Jak umírali

Kapitola se zápisníku vynikajícího českého lékaře dr. A. Pachnera, který zemřel v terezínském ghettu

V období dvaceti měsíců od příchodu prvního transportu, tak zvaného AK (Arbeitskolonne), tedy od listopadu 1941 do 30. března 1943, zemřelo v terezínském táboře 24 000 a do července 1943 - 25 882 zajatců, od dubna 1942 do konce tohoto roku 16955 „insassů". Přibližným odhadem zemřelo za celý rok 1942 - 22 584 židů.

V té době kolísal počet ohvězděných, směstnaných zde na půli čtverečního kilometru, mezi maximem 68 000, dosaženým dne 10. července 1943, a minimem 43 000 z července 1943. Denní maximum úmrtí bylo v říjnu 1942 za jeden den 167.

Všechny tyto cifry říkají, že v prvních dvaceti měsících zemřel každý druhý zajatec z průměru asi 50 000 židu, uzavřených v palisádové ohradě.

Až jednou přesný statistik nahlédne do úředních záznamů, pak rozčlení, zhodnotí a do příslušných rubrik zaznamená nejen relaci padesáti mrtvých ze sta živých, ale i fluktuaci terezínského osazenstva, působenou jednak občasným odlivem do Polska (do konce března 1943 prošlo Terezínem 116 900, do konce května 118 000 deportovaných), jednak přílivem nových transportů.

Mnoho desítek tisíců terezínských zajatců zašlo až v Polsku a nezatěžují terezínskou mortalitu. Na druhé straně dodávaly četné nové transporty nový materiál, neprosátý ještě sítem infekčních chorob, útrapami hladu, zimy, bídného „uskladnění" a vysokého stáří.

Od počátku ghetta do konce května 1943 prošlo Terezínem 212 polských transportů a z Terezína jich odešlo 41. Každý transport tisíc až dva tisíce osob.

Statistik také zhodnotí skutečnost že do transportu šli nejen mladí, zdraví a transportu schopní, ale i slabí, zmrzačení, těžcí váleční invalidé, ochrnutí, neschopní chůze, stižení nemožností udržet moč nebo stolici ba i umírající a blízkou smrtí poznamenaní. Všechno ohvězděné bez výjimky a bez milosti. Z nemocnic odneseni na nosítkách pacienti bezprostředně po operaci, ústavy choromyslných a starobince prohledány a od židů očištěny. Do Terezína byla přivezena babička 102 roky stará, s vídeňským transportem ze dne 28, května 1943 dva století, s transportem z Vratislavě ze dne 11. června 1943 (s třemi sty patnácti účastníky) 96 roků stará žena.

Zde zrála bohatá kořist pro krematorium. Nikdo neslyšel jejich protest a kletby a proto umírali mučednicky, odevzdaně a pokorně.

Za magdeburskými kasárnami je velká baráková truhlárna, kde sbíjejí z nehoblovaného dříví stoličky', postele, okenní rámy a různé nevzhledné výrobky. Včera vyhotovili lůžka s bočným i stropním dřevěným mřížováním pro ústav choromyslných, aby nemocní nemohli utéci. Dnes stloukají z tenkých prken o překot dlouhé bedny s nepřibitým dnem, speciální terezínský patent rakví, kde pouhým nadzvednutím krytu je možno mrtvolu, ležící volně v papírovém zábalu na dně, vsunouti do pece. Rakev zůstane uchována k opětnému použití. Pomyšlení, že snad brzy ulehne do některé bedny, nepřipadalo terezínským zajatcům nijak hrůzyplné. Smrt byla tak častým a běžným zjevem, že zevšedněla příliš častým opakováním.

Mnoho terezínských zajatců zašlo dobrovolnou smrtí. Jiní umírali následkem úrazů, různými náhodami a nehodami. Ze svého bohatého materiálu deníkového vyjímám namátkou několik případů.

11. ledna 1943. Paní P. z Ch., 72 roků stará, zemřela v noci na dnešek otravou veronalem. Byla uskladněna na nekryté půdě domu L 212 v ledové zimě, na bídném pelechu, na cihlové dlažbě. Hrozil právě polský transport, doléhala na ni hrůza z utrpení zimou a hladem a odluka od manžela, ředitele továrny světového jména, umírajícího někde v nemocnici. Ještě nevychladnuvší mrtvole odebral lékař, ohledač mrtvých, šatstvo, obuv, prsten, brýle a ostatní a odvlekli ji s půdy na dece, na které zemřela. Její muž, těžce nemocný, zemřel, když mu předložili k podpisu listinu, kterou se zříká dědictví po zemřelé manželce.

15. ledna 1943. S okna prvního patra drážďanských kasáren skočila na dlažbu paní M. ve chvíli, kdy tajná policie zabušila na její dveře. Její dcera se mamě pokoušela ji zadržeti. Skočila za ní. Obě zůstaly několik dnů v nemocnici ještě živy a ležely vedle sebe až do převozu k zpopelnění.

V noci na dnešek v našich ubikacích tři mrtví mezi stopadesáti živými.

23.     ledna 1943. Stará paní B., uskladněná v naší ubikaci, skočila v noci s okna na dlažbu dvora. Když ráno ji našli, dýchala ještě a odnesli ji na její zavšivený pelech, vtěsnaný mezi dva jiné. Plné tři dny zůstala ležet s rozbitou hlavou a vnitřními zraněními. Teprve čtvrtého dne ji odvezli do nemocnice. Poněkud pozdě, poněvadž cestou skonala na nosítkách. Sebevraždu spáchala ze strachu před pověstnou odvšivárnou v „Jágerkaserne", kam měla být dodána, až se uprázdní místo a odkud většina zavšivených odcházela jen nohama napřed k nejradikálnějšímu od všivení v krematoriu.

Zavšivení tam leželi v mrazu, o hladu a v děsné atmosféře, než přišli na řadu, jestliže se toho dožili. Jeden z vrátivších se, duševně zničený, mně řekl: „Mějte strpení, jednou vám vše vypovím!" Ale nic mi neřekl — do týdne zemřel. Pan P. vypravuje: „Byl jsem tam jen jednou jako nosič zavšivených a jejich zavazadel. Co jsem viděl, nevymyslila by ani nejbujnější lidská fantasie. Velké většině tam ležících nedal bych životní úvěr delší pěti minut. Děvče z „putzkolony", které tam na marodce mělo uklízet, omdlelo z podívané na umírající a z mrtvolného zápachu."

21. března 1943. V „Sudetenkaserne" zemřel dnes mladý muž W., příbuzný mého přítele dr. B., za podivných okolností. V rekonvalescenci po těžkém zánětu plic dostal od studujícího medicíny injekci neznámého léku a krátce po tom zemřel. Byl to poslední ze tří synů, které rodina v krátké době ztratila. Tato příhoda způsobila rozruch a „Gesundheitswesen" vydalo důvěrný oběžník z 19. dubna 1943, kterým se zakazuje sestrám a medikům dávati injekce a konati lékařskou službu. Z oběžníku je zřejmé, že „Gesundheitswesen" o tomto zlořádu vědělo a trpělo jej. V době, kdy několik set lékařů starších šedesáti let se marně namáhalo, aby byli umístěni, ordinovali medikové a ne-skolené sestry.

21. března 1943. Dnes zemřel v drážďanských kasárnách dvacet devět roků starý dr. W. artificiálním zlomením páteře. Umíral čtyři dny ve sklepě, lékař nebyl k němu povolán.

11. dubna 1943. V 0-601 oběsil se dnes sedmdesátiletý F. H„ řádný, Čestný muž. Pro zavšivení byl po celé tři měsíce držen v isolaci mezi zavšivenými ženami, nesměl vycházeti, ba ani docházeti pro stravu. Konečně byl od- všiven a vrácen do ubikace. Tam se roznemohl dysenterií, znovu byl zavšiven a mamě se ucházel o pomoc. Nakonec ležel bez pomoci a bez léků ve špíně a výkalech až do své smrti.

29. dubna 1943 spáchala sebevraždu paní P. a vzala s sebou na onen svět i své dítě. Její muž - arijec - byl svým kamarádem udán, že zatajil a ukryl židovský majetek, to jest majetek vlastní manželky. Zemřel v koncentračním táboře. Manželka se o tom v Terezíně dozvěděla a skočila i s dítětem s okna.

31. května 1943. Do naší ubikace přišel ing. S. z P. a stěžoval si na ubytování ve sklepní místnosti bez oken, přeplněné a zavšivené. Dítě mu umírá a rád by se k nám nastěhoval. Leč nebylo místa, každý centimetr podlahy byl obložen slamníky. Stejně asi pochodil jinde. V zoufalé bezradnosti odpravil sebe i dítě.

6. května 1943. Paní W., šedesát osm roků stará, vysílená, hladová, s typickou terezínskou chůzí — nezvedala slabostí nohy — klopýtla a upadla na dlažbě. Zlomila si krček stehenní kosti a byla odnesena do své ubikace, kde bez pomoci ležela plných čtyřicet osm hodin, než ji odvezli do nemocnice, kde po třech týdnech zemřela.

5.  května 1943. V jednom domě za jediný den dva těžké úrazy. Paní H. spadla do otevřené nechráněné hluboké jámy pro kladení potrubí v průjezdu domu L 212. Utrpěla otevřenou zlomeninu stehenní kosti, jejíž úlomek probodl a rozdrásal měkké části a vyčníval z rány. Chystal jsem se fixovati improvisovaně zlomený úd, aby zraněná netrpěla při transportu do nemocnice. Zatím se dostavil mladý lékař s nosiči a nosítky, odbyl mne, že mou pomoc nepotřebuje a přenechal zraněnou oběma nosičům, kteří hrubě a bez ohledu na zranění ji naložili na nosítka a dopravili do nemocnice, kde za čtrnáct dnů zemřela. Paní W. z téhož domu upadla slabostí na chodníku a zlomila si levou horní končetinu nad ručním kloubem a pravou nohu v krčku stehenní kosti. Přestoupila zákaz „Hausáltestera", který jí zakázal vycházet, a ten, nedbaje stavu zraněné, jal se podle svého zvyku křičeti a nadávati. Nikdy už nevyšla, zemřela zánětem plic v nemocnici, kam ji dopravili po čekací lhůtě 48 hodin, strávených na slamníku v ubikaci.

26. prosince 1942 volali mne k uskřípnuté kýle, kterou nebylo možno reponovat a musila být do čtyřiadvaceti hodin operována. Žádal jsem o převoz do nemocnice, ale marně. Co prý mne napadá, což nevím, že jsme v Terezíně? Není místo, musí čekat aspoň čtrnáct dnů. Ze zemře? Co na tom, je zde ještě šedesát tisíc jiných židů. Nemocný zemřel na svém pelechu v ubikaci za velkých bolestí.

6.  září 1943. Transport pěti tisíc lidí z Terezína do neznáma. Ze strachu spáchalo šest lidí pokus sebevraždy. Jeden se zdařil, ostatních pět vzato na nosítkách do transportu.

13.  února 1943. Na pokoji č. 13 v L212 zemřela v noci na dnešek paní Alexandrová. Mrtvola byla uložena na zemi v kuchyni, ve které se ohřívá jídlo pro celý dům a která je jediným východem a průchodem na jediný kloset — nadmíru frekventovaný — pro vězně tří „ubikací". Zavšivená mrtvola ležela zde na zemi jednu noc a dva dny. Kolem ní šel život kuchyňský klidně dál, kolem mrtvoly se vařilo, ženy se tu myly a česaly a noční průvod dysenterií a tyfem stižených se netrhl.

14.  ledna 1943. Paní E. R. z 0-603 byla postižena těžkou flegmonou levé horní končetiny. Při pohmatu šplíchalo to po celé horní končetině od prstů až k rameni. Ordinace: nic to není, dávejte si na to octan. Konečně byla dopravena do Sudetenkaserne, tam se spokojili malým nedostatečným řezem a vrátili nemocnou s bídným obvazem na její slamník do ubikace. V noci blouznila, křičela bolestí a válela se po zemi v krvi a hnisu. Ráno ji odnesli do ambulance Hohenelbe, ale odtamtud ji vrátili, že službu má právě dermatolog a ne chirurg a že beztak může nemocná ležet doma a dávat si obkladky. Poslechla a v obkladech v noci zemřela.

14. února 1943. Dnes zemřela v našem domě sl. K. zánětem mozkových blan. Předcházel zánět středního ucha, vlekoucí se téměř 14 dní, který nutně vyžadoval operativního zákroku. Nikde ji nepřijali a dlouho umírala na svém slamníku.

17. listopadu 1943. Přejet traktorem pana Poljaka v magdeburské bráně pětapadesátiletý učitel z Moravské Ostravy. Pan P. slaví tím jubileum padesátého přejetého žida.

2. listopadu 1943. Dnes zemřel v 0-610 hladem a nedostatkem vitaminů dobrodinec svého kraje, známý lékař dr. E. B. Po dlouhém hladovění, kterému jeho přátelé svými nepatrnými prostředky nemohli odpomoci, onemocněl otoky dolních a horních končetin, sníženým tlakem krevním na sto, úbytkem červených krvinek na 2 700 000 a poruchami zrakovými. Po několikaměsíčním trvání těchto příznaků objevily se u tohoto štíhlého, dobře rostlého a statného muže i změny na kostře, zkřivenina páteře z pórovitosti kostí. Po četných intervencích se podařilo umístit ho v nemocnici „Grandhotelu", kde dobrým ošetřením a zlepšenou stravou se rychle zotavil. Byl předčasně propuštěn a ve špatných poměrech nastala těžká recidiva. Byl pak umístěn v nemocnici 0-610, kde ho léčili především hladem. Prvních čtyřiadvacet hodin svého pobytu nedostal ani sousta, jeho „Essenkarte" měla nějakou formální závadu. Viděl jsem jednou jeho oběd: 10 nudliček, uvařených ve slané vodě, slizkých, nemaštěných. Řekl mi tehdy: „Sytý šlape i po plástvích medu. Hladovému sládne i hořké."

Lidé umírali hromadně a lékař, byl-li na příklad volán v noci, musel si nejdříve od některého pacienta vypůjčit svíčku. Nebyla-li po ruce, lezl lékař po čtyřech a potmě k umírajícímu.

Velmi svědomitá ošetřovatelka mi vypravovala: „U nás umírá denně několik pacientů. Na to si člověk zvykne. Pro mne je nejhorším utrpením ranní visita. V sedm hodin přichází šéfarzt na visitu, okoukne mrtvé a přikáže mi: Nehmen Sie dem Toten die Prothesen aus dem Mund.‘ Ruce se mi třesou a chce se mi zvracet."

13. února 1943. Na 0-603 leží již dvanáctý den vrchní finanční rada dr. Fried, zavšivený, ubohý, mezi dvanácti ženami. Marně usiluje o převezení do odvšivárny. Manželka „Hausaltestera" ho upozornila, že by se to dalo urychlit, ale musel by dát aspoň pět cigaret.

26. dubna 1943. Před třemi dny zmizela záhadně paní. Krátce před tím se marně pokoušela o sebevraždu a o usmrcení svého osmiletého synka. Vyvolalo to velký rozruch, poněvadž před tím uteklo sedm židovských mládenců a následovaly kolektivní tresty pro celé ghetto. Po zmizelé paní se marně pátralo přísnými prohlídkami po všech ubikacích. Dnes byla nalezena mrtvá na půdě jednoho domu i se svým synkem. Otrávila se veronalem. Příčina? Terezín.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf