Mojmír Grygar
Anatol France: „Nervem války jsou peníze." (Poznámky k fenomenologii války)
1. 1. Každý, kdo se zabýval předpoklady vzniku první světové války, ví, že přibližně od roku 1907 se začínalo schylovat k součinu tří faktorů, bez nichž by válka v létě 1914 nebývala mohla vzniknout. Ve sféře hospodářské, politické a ideologické probíhaly vzájemně se podporující procesy, které ovlivnily veřejné mínění do té míry, že mnozí lidé výbuch války přivítali jako událost, která radikálně, bez ohledu na oběti, vyřeší dlouholetou krizi. Není-li porodní bábou války sám ekonomický stav velmocí, pak se žádná válka bez hospodářské základny nemůže zrodit, ani pokračovat. Za válek se výroba a fronta stávají nerozlučnými siamskými dvojčaty. Válka znásilňuje běžnou praxi výroby a obchodu, zespolečenštěné násilí deformuje ekonomickou produkci, ale dovede výrobu zbraní a válečných zařízení vybičovat na nejvyšší míru. Dnes, kdy se pootevírají zrezivělá vrata studené války, stojí za to připomenout si tato fakta a zamyslet se nad nimi.
Hospodářství Rakousko-Uherska se již delší dobu nacházelo v krizi; do značné míry ji způsobily války, jednak vojenské akce namířené proti vnitřnímu nepříteli (Radetského trestní výprava v severní Itálii roku 1859), jednak expanzivní tažení na Balkán (obsazení Bosny a Hercegoviny roku 1878 a anexe kolonizovaného území roku 1908). Hospodářství v Rakousku se již několik let před válkou octlo v červených číslech – klesala těžba uhlí, vázla výroba papíru, textilu, stagnoval zahraniční obchod, provoz na železnicích. Rakouský průmysl byl z velké části financován německým kapitálem a ani účast francouzských bank v průmyslu podunajské monarchie nebyla zanedbatelná. Důsledkem byla rostoucí nezaměstnanost; po celé zemi se šířily hladové nepokoje. O nich se samozřejmě v knihách, oslavujících Rakousko jako místo harmonického soužití mnoha národů, nic nedočteme. V nákladných publikacích, jimiž dnešní austrofilové zaplavují pulty našich knihkupectví, nenajdeme místopis sociálních bouří v předvečer války: Vídeň, Praha, Budapešť, Štyrský Hradec, Innsbruck, Terst, Černovice, Moravská Třebová, Cilli, Hermannstadt. Stát, ovládaný šlechtou, armádou, byrokracií a posvěcený katolickými hodnostáři, řešil občanské vzpoury ne tím, že by nejhůře postiženým lidem nabídl aspoň tu nejnutnější pomoc, ale tím, že na ně posílal vojáky. Trestní mobilní bataliony byly přitom sestavovány tak, že kravály v Štýrském Hradci pomáhaly rozhánět vojenské jednotky z Bosny a Hercegoviny (obyvatelé Korutan hovořili o „nájezdu Turků"), stanné právo v Čechách zajišťovali maďarští honvédi, české vojáky posílali do Tyrol a ochranu centrálních úřadů ve Vídni při nepokojích 1911 nezajišťovala místní posádka. Zvláštní národnostní strategie vojenských pánů vedla k zesílení národnostních třenic a k izolaci posádek od místního obyvatelstva. Jediné odvětví průmyslu, které před válkou zažívalo prudký růst, byla výroba zbraní a válečného zařízení. Mnoho majitelů továren, velkoobchodníků, statkářů, ale i specialistů udržujících hospodářství státu v chodu, se stále víc klonilo k názoru, že válka jako mimořádné zespolečenštění výroby, spotřeby i moci pomůže vybřednout monarchii z dlouholeté stagnace.
2. Palčivé problémy světa se vyjevují v oblasti politických, ideologických nebo náboženských idejí a sporů. Jejich zdroje jsou však v rovině životní praxe, v oblasti reálných, hmatatelných procesů, které narušují životní rovnováhu milionů lidí. Pokud jde o dnešní politické a názorové rozpory, jejich zdrojem se staly dvě napohled nesouměřitelné, ale krutě skutečné události – jednak finanční krize, která v roce 2008 zpustošila Wall Street a zapsala se do dějin jako třetí největší ekonomická pohroma Spojených států, jednak útok arabských teroristů roku 2001 namířený proti symbolům americké moci. Otřesy na finančním Olympu Ameriky spolu s hysterickou reakcí na události 11. září motivovaly tažení na Irák a způsobily řetězovou reakci kalamit, jež v posledních letech otřásly a stále otřásají politickou a ekonomickou stabilitou mnoha zemí. Série „arabských jar" v zemích severní Afriky a Předního východu, zrod nových forem islámského fundamentalismu, příval uprchlíků z Afriky a Ásie, růst xenofóbních tendencí v Evropě, ukrajinská krize vyvolaná hrozbou hospodářského krachu a doprovázená oživením dějinných traumat, agresivní kampaň proti Rusku ztělesňujícím, prý, nejhorší tradice Stalinova komunismu – všechny tyto krizové události jsou propojeny, žádnou zřejmě nelze řešit bez souvislosti s ostatními. Také Spojené státy se ocitají v ohnisku krizové zóny. Svědčí o tom řada drobných i větších otřesů, jež zasahují všechny sféry společenského života. Seismografy statistik zaznamenávají pokračující krizi v bankovnictví, citlivě reagují na stále se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými, na neprůchodnost reforem zdravotnické péče, na růst potíží spojených s nekontrolovatelným přílivem přistěhovalců. Pokračuje také skrytá eroze základních principů demokracie a občanských práv. Ani Orwell si nevymyslel tak důmyslnou, tajnou a všudypřítomnou kontrolu milionů občanů Spojených států, ale i cizinců, včetně nejvyšších představitelů spřátelených států. Tvrzení, že zpravodajské orgány chrání bezpečnost země, neobstojí – o nebezpečí teroristického útoku v New Yorku v roce 2001 si již delší dobu cvrlikali vrabci na střechách a výzvědné centrály měly na stole již dost hmatatelných důkazů, že se „něco" chystá; přesto však ani zpravodajci, ani nejvyšší představitelé státní moci útoku nezabránili. Bývalý agent FBI Ali H. Soufan v knize The Black Banners (Černé prapory, 2011) obvinil pracovníky CIA, že záměrně zatajili dokumenty o činnosti Al Kajdy a lhali, když je vyslýchala komise zabývající se teroristickým útokem 9/11.
Dnešní možnosti sledování a kontroly milionů obyvatel se od té doby mnohonásobně zvětšily. O formalismu této činnosti svědčí svědectví jednoho amerického občana, který se pro své arabské jméno dostal do hledáčku policie. Policisté ho pravidelně vyslýchají, musí uvádět cíl a účel svých cest, které podniká v rámci své kvalifikované profese. Občan podezřelého jména policii navrhl pravidelně posílat program plánovaných cest. Vlk s tím souhlasil, a koza zůstala celá.
Jiným příkladem demokratického deficitu v USA jsou rasové nepokoje. Nedávné události v předměstí Saint Louis ukázaly neschopnost úřadů a institucí řešit pouliční bitky pokojnou cestou. Plameny obchodů a aut ve Fergusonu mají s kouřem pneumetik na kyjevském Majdanu něco společného – pouliční násilí ze strany demonstrantů i policie –, ale jsou tu i zásadní rozdíly – lidé ve Fergusonu obhajují základní lidské právo, nekladou politické požadavky, nejsou masově organizováni a placeni a rozhořčený dav v americkém předměstí nikdo zvenčí nepodporuje. Není to ani Rusko, ani evropští extremisté různých barev, ani islámští fanatici, kteří by místní obyvatele podněcovali k útokům proti místní policii, proti Národní gardě a – nedej bože! – proti Whasingtonu. Když vidím mladé ženy zoufale volat, že se narodily s nevýhodnou pletí a že se s nimi proto nejedná jako s bílými, když pozoruji muže házející kameny na po zuby ozbrojené policisty, uvědomuji si, že černoši ve Spojených státech, kteří se octli na dně společnosti, zřejmě nemohou počítat s pomocí státu, ani zámožných občanů. Proto „uražení a ponížení" reagují jako bytosti zahnané do kouta klece. Agrese takového štvance není způsobena jeho zlými vlastnostmi, ani genetickými indispozicemi, nýbrž situací, kterou si nezpůsobil sám. Kdokoli z cizinců, ať pochází z kterékoli evropské nebo azijské země, se může hrdě hlásit k jazyku a kultuře svého národa, může uspořádat slavnost na počest svého etnika a je v široké americké společnosti vítán jako domácí člověk. Ale co mají dělat černoši, jejichž předkové byli přivlečeni jako otroci a teprve nedávno získali – aspoň formálně – všechna práva? Jsou tu opravdu doma? Dostali příležitost vymanit se z otroctví, toho fatálního prokletí koloniální minulosti, s nímž sami zakladatelé státu, „otcové republiky", neměli z počátku žádné potíže? Komentář v časopise The Economist (29/11) konstatuje, že nepokoje ve Fergusonu mají sociální příčiny. Mnoho místních lidí – ve městě tvoří 2/3 obyvatelstva občané černé pleti – se dostalo do potíží následkem kolapsu bankovních úvěrů v roce 2008. Skutečnost, že ve vedení města a v místní polici jsou černoši zastoupeni spíš jen symbolicky (jeden ze šesti v zastupitelstvu a tři z padesáti tří policistů) dosvědčuje, že si tu bílí udržují tradiční převahu. Autor článku nezastírá vážnost situace, ale přece jen konstatuje, že se celková situace v zemi zlepšuje. Proč? Protože při rasových nepokojích v Los Angeles v roce 1992 bylo zabito 53 (!) lidí. Touto poznámkou jsem odbočil od dominantního ekonomického tématu, ale není to žádný anakolut, žádné vyšinutí z vazby, protože problémy průmyslové, bankovní, obchodní činnosti neexistují ve vzduchoprázdnu – dříve či později otevírají obzor národnostních, rasových, náboženských nebo jiných společenských otázek.
3. Máme míru dnešní hospodářské krize v evroatlantickém prostoru i za jeho hranicemi považovat za tak závažnou, že už ona sama o sobě přivolává válku jako východisko?
Odpověď není jednoznačná – spojení mezi hospodářskou situací a vypuknutím války nepodléhá fatální kauzalitě, není to přímá úměra. Hospodářská krize může prorážet cestu k válce, ale stejně tak ji může podporovat výrazná hospodářská převaha. Když Bush ml. zahájil tažení na Irák, mohl štědře čerpat z přebytků státního rozpočtu. Spojené státy jsou dnes jedním z nejzadluženějších států světa; znamená to, že je bude tato okolnost od válečného hazardu odrazovat, nebo naopak vybízet k rizikovému jednání, které by mohlo vést k zlepšení neutěšené situace? Německo vstupovalo v roce 1914 do války s vědomím hospodářské převahy, a zbraněmi si chtělo vydobýt lepší místo na slunci v Evropě i ve světě. Ve Vídni se již několikrát před rokem 1914 hovořilo o válce se Srbskem. Generál Franz Conrad von Hölzendorf litoval, že anexe Bosny a Hercegoviny nebyla spojena s preventivním útokem proti Srbsku. Leckdo z vysokých rakouských politiků a generálů si tažení na Bělehrad maloval jako vojenskou promenádu, jako pochod s dechovkou. Vojenští páni však nedostali od vlády zelenou. Není vyloučeno, že válku oddálil také ohled na nepříznivou hospodářskou situaci v zemi.
Mohou hospodářské sankce vést k válce?
Za určitých okolností ano – dosvědčuje to přepadení americké základy Pearl Harbour Japonci v roce 1941, jež bylo nečekanou válečnou reakcí na vyhlášení hospodářké blokády Japonska Spojenými státy. Amerika a Evropa dnes vyhlásila hospodářské sankce Rusku za to, že si dovolilo (bez jediného výstřelu a aniž to severoatlantické výzvědné služby včas předvídaly) obsadit Krym. Mohou tato opatření vést k tak nebezpečnému vychýlení rovnováhy sil, že se znepřátelené země octnou na prahu války? V úvahu je třeba vzít jednak tradiční odolnost ruského režimu, skutečnost, že obyvatele Ruska blokáda a tlak zvenčí spíš posiluje, jednak skutečnost, že hospodářské škody mají také zpětnou vazbu – postihují i trestajícího. Z dějin první světové války víme, že příčinou vstupu Anglie do války nebylo pouze to, že Německo zákeřně přepadlo neutrální Belgii (Britové rádi zdůrazňovali, že chtěli Německo potrestat za hrubé porušení mezinárodního práva), ale také – a především – skutečnost, že Německo od osmdesátých let začalo horlivě budovat válečné i civilní loďstvo a před válkou již dosáhlo čísel, která Anglie považovala za nebezpečné pro svou suverénní nadvládu na moři. Na druhé straně císař Vilém II. a jeho kabinet již samu námořní blokádu Německa považovali za casus belli. Kancléř Bismarck, sjednotitel Německa, dávno před první světovou válkou prohlásil, že žádná velmoc, zasáhnou-li sankce kterýkoliv z jejích životních zdrojů, nemůže se vyhnout válce; kancléř to považoval za válku vynucenou, a tedy spravedlivou.
Vzhledem k dnešní ukrajinské krizi stojí za to se ptát, zda by jakákoli ruská vláda mohla nečinně přihlížet, kdyby fiktivní ukrajinská vláda závislá na Spojených státech vypověděla nájem ruské vojenské základny na Krymu (o tom se, ostatně, zmiňoval již prezident Juščenko, korupční hrdina oranžové revoluce) a kdyby se v Sevastopolu, staré carské pevnosti, uhnízdily jednotky cizího, v tomto případě amerického, loďstva. Jakákoli okupace Krymu spojená s proměnou poloostrova ve vojenskou základnu cizí velmoci by byla pro Rusy, pro Putina a kteréhokoli z jeho následovníků, důvodem – i bez Bismarckovy rady – k vyhlášení obranné války.
4. Významným, i když málo známým aspektem hospodářských souvislostí za první světové války bylo nebývalé propojení zájmů největších bankovních domů a průmyslových gigantů napříč frontových linií. Jakoby válka poskytla kapitalistickým praktikám, nezávislým na státních hranicích, paradoxně ty nejlepší podmínky k plnému rozkvětu. Kdo dnes u příležitosti stého výročí Velké války připomene, že nepředstavitelné masakrování a zbídačování desítek a stovek milionů lidí bylo současně velkolepou manifestací skrytých mechanismů kapitálového trhu? Vojáci padající na všech frontách se lišili barvou uniforem i kvalitou výstroje, ale mimořádné zisky bank a průmyslových komplexů se nerozdělovaly podle státních vlajek, ani podle národností, ani podle ideologií.
Rakouské válečné podniky, včetně Škodovky, byly v nemalé míře financovány francouzskými a zčásti anglickými bankami. Typ mauserovek vyráběný v Plzni za peníze nepřátel používali Němci na západní frontě, ale francouzští majitelé akcií Škodových závodů nepřišli o své zisky. Na druhé straně Škodovka se v součinnosti s francouzským strojírenským gigantem Schneider-Creuzot podílela na modernizaci Putilovských závodů, největší ruské zbrojovky, která zásobovala puškami armádu bojující proti – Rakousku. Kolik asi českých vojáků v Haliči padlo pod palbou česko-francouzských pušek? Důvodem, proč Itálie otálela se vstupem do války s Rakouskem, které okupovalo její severní území, bylo víc, ale jedním z nich byl nedostatek peněz; největší milánská banka patřila Němcům, a nebylo proto snadné získat od ní válečné úvěry. Britský ministr zahraničí Edward Grey v červenci 1914 konstatoval, že válka čtyř mocností bude potřebovat takové množství peněz, že to povede k bankrotu celého evropského finančního systému. Zdá se, že nikdo z osnovatelů války si nedělal starosti, kolik lidí přijde o život na frontách a v zázemí, ale pokud měli obavy o financování válečného průmyslu, mohli být klidni – pro zbrojovky a armádu se peníze vždy našly a ani investoři nepřišli zkrátka: vydělávali těžké peníze bez ohledu na to, kdo a proti komu střílí z jejich zbraní.
Války z milosti boží
1. Rozhodnutí vyvolat válku není v rukou bankéřů, továrníků, velkostatkářů, nýbrž hrstky lidí, kteří v zemi – často s jejich požehnáním – vládnou. Lid nebo veřejnost nemá v této věci, dotýkající se zásadních životních zájmů všech občanů, žádné rozhodovací právo. Někteří naši historikové, politici a novináři propadlí nostalgii po zlatých časech rakouské monarchie, s nadšením si malují kýčovitý barvotisk z dob, kdy lid ještě nebyl zkažen nebezpečnými myšlenkami svobody a rovnosti a kdy mezi monarchou a jeho poddanými panoval vztah vzájemné důvěry a lásky. Karel Schwarzenberg, otec dnešního předsedy TOP 09, líčil ve svých statích vztah monarchy k lidu jako citové spojení otce s dětmi – otec poroučí a děti poslouchají, protože vědí, že on je na svém místě z božího posvěcení, že je chrání a nedopustí, aby jim kdokoli ubližoval. Oni za to musí plnit jeho přání, protože zdola nemohou odhadnout, co se děje kolem, co je ohrožuje – na to dohlíží pán vysoko na věži, pán, který chrání své panství i své poddané. Když po bitvě na Bílé Hoře císařští kavalíři spolu s katolickými sluhy božími vyháněli protestantské kacíře ze země – přesněji: české kazatele, šlechtické a měšťanské rodiny –, zavedli drakonická opatření, aby nevolníky nenapadlo následovat své kněze a pány do ciziny. Dobře tomu rozumíme: k čemu by byly novým světským a církevním pánům velkostatky, kdyby je neměl kdo obdělávat? K čemu by jim byla města bez posluhů, tovaryšů a jiných služebných lidí? Kdo by jim potom sloužil a zajišťoval blahobyt? Francouzské revoluci můžeme leccos vyčítat, ale jak by se mohl za vlády světské a církevní šlechty prosadit kodex lidských práv, myšlenka svobody, rovnosti, bratrství? Demokracie je pro monarchisty úpadek, odklon od přirozeného stavu. Pro hlasatele starých feudálních pořádků je představa, že každý člověk má právo rozhodovat o osudu svém i celého společenství, absurdní a nepřijatelná. První světová válka provedla násilné zespolečenštění násilí a vnukla širokým zástupům lidí vědomí, že se staly obětí zvůle panovníků, členů vládních kabinetů a velitelů armád (kolik bylo mezi držiteli nejvyšší moci v Rakousko-Uhersku a v Německu lidí bez šlechtického titulu?). Nelze se divit, že výsledkem války byl pád tří monarchií; anglické království vydrželo, protože Cromwellova měšťanská revoluce v polovině 17. století vystavila monarchii těžké zkoušce a uvolnila tuhé středověké poměry. Na začátku 20. století v Rakousku ani v Německu nebylo možné integrovat do rozhodujících postů představitele neprivilegovaných vrstev – skutečnost, že Lloyd George, britský ministerský předseda za války, byl Welshan a do nejvyšších politických míst se dostal jako odborář a odpůrce konzervativců, svědčila o tom, že anglická monarchie již v minulosti prošla výrazným demokratizačním procesem.
2. V jubilejních článcích a knihách o první světové válce jsem se nedočetl, že odpovědnost za rozpoutání prvního dějství světového masakru padá na císaře Franze Josefa I. Jeho podpis pod výzvou k hromadnému vraždění, pod manifestem Mým národům vydaným 27. července, autoři omlouvají tím, že stařičký císař (cítíte ten tklivý citový odstín mezi adjektivem starý a stařičký?) byl k podpisu donucen válkychtivou kamarilou. Ale to není pravda. Franz Josef byl již od mládí veden k úctě k vojsku, patřil k aristokratům starého ražení, kteří se nejlépe cítili v uniformě a na koni. Když v březnu roku 1848 vypuklo ve Vídni povstání a zděšení štechtici u dvora si uvědomili, že musí podniknout radikální kroky, aby zabránili pádu monarchie, hledali osobnost, která by dovedla ráznou nápravu bez skrupulí uskutečnit. Volba padla na Felixe Schwarzenberga. Byl sice známý víc svými milostnými aférami než diplomatickou zručností, ale asi usoudili, že erotické dobývání dam má přece jen něco společného s vojenskou rázností, a povolali ho z diplomatické mise na Sicilii, a ve Vídni mu svěřili významné poslání. On to byl, kdo žádal okamžité odvolání neschopného měkkoty Ferdinanda (když Dobrotisku oznámili, že se na vídeňských ulicích srocuje nebezpečný dav, ptal se – a kdo jim to povolil?), on to byl, kdo vybral vhodného nástupce – osmnáctiletého Franze Josefa. Aby k tomu mohlo dojít, musel císař Ferdinand odstoupit a následník Franz Karl se musel vzdát trůnu ve prospěch svého nedospělého syna. Ferdinand, řečený Dobrotivý, se při předávání žezla v málo reprezentativním sálku rezidence olomouckého arcibiskupa zmohl na bezmocný povzdech – snad to bude ve prospěch Rakouska! Pětapadesátiletý Habsburk přinucený k abdikaci by se asi podivil, kdyby mu dvorní věštec nebo kartářka sdělili, že jeho devatenáctiletý nástupce vejde do dějin jako – hrobař monarchie. Buď jak buď, Felix Schwarzenberg se zhostil svého úkolu dobře: nastolil dost jednoduchého, ale vojensky rázného jinocha, kterému uniformy slušely; s pomocí svého švagra generála Windischgrätze zkrotil neposlušné občany, stovky poslal do žaláře, desítky na šibenici; rozehnal Kroměřížský sněm, zrušil návrh konstituce, o jaké se lidem toužícím po občanských právech v Rakousku i jinde v Evropě mohlo jen zdát; nastolil staré Metternichovy pořádky a spolu se svým bratrem Fridrichem, kardinálem, pacifikoval neposlušný český lid. Státy, podle Masarykova výroku, se udržují idejemi, které určily jejich zrod. Rakousko po porážce revoluce 1849 se etablovalo jako absolutní monarchie, kde všechny složky moci se soustřeďují v rukou císaře pána. Dnešní potomek Felixe Schwarzenberga, který se hlásí – spíš rozumem než srdcem – k demokracii, připouští, že absolutismus jeho mocného předka nemohl obstát před náporem nových společenských sil a procesů, ale nepřipustí si, že neschopnost habsburského mocnáře uvést vládní systém – armádu, policii, byrokracii, církev, justici, školství – do souladu s náporem nových poměrů, že vštípená víra v tuhý centralismus, vedla pomalu ale nezadržitelně k válce. Během více než půl století, které dělí porážku revoluce od první světové války, se sice vynořilo několik příležitostí, kdy se ještě dala monarchie zreformovat do té míry, aby se nestala ohniskem války, avšak pokaždé zvítězily síly přesvědčené o tom, že neklid a rebelii nejlépe odstraní karabáč, šavle a kropenka. Nejednou to byl právě císař, který zabránil demokratickým reformám, navrhovaným ne snad jen Čechy nebo balkánskými Slovany, nýbrž i vlivnými německými liberály. Ve dvou věcech byl důsledný – když se rozhodovalo mezi federalizací Rakouska a centralismem, volil centralismus a nikdy neschválil požadavek parlamentu na krácení výdajů na armádu.
3. Dočítám-li se někde, že válku zapříčinil tajný spolek srbských nacionalistů, mám dojem, že autor takové stati nebo knihy – ať je to katedrový historik, pravicový austrofil nebo nevzdělaný novinář – se dostává po stu letech na úroveň psaní vídeňských vládních listů v předvečer a během války. Nedávno jsem narazil na článek renomovaného komentátora New York Times Rogera Cohena, který, odvolávaje se na knihu Tima Butchera The Trigger (Spoušť [střelné zbraně]), prohlašuje, že „Velkou válku rozpoutal zmáčknutím spouště nedospělý výrostek. A z toho se vyklubal bouřlivý rozpad, z něhož vzešel bolševismus, socialismus, fašismus a jiné radikální politické proudy". Naivita tohoto zřetězení faktů je tak udivující, že s tím není třeba polemizovat; právě tak nezbývá než mávnout rukou nad tím, že pánové Butcher a Cohen netuší, že myšlenky socialismu se zrodily dávno předtím, než loď Mayflower s britskými vzbouřenci zakotvila u západních břehů severní Ameriky.
Zbavuje-li někdo Franze Josefa I. odpovědnosti za rozpoutání války proti Srbsku, která se dominovým efektem rozšířila po celé Evropě, pak tím také popírá základní princip každé monarchie – výsadní právo císaře nebo krále rozhodovat o všech hlavních otázkách monarchie. Když byl v roce 1888 na pruský trůn uveden třiadvacetiletý energický a nedočkavý princ Vilém (později převezme spolu s Franzem Josefem odpovědnost za vyhlášení války Srbsku a Francii, a zažehne tak katastrofální požár národů), monotónní čtení trůnní řeči sestavené kancléřem Bismarckem nápadně poruší ve chvíli, kdy se dostane k výrazu „moje vůle". V monografii Emila Ludwiga Vilém II. čteme odstavec, který stojí za pozornost, protože vyjadřuje dobové pojetí monarchova mocenského monopolu: „Císař vyhlašoval válku, uzavíral mír, byl nejvyšším velitelem vojska i loďstva, mohl v důsledku toho vehnat do války všechny svoje zbraně schopné poddané, a to vše mohl učinit sám z vlastní vůle, nepotřeboval ničí rady a bez obav, že by mu někdo odporoval, nebo dokonce na něho žaloval." Totéž platí o Franzi Josefovi. Každý, kdo z něho snímá odpovědnost za podpis pod vyhlášením války nebo na kterémkoli jiném významném dokumentu, popírá samu podstatu monarchie. Konstituce poněkud zkomplikovala císařovo rozhodování, ale nikdy – a to byl fatální moment v rozhodovacím soukolí starého rakouského, německého nebo ruského státu – kabinet ani parlament neměl právo změnit vladařovo rozhodnutí. V Německu mohl parlament ve větší míře, v Rakousku poněkud omezeně, odmítnout válečné úvěry, ale kdykoli došlo na lámání chleba, monarchové vždy prosadili svou. V hodině pravdy, jak známo, dokonce i socialisté na obou stranách Rýna hlasitě proklamované pacifistické krédo zradili a zařadili se do národního houfu.
4. Uvažujeme-li o vyhlášení války, mimořádný význam má otázka, kdo je za tento akt zodpovědný. Lidé, kteří rozhodují o životech a osudech milionů lidí, neradi vidí, když se na stole objeví otázka odpovědnosti. Je zarážející, jak se desítky autorů různého kalibru, dokonce i dnes, snaží veřejnosti vsugerovat, že otázka viny nepřipadá v této souvislosti v úvahu. Zejména se to vztahuje na vznik první světové války. Někteří historikové tvrdí, že tato nepředstavitelná katastrofa vznikla jakoby samovznícením, že lidé a národy šli do války jako náměsíčníci, jako uhranutí, že se stali obětí tajemné síly, nějakého psychoanalytického superega nebo ďábla. Demokratické rozhodování, ať je jakkoli omezené a nedokonalé, znesnadňuje uplatnění monarchistické vůle. Přesto vzbuzuje obavy prezidentský princip Spojených států, který umožnil Bushovi ml. rozpoutat válku v Iráku bez ohledu na porušení mezinárodního práva a s použitím lživých argumentů. Stanovy NATO dávají členským státům možnost zásadní rozhodnutí vetovat; tento paragraf má omezit a eliminovat zbrklá a jednostranná rozhodnutí. To lze jen vítat. Ale troufne si některá menší země postavit se proti mínění většiny? Sledujeme-li, jak si Spojené státy hlídají svou vedoucí pozici ve vojenském paktu, a jak i sebemenší odchylka od generální linie Severoatlantického paktu vyvolává hysterickou reakci – připomeňme reakci většiny našich médií na některé výroky Miloše Zemana –, pak se nemůžeme zbavit pocitu, že mezi rovnými je jeden rovnější, a ten bere vše. Ze zkušenosti víme, že pokaždé se najde dost podlézavých lidí, kteří se snaží tomu nejrovnějšímu se zavděčit. Pochlebování je zřejmě nevykořenitelná nectnost – bývá, ostatně, dobře honorována. Použil jsem zastaralý termín generální linie, abych upozornil, že vytváření hysterických nálad proti odlišným názorům uvnitř mezinárodní organizace nebyla pouze výsada a hanba komunistického hnutí Stalinova nebo Maova typu. Pokud jde o německý nacismus, otázku rozhodování jednou provždy vyřešil tzv. Führerprinzip, který Hitlerovi vystavil bianco šek na všechna zásadní rozhodnutí. Nešlo koneckonců o nic jiného, než o uplatnění starého monopolu svrchované moci císařů a králů. Hitler si přisvojil i jejich středověký atribut, jen jej podrobil malé kosmetické úpravě – výsadní postavení mu nepropůčila Boží milost, nýbrž Prozřetelnost (je to totéž, řekl by Werich, ale nezní to tak křesťansky).
Vždyť přece vyvolat válku je tak snadné!
1.Rozhodnutí vyhlásit válku – dnes to může být dokonce malý technický zákrok uvádějící do chodu zbraně hromadného ničení – by mělo být maximálně zkomplikováno; nikdy by to nemělo záviset jen na okamžité úvaze malého počtu lidí. V podmínkách moderní útočné války, kdy vojenská zařízení podléhají režimu automatického monitorování, nelze vyloučit fatální chybu. Proto rozhodnutí uvést do pohybu ničivou sílu by nemělo být ponecháno v kompetenci přístrojů, které nemyslí – pouze reagují.
Mluví-li se dnes o odvrácení atomové války za kubánské krize roku 1962, právem se oceňuje neústupnost, s jakou John Kennedy čelil nejen sovětským hrozbám, ale také svým generálům připraveným bez skrupulí zahájit nukleární válku. Zapomíná se přitom na zásluhy Nikity Chruščeva, který Kennedymu slíbil, že se nebude zmiňovat o stažení amerických raket na severu Turecka, které ohrožovaly strategická místa v Sovětském svazu – tato diskrece umožnila americkému prezidentovi, aby vyšel z konfliktu jako vítěz. Neměli bychom však zapomenout ani na situaci, kterou analytikové považují za nejnebezpečnější okamžik studené války, ne-li historie lidstva. 27. října americké válečné lodi se pokoušely zneškodnit sovětskou ponorku B-59 podmořskými náložemi; velitelé letadlové lodi Randoplh však netušili, že sovětská ponorka veze atomové zbraně. Když jedna nálož vybuchla poblíž trupu a část přístrojů v ponorce vypověděla službu, posádka se domnívala, že již došlo k válce mezi USA a SSSR. Velitel ponorky chtěl reagovat podle rozkazů odpovídajících válečné situaci, ale k odpálení nukleárních střel musel získat souhlas druhého i třetího kapitána. Nakonec to byl Vasilij Archipov, který zachoval chladnou hlavu a odvrátil čin, který by nezadržitelně vedl k výbuchu atomové války a následnému nekontrolovatelnému dominovému efektu. V generálním štábu americké armády bylo dost generálů – McNamara, Le May a další –, kteří záměrně hnali situaci na ostří nože a na prezidenta naléhali, aby neotálel zahájit preventivní úder. K válce naštěstí nedošlo – ale je možné, že slovo naštěstí je příliš slabé, aby vyjádřilo míru nebezpečí, které by lidem na planetě přinesla zbrklá reakce kapitána Valentina Savitského.
2. Domníváte se, že dnes k takové situaci nemůže dojít? Domníváte se, že bezbolestný a ohleduplný způsob, jaký Putin uplatnil při obsazení Krymu, je něčím samozřejmým? Domníváte se, že americká armáda, když prosazuje své cíle, postupuje opatrně, šetří vojáky na obou stranách a tím spíš místní civilisty? Seznamte se s operacemi americké armády v Panamě, Haiti, Kolumbii, Vietnamu, Kambodži, Afghánistánu, Iráku, a dospějete k odlišnému mínění. Komentátoři krymské operace se, pokud vím, nezabývali rozkazem, který ukrajinská vláda vydala v hodině nejvyššího nebezpečí svým jednotkám na poloostrově: braňte základny, nevydejte je! Uvědomovali si pánové Jaceňuk a spol., jakému nebezpečí vystavují své vojáky, kteří neměli šanci – a ani vůli – se bránit? Vyvodil někdo v Kyjevě důsledky z toho, že ukrajinští vojáci rozumně uposlechli výzvy ruských velitelů a své posty bez výstřelu opustili? Při této operaci přišel o život pouze jeden ruský voják.
Je s podivem, že západní státy, které se s takovým zanícením zabývají atomovým výzkumem v Iránu a zdůrazňují – jistě právem – nebezpečí této zbraně, na druhé straně opomíjejí ochranu před vlastními atomovými střelami. Svědčí o tom neuvěřitelná událost:
2.-3. února 1999 se v blíže neurčeném místě Atlantiku srazily dvě ponorky; francouzská Le Triomphant byla vyzbrojena 96 atomovými střelami, z nichž každá měla tisíckrát větší sílu než Little Boy, který zpustošil Hirošimu; britská Vanguard vezla 16 atomových bomb stejné výkonnosti. Srážka poškodila obě plavidla, ale nebezpečí výbuchu nehrozilo, protože jely rychlostí jen asi pěti kilometrů za hodinu. Je těžké přestavit si důsledky karambolu, kdyby ponorky jely rychlostí bojové pohotovosti.
Tato událost vzbuzuje zděšení ze dvou důvodů: jak je možné, že se v mezinárodních mořích pohybují atomové ponorky s tak nebezpečným nákladem (jaký to má smysl? Proti komu jsou v neustálé pohotovosti?), a jak si vysvětlíme, že se plavidla spřátelených států NATO, vybavená nejnovějším radarovým systémem, mohla srazit? Na aparáty automatické bezpečnosti zřejmě nelze stoprocentně spoléhat. Představa protiatomového deštníku, který pracuje sám, má jednu slabinu: stav nejvyššího ohrožení může vyvolat chybné vyhodnocení; aparáty, čidla, radary reagují, podobně jako hmyz nebo jiné živé bytosti nevybavené rozumem, na vnější podněty pouze instinktivně. Z hlediska pravděpodobnosti se zmíněná událost vymyká představivosti. Vůbec si nedovedu vybavit koeficient její předvídatelnosti – člověk věřící v zásah neznámých sil, bude mluvit o dvojím zázraku. O zázraku, že se ponorky srazily, a o zázraku, že nedošlo k výbuchu. Může-li k takové náhodě dojít v době, kdy není na obzoru žádná válka, ani studená, v jak velkém nebezpečí se octne svět, když se mezinárodní rovnováha vychýlí a vlády velmocí uvedou armády do pohotovosti? Co když světová moře bude brázdit větší počet atomových ponorek (pět set? tisíc?) a cvičný procházkový krok nahradí tryskem?
3. Staré latinské přísloví praví – si vis pacem, para bellum, chceš-li mír, připravuj válku. Filmový režisér Oliver Stone, autor dokumentární série a knihy vydané spolu s P. Kuznikem The Untold History of the United States (Historie Spojených států, o které se nemluví), má za to, že válce mezi Ruskem a Amerikou může zabránit rovnováha sil. Bezpochyby je to pravda, ale ne stoprocentní: nelze vyloučit, že dojde k situaci, kdy váleční jestřábi nebudou brát v úvahu střízlivý odhad situace, ale propadnou své léta pěstované válečné vášni. Čteme-li úvahy stratégů americké zahraniční politiky, výroky Brzezinského, Albrightové, Clintonové, senátora McCaina a mnoha dalších, zamrazí nás lehkovážnost, samozřejmost a snadnost, s jakou jsou s to si malovat žádoucí vize dělení obrovských území a pokladů Ruska i jiných zemí světa. Mnozí američtí válečníci si svoji kořistnou vizi posvěcují podobným argumentem, kterým se pyšnili monarchové – Američané jsou vyvoleným božím národem, jejich údělem je vládnout světu, bdít nad tím, aby se zlo nešířilo, a aby se zaostalým národům vštípily principy demokracie, lidských práv, volného trhu – samozřejmě v americkém pojetí. Nejeden z amerických vrcholných politiků a ideologů zdůvodňoval své fatální rozhodnutí poukazem na vůli boží. Když Bush ml. zahájil tažení do Iráku, argumentoval podobným způsobem a své rozhodnutí nezměnil, ani když jej papež Jan Pavel II. varoval, že Bůh – a on jako jeho zástupce na zemi to musí vědět – , s touto útočnou válkou nesouhlasí, zavrhuje ji.
Světovláda jako politická idea má nerozlučnou sestru – touhu monopolních společností ovládnout světový trh, a spíš v oblasti finančního a obchodního podnikání nebo v informatice, než ve výrobě, která je obtížena břemenem starostí se surovinami a se zaměstnanci. Typický je titulek v posledním čísle The Economist: Everybody wants to rule the word (Každý si přeje ovládnout svět) – v článku se nehovoří o politice, nýbrž o mamutích společnostech, jako Google, Amazon, Facebook, Alibaba, Microsoft, Appel, které znemožňují soutěž tím, že slabší soupeře vyhazují z ringu nebo požírají. Idea světovlády je nakažlivá; ideologové ji už před lety vyjádřili v základním principu americké politiky: Spojené státy nedopustí, aby je kterákoli velmoc předstihla v oblasti ekonomiky, vědy, zbrojení a kultury. (Poznámka o kultuře: stratégové nemají na mysli díla vyjadřující všelidská témata a významná humanistická poslání, nýbrž výtvory masové kultury. Dnes patří rozsáhlá produkce hollywoodského filmu a pop-music k soft power americké zahraniční politiky. )
Internetový text
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz