Jaké bude Česko-německé diskusní fórum v letech 2015-2016?
Premiér ČR, Bohumil Sobotka, si občas najde čas a zavítá do Němec, aby si promluvil s A. Merkelovou, kancléřkou SRN. Od nich jsme se svého času dozvěděli, jak vynikající most do budoucnosti je, kromě dalšího, Česko-německé diskusní fórum (ČNDF). Nebudeme jejich slova vyvracet ani potvrzovat. Raději se podívejme, jak je ten zázrak složený, jací lidé jej tvoří, jak se již dříve projevovali a v současnosti projevují v česko-německých vztazích, jaký je jejich vztah k sudetům.
Předem však dodejme, že českou část Rady ČNDF jmenuje na dva roky český ministr zahraničních věcí, německou pak jeho německý rezortní kolega. Letos si pan ministr L. Zaorálek příliš nepospíšil. Českou část místo do konce roku 2014 jmenoval někdy snad až v březnu 2015. Pana ministra chápeme. Měl zřejmě moc práce a dopadlo to tak, jak jsme uvedli. Je pro nás však zarážející, že tak důležitý most do česko-německé budoucnosti, jak jej vidí premiér Sobotka a kancléřka Merkelová, měl takové zpoždění při svém ustavení. Je jistě jenom velkou náhodou, že nedošlo k následným nedozírným komplikacím.
A nyní konkrétně k české části ČNDF, k některým jednotlivým členům. Jeho spolupředsedou je dr. Libor Rouček, bývalý místopředseda Evropského parlamentu, který již dříve vešel ve známost tím, jak se svého času sudetům omlouval za jejich vysídlení. Když v české kotlině jeho slova byla silně kritizovaná, vzal si slovo a napsal do Práva článek, v němž své počínání osvětlil. Jeho omluva přece směřovala k současným sudetům, kteří v době odsunu byly ještě dětmi, a proto nemohli být ničím vinni. Zapomněl však, že tyto dřívější děti dávno dospěly a v současnosti plní tiskové orgány sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) protičeskými štvanicemi, např. útočí na naše politiky, zvláště na prezidenta Beneše, na náš právní řád, konkrétně na dekrety prezidenta republiky, sudety tvrdohlavě nazývanými Benešovy dekrety. Že se snaží přepisovat české dějiny, není pro nikoho již dávno tajemstvím. A tak za tyto zásluhy, možná že i další, o kterých ani nic nevíme, se stal dr. L. Rouček, jehož B. Posselt považuje za svého přítele, spolupředsedou ČNDF.
Dalším členem ČNDF jel Mgr. Martin Dzingel, prezident Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SN). Ze zásadního hlediska je nutné především uvést, že pan Dzingel je vlastně předsedou Němců v ČR. Jich je v republice asi celkem 19.000, tedy zcela nepatrná menšina, jež však svým zastoupením ve fóru dosahuje potvrzení svého výsadního postavení. Je totiž obecně známou skutečností, že již počátkem 90. let minulého století se část Němců v ČSR prohlásila za součást sudetoněmeckého kmene a nevím, že by změnila své stanovisko. Naopak ti čeští Němci, co v takovém rozhodnutí viděli vytvoření nové páté kolony v republice, tehdy sdružení v Kulturním svazu československých občanů německé národnosti, se „zrádci“ nechtěli mít nic společného. Byli však jako nežádoucí postupně umlčováni. Definitivně se časem tak stalo, když předsedkyní Kulturního svazu byla zvolena Irena Nováková.
M. Dzingel brzy po svém zvolení předsedou SN napsal: „Snažím se o prezentaci ZSN a míst setkávání v cizině, jako např. při akcích Ackermann-Gemeinde a sudetoněmeckého landsmanšaftu v Augsburku. Především si vážím kontaktů s Ústavem pro zahraniční vztahy a Goethovým ústavem, s pražským Literárním domem německy mluvících autorů. Proto jsem se osobně setkal i s představiteli uvedených organizací, abychom si vyměnili zkušenosti a zvýšili spolupráci.
Po nových volbách jsme musel projednat žádosti u spolkového ministra vnitra pro nový rozpočtový půlrok. Proto jsem, na pozvání spolkového ministerstva vnitra, cestoval do Bonnu s místopředsedou Richardem Neugebauerem a předsedou JUKONu J. Kopřivou, abychom projednali finanční podporu Zemskému shromáždění Němců a míst setkávání. Oproti minulému roku jsme dosáhli malého zvýšení. Nová strategie zahrnuje též podporu od našich dlouhodobých partnerů, Ústavu pro zahraniční vztahy ve Stuttgartu nebo Goethova ústavu v Praze.“ Takto o uvedeném psal LandesZeitung z 8.2.2011 na str. 1 a 6 v článku Editorial. Hodí se sem úsloví, koho chleba jíš, toho píseň zpívej? Myslím si, že ano. A to pomíjím,kromě dalšího, jak kdysi pan Dzingel vyprávěl o tom, jak v Československu po 40 let byla zakázaná němčina. O něm a jeho bájných činech bychom mohli napsat samostatnou kapitolu a ještě by hodně zbylo i na další.
Jistě je zajímavá i informace, jak své některé výroční schůze SN odbýval v Hodovní síni ministerstva zahraničních věcí ČR. A to je zcela jasné, vůbec nepochopitelné a nezdůvodnitelné zvýhodňování německé menšiny.
Jak můžeme hodnotit SN? Je SN, jak kdysi napsal PhDr. V. Novák, CSc., jen hlásnou troubou mnichovského SL? Je to více než pravděpodobné. Ale myslím, že můžeme dodat, že je jeho prodlouženou rukou.
Na místo v české části ČNDF pan ministr Zaorálek tak vlastně jmenoval, zřejmě s plným vědomím, nikoliv z neznalosti, jak jsem přesvědčen, příslušníka sudetoněmeckého kmene.
Zatímco německá menšina v ČR má jasně privilegované postavení, Češi ani Slováci v Německu za národnostní menšinu nejsou považováni, tedy ani žádným právům národnostní menšiny se netěší, nacožpak aby německý stát jim poskytoval nějaká finanční plnění nebo jiné materiální výhody. Jeden z principů mezinárodního práva není ve vzájemných vztazích v této oblasti dodržen. Reciprocita žádá taková menšinová práva pro národnostní menšinu v jednom státu, jaká má národnostní menšina v druhém státu. A tak konečně bychom se k realizaci této zásady v česko-německých vztahů měli dopracovat v době co nejkratší.
Jmenování pana Mgr. Martina Dzingla za člena ČNDF, jak vyplývá z výše uvedeného, je viditelným a dost možná i účelovým přehmatem pana ministra.
Dalším členem ČNDF se stal JUDr. Vladimír Handl, vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Sám jsem slyšel tohoto pána přednášet asi dvakrát. Jednou to bylo na půdě sociálně-demokratické. Když zde skončil svou přednášku, zvedl se jeden posluchač a položil mu otázku, zda vůbec ví, kde a komu přednáší. Následně mu vytkl jeho merkelismus. Skutečně pan dr. Handl se mohl umerkelovat,. Zázračná kancléřka protkala jeho exposé. Viděno z hlediska pana Zaorálka, pan Handl je podle něj zřejmě mužem na pravém místě, i když bychom mohli úspěšně mluvit o opaku.
Mgr. Daniel Herman, ministr kultury ČR (KDU-ČSL, si zajisté v ČNDF, stvořeném ministrem Zaorálkem, své místo zaslouží. Jeho cest do Bavor byla celá přehršle. Přednášel tam či onde. Z Německa máme o panu ministrovi jen ty nejlepší zprávy. Dokonce sudeti se vyjádřili, že svou činností navazuje údajně na myšlenky premiéra P. Nečase, obsažené v projevu, který pronesl v únoru 2013 v Mnichově před bavorským zemským sněmem. Jistě si na ten projev, podlézavý, dějiny hrubě zkreslující a odsouzeníhodný mnozí pamatujeme.
V blízkém zahraničí, jak vidno, je pan ministr silně aktivní, jak o tom svědčí Sudetendeutsche Zeitung, tiskový orgán sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Pan ministr byl i na zasedání sudetských Němců v Mnichově, které se konalo za účasti B. Posselta, Petera Bartone a dokonce i samotného K. Habsburga, jenž přednesl příspěvek o 31 letech války od r. 1914 do r. 1945.(Jen ta léta mě poněkud matou. Pokud by tím Jeho Veličenstvo mínilo válku Němců proti Čechům, vše by se vysvětlilo. Ale asi to panovnický kandidát vysvětloval jinak.)
O bavorsko-české kulturní dohodě promluvil český ministr kultury Daniel Herman a jeho bavorský kolega Ludwig. Spanie. K Benešovým dekretům promluvil Milan Horáček, bývalý člen německého Spolkového sněmu. Daniel Herman zopakoval, co Nečas řekl v bavorském zemském sněmu. (Sudetendeutsche Zeitung, 4.4.2014, str. 1, H. Fischer) Samá lepší společnost, by řekl Švejk. A nadto tam ministr Herman nehrál toho černého vzadu.
Dokonce hodnostáři SL o kulturministrovi pochvalně mluví. Pan R. Vogler soukmenovcům sdělil, že ministři kultury Bavorska a ČR se dohodli na kulturní spolupráci. Jak rychle to jde, až člověk žasne. A když se dozvíme, že D. Herman navázal na Nečasův mnichovský projev, náš údiv už překračuje meze obvyklé zdrženlivosti. (SZ, , 4.4.2014, str. 1 a 3, H. Fischer)
Pan Daniel Herman byl též hostem Akademie Střední Evropa v Heiligenhofu, kde sdělil svou vizi o dialogu a porozumění mezi Čechy a sudetskými Němci. V průběhu zasedání též několikrát řekl „Mějte s námi strpení.“ Když se pak dozvíme, že na snímku na titulní straně SZ je, vedle několika osobností, i „náš“ mistr kultury, nadšením se zalykáme. Tolik pocty! Jistě i zasloužené! (SZ, 9.5.2014, str. 1, H. Fischer, volný a krácený překlad ing. J. Liška)
Činnost pana ministra, jak vidno, již přesahuje hranice střední Evropy, možná, že i Evropy vůbec. Potom však je otázkou, proč my, v Čechách, se o těchto husarských kouscích mistra kultury musíme dozvídat z německého tisku a nikoliv z toho česky psaného. Zdá se mi to nějak divné. Ale co naplat! Selhali asi nějací novináři, nebo je to úplně jinak?
Pan ministr se zcela zvláštním způsobem projevuje i v republice. Není to příliš dáno, když na ÚV Českého svazu bojovníků za svobodu, vychvaloval žasnoucím přítomným B. Posselta, jaký je to hodný člověk, jak by si ho oblíbili, kdyby ho osobně poznali. Kdo by o těchto jeho slovech pochyboval? Pan Posselt, jinak mluvčí SL, je přece v našich krajích znám svou laskavostí a velkou vstřícností vůči všemu českému, zvláště vůči Čechům, až na toho „Beneše“, toho nemusí a o jeho dekretech ani nemluvě. Že někdy nějakým slovíčkem zcela náhodou ujede, to se stane přece každému. Pro mne i proto je otázkou, kdo je větším dobrákem, Posselt nebo Herman? Zatím, ač jsem se snažil skutečně hodně, jsem nenašel na ni odpověď. Vyberte si, když někdo je za 18 a druhý bez dvou za 20.
V roce 2014 měl pan ministr Herman velké vystoupení v Letech u Písku, kde se vzpomínalo na oběti romského holocaustu. Nechme stranou otázku, zda v Letech byl pracovní tábor pro Romy nebo se jednalo o koncentrační tábor. Řada pramenů mluví o pracovním táboru, který v létě r. 1942 měnil svou podobu. Podstatnější jsou však následující slova pana ministra: „Není možné svalovat vinu je na fašistické Německo. S plnou pokorou je třeba vyznat, že tento koncentrační tábor pro Romy byl veden příslušníky protektorátní policie. Ve své hrubosti a surovosti se příliš nelišili od německých nacistických katanů v jiných koncentračních táborech.“ (Právo, 2. srpna 2014, str. 2, V Letech uctili památku obětí romského holocaustu, Pavel Orholz) A je hotovo. I my, Češi, jsme měli svůj koncentrák, který jsme vedli téměř stejně jako němečtí smrtihlavové. Že Himmler ze strachu před trestem spáchal sebevraždu, víme. Trestu smrti by jistě neušel. Jak to však bylo s R. Bienertem po válce? Byl postaven před Národní soud, který ho odsoudil na tři roky vězení za kolaboraci s nacisty, nikoliv za zločiny proti lidskosti, nikoliv za to, že by měl na rukou českou krev. Kdyby Lety a Hodonín byly vedeny jako koncentrační tábory, které se ani moc nelišily od těch německých, jak tvrdí pan ministr, tak R. Bienert by u Národního soudu skončil mnohem a mnohem hůře. Nebo si snad pan ministr myslí, že Národní soud by měl pro české obdoby německých smrtihlavů nějakou slabost? Ne, jistě neměl! Špatně by skončili i všichni další Češi, kteří by se chovali k vězňům tak, jak bylo pravidlem v německých koncentračních táborech. A my víme, že k takovým procesům nedošlo.
Znovu zdůrazňuji, že nikde jsem nezaznamenal, že by strážci v táborech v Letech či v Hodoníně byli za spáchaná zvěrstva postaveni před soud a odsouzeni. A právě i tento fakt, mne vede k závěru, že výše uvedené tvrzení páně ministra, jak jsem přesvědčen, je hrubá nepravda, která špiní naši minulost. Ostatně i takto podobně nás „vychvaluje“ SL. Československá republika, pokud byla samostatná, nezřizovala koncentrační tábory ani pro Židy, ani pro Romy, ani pro politické odpůrce, jak se dělo od r. 1933 v nacistickém rajchu. V ČSR byl jediný skutečně demokratický stát ve střední Evropě. Panství zákona bylo zde domovem. Holt časem se poměry začaly měnit. Po Mnichovu to začalo a protektorátem pokračovalo. Co nařídili Němci, to platilo ve zbytkovém Československu a plně v protektorátu. Nikdo z Čechů, kromě několika kolaborantů a pomatených fašounů, neměl zájem na odstraňování Židů a Rómů ze společnosti, na jejich deportaci do koncentračních táborů a následné zavraždění. Protektorátní režim Němci neustále přičinlivě a horlivě přizpůsobovali obrazu svému.
Souhlasím s tím, aby v ČR byla vyhlášena nulová tolerance rasismu, nenávisti xenofobii, jak zdůraznil ministr Herman. Myslím si, že by však měla být vyhlášena i nulová tolerance neobjektivním a zavádějícím „informacím“, jimiž se to v našem současném světě jen hemží. Dále si myslím, že pan ministr by měl být o věcech, o kterých mluví, nejen v republice, ale i jinde, informovanější. Jinak se vystavuje nebezpečí, že bude podezříván z nepravd a v některých případech i ze lží. A to je snad zbytečné, aby si tak kazil reputaci, jež je zatím běle běloucí.
U ministra pana Hermana je nutné uvést, že je předsedou Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), které sice je zřejmě v ČR registrováno jako samostatný spolek, ale fakticky je součástí mnichovské Ackermann-Gemeinde (AG), jež, přestože je v Bavorsku také asi registrována jako samostatný subjekt, je jednou ze základních složek sudetoněmeckého landsmanšaftu. AG i SAG mají společné sjezdy, jímž říkají celoněmecké nebo říšské, na nichž volí i společné orgány.
Fundamentální organizační princip sudetů říká, že SL zastupuje všechny sudetské Němce bez rozdílu. Nic nevím o tom, že by byl zrušen. Witikobund, Seliger-Gemeinde i Ackermann-Gemeinde, konají každoročně společné sjezdy, volí společné orgány, v nichž společně zasedají. Dohromady tvoří sudetoněmecký landsmanšaft. Byl bych rád, kdyby tomu tak nebylo, ale, podle všech dostupných informací, tomu tak je, i když se mnozí usilovně snaží uvedené skutečnosti zneprůhledňovat, zatemňovat. Každý úskok je jim dobrý.
Pokud tomu tak je, pak máme jednoho sudeta přímo ve vládě ČR. Ano, jak vyplývá z uvedeného, je jím pan ministr D. Herman, předseda Sdružení Ackermann-Gemeinde. Ministru Zaorálkovi se tak povedl husarský kousek, který se však týká i předsedy vlády ČT, B. Sobotkovi. Říká se přece, jaký pán, takový krám.
Jen do počtu není ani Mgr. Michaela Marksová-Tominová, ministryně práce a sociálních věcí ČR (ČSSD), známá zastánkyně „sudetské věci“. Paní Marksová byla na 63. sjezdu SL, který se konal ve dnech 26.-28.5.2012 v Norimberku. Když přijela do Prahy, napsala článek „Bojí se ČT Němců“, v němž lituje že naše televizní stanice o sjezdových jednáních nepřinesla, kromě několika kontroverzních údajů, potřebné informace. Ve svém textu též uvádí: „Projevy během celých tří dnů se nesly především v duchu smíření, výzvy k hlubšímu vzájemnému dialogu a kontaktům a dalším společným projektům – ať už se jedná o vybudování muzeí věnovaných několikasetletému soužití Čechů a Němců v Ústí nad Labem a Mnichově či o vzájemné výměny určené především mladým lidem. Řečníci také opakovaně zdůrazňovali nutnost hovořit o vlastním vyrovnání se s nacionálně socialistickou minulostí a výslovně zmiňovali také tragédii Lidic. Jak zmínka o Lidicích, tak osudy židovských spoluobčanů (včetně do němčiny přeložené výstavy Zmizelí sousedé vyrobené žactvem z českých škol o osudech jejich zmizelých židovských sousedů) byly součástí nejrůznějších výstav a informačních panelů, které se jinak samozřejmě věnovaly osudům odsunutých Němců či například historii zaniklých vesnic. V žádném z projevů nezaznělo nic o nárocích na majetek“.
Nevíme, zda paní Marková dobře poslouchala, kdyby ano, mohla slyšet zajímavé věci. F. Pany kromě dalšího uvedl: „Já jsem potomek lidí, kteří bez osobní viny, jen pro národnost „Němec“, z ničeho nic byli vyhnáni z domova, byli svědky nepochopitelných zlých skutků proti dětem a starým lidem. V dobytčátcích putovali do nejasné budoucnosti. Jako syn muže a ženy, kteří neprávem pykali za skutky, které Evropané svým evropským sousedům způsobili…“
Takto slyšet mluvit o odsunu Němců z Československa a nejen mlčet, ale doma si ještě pochvalovat, jaké přátelské projevy na sjezdu vlastně byly, je vrcholem licoměrnosti.
B. Posselt šel ještě dál. „Jak však minulost odmítnout, když tato silně ovlivňuje přítomnost a samozřejmě také budoucnost.. Jsme žijící národnostní skupina v srdci Evropy, jsme jeden z obou národů českých zemí, jsme „Čtvrtý kmen“ Bavorska. Jako takoví jsme přirozený spojovací článek mezi Bavorskem a Čechami, mezi Bavorskem a českými zeměmi, mezi Německem a německým jazykovým prostorem a českými zeměmi. Jsme odhodláni se do všech témat sousedských vztahů dostat, a to ze žádného jiného důvodu, než právě z naší hluboké a neotřesitelné lásky k vlasti.“ Paní Marksová musela slyšet i Posselta, jak říkal, že sudeti jsou jeden z obou českých národů. Souhlasila s tím? Asi ano, když mlčela.
I H. Seehofer, bavorský premiér, se připojil ke kritice vyhánění. Řekl: „Vyhánění je a zůstává bezprávím.“ A v tomto „přátelském duchu“ jednání 63. sjezdu SL pokračovalo.
Na 66. sjezdu SL paní ministryně nebyla. Zvláštní cti se dostalo jejímu manželovi, Arnoštu Marksovi, náměstku místopředsedy vlády České republiky, Pavla Bělobrádka, kterého zde zastupoval. Steffen Hörtler, předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bavorska, jmenoval pana Markse z českých sjezdových hostí na prvním místě. Když ještě sám velký Posselt oba české, jak řekl antipopulistické politiky, označil za své přátele, pak to již byl téměř příslib do samotné sudetoněmecké Walhaly.
Na správném místě je jistě i paní prof. JUDr. Helena Válková, poslankyně Parlamentu ČR (ANO) . I ona statečně se postavila historické pravdě svou známou větou, že Čechům se za protektorátu až tak moc nestalo. 360.000 československých obětí v druhé světová válce, paní Válková, tehdy ministryně spravedlnosti, jaksi přehlédla. Zřejmě tento „neohrožený postoj“, spolu snad s trvalým bydlištěm v bavorském Řeznu a otcem policajtem v protektorátních službách, jí dostatečně kvalifikoval, aby byla jmenována panem Zaorálkem do Rady české části ČNDF.
Ke staronovým členům Rady ČNDF patří i MUDr. Luděk Sefzig, bývalý senátor (ODS). Je to ostřílený veterán, který toho ve fóru již přemnoho zažil a nikdy své jmenovatele nezklamal. Jistě i nyní bude oporou současného vedení. Sám totiž stál po určitou dobu v čele české části fóra, takže bude i nyní zřejmě oporou správnému kurzu fóra.
I RNDr. Miroslav Prokeš, člen Komunistické strany Čech a Moravy, předseda komise strategie životního prostředí, ví z vlastních letitých zkušeností, jak to ve fóru chodí . Osvědčil se. Nyní je opětně členem Rady ČNDF, tentokrát otevřeně za KSČM. Velmi snaživě jsme hledali nějaké články, které jako známý znalec česko-německých vztahů napsal. Ale nenašli jsme, až na jediný z nedávné doby, a ten slabostí kulhal na všechny čtyři. Asi jeho silnou stránkou ve fóru jsou jiné aktivity, o nichž, bohužel, nic nevíme.
Pan M. Prokeš se však, stejně jako Luděk Sefzig, jistě do počtu hodí. Třeba i tím, že od něj se nedá očekávat nic neočekávaného.
Od roku od 2003 působí v ČNDF Mgr. Monika Žárská z Českobratrské církve evangelické. Paní magistra je zřejmě stálicí fóra. Hodnotit ji, stejně tak jako dalších šest členů ČNDF, je nad naše možnosti. Vzhledem k výše uvedeným nám více či méně známým členům, tvoří další členové jen menšinu české části Rady fóra.
Obáváme se proto, že ČNDF bude i v tomto období fungovat jako v dřívější době, kdy čeští sudetomilové tvrdili jen muziku sudetů a tak společně fakticky vytvářeli místo Česko-německého diskusního fóra sudeto-český subjekt, jehož refrénem byly „velké myšlenky pronesené v čisté a koncentrované podobě“ panem P. Nečasem v bavorském zemském sněmu. Velmi rádi bychom se však mýlili.
Nemůžeme však předem lámat hůl nad aktivitami zcela nových členů fóra. Mohou nás velmi překvapit, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu. Jiných překvapení jsme měli již více než dost, a proto bychom byli vděční za jakýkoliv příznak obratu k lepšímu. Pokud se jim to povede, bude to malý zázrak. Dříve zasloužilých je v české části ČNDF tolik, že průniky k lepšímu jsou skutečně jen velmi a velmi málo pravděpodobné. Ale přesto, počkejme si s hodnocením našich fóristů alespoň ještě nějaký měsíc. Pak podle jejich skutků, nejen tedy slov, je poznáme.
Pokud by nám bylo vytýkáno, že jenom kritizujeme a jinak se nesnažíme, pak by šlo o mýlku. Již někdy asi v září minulého roku jsme jménem několika vlasteneckých skupin do Rady české části Česko-německého diskusního fóra navrhli skutečně kvalifikovanou kandidátku, bývalou vědeckou pracovnici. Návrh, jenž v příloze obsahoval plný popise její kvalifikace, jsme doručili na Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Samozřejmě, že vyřízení našeho návrhu jsme museli několikrát urgovat, než nám přišla odpověď, že, bohužel, naší kandidátku pan ministr nevybral. Naše snaha, jejím nedostatkem bylo, že další vlastenecké organizace se k našemu návrhu nepřipojily, a ani svůj vlastní nepodaly, proto neměla dostatečnou váhu. A tak za oponu ČNDF dál nevidíme, jeho aktivity jsou pro nás, stejně tak jako celá léta dříve, skryté. Jen občas k nám pronikne nějaká částečná informace. Ty oficiální informace bývaly zpravidla zase jen velmi málo informativní. Prolomí vlastenecké organizace už konečně ten začarovaný kruh? Pokoušejme se o to i nadále!
Dr. O. Tuleškov