Je demokracie se všeobecným hlasovacím právem pastí

Marie L. Neudorflová , PhD. 

Takovou otázku si dnes kladou konzervativci a neoliberálové ve snaze dokázat, že demokracie je překážkou volného podnikání. K čemu volné podnikání má kromě zisků a nezřízeného luxusu nepatrné menšiny, případně zbrojení, si samozřejmě nekladou. Naprosto pomíjí skutečnost, že na základě historické zkušenosti víme, že demokracie, daleko více než systémy jiné, je schopná usilovat o úroveň většiny a celé společnosti -- sociální, kulturní, mravní, vzdělanecké, atd. Poskytuje také daleko příznivější podmínky pro rozvoj všech lidí a je schopná řešit problémy ve prospěch většiny, a to bez zneužívání menšin. Přes všechno proklamování nedemokratických vlád, že slouží prospěchu většiny, jsou ostatní systémy elitářské, pracují především ku prospěchu privilegovaných mocenských menšin, v minulosti často i etnických, ale v současnosti daleko více ekonomicky mocných.

V takových systémech většina lidí slouží hlavně jako levná pracovní síla a na politické rozhodování nemá podstatný vliv. Z obecnějšího hlediska je v pozadí každého nedemokratického systému nejen nedostatek smyslu pro spravedlnost, ale v podstatě pohrdání většinou, jejím pozitivním potenciálem, její důstojností. V pozadí je také absence společenské sounáležitosti a solidarity privilegovaných s většinou, bez níž demokracie není možná, podobně jako není možná bez odůvodněné vzájemné důvěry lidí, bez důvěry, že nikdo, zvláště mocnější a privilegovanější, nezneužijí pozice slabších především ke svému prospěchu, obvykle soukromému. Tato důvěra musí být samozřejmě posílena efektivní kontrolou mocenské vrstvy informovanou veřejností prostřednictvím určitých fungujících institucí a svobod.

Politika jako záležitost veřejná 

vznikala od osvícenství za předpokladu, že má sloužit především společenskému dobru, ke slušné úrovni všech. Tento princip se dokonce opíral z počátku o křesťanský princip, že všichni lidé jsou si ve svém základu rovni, a že na zemi je dost bohatství pro důstojný život všech, ale ne pro luxus mocenských menšin, který je vždy na úkor slušného života většiny. Křesťanský princip rovnosti lidí před Bohem osvícenství přeneslo i do pozemského života s argumentem, že všichni lidé jsou tvorové boží a že život věčný začíná již na zemi a proto se nesmí jeho kvalita podceňovat. Podobnou roli hrál koncept křesťanské lásky, což znamenalo pozitivní, konstruktivní přístup k sobě i k druhým. Pro ideu demokracie bylo rozhodující, že tyto osvícenské myšlenky, týkající se jak jednotlivce tak komunity (národ), ovlivnily značnou část rostoucí inteligence a vzácně i jednotlivé členy horních vrstev (aristokracie). To, že osvícenství odmítalo dominantní neracionální a konservativní přístupy, reprezentované hlavně katolickou církví, a zdůrazňovalo racionalitu jako spolehlivější prostředek řešení existujících hlubokých sociálních problémů, vedlo k obecnému přijetí myšlenky pokroku a ideálů, které s ní souvisely.

Ve svém nadšení osvícenství možná poněkud přehnalo víru v možnosti lidské racionality, ale většina osvícenců brala víru v Boha jako samozřejmou, jako něco, co přispěje k rovnováze mezi racionalitou a mravní orientací. Když se dnes klade osvícenství za vinu, že je v pozadí všeho násilí, které budoucnost přinesla, je to ve skutečnosti podvod, neboť násilí v různých formách existovalo v dobách předosvícenských nepoměrně více a to jak na individuální rovině tak v podobě válek a nemocí.

Od osvícenských ideových demokratických základů a principů, jejichž potenciál měl schopnost společnost sjednocovat společnými pozitivními hodnotami, se zároveň začaly prosazovat v politice liberální principy, postavené na jiných hodnotách. Abych zůstala u tématu tohoto semináře, zmíním rozdílný přístup ke všeobecnému volebnímu právu. Liberalismus, jako representant nových podnikatelských vrstev, v praktické rovině přejal feudální princip, že jen ti, kteří platí určité daně, mají mít volební právo (těchto oprávněných volit bylo samozřejmě mnohem více než za feudalismu). Teprve nesmírnými tlaky zdola bylo od konce 19. století všeobecné hlasovací právo prosazováno různě v různých zemích. Problém se nám vrací s argumentem, že demokracie nefunguje, a že jednou z příčin je všeobecné volební právo. Hlavní nevyslovenou motivací těchto úvah je narušit jeden z nejdůležitějších principů demokracie. Jev je obecný. Tentokrát se tak děje z konzervativní a pravicové perspektivy, která je potenciálně podobně destruktivní pro většinu lidí jako byl komunismus. Zapomíná se, že při změnách v roce 1989 československá veřejnost požadovala demokracii a vlastně ji ani nenapadlo, že se chystá návrat ekonomického liberalismu neboli kapitalismu, a to ve velmi drastické formě.

Bez znalosti historického kontextu, z poznání společenských, ekonomických i kulturních podmínek vzniku ideje demokracie a úsilí po jejím uskutečnění, je téměř nemožné formulovat argumenty pro a proti demokracii, zvláště se zřetelem ke skutečnosti, že demokracie u nás po roce 1989 moc úspěšná není. Většinou se hledají příčiny v aspektech, které jsou již výsledkem tohoto neúspěchu, což byl i případ prvního referátu. Hledání nositelů neúspěchu se velmi snadno obrací proti těm, kteří se kvůli své sociální slabosti a závislosti jeví jako málo přispívající k demokracii či přiživující se na demokracii a její sociální dimenzi.

Falešné předpoklady

V přístupech, které zpochybňují užitečnost a funkčnost demokracie je zahrnuto několik falešných předpokladů. Nejzákladnějším je, že se většinou předstírá, že liberálně politicko-ekonomický systém je totožný s demokracií. To se stalo normou zvláště ve střední Evropě po pádu komunismu. Přispěla k tomu nejen obecná politická nedospělost veřejnosti a čím dál tím větší neprůhlednost politiky, ale i sliby s ohledem vyšší životní úrovně v blízké budoucnosti a tlaky ze zahraničí. Toto období důvěry veřejnosti vůči své „politické elitě“ bylo využito hlavně k tomu, aby se vybudoval systém, v němž veřejnost, většina lidí, nemá dostatečný vliv na politiku, není efektivní součástí politického systému, což je naprosto nutné k efektivní obhajobě vlastních základních potřeb, práv a důležitých zájmů. Druhý dopad byl svázat ekonomický systém zcela se zahraničními korporacemi, které už se postaraly o likvidaci tradičně užitečné domácí výroby. Když se vyčerpaly peníze ze „zpackané privatizace“ ekonomických podniků i ze zlatého pokladu (ze 180 tun nám zbylo 14 tun), veřejné potřeby a zájmy začaly být postupně pravicově a konzervativně mocenskou vrstvou předkládány jako nelegitimní, sociální úroveň jako nad poměry a sílily tlaky, aby se politika začala vést hlavně v zájmu podnikatelských, korporativních a vlastně zahraničních zájmů. Zadlužování vnucované veřejnosti agresivní reklamou a špatné hospodaření vedoucí ke státnímu dluhu je možné vnímat jako záměrná taktika k hlavnímu cíli, kterým je demontáž sociální dimenze společnosti a politiky a vytvoření systému, který by sloužil hlavně ziskům korporací, akcionářů, atd. – tedy soukromým zájmům. Ve hře jsou nejen veřejné, přírodní zdroje a peníze (daně), ale i budoucí příjmy většiny jednotlivců, zdraví a vzdělání lidí. Na rozdíl od demokracie jsou tyto soukromé zájmy orientovány hlavně na zisk a jen málo se ztotožňují s potřebami a důležitými zájmy většinové společnosti a její úrovní. Také na ni téměř nepřispívají, spíše naopak. Jsou oblasti lidských potřeb, zvláště základních, kam vlastně zisk nepatří.

Jakým způsobem se naše politika dostala do vleku neoliberálních zájmů mocných korporací není ještě plně odborně podchyceno, ale víme, že nevědomost, korupce a zcestné ambice v tom hrály zásadní roli, podobně jako politicko-ekonomická ideologie liberalismu, která kdykoli zapouští někde kořeny, tak slibuje svobodu a takovou produkci bohatství, že z toho budou mít prospěch všichni. Místo toho přicházejí krize, nezaměstnanost, bezdomovci, dokonce války, jejichž následky musí nést opět většina, která za ně v žádném případě nenese odpovědnost, ale je jejich hlavní obětí. Západ má s touto současnou neokoloniální strategií nesmírně bohaté zkušenosti z minulosti, z kolonií a z rozvojových zemí. Její součástí je vždy vytvoření takové politické mocenské vrstvy, která bude věřit v jednostranné ekonomicko liberalistické principy a jejich ideologii a zároveň bude cítit daleko větší solidaritu s jejich mocnými, většinou zahraničními, nositeli, než s potřebami a skutečnými možnostmi vlastní společnosti, vlastního národa. Tato odcizená elita se navíc chová způsobem, který se dá symbolicky nazvat „projídání bohatství“ vlastního národa. Mělo by být poučením, že mnozí diktátoři v rozvojových zemích dostali své vzdělání na Západě a s ním i silný pocit pohrdání s vlastním národem a jeho kulturou. V zemích, které jsou považovány za funkční demokracie, byla demokracie v minulosti vynucena i vybojována hlavně tlaky a revolucemi zdola. Byl to hlavně strach z revolucí a později z komunistické konkurence v sociální oblasti, co vedlo ekonomicko mocenské vrstvy na Západě k přijetí demokracie s jejím principem sociálního smíru. Ale v tomto smyslu slouží na Západě demokracie tradičně především pro vnitřní politiku, a agresivní ekonomický a deformovaný politický liberalismus zůstal prostředkem vnější politiky, pro přetahování bohatství, včetně vzdělaných lidí, ze slabších národů a států do „vyspělých“, spolu s využíváním domorodých obyvatel jako levné pracovní síly.

Je pravidlem, že z konceptu liberální demokracie zůstává ve většině případů daleko více ekonomického liberalismu než demokracie. Když zmizel strach z komunismu, je tento proces postupně doprovázen útoky na zbytky demokracie, kterými jsou pak už jen často vyprázdněné instituce, jako je všeobecné volební právo. Než bylo v Evropě velikými tlaky zdola vynuceno, liberálové vždy hájili princip, že volební právo by měli mít jen ti, kdo platí určité daně. Tedy nic nového pod sluncem. Pokud se „v zájmu efektivnosti a nefunkčnosti demokracie“ argumentuje ve prospěch jiné formy vlády než demokratické, vždy za těmito argumenty stojí zájmy ekonomicky mocenských skupin, které se snaží privatizovat veřejný prostor a vše, co tradičně sloužilo úrovni většiny lidí a celé společnosti. Tato privatizace dává naděje na pohádkové zisky. 

Demokracie a (neo)liberalismus

Tedy je velký rozdíl mezi filosofickým základem a hodnotami demokracie a ideologií a hodnotami politického a ekonomického liberalismu a tím spíše neoliberalismu, ideologicky propojeného s postmoderním chaotickým myšlením. Pokusím se tyto rozdíly naznačit v širším kontextu. Nikdy se nesmí zapomenout, že idea moderní demokracie a idea liberalismu vznikly v odporu k panovnickému a církevnímu absolutismu, který dusil úroveň ekonomiky, vědy a kultury a sociálně většinu společnost

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

Od začátku 18. století usilovaly menšinové podnikatelské střední vrstvy o téměř ničím neomezenou svobodu ekonomického podnikání. Důraz na lidská a politická práva měl tuto svobodu zaručit proti svévoli absolutní moci světské i církevní. S tím souvisel i požadavek co nejmenšího zasahování vlád do ekonomické a sociální oblasti a požadavek co nejnižších daní. Výsledkem byla dlouhá pracovní doba (17 hodin), hrůzné podmínky v továrnách a bezprávné dělnictvo, katastrofální úmrtnost zvláště dětí, a to až do poloviny 19. století. Dnes většina historiků tento aspekt historie nejen ignoruje, ale tuto dobu různě idealizuje. Stoupenci politicko-ekonomického liberalismu odmítali chápat vládu v demokratickém smyslu -- aby reprezentovala důležité potřeby a zájmy všech vrstev společnosti a působila k jejich naplnění, úrovni a k orientaci na spravedlnost. Podobně jako šlechtě se i jim jednalo o co nejlevnější pracovní sílu a o co největší luxus pro sebe a zajištění svých rodin na několik generací. Nejideálnější bylo vlastnit co nejvíce nemovitostí, které se daly draho pronajímat. Tento aspekt se nám vrací v několika podobách, z nichž nejsmutnější je zvyšování nájmů nad možnosti většiny lidí, i to, že například většina lukrativních, historických budov v Praze byla prodána zahraničním „investorům“, kteří z nich mají pohádkové příjmy. 

Současná neoliberální snaha, aby vlády vytvářely především podmínky pro volné podnikání a zaměstnanost s co nejmenšími náklady pro podnikatele, má kořeny v tomto období, kdy liberalismus byl reakcí na absolutismus panovníků a vlád a tedy v tomto smyslu měl určité oprávnění. Samozřejmě jakákoli sociální solidarita se sociálně slabšími scházela a ideologicky se to ospravedlňovalo principem individualismu a principem, že za svůj osud si může každý sám. Také se předstíralo, že všichni mají k podnikání stejné příležitosti. Tento nepravdivý princip vznikl pravděpodobně z víry, že každý může jet do kolonií a tam zbohatnout, samozřejmě na úkor domácího obyvatelstva a tamějších přírodních zdrojů. V USA byla situace rozdílná v tom smyslu, že tam existovaly velké silné možnosti vnitřní expanze.

Další „trik“ stoupenců ekonomicko-politického liberalismu je v tom, že trpí falešným pocitem, a společnosti svůj názor vnucují, že jsou tou nejdůležitější vrstvou ve společnosti. Tím se vydělují z většinové společnosti, vytvářejí privilegovanou mocenskou menšinovou vrstvu, která pro sebe žádá stále více práv, privilegií, podobně jako to v minulosti dělala šlechta. Je čím dál tím nesnadnější ji nějak kontrolovat. Přitom domyšleno do důsledků, její materialistické vidění světa si v ničem nezadá s marxistickým materialismem. V obou schází skutečná mravní, lidsky a duchovně orientovaná dimenze. Jen sám koncept konkurence, založený na stálé větší expansi, znamená většinou ničení ne horšího, ale jen slabších. Často se ničí výroba perfektně užitečných a kvalitních výrobků a nahrazuje se nekvalitními, ale lacinějšími. Na obranu výroby neužitečných a nekvalitních výrobků můžeme často slyšet, že „to lidé chtějí“, což není pravda, lidé mají často problém najít kvalitní výrobky za rozumné ceny. Neblahou roli tu hraje také agresivní reklama a převládající podřadná kultura, která udržuje veřejnost emocionálně a mravně v nedospělém, v pubertálním stavu, orientovanou na konzum téměř čehokoli. Samozřejmě důsledkem je nesmírné plýtvání přírodních i lidských zdrojů.

Slabiny druhých vnímá ekonomický liberalismus jako svou příležitost, ale zároveň k těmto slabinám nejrůznějším způsobem vydatně přispívá. Nejmarkantnějším příkladem je neoliberální chápání vzdělání jako služby podnikatelské vrstvě. V tomto pojetí se vytrácí nejen důraz na všeobecné a na politické vzdělávání veřejnosti v duchu demokracie, ale i na humanitní vědy obecně. Zvláště historie se ztrácí jako důležitá součásti identity lidí, národů, a jako důležitý zdroj poučení ve vztahu k vývoji, k demokracii. Podceňování humanitních věd ve vztahu k úrovni lidí, společnosti, k prevenci problémů vyplývajících z nedostatku obecného důrazu na výchovu a morálku a poučení z minulosti, je do značné míry záměrně aplikováno i ve školách. Zato nepřiměřená výuka cizích jazyků, ač se obecně ví, že většina lidí je schopna se slušně naučit jen jazyk vlastní, nahrazuje předměty tradičně ověřené jako pro život a jeho úroveň prospěšné. Tím se podemílají celkové znalosti o společnosti včetně sebeznalosti. Ta svými pozitivními aspekty slouží také k posílení integrace a integrity společnosti, jež jsou nezbytnou podmínkou pro rozvíjení demokracie. 

I další hodnoty politického a ekonomického liberalismu přispívají daleko více k atomizaci společnosti než k její integraci. Například velmi široce pojatý koncept svobody, který dává možnost k destruktivní činnosti; stále se rozšiřující koncept práv bez sepětí s povinnostmi, podceňování morálky v životě, kultuře i v politice, zdůrazňování menšin (kterých stále přibývá) na úkor většiny, která je jedním ze základů demokracie, zdůrazňování individuální na úkor kolektivní identity (společnost, národ), která je také nutnou podmínkou pro rozvíjení demokracie. Jednu dobu tolik opěvovaný a propagovaný koncept multikulturalismu měl jediný praktický účel – uvolnit prostor pro levnou pracovní sílu z chudších zemí a tím vytvářet tlak na nízkou úroveň platů domácích lidí. Nikdo nemohl očekávat, že se rozvine nějaký skutečný hodnotný multikulturalismus, když velká většina těchto lidí přicházela za dočasným výdělkem a na nějakou skutečnou kulturu neměla ani čas, ani prostředky. Většina zůstává bez možností jen se seznámit s hodnotnou kulturou své hostitelské země. Lidé spojení s businessem, investoři a obecně zámožní cizinci, jen výjimečně v hostitelské zemi zapustí kořeny. Jejich hlavním zájmem jsou opět peníze  -- získat co nejvíce za co nejkratší dobu, aby byly doma za vodou. Pro rozvíjení demokracie či její obranu jsou tito lidé naprosto ztraceni. Jinak ovlivňování kultur existovalo v Evropě odnepaměti. 

Bez vědomí značného stupně sounáležitosti, společných hodnot, problémů, možností komunikace vztahující se k jejich řešení, není demokracie možná. Něco „jako tyranie většiny“, nikdy neexistovalo a v demokracii existovat nemůže. V historii vždy existovala tyranie mocenských menšin. Liberální zdůrazňování menšin jako základu demokracie, je prostředkem k rozkládání společnosti, neboť se zdůrazňuje u různých skupin to, co je odlišuje od většinové společnosti a je to předkládáno jako daleko důležitější než to, co lidi sbližuje. Počet „menšin“ zároveň libovolně vzrůstá. Zjevná snaha liberalismu po co největší atomizaci společnosti dosáhla takového stupně, že staví skupiny, jejichž pozitivní fungování závisí na respektu a spolupráci, proti sobě: politiky proti veřejnosti, mladé proti starým, veřejnost proti lékařům, žáky proti učitelům, rodiče proti učitelům, zaměstnavatele proti zaměstnancům, zaměstnané proti nezaměstnaným, a teď dokonce mladé lidi proti vlastním prarodičům. Atomizovaná společnost je potenciálně konfliktní a nikdy nemůže vytvořit podmínky nutné pro fungující demokracii.

Politický liberalismus, který měl a stále má určité oprávnění, se snadno stává nástrojem ekonomického liberalismu, který nemá zájem na rozvíjení demokracie a nejlépe funguje v nedemokratických pravicově orientovaných společnostech, třebas i fašistických, v nichž se ignoruje sociální a kulturní úroveň většiny. Již nyní jsme svědky toho, jak se kultura stává nikoli prostředkem hlubšího uměleckého poznání života a společnosti, ale převážně prostředkem odreagování, únikem od reality, zvláště do soukromé sféry, sexuality a násilí. Tím kultura přispívá k celkovému snížení intelektuální a mravní úrovně společnosti k úrovni, která se mnoho neliší od úrovně pubertální. Přitom úsilí o politickou dospělost českého národa bylo jedním z hlavních cílů české inteligence od 19. století do konce 30. let 20. století, kdy německý nacismus a fašismus, od počátku podporovaný velkopodnikatelskými a konzervativními zájmy, zahájil následující tragedii střední Evropy.

Princip zisku

Dlouhodobě nejnebezpečnějším aspektem ekonomického liberalismu bylo prosazení neomezeného zisku jakýmikoli prostředky, v současnosti reprezentovaného thacherovským názorem, že nezáleží na tom, jak se peníze získají, ale na tom, jak se používají. Do 17. století zisk nesměl být větší než dvě procenta. Ti, co tento princip porušovali, byli často stiženi hrdelním trestem. Také zrušení středověkého konceptu „spravedlivé mzdy“ sehrálo smutnou roli, neboť druhy práce, bez kterých se společnost naprosto neobejde, jsou nejméně placené a některé práce, zvláště pro zabezpečení úrovně rodin, nejsou placené vůbec. Jedním z cílů tohoto směru je, aby pracovní síla vůbec fungovala ad hoc, bez nároku na trvalý pracovní poměr, bez nároku na sociální jistoty. Demokracie bez určité sociální úrovně, jistoty, solidarity a stability není možná.

Uměle, reklamami, včetně těch, které nabízejí půjčky, se zvyšuje spotřeba zboží, které je vlastně zbytečné, nejen že neslouží úrovni většiny a společnosti, ale čerpá z jejího bohatství a přispívá k ničení přírody. Tento vývoj dospěl až k absurdnímu prin

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

Zavádění delší pracovní doby, prodlužování pracovního věku, snižování mezd a důchodů atd. vůbec nesouvisí se státními dluhy a potřebou zvyšovat výrobu a spotřebu, ale především s točením peněz za účelem snadného zisku. Kdyby se vyrábělo tak, aby produkty byly vkusné, praktické, multifunkční a hlavně déle vydržely, jako tomu bývalo v minulosti, šetřila by se příroda i zdraví lidí. Pracovní doba by mohla být čtyři hodiny denně, což ostatně bylo v severní Americe slibováno ještě začátkem 70. let 20. století, předtím, než byla vyvolána umělá „naftová“ krize v roce 1973. Někdo vypočítal, že pracující člověk si vydělá při racionální výrobě na své základní potřeby již za dvě hodiny práce denně. Ostatek jde zaměstnavatelům.

Dalším problémem je, že neplacená práce, vytvářející nesmírně důležité hodnoty pro společnost (matky, hospodyně, babičky a dědečkové, atd.), se nepočítá jako práce, ač se bez ní společnost neobejde, bez ní by byla mnohem chudší a zanedbanější. Odchod do penze v 70. letech je naprostý nesmysl z mnoha hledisek – lidé nebudou zdraví vzhledem k postupné demontáži zdravotního systému sloužícího všem, čímž budou mít nepatrnou naději, že je někdo zaměstná. Již dnes mají lidé problém najít po padesátce zaměstnání, natož po šedesátce, prarodiče nebudou schopni pomáhat svým dětem s vnuky, což byl tradičně silný aspekt soudržnosti a kvality rodiny. Skutečným cílem prodlužování pracovního věku ve skutečnosti je, aby se nemusely platit penze. Z historie máme zkušenost, že v příznivých dobách bez válek, ale za mnohem menší produktivity, byli lidé schopni zajistit podstatnou pomoc svým dětem do budoucna. Nutit lidi žít na dluh je záměrný trik, aby byli bezmocní vůči ekonomickému systému. V minulosti bylo zadlužování jednou z příčin nevolnictví a  otrokářství. Ale co kdyby lidé v rozvojových zemích začali na nadnárodních vládcích své ekonomiky požadovat také penze a další sociální jistoty? Nehledě na to, že většina lidí nebude mít na to, aby si připlácela na starobní pojištění do soukromých penzijních fondů, toto připojištění je velmi riskantní počin. Stát nemůže dát stoprocentní záruky, že se s fondy nic nestane. I kdyby dal, v případě krachů a problémů, zase důsledky zaplatí veřejnost, to znamená budoucí generace, v jejímž jménu se tyto antisociální reformy zavádějí. Konzervativně pravicové útoky na vrstvu v důchodovém věku jsou zrůdným znakem celého neoliberálního ekonomického systému, v němž je nadprodukce výrobků, které jsou často naprosto zbytečné, často se nemohou ani prodat, dokonce jsou často ničeny. Přitom zisky nadnárodních korporací jsou tak vysoké, že už nemají kde a do čeho investovat. Je zvláštním úkazem, že i nadnárodní korporace byly donedávna svázány s určitými „mateřskými státy“, samozřejmě velkými, více méně s koloniální zkušeností, a rozmnožovaly bohatství svých zemí, což přispívalo i k rozvoji jejich demokracie. V tomto ohledu ve střední Evropě po roce 1989 a zvláště v České republice, probíhal proces přesně opačný. Za generaci naakumulované bohatství bylo a je neoliberalistickými principy(včetně korupce) odsáváno do zahraničí nebo do soukromých rukou, což z hlediska veřejných zájmů a sociální úrovně společnosti je totéž. Kdyby ekonomika a její nositelé byli součástí demokratického systému, platili by obecně spravedlivé mzdy a přiměřené daně, sloužící úrovni společnosti. Ale samozřejmě zisky by nebyly tak veliké.

V tomto kontextu vysoká nezaměstnanost, vysoká kriminalita, zvláště mládeže, vysoká spotřeba alkoholu, drogy, prostituce, vulgarita, atd. vůbec nejsou náhodné jevy, ale výsledek celkového rozkladu společnosti, dá se říci dokonce záměrného rozkladu. Celý neoliberální ekonomický systém se nutně jeví jako umělý, sloužící sobě, soukromým zájmům malé mocenské menšiny, nikoli skutečné úrovni společnosti. Kdyby nebylo levné dopravy na úkor přírody (nafta), celý systém by se brzy zhroutil. Není náhoda, že největší investice jdou již delší dobu do zbrojního průmyslu, jehož produkty jsou zdrojem pohádkových zisků, ač celý průmysl žije na úkor úrovně společností. Hledání a často vytváření umělého nepřítele je nutnou součástí k ospravedlnění této produkce. Do značné míry žije tento systém z bohatství naakumulovaného za desetiletí, možná za staletí. Daleko přirozenější by bylo, aby každý stát byl co nejvíce soběstačný tam, kde pro to má podmínky. Mezinárodní obchod orientovaný na užitečné věci by tím nic neztratil. Ale soukromé zisky by byly menší a rovněž menší by byl nezřízený luxus malé ekonomicky mocenské menšiny, u níž je zvláštní, že mnozí její členové, přes všechny pohádkové příjmy, žijí na dluh. Lidská chamtivost snadno přeroste v psychickou úchylku.

Ideál moderní demokracie

Tím se konečně znovu vracím ke konceptu demokracie.  Ideál moderní demokracie byl od počátku spjat s ohledem na úroveň většiny a celku. Vycházel z předpokladu, že i neprivilegované nižší vrstvy, které tvořily v každé společnosti většinu, žijící většinou na ubohé sociální úrovni, mají stejný intelektuální, kulturní a mravní potenciál jako vrstvy privilegované, a že by měly mít možnost ho rozvinout a užívat ke svému prospěchu i ku prospěchu společnosti. Demokratické přístupy vycházely i z poznání, že jedině určité instituce, umožňující většině efektivní účast na politickém procesu, včetně efektivní kontroly politicky mocenské vrstvy, mohou zaručit spravedlivější poměry než jaké praktikují nedemokratické systémy. S tímto poznáním úzce souvisel i rozvoj vzdělání a postupné zavádění sociálních vymožeností, proti kterým se dnes tolik útočí. 

Uznání důležitosti kolektivní entity, integrované v řadě důležitých dimenzí většinou historicky podmíněných, bylo pro demokracii jedním ze základních předpokladů. Takovou entitou byl především národ, případně stát. Zvláště členové každého národa sdíleli důležité hodnoty, nutné k vytvoření veřejné sféry jako sféry politické, jako sféry, v níž byla možná diskuse o společných důležitých potřebách a zájmech a dělání kompromisů ku prospěch celku i většiny, nikoli však na úkor menšin. Nejdůležitější sdílené hodnoty byly: společné území, jazyk, umožňující vzdělání i komunikaci, historie a její znalost, kultura, často i náboženství, společné podmínky, úroveň a zkušenosti. Z toho vyplývala i morální stránka nutná pro demokracii – zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní a za celek, což zahrnuje i úsilí o sociální spravedlnost. To znamená, že na rozdíl od liberalismu, je demokracie daleko více založena na mravních a duchovních hodnotách, které lidé mohou pozitivně sdílet, než na ekonomických, při vědomí, že úroveň ekonomiky je důležitá, ale že ekonomický systém musí být součástí společenského systému, který slouží celé společnosti, nikoli jen soukromým zájmům. To, že si mnozí zahraniční investoři vymohli princip, že daně platí ve své mateřské zemi a nikoli tam, kde podnikají, je jednou z nejvýraznějších znaků nemorálnosti globálního systému.

Pokud jde o demokratický stát, rozumělo se samo sebou, že se jako dobrý hospodář efektivně stará o vše, co bylo v minulosti společností pozitivně vytvořeno, a zároveň vytváří podmínky, aby se v pozitivní práci pokračovalo ku prospěchu všech včetně budoucích generací. Demokracie svou filozofií nikoho ze společnosti nevylučuje, nestaví jednotlivé skupiny či „menšiny“ proti sobě, ale naopak, staví hlavně na tom, co většinu lidí sjednocuje na základě vědomí společných potřeb a zájmů. Ty jsou přirozeně do značné míry rozdílné u každého národa. Již T. G. Masaryk, který se u nás demokracií zabýval jako nikdo jiný, upozorňoval, že demokracie je nepřenosná v tom smyslu, že každý národ má jinou úroveň, tradice, kulturu, možnosti rozvoje.Tudíž při rozvíjení demokracie se musí vycházet z respektu vůči těmto specifickým podmínkám. Z toho plynul i jeho požadavek na velké národy a státy s jejich inklinací ovládat a vykořisťovat menší národy, aby se naučily respektu vůči menším národům, nechaly je rozvíjet vlastním tempem a nevnímaly menší národy jako méně schopné nebo neschopné. Starat se vědomě co nejvíce o svůj vlastní rozvoj a úroveň,  považoval Masaryk za cenné nejen pro každý národ, ale i pro celou civilizaci. Naopak jakákoli destrukce přinášela ztráty nejen pro národy, ale i pro celou civilizaci, neboť již v 19. století měly národy hluboce zakořeněnou identitu i kulturu, se kterou se většina jejich členů přirozeně ztotožnila. Respekt pro národní entity jako hluboce integrované historií a kulturou je jednou z podmínek rozvíjení skutečné demokracie. Masaryk nazýval demokracii, která byla vědomě soustředěna na celkový vnitřní pozitivní rozvoj každého národa, kulturní, mravní, ekonomický, sociální, atd., „humanitní demokracií“ a od sociální demokracie se odlišovala hlavně tím, že duchovní dimenze považovala přinejmenším za stejně důležité jako ekonomické a sociální. Součástí tohoto konceptu je důraz na užitečnou práci a výrobu, při vědomí že ani lidské ani přírodní zdroje nejsou neomezené. V tomto kontextu je role demokratických vlád mnohem širší než jak ji chápe politický a ekonomický liberalismus. Pokud je myšlenka demokracie brána vážně, sotva se bez konceptu humanitní demokracie obejde.

V současnosti jedním z nejzneužívanějších je pojem „nacionalismus“, předkládaný i mnohými historiky jako zdroj všech vážných konfliktů v předešlém století a nebezpečí pro konflikty v budoucnu. V relevantních útocích na „nacionalismus“ není pojem nikdy dostatečně vysvětlen. Když se podíváme důkladně na příčinu zmíněných konfliktů, zvláště válečných, není těžké vystopovat, že ve skutečnosti to byla víra mocenských, nedemokratických vlád v legitimitu expanse, která měla hlavně zachránit pozici tradičně mocenských vrstev, vyřešit hluboké domácí sociální problémy a získat nová území jako zdroj příjmu a levné pracovní síly. Expanse za stejnými účely, ale jinak ospravedlňovaná, je, bohužel, výraznou součástí evropských a vlastně lidských dějin obecně. Stále budou existovat skupiny, které nemají zájem za rozvíjení demokracie, budou se samy z demokracie vylučovat, svůj postoj nejrůznějším způsobem ospravedlňovat a ve svém ospravedlňování konfliktů budou dělat z viníků oběti. Je však potřeba mít schopnost tyto skupiny, většinou svázané s nějakou mocí, identifikovat a naučit se bránit jejich argumentům i snahám. Pojem“nacionalismus“ je třeba užívat s největší opatrností, neboť nacionalismus může být i velmi silná pozitivní síla, soustředěná buď na obranu proti něčí expansi nebo na pozitivní rozvoj vlastního národa, především vlastními silami.

Demokracie nezamítá většinu liberálních principů, ale například koncept svobody není bezbřehý, ale je míněn pro konstruktivní, pozitivní činnost, koncept práv je vyvážený povinnostmi, vzdělání -- všeobecné i odborné, musí být snadno přístupné jako prostředek úrovně většiny lidí a společnosti a nikoli elitářské a jako prostředek korporativních zájmů. Výchovný aspekt je důležitý nejen v rodině, ale i ve škole, v tisku a kultuře, individualismus musí být v rovnováze s respektem pro celek a sociální solidaritu, spolupráce a mravní hodnoty jsou důležitými aspekty jednotlivců, společnosti i politiky. Nejpodstatnější je trvala výchova k dospělosti lidí, společnosti; k dospělosti mravní i politické prostřednictvím znalostí i výchovy. To samozřejmě vyžaduje značné náklady a přináší zisky až dlouhodobě. Poctivě přispívat by k ní měla i demokraticky orientovaná media, zvláště tisk a politické strany. Problém politických stran v demokracii je zvláštní problém. Především by v demokracii měly mít společný základ vztahující se k veřejnému dobru, k úrovni společnosti, národa, a teprve potom mohou být rozumně zájmově rozděleny. Tento ideální stav stran je důležitou normou, ideálem, nikoli však většinu realitou. Podobně tomu je s demokracií. Již Masaryk zdůrazňoval, že žádná dokonalá demokracie neexistuje, ale důležité je sledovat ideál, jeho principy, hodnoty a cíle, což v praxi také znamená neustálou diskusi a úsilí řešit existující a přicházející problémy společnosti ku prospěchu její úrovně i většiny jednotlivců. To znamená odbornou i politickou zodpovědnost politiků, inteligence, veřejnosti, efektivní relevantní práci a schopnost dělat rozumné kompromisy.

V tomto demokratickém pojetí politiky je vláda součástí demokratického systému, koordinující potřeby a zájmy různých společenských skupin, a to ku prospěchu celku, většiny, nikoli na úkor slabších. To zahrnuje i ohled na řešení sociálních problémů, které si ve velké většině lidé nezavinili sami, mocní a privilegovaní by měli mít vždy více zodpovědnosti než ostatní. Všechny vrstvy, i vyšší a ekonomicky mocné, se v demokracii stávají součástí demokratického systému a nepožadují pro sebe privilegia na úkor většiny a celku, jako tomu bylo za feudalismu a jako k tomu jsou silné inklinace v současném neoliberalistickém systému. Jistě není třeba zdůrazňovat, že v principech současné tzv. liberální demokracie jsou všechny podmínky nutné k rozvíjení funkční demokracie velmi narušeny, a to záměrně.

Efektivní kontrola mocenské vrstvy veřejností byla a je považována za nejbezpečnější záruku existence demokratického systému, toho, že bude sloužit prospěchu a úrovně všech. Všeobecné volební právo je v tomto kontextu nezastupitelnou institucí. Proto byla od začátku úvah o demokracii zdůrazňovaná úroveň vzdělání, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí, rozuměli svým potřebám a zájmům, rozuměli politice a byli schopni být její efektivní součástí. K politické úrovni veřejnosti mělo přispívat vzdělání, výchova a demokraticky orientovaný tisk. Nikdo neočekával, že tisk se v takové míře stane nedemokratickým, závislým na korporacích, které ho vlastní. Bylo by užitečné zjistit výzkumem jaké názory a jakou politickou orientaci novináři mají a zda jsou vůbec ve své většině ke svému povolání odborně, politicky a mravně vzdělaní.

Svobodný tisk vznikal z liberálních a demokratických kořenů, z víry v povinnost přispívat k politické dospělosti lidí. Liberální tisk se věnoval převážně informativní stránce, demokratický také politicko výchovné stránce. Od počátku mnohé tiskoviny spíše svobodu tisku zrazovaly v zájmu soukromých a nedemokratických zájmů, což přispívalo a přispívá k posilování ba i vzniku nedemokratických systémů, ať již extrémně pravicových nebo extrémně levicových. Výchova demokraticky zaměřených žurnalistů musí tedy být úkolem hlavně demokratického státu a jeho vzdělávacích institucí. Není možné spoléhat na korporace, které tisk vlastní a které mají daleko více zájmu na ekonomickém aspektu tisku než na demokratickém. To ale znamená, že by tisk měl také existovat jako veřejnoprávní instituce a ne být pouze v soukromých rukou korporací. Pro nás jako Čechy je stále aktuální a nesmírně poučná Masarykova kniha Karel Havlíček. Počátky politického probuzení. Praha: Ústav TGM 1996. (První vydání 1896). Masaryk nazýval Havlíčkovu žurnalistiku poctivou a že Havlíčka nám může svět závidět. Kniha je důkladnou školou demokratického politického myšlení a vzdělávání v širším kontextu. Nic lepšího nemáme. 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz