Jaký to byl ptáček ten Paulus Sladek, jeden ze signatářů Eichstättské adventní deklarace a zakladatel A-G?

O tom píše Mojmír Grygar:

„…Zakladatelem Ackerman-Gemeinde byl augustiniánský kněz a teolog Paulus Sladek, který pocházel z českoněmecké rodiny z Třebenic u České Lípy. Jak k tomu došlo, že byl pokřtěn jako Fritz Sladek, chlapec německé národnosti, přestože jeho otec Sládek byl českým učitelem, nemám žádné zprávy. Jisté je jen, že o německé národnosti chlapce rozhodovala jeho matka. Tento případ nebyl ojedinělý, jak o tom svědčí česká jména Němců (neschází ani hybridní jméno Czech) a některé příběhy, o nichž píší sudetští spisovatelé, například K. H. Strobl v populárním románu z pražského studentského prostředí smyk Šipka. Dočteme se tam dojemný příběh dcery despotického českého otce, která se pod vlivem německého studenta rozhodla stát Němkou.

Fritz Sladek vystudoval německé gymnasium v České Lípě, které vedli členové Augustiniánského konventu založeného po bitvě na Bílé hoře. V té tragické době podobné katolické konventy rostly jako houby po dešti a staly se oporami katolické církve při násilné rekatolizaci českých kacířů. Fritz, který po vstupu do kláštera přijal jméno Paulus, vyrůstal v konfliktním prostředí ovládaném národnostními a náboženskými spory. Od začátku stál na straně katolických Němců, kteří museli po válce čelit, jak říká historik Jaroslav Šebek, „začínající sekularizaci a morální krizi (!)“ v novém Československu. Za to nese odpovědnost Masaryk, jejž Sládek nenazývá prezident, nýbrž „Statsoberhaupt“, nejvyšší hlava státu. V demokratické republice, která nahradila monarchii a zbavila klerikalismus vedoucího postavení ve společnosti, byla katolická církev podle pana Šebka „zahnaná na okraj veřejného vlivu“; tím trpěli nejen čeští katolíci, ale dvojnásob hůř němečtí katolíci.

Sledujeme-li životní osudy Paula Sladka, nepřekvapí nás, že se stal stoupencem hnutí usilujícího o integraci a sjednocení německých katolíku v ČSR. U katolického kněze však překvapuje, že tuto obrodu očekával od nacisty podporovaného hnutí Konrada Henleina. Když se stal kazatelem v kostele u sv. Salvátora, jehož působení se obracelo ke studentům a vzdělancům (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), vyjádřil svůj radikální postoj zřízením „lidového oltáře“ (Volksaltar). Výrazy „Volk“, „völkisch“ implikovaly negativní prvky německého šovinismu – pangermanismus, rasismus, antisemitismus, xenofóbii, demagogickou lidovost „krve a pudy“ namířenou proti demokratickým idejím sociálního pokroku. Za svévolnou reformou liturgie byl Sladek arcibiskupem Kašparem pohnán k zodpovědnosti. Paulus Sladek se dál horlivě angažoval v Henleinove hnutí a řešení sudetoněmecké otázky, jak je vynutila nacistická Říše, přijal s nadšením. V jeho poválečných životopisech čteme, že po vypuknutí války ztratil u nacistů důvěru a že se proto rozhodl dobrovolně vstoupit do armády. Tento čin můžeme interpretovat jako pokus vyhnout se nepříjemnostem, ale případně také jako důkaz loajality vůči režimu. Obhájci „zmýlených“ sudetských Němců, kteří před válkou zastávali protičeská a protidemokratická stanoviska, poukazují na to, že Henleina později nahradili integrální nacisté typu K. H. Franka, von Neuratha a dalších. Nemusí proto překvapit, že Paulus Sladek a další němečtí katoličtí kněží a věřící byli zklamáni tím, že nacisté jejich názory na sjednocení Němců v Čechách na základe „spojení lidovosti a víry“ (teolog Eduard Winter), neschválili. Také je nesporné, že porážka Třetí říše nemohla nepřimět mnohé nacisty a jejich stoupence k sebekritice, k poznání, že Hitler jako nejvyšší a neomylná autorita zklamal, nebyl s to splnit posvátné cíle, které od něho Německo očekávalo.“

Výňatek z článku „Klikatá brázda Oráče z Čech“