Zatím jsem mluvili o jejich činnosti politické, která vyústila v založení Sudetoněmecké strany v čele s K. Henleinem. Tato strana, přestože se z počátku zaklínala loajalitou k Československu, byla od svého počátku seskupením velezrádným, jehož cílem bylo nejen „osvobození tzv. Sudet“, ale připojení Čech a Moravy k nacistickému rajchu.
K tomu SdP pracovala nejen politicky, ale používala i různých forem podvratné činnosti. Ta sahala od protičeské propagandy, přes špionáž až po divirezní činnost. Henleinovci připravovali i své jednotky pro případ války, které se měly postavit po bok wehrmachtu a bojovat proti československým vojákům.
O všech těchto forem se dá psát hodně. Henleinofašisté se usilovně snažili. Jejich Freikorps je toho viditelným důkazem. Kolik našich lidé ordnéři zabili, přetáhli přes hranice do Německa, kolik české krve, ale i německé, sociálně demokratické a komunistické, prolili. Psali jsme o tom již mnohokrát.
Sudeti chtěli domů – do říše. A tak po válce jsme je odsunuli. Bohužel jsme nebyli schopni zadržet, soudit a odsoudit ani větší část těch, kteří se proti republice provinili nejen před Mnichovem, ale i po něm. Tito nacisté přešli, utekli, prostě nějakým způsobem se dostali do západního Německa, kde již brzy po roce 1948 strhli na sebe vedení odsunutých Němců z Československa a postupně vytvářeli sudetoněmecký landsmanšaft (SL). A opět jim velká většina odsunutých uvěřila a tak SL se stal početnou organizací, která velmi rychle nabyla henleino-fašistický charakteru. SL žádal právo na vlast, odškodnění a návrat do svého sídelního území. Bývali váleční zločinci, esesáci, lidé ze SD, funkcionáři NSDAP stáli v jeho čele až do konce XX. století. Ale i poté nové generace sudetů přejímají henleinovské tradice.
Přesto však, když M. Zeman, tehdy ještě premiér, sudety označil za zrádce, kolik protestních hlasů se ozvalo proti tomu, a dokonce nikoliv jen z řad členstva sudetoněmeckého landsmanšaftu, který je tím jablkem, jenž od henleinovského stromu daleko nepadlo.
Na historické pravdě musíme trvat. Dokonce je naší povinností mluvit o tom, že landsmanšaft je dědicem henleinovských tradic, které přejímá každá další nová generace sudetů. A právě o tom bychom měli vést diskuse, jak česko-české, tak i česko-německé. Tak bychom mohli i sudetům pomoc, aby se konečně v plném rozsahu očistili od své nehezké, vlastizrádné a dokonce i zločinecké minulosti.
Je to však oříšek. Ackermann-Gemeinde i Seliger-Gemeinde silně podléhají Witikobundu, který je dokonce mnohými považován za extrémistickou organizaci. Ovšem i ve jmenovaných mírnějších subjektech jsou lidé, kteří si představují, že žijí v nějakém sudetenlandu a jsou přesvědčeni, že nás, kteří píšeme do ČSL, samozřejmě i další české vlastence, musí neustále kádrovat a házet na nás jedovatou slinou. To jim jde. Argumentovat neumí. Když se o to pokusí, tak najednou zjistíte, že ještě zastydle vycházejí z platnosti Mnichovské smlouvy a na druhé straně jako by nevěděli nic o Postupimské dohodě a Pařížské reparační smlouvě. Jak se za takové situace dá vůbec mluvit o nějakém smiřování? To se máme usmířit s těmi, kteří připravují takové státoprávní změny, jejich důsledkem by byl zánik ČR nebo její existence v pomnichovském rozsahu? To prostě nejde. My na jejich požadavky tohoto druhu přistoupit nemůžeme, pokud chceme zachovat českou státnost a národnost.
Sudeti ve své velké většině nebyli loajální k republice. Věrností byli vázáni k nacistickému rajchu. Čili neplnili své základní občanské povinnosti k ČSR, naopak je zrazovali. Fakticky tím již v tehdejší době jednali tak, jako kdyby byli příslušníci říše. Svou činností republiku pomáhali rozkládat, jak to později řekl i K. Henlein ve svém projevu ve Vídni.
J. Kovář
Ke složení SL
Je třeba zdůraznit, že jakési rozhodující postavení v SL má Witikobund, který je určitými subjkety považován za extrémistický.
Je počwetně neslabší, ale přesto nejvýznamnější v rámci landsmanšaftu.
Ackermann-Gemeinde a Seliger-Gemeinde vystupujé celkově mírněji, přístupněji, a proto jsou považovány za výkladní skříň landsmanšaftu.
Ale řekněme si vše rovnou: Nebýt bývalých nacistů a jejich dlouihodobé angažovanosti nebyl by zřejmě ani SL. Pokud by však přesto vznikl, vypadal by jinak. Asi by nebyl tak odpudivě agresivní jako ten současný. Toho protičeského štvaní je i v současnosti přespříliš. Měli bychom na něj rozhodněji reagovat.
Tak o tom píše Emil Hruška ve své knize "Sudetoněmecké kapitoly" : Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta - vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme-li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe - jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace."
Vše podstatné o vztazích tak zvaných názorových společenstvích v SL řekl. Nezapomínejme na to, že mezi Witikobundem a AG a SG existuje dělba práce, která napomáhá k větší efektivnosti činnosti SL.
J. Skalský
Jak se má změnit ČR podle představ sudetoněmeckého landsmanšaftu?
Horst R. Übelacker, bývalý předseda Witikobundu a vlivný funkcionář landsmanšaftu, uvedl, že "sudetoněmecká politika národních skupin musí být zaměřena na to, aby hájila právo na sebeurčení ve všech variantách. Nesmí být vyloučeno žádné z těchto tří řešení:
1)Sudety jako součást... České republiky.2) Sudety jako samostatná správní a státní jednotka. 3)Sudety jako součást Německa ".21
Ostatně už v říjnu roku 1989 se tzv. kongres mladé a střední generace sudetských Němců konaný v Regensburgu zabýval "modely budoucnosti Sudet", přičemž byl formulován závěr, že ,,jsou myslitelné tři modely spojené s požadavkem sudetoněmecké suverenity: ,
(1) Připojení (anšlus) Sudet ke Spolkové republice.(2) Samostatné Sudety jako součást menší či větší středoevropské federace. [3) Sudetoněmecký svobodný stát - člen EU".
Společným jmenovatelem všech uvažovaných změn je požadavek "sudetoněmecké suverenity" a ztráty české suverenity nad česko-německým pohraničím. Tak o tom také píše E. Hruška v uvedeném díle.
Jde vlastně o návrat do období pomnichovské republiky. S tím však žádný Čech souhlasit nemůže. Posselt není jen nějaký hodný strejda, který bodře vystupuje, ale představitel SL, jehož zájmy a zájmy republiky jsou v současné době nesmiřitelné.
J Kovář
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz