časovému náskoku?
Jsem přesvědčen, že máme. Protože zánik národů není nevyhnutelnou záležitostí, proto není třeba k němu přistupovat s defétismem. Je to uměle vytvářená snaha, která nemá žádné opodstatnění, než je to, že si to pár vyvolených lidí přeje. Proto bychom tento zápas neměli tak snadno vzdávat.
Má další teze nás vrací trochu z obecných úvah na pevnou zem, ze světa k nám domů. Protože mluvit o NWO, jakkoli je skutečný, nám pořád připadá jaksi neuchopitelné, příliš abstraktní, nepraktické.
Nový světový řád nikoho příliš netrápí. A když už by nás trápit začal a my se rozhodli proti němu nějak vystupovat, zjistíme, že nevíme, jak na to.
Je možné – pro mne coby řadového občana České republiky – nějak bojovat proti al gorům, sorosům, rockefellerům, brzezinským, obamům a holdrenům a dalším více či méně skrytým figurám, které si pohrávají s našimi národy na jakési pomylsné světové šachovnici? To přenechme prezidentu Václavu Klausovi, ten má šanci občas uštědřit nějaký ten špílec těmto vlivným lidem. Co ale mohu prakticky proti novému světovému řádu dělat já?
Tady přichází má další teze – spojencem zahraničních elit budujících Nový světový řád je v našem českém prostředí skupina kolem exprezidenta Václava Havla. Tedy hledáme-li, co můžeme dělat proti Novému světovému řádu, ptejme se, co můžeme dělat proti „pravdolásce“.
Myslím, že každého z nás napadne, jak by se dala moc tohoto neformálního uskupení otupit – a zde už nám boj proti Novému světovému řádu připadá mnohem reálnější a může mít i své výsledky. Proti všem možným iniciativám a aktivitám, které vycházejí od pana Havla se už dá dělat mnohé a budeme-li v tom úspěšní, může se nám leccos podařit zastavit.
Dovolím si říci, že tito lidé jsou více nebezpeční, než komunisté či sociální demokraté. Za tímto orwelovským názvem se skrývá skupina lidí, která je a musí být i pro nás, pro pravici, hlavním ideovým protivníkem. Pravicové strany by se tak neměly vymezovat primárně vůči ČSSD či KSČM, ale proti politice Václava Havla.
To si myslím, že české pravici chybí – že ačkoli ji pravdoláska reálně ohrožuje už dvě desetiletí, ve volbách se vždy – například ODS – vymezuje vůči ČSSD. Nemá odvahu onoho nepřítele pojmenovat pravým jménem.
Jsem dokonce přesvědčen, že – a teď možná vyslovím kacířskou myšlenku – v budoucnu možná budeme potřebovat účelové spojenectví s levicí, abychom politický proud zvaný pravdoláska, porazili.
Závěrem tedy shrnu:
Primárním úkolem pro pravici by měla být obhajoba národní suverenity i národa jako takového před globalistickými tendencemi ustanovit – pod pláštíkem tzv. Nového světového řádu – jednu společnou celoplanetární vládu. Tím, kdo ustanovení této vlády u nás v České republice napomáhá, a tedy naším bezprostředím politickým protivníkem, je skupina kolem exprezidenta Václava Havla a myšlenkový směr nazvaný havlismus.
Je konečně na čase se tomuto směru postavit zcela otevřeně a oslabit jeho vliv a moc na českou politiku a českou společnost.
Děkuji za pozornost
Proslov na debatním večeru „Hovory na pravici I.“ pořádaném občanským sdružením Akce D.O.S.T. , Praha, 13. prosince 2010
Převzato z freeglobe.cz, 18.12.2010
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz