V roce 1937 vyšel v Praze rozsáhlý reprezentativní sborník nazvaný "Edvard Beneš, filosof a státník". Jedním ze spoluautorů byl i historik Jaroslav Werstadt, který ve své studii "Osobnost" shrnul názory československých i evropských politiků a žurnalistů na názory a diplomatické metody Edvarda Beneše. Zmínil jeho činnost v realistické straně, jeho působení jako mladého docenta filozofické fakulty pro obor sociologie, revolucionáře za války, ministra zahraničí nového československého státu i prezidenta republiky.
Werstadtova stať ponechala mimo útoky jeho mezinárodních oponentů, vrcholící v nenávistných vulgaritách nacistů i onou "blátivou ulicí pomluva podezření doma." Shromáždil naopak názory těch, kteří hledali podstatu Benešovy osobnosti a usilovali o objasnění jeho politiky.
V roce 2006 vyšla Werstadtova studie nově jako 31. svazek Knižnice Společnosti Edvarda Beneše. Podnětem k jejímu vydání byla její odborná úroveň, ale i její aktuálnost. Neboť je až s podivem, jak hrubé a neodborné útoky na Edvarda Beneše se objevují i v současnosti. Poslechněme si proto opomíjená svědectví současníků.
Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc., předsedkyně Společnosti Edvarda Beneše
*
Bedřich Foustka, který byl již v předválečné době - obdobně jako Edvard Beneš - docentem na pražské filozofické fakultě, vykreslil Benešovu podobu z té doby:
"Mladý doktor. Drobnější postavy, hubené, ostře řezané s otevřeným okem, poněkud nervózních tahů, jak se mi tenkrát. zdálo, což však bylo, jak jsem později seznal, více
jen rychlými reakcemi na postřehy a dojmy. Hbitý a pohyblivý, se zásobou čerstvé energie, s touhou po činnosti, soustřeďující se a krystalizující vlastní pevné usměrnění...Brzo po svém vstupu upoutal pozornost bystrými postřehy, debatní pohotovostí, silným zájmem o politické věci, odborným vzděláním sociologickým. Jeho energie mládí neopovrhovala časem jistotou, třebas dobře kontrolovanou útočností.“
*
A jeden z prvních Benešových žáků – Evžen Stern dodává:
"Mladý muž s neobyčejnou pohyblivost.í a pohotovostí v diskusi, který již tehdy vždy s naprosto zralou jasností, systematičnost.í a bezpečností, vykládal své ideové teze a uváděl nás všechny přímo v úžas svými širokými politickými znalostmi...Otvíral nám široce okna do západního svět.a svými přednáškami a tím, že nás všechny připoutával ke studiu a zahrnoval nejnovější politicko-sociologickou literaturou všech světových jazyků.“
*
Přední anglický novinář Henry Wickham Stedd popsal vtipně Benešovu taktiku při získávání podpory pro československou věc za první světové války.
"Aniž ustupoval v čemkoli od svých zásad a neustávaje ani okamžik v neúnavné práci pro cíl, jehož Masaryk i on chtěli dosáhnout.. Beneš dovedl pochopit téměř úplnou neznalost. požadavků československých, s kterou se shledal u západních politiků. A místo, aby se tomu divil, anebo se pro to rozčiloval, vytvořil si právě z této nevědomosti nástroj své akce.
Nikdy nežádal od těch lidí nějaké námahy ducha nebo obrazotvornosti. Chápaje, že nechápou, pochopil brzo důvody jejich nepochopení. A seznámiv se s jejich hledisky - stejně ve Francii jako v Anglii a potom v Itálii - usnadňoval jim jejich práci a dával dobrý pozor, aby jim nikdy nepředkládal žádný návrh, který by nebyl v samozřejmé shodě s jejich vlastními zájmy. A tak si pomalu vytvořil zcela zvláštní postavení. Tam, kde jiní předáci národů, podrobených cizímu panství, byli odbýváni jako nudní lidé, kteří obtěžují, Beneš si získal pověst vzácného rádce, jenž vždy měl v hlavě nějakou dobrou myšlenku. Před ním se otvíraly všechny dveře. Všude byl vítán. To proto, že měl opravdu v hlavě dobré myšlenky. Brzo poznali v něm rozeného státníka."
*
Také francouzský generál Maurice Janin, který se podílel na budování československé armády ve Francii a v Rusku, oceňoval Benešovu metodu jednání:
"Důležitým rysem, který jsem u dr. Beneše pozoroval hned zpočátku a později několikrát ověřil, jsou jeho velké vlohy k jednání. V jednání se pokračovalo tak, aby bylo možno vyhnout se všem nárazům a zvláště jakémukoli panickému ústupu. Jakmile zde byla nit jedna, přistoupila k ní co možná nejdříve druhá, aby takto, opírajíc se o prvou, ji zdvojila. A tak ponenáhlu se tkanivo rozšiřovalo, pevné a husté.
Vedle bystrého porozumění a rychlého rozhodování měl doktor Beneš zcela zvláštní schopnost postřehnout to nejzávažnější v každé otázce, která se hlouběji dotýkala jeho země. Pro ostatek byl povolný, v hlavni věci však neustoupil. Vzpomínám si, jak jednou řekl svým spolupracovníkům, udíleje jim pokyny stran nějaké konference: "V tom a v tom bodě možno se dohodnout, ale v tomto neustoupit ani o piď!"
*
Obdobně se s uznáním Benešových vyjednávacích metod vyslovil i britský politik E. J. Dillon:
"Již při první rozmluvě, kterou jsem měl s panem Benešem za mírové konference v Pařiži, se mi objevil jako muž mimořádných schopností. Ale byl jsem stále ještě nakloněn se domnívat, že poněkud přeceňuje svou silu v tom, že projevoval naprostou důvěru v svou obratnost, s níž dovede určitá jednáni k uspokojivému výsledku. Tyto pochybnosti však dr. Beneš svým výkonem a úspěchem dokonale rozptýlil.
Provedl všecko, co si předsevzal, a to takovými prostředky, které si vynutily můj nejhlubší obdiv, jejž jsem jim také vzdal. Pochybuji proto, je-li v Evropě vyjednavač, který by se mu vyrovnal. Jisto je, že ho nikdo nepředči. Vedle přesného, důvtipného dokazováni, které spočívá na nejdůkladnějš1 znalosti věci v celém jejím dosahu, je jeho výklad otázky mistrný a při tom skromný, zatím co jeho tón je přesvědčivý i průkazný a jeho nálada je vyrovnaná a dobrá."
*
Generál Alois ELiáš, který spolupracoval s Edvardem Benešem při různých mezinárodn1ch jednáních na zasedání Společnosti národů v Ženevě napsal:
"Jeho tempo pracovní připomínalo mi práci ve štábu velké jednotky za operací. Uložil-li ministr Beneš někomu z nás nějaký úkol, rád viděl, když mu byl výsledek přinesen co nejdříve. A byl-li to jen ústní referát, musel být stručný, ale obsažný. Byla-li vážná práce, byla noc dnem a pracovalo se bez ohledu na čas. Zvláštní, že tímto tempem byl zachvácen každý z jeho spolupracovníků a že nikdo nikdy ani slovem proti pracovnímu systému opravdově nereptal.
Ministr Beneš neztrácel nikdy rozvahy. Opět viděl jsem v něm jako voják rozvážného vojevůdce, který i za situace kritické, když vše již 'praská', dovede říci svému štábu:
'Jen klid, ono se opět vše změní k dobrému. ' A při tom ovšem ze všech sil k tomu obratu pracoval. Jeho klid a rozvaha je darem, který by měl mít každý vedoucí státník."
*
Také představitelé států Malé dohody vysoce oceňovali Benešovo diplomatické uměni: Branko Lazarovič, bývalý jihoslovanský vyslanec v Praze uvedl:
"Dělá, co říká, a říká, co si mysli. Když člověk od něho odchází po rozmluvě o jakékoli otázce, má jasný obraz o tom, o čem se jednalo. Jeho odpovědi nejsou dvojsmyslné, zvláště ne, když se jedná o věcech vážných a osudových...
Benešova metoda diplomatická je opravdová věda a opravdové uměni. Rychle a věcně pronikne na kořen některé otázky, přihotoví a uspořádá fakta, rozliší hlavní od vedlejšího, vystihne podstatu a ke všemu tomu zaujme zásadní stanovisko."
Rumunský vyslanec Filodor uvedl:
"Zásluhou jeho snah dobývá Československo výjimečné pozice v koncertu evropském, a ačkoli je novým státem, nabývá tvářnosti organismu starého a konsolidovaného právě tím, že má zahraniční tradici jasně definovanou."
A rumunský ministr zahraničí Nicolae Titulescu dodává:
"Politické dějiny poválečné Evropy budou uvádět jméno Benešovo při každém rozhodném obratu události. Tvrdím, že není jediné otázky pová
*
6. září 1926 řídil ministr Beneš, jako předseda Rady Společnosti národů, slavnostní shromáždění Společnosti národů, na kterém bylo za nového člena Společnosti přijato Německo. Německý pražský žurnalista Fritz Weil vylíčil sugestivně jednání a potom položil otázku: V čem se ministr Beneš liší od ostatních diplomatů?
" Má Beneš tradičně šlechtické složení záhybů v tváři, které ministři - jak se domnívají - musí mít? Vážnost, která je pózou, onu emfatičnost, neblahou blahosklonnost a vysokomyslnou feudálnost, která činí jiné ministerskými I když kráčejí k volební urně? Oni kráčejí. On jde. Neboť Beneš má málo nebo docela nic z ostatních Excellencí."
Spisovatel a literární kritik F. X. Šalda shrnul Benešovu charakteristiku takto:
"Beneš je neumořitelný, sama energie, samo neustálé napětí I dokonalý sportovník a hlavně muž stálé pohotovosti a rovnováhy I bez rozmarů, muž železných nervů, které nevypovídají. Čtrnáct i šestnáct hodin práce denní není u něho nic neobyčejného. Ty nervy vydržely, co by nevydržely žádné druhé. Z úst Benešových jsem jednou náhodou slyšel a zapsal si slova: "Už to nešlo dál". To je z jeho úst strašné slovo, které hraničí s představou prvního záchvatu mrtvičného."
Benešovo vystupováni je nedivadelní, bez pózy, jeho gestikulace střídmá. Přesvědčuje silou myšlenky, otevřenou železnou logikou, jadrnou prostotou a věcnou pravdivosti. Proto se jeho vystupováni může zdát někomu šedým, ale pod touto šedi hoři oheň logiky, sila přesvědčeni, vira v myšlenku, do jejíž služeb se dává tak úplně, až se s ni zcela kryje a vzdává se všeho působeni osobního."
*
Usilovný zápas Edvarda Beneše o mír a bezpečnost československého státu a celé Evropy způsobil, že ho po volbě prezidentem v prosinci 1935 začala podporovat i řada těch, kteří byli až dosud vůči němu v opozici. Jedním z nich byl i novinář Karel Horký, který svými pamflety a politickými útoky patřil k nejradikálnější části protihradní skupiny. V roce 1937 však jeho "hlas z podhradí" říká:
"Není dnes už nejmenší pochyby~ že den za dnem se upravuje, prohlubuje a protepluje poměr mezi lidem a Hradem. Duch panující dnes na Hradě se stále znatelněji přibližuje národnímu a demokratickému cítění lidu a pozvolna odzbrojuje i nejzatvrzelejší šiky někdejší opozice. Dávali bychom žalostné vysvědčeni svému národnímu a státnímu ideálu, kdybychom se jen z demagogické choutky bránili poznáni, že v osobě dr. Beneše vládne na Hradě duch hledající upřímně a trvale splynuti s českým lidem.
Já sám bydlím proti Hradu a to mohu říci docela spravedlivě a otevřeně: ať bylo co bylo, k té prezidentské vlajce třepotající se živě tam nahoře, máme dnes jistě všichni dobrý poměr."
*
Svou politickou koncepci i praxi se Edvard Beneš stal
představitelem i demokratických sil celé Evropy, symbolem boje o mír. F. X. Šalde konstatuje:
"Beneš stává se dnes víc a víc v představě nestranných politických a kulturních evropských pozorovatelů celým pólem dnešního světa: pólem civilizace, práva a kooperace národů, přesvědčeni o vítězství rozumu a ducha nad surovými pudy zvůle a násilnické expanze. Jeho jméno stává se typem a symbolem, šifrou v telegrafní abecedě dnešního evropského vzdělance. Je to zkratka za slova: boj o právo, spravedlnost., lidství."
*
V roce 1937, kdy Werstadtova studie o osobnosti Edvarda Beneše vyšla, byl zahájen přímý útok Německa na Československo. Benešova úporná, přes rok trvající obrana, získala obdiv celé demokratické Evropy. Její tragická porážka v Mnichově byla počátkem druhé světové války.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz