Dne 14. září 2011 uplynulo 125 let od narození syna prvního československého prezidenta TGM Jana Masaryka, diplomata a v letech 1940 – 1948 ministra zahraničních věcí Československé republiky. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze a pracovním a studijním pobytu v USA v letech 1907 – 1913 prožil první světovou válku jako důstojník rakousko - uherské armády. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 vstoupil do jejích diplomatických služeb a působil nejprve na zastupitelském úřadě v USA a posléze ve Velké Británii, zpočátku jako legační rada, v letech 1925 – 1938 jako československý vyslanec. V letech 1924 – 1931 prožil Jan Masaryk bezdětné manželství s Američankou Frances Craneovou. V roce 1931 bylo toto manželství pro vzájemné odcizení obou partnerů rozvedeno. Na protest proti usmiřovací politice Velké Británie vůči agresivním snahám nacistického Německa a její aktivní roli při sjednání ostudné Mnichovské dohody odstoupil na podzim 1938 ze své funkce vyslance.
Po okupaci zbytku Československé republiky v roce 1939 se stal významným představitelem vznikajícího československého zahraničního odboje, usilujícím o porážku nacistického Německa, oduznání Mnichovské dohody a obnovení nezávislého a demokratického Československa v předmnichovských hranicích. V letech 1940 – 1945 byl ministrem zahraničních věcí v československé exilové vládě v Londýně, v letech 1944 – 1945 i ministrem národní obrany. Byl však vždy spíše vykonavatelem zahraničně politické koncepce prezidenta Edvarda Beneše než skutečným tvůrcem československé zahraniční politiky. Proslulými se staly zejména jeho srdečné a upřímné rozhlasové projevy v československém vysílání BBC do okupované vlasti, v nichž dodával svým krajanům duševní a morální povzbuzení a pevnou víru ve vítězství Spojenců a osvobození Československa. Ve funkci ministra zahraničních věcí pořádal pravidelná přednášková turné zejména mezi českými a slovenskými krajany v USA, kde získával politickou a finanční podporu pro obnovení Československé republiky a povzbuzoval také československé vojáky bojující za svobodu své vlasti na frontách druhé světové války.
Na jaře 1945 se účastnil jako vedoucí československé delegace na ustavující konferenci Organizace spojených národů v San Francisku. Ministrem zahraničních věcí byl jmenován i v poválečné vládě Národní fronty, ustavené na osvobozeném území v Košicích dne 4. dubna 1945. Při moskevském jednání o tzv. Košickém vládním programu a složení první poválečné vlády však komunističtí představitelé dávali najevo značně rezervovaný postoj vůči osobě Jana Masaryka pro jeho údajné dosavadní pravicové zaměření československé zahraniční politiky a úzké vazby na západní demokratické politiky. Byla mu vytýkána také neúčast v delegaci prezidenta Edvarda Beneše při návštěvě Moskvy v prosinci 1943, kde byla podepsána a ratifikována osudná spojenecká smlouva mezi Sovětským svazem a Československou republikou s platností na 20 let! Komunističtí představitelé prosazovali na rozdíl od představitelů demokratického tábora a prezidenta E. Beneše jednoznačnou orientaci poválečné zahraniční politiky ČSR na úzkou spolupráci se Sovětským svazem.
Jan Masaryk zůstal ministrem zahraničních věcí až do osudného roku 1948. V osvobozené vlasti byl všeobecně populárním a respektovaným politikem pro svoji bodrost a lidovost, s jakou vystupoval na veřejnosti. V roce 1946 zastupoval Československo na mírové konferenci v Paříži, která sjednala mírové smlouvy s poraženými spojenci nacistického Německa (Itálií, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem a Finskem). Konference potvrdila existenci Československa v jeho předmnichovských hranicích (i když již bez území Podkarpatské Rusi, nuceně odstoupené ve prospěch SSSR). Neúspěchem československé delegace bylo, že nedokázala přesvědčit vítězné mocnosti o nutnosti odsunu také maďarské národnostní menšiny z jižního Slovenska – schválena byla pouze vzájemná výměna (opce) určitých skupin obyvatel maďarské a slovenské menšiny mezi oběma státy.
Od roku 1947 se prohlubovaly rozpory mezi Sovětským svazem a západními spojenci, přišla studená válka. To byl pro československou diplomacii zásadní problém, protože její koncepce vyvážené poválečné zahraniční politiky spočívala v orientaci ČSR jak na spojenectví se SSSR, tak na zachování úzkých politických a ekonomických vazeb na západní demokratické státy (tzv. koncepce mostu mezi Východem a Západem). Tato koncepce však nepočítala s tím, že dojde k trvalé roztržce mezi vítězi druhé světové války. Spojenecká smlouva z roku 1943 osudově svázala Československo se SSSR a jeho hegemonistickými plány ve střední a východní Evropě. Československá republika se musela jednoznačně zařadit na jednu stranu pomyslné barikády studené války. Realita byla bohužel taková, že poválečné Československo zkrátka náleželo do sovětské zájmové sféry a tato skutečnost byla ze strany SSSR a představitelů Komunistické strany Československa demokratickým politikům neustále připomínána. Při jednání o Marshallově hospodářském plánu a dalších záležitostech si představitelé ČSR včetně Jana Masaryka uvědomovali tvrdou realitu rozdělené poválečné Evropy a nutnost neustále se na diplomatickém poli podřizovat zájmům SSSR.
Na počátku roku 1948 se život Jana Masaryka chýlil k tragickému konci. Byl zřejmě rozpolcen mezi snahou udržet Československo jako demokratický a suverénní stát a přitom se nedostat do konfliktu s komunistickými politiky a Sovětským svazem. Cítil se zřejmě zavázán odkazu svého otce zůstat trvale po boku prezidenta E. Beneše, pravděpodobně choval i prezidentské ambice a touhu stanout v čele ČSR. Jeho politické kroky v únorových dnech 1948 jsou však dodnes zahaleny rouškou tajemství a spekulací, nevíme přesně, co se odehrávalo v jeho mysli. Skutečností zůstává, že se nepřipojil svojí demisí k odstoupivším nekomunistickým ministrům a naopak přijal funkci ministra zahraničních věcí i v rekonstruované Gottwaldově poúnorové vládě. Tím nepřímo napomohl ke komunistickému převratu, který dle komunistické propagandy proběhl nenásilnou, legální a ústavní cestou. Svým postojem tak vyvolal rozpaky mezi československou veřejností, a zejména ostrý nesouhlas i odsudky ze strany politiků a svých přátel v západních demokratických státech, což jej zřejmě tížilo o to více.
Tragická životní cesta Jana Masaryka se završila v noci na 10. března 1948 pádem z okna jeho služebního bytu v Černínském paláci. O skutečnost, zda to byla sebevražda, protože se dostal do neřešitelné životní situace, nebo snad dobře naaranžovaná vražda, protože v očích Moskvy a domácích komunistů byl stále nespolehlivým, pravicově – buržoazním exponentem, se zřejmě i nadále povedou spory mezi historiky a širokou veřejností, aniž skutečná pravda vyjde najevo.
Jan Masaryk prožil vzrušující i pohnutý život. Jistě měl velké politické i osobní ambice, pro které měl svým původem všechny předpoklady. Bolestně zřejmě prožíval svůj neúspěšný manželský život a současně evidentně trpěl určitými komplexy méněcennosti, poznáním, že nikdy nedosáhne velikosti svého otce, zakladatele a tvůrce ČSR. Současně cítil, že československá veřejnost právě toto od něj očekává. Je nesporné, že v únoru 1948 pochopil marnost svých snah a jako bytostný demokrat odmítl sloužit jako stafáž totalitní komunistické moci. Jeho pohřeb signalizoval konec poválečné demokratické epochy ČSR a všech hodnot, které Jan Masaryk ctil a pro které žil.
Mgr. Jan Jandl, historik
předseda Historicko-dokumentační komise Kounicových kolejí
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz