Jáma smrti srbské osady Prebilovci v Hercegovině v r. 1941
Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.
Pro bohatou srbskou vesnici Prebilovci v Hercegovině, 35 kilometrů od Mostaru, 5 km od Čapljiny a 20 km od moře, znamenal vznik fašistického Nezávislého státu Chorvatsko (NDH) v dubnu 1941, vedeného poglavnikem a válečným zločincem Ante Pavelićem, po zničení Jugoslávie Německem a jeho spojenci, hrůzu a smrt. Podobně i pro srbské okolní vesnice Klepci, Tasovčići, Loznica, Lokava a další. Jejich tragedii vyvolala skutečnost, že Hitler a Mussolini „darovali“ ustašovskému Chorvatsku celou Bosnu a Hercegovinu (BaH), s početným srbským obyvatelstvem.
V prvních dnech srpna 1941 tlupy chorvatských ustašovců, včetně bosensko-hercegovských Muslimů, obklíčily a vpadly do Prebilovců a začalo vraždění, znásilňování, loupení a odvlékání obyvatel, kteří přežili, k nedaleké hluboké krasové jámě Golubinka, kde byli mrtví i ještě živí Srbové shazování do jejich hlubin. Byla to plánovaná akce likvidace Srbů v Hercegovině, v povodí řeky Neretvy. Prebilovci přišli tak o 85% svého obyvatelstva, udávalo se 826 povražděných a do Golubinky svržených. Počet zavražděných v Golubince a okolních jamách dosahoval snad až celé čtyři tisíce! Masové vraždění Srbů proběhlo i v Mostaru, po celé Hercegovině, v rámci děsivé etnické čistky.
Její uskutečnění bohužel velmi podpořili svým stavem a činností dva katoličtí kněží té oblasti, don Marko Zovko, děkan ze Stolce a don Ilija Tomas, farář z vesnice Klepci. Monumentální knihu MAGNUM CRIMEM (Veliký zločin), která má přes 1 100 stránek, o často hrůzné roli části katolického kléru, včetně vraždění, v událostech v Chorvatsku, napsal chorvatský intelektuál, profesor Viktor Novak (1948). Její podtitul zněl „Půl století klerikalizmu v Chorvatsku“.Autor ji celou přečetl a její děsivé skutečnosti si plně uvědomil!
Po konci války a po osvobození Jugoslávie (1945) a po likvidaci fašistického ustašovského Chorvatska (NDH), nedovolily Titovy úřady vytažení kostí z jámy, dokonce otvor do jámy zabetonovaly - aby se „nejitřilo mezi etnické napětí“. Teprve začátkem srpna 1991, na padesáté výročí hrůzných událostí, za přítomnosti jeho Svatosti srbského pravoslavného Patriarcha Pavla, došlo k „vytažení kostí“. Byl o tom i natočen film. Na místě byla postavena kostnice, zahájila se stavba chrámu, kosti mrtvých byly důstojně pohřbeny. Když pak začala částí Západu podněcovaná občansko-etnicko-náboženská válka i v této části někdejší Jugoslávie (1992), chorvatské jednotky a para vojenské tlupy, v rámci operace „Čagalj 1992“, kostnici a stavěný chrám znesvětily a vyhodily do povětří, hřbitov i většinu kosti zničily. Prebilovci, vesnice Klepci i jáma Golubinka jsou na území muslimsko-chorvatské federace BaH.
Nicméně, v posledních letech se stal zázrak. Přestala válka. Stav v zemi doznal určitého zklidnění, i když proustašovské provokace v Chorvatsku a v muslimsko-chorvatské části BaH jsou zase častější. Do Prebilovců se postupně začaly vracet ty nepočetné srbské rodiny, které masakr v 1941 přežily (prý až 70 rodin !), začaly se obnovovat domy. Během dvou let byl postaven nový chrám-kostnice Kristova Vzkříšení, který byl vysvěcen 8. srpna 2015. srbským pravoslavným Patriarchou Panem Irinejem, za asistence mnoha vladyků (biskupů) a 200 kněží. Dostatečné prostředky pro výstavbu chrámu zajistila srbská diaspora.
Významným donátorem byl prezident Republiky Srbské v BaH, populární politik Milorad Dodik, který řekl, že tyto hrůzy byly umožněný tím, že srbský národ rozbitím Jugoslávie (1941) najednou neměl svůj stát, který by ho chránil. Tato situace umožnila existenci vyhlazovacích táborů pro Srby v ustašovském Chorvatsku NDH (1941-45), jako byly Jadovno (v jeho jamách našlo smrt 39 000 Srbů a skoro 2 000 Židů, v tom tisíce dětí), Jasenovac, kde byly povražděny i podle Němců bestiálním způsobem STATISÍCE Srbů, přes 20 000 Židů, kolem 40 000 Romů, v tom i tisíce dětí! Pak tu byly i vyhlazovací tábory na ostrově Pag. Těch jam bylo hodně v krasových oblastech Hercegoviny. Při filmování „Vytažení kostí“, tvůrce filmu Zdravko Šotra cituje jednoho muže, který masakr přežil a kterému ustašovci shodili do Golubinky ženu, dvě dcery a čtyři syny. Prý stále jako by slyšel jejich hlasy „-Tatínku, vytáhni nás odsud, my už tu nemůžeme být. Vytáhni nás z té jámy…! Srbský světoznámý režisér Emir Kusturica vyhodnotil nejnovější události v Prebilovcích jako triumf krásy nad bezuzdným vražděním a smrtí.
Populární a poměrně mladý pravoslavný vladyka (biskup) zahumsko-hercegovsko-přímořský Grigorije, ideologický tvůrce výstavby nového chrámu v Prebilovci uvedl, že prebilovští trpitelé ve svých modlitbách všechny zapřísahají, aby se už nikdy nad nikým podobný zločin neopakoval. Na vladyku Grigorije má autor milé vzpomínky, když se svoji paní Dobrou byl jeho hostem na večeři v létě 2003, spolu s rektorem ostravské univerzity docentem Pánkem, nad řekou Trebišnjicí, poblíž Arslanagova mostu, v kouzelném Trebinji. Když spali v právě otevřeném přepychovém klášterním „konaku“ (ubytovně, paláci). A pak když navštívili starobylý klášter Tvrdoš, ve kterém se vladyka rozpovídal o křesťanské lásce a odpuštění - ale při zachování paměti toho, co se dělo. A po stránce ryze lidské si autor vzpomíná, jak neuvěřitelně dobře chutnalo červené víno z klášterních vinic.
Když profesor Doleček, jako visiting professor, navštívil se svojí paní a rektorem ostravské univerzity srbskou univerzitu v Sarajevu a lékařskou fakultu v Srbinji (Foče), jeho „pobratim“, s kterým se právě pobratřili, akademik Boriša Starović jim před odjezdem do Trebinje řekl, aby při cestě tam, na památku povražděných Srbů, zapálili svíčku v malém kostelíku u cesty, nedaleko 30 metrů hluboké Koritské jámy, kde bylo za pomoci seker a mlatů ustašovci ubito a 4.-5.června 1941. shozeno do jámy 134 Srbů z nedaleké osady Korita. Ustašovce vedl při tom zločinu muslimský kazatel, hodža Muharem z blízkého Avtovce.
V době masového vraždění Srbů, Židů a Romů v Chorvatsku v letech 1941-45 byl záhřebským arcibiskupem Alojzije Stepinac. Po válce se stal kardinálem, byl v nemilosti Titova režimu. Za války byl generálním vikářem chorvatské domobrany a ustašovců, byl vedoucím skupiny tří prelátů, kteří řídili násilné pokatoličťování Srbů v ustašovském Chorvatsku NDH, on hlásil papeži Piovi XII o úspěšnosti této akce. Byl to inteligentní člověk, který nikoho nezabil, ale nijak rozhodně nepozvedl hlas proti masakrům Srbů, Židů a Romů, který denně s ustašovskými zločinci komunikoval, jejich přízni se těšil, „jejich chleba jedl“.
Proto bylo jeho blahořečení papežem Janem Pavlem II. 3.října 1988 kontroverzní. Obzvláště kontroverzní je nynější snaha chorvatského kléru kardinála Stepince dokonce svatořečit, udělal z něho světce, tedy udělat z něho vlastně prostředníka mezi Bohem a lidmi, i když v kritických letech 1941-45 svým způsobem selhal, nebránil bezbranné, nebylo slyšet ani jeho „tichá“ slova proti masovým vraždám Srbů, Romů, Židů. Zářným příkladem, sice už po válce, jsou slova omluvy katolického biskupa z Banja Luky Alfréda Pichlera po návratu z II.vatikánského sněmu (1963) …“aby nám naši bratři pravoslavné víry odpustili, jako Ježíš na kříži všem odpustil…“