Několik měsíců před skončením první světové války a před vznikem naší republiky se někteří chebští politici domluvili jak dále postupovat. V případě, že se rozpadne monarchie, spojí svůj osud - tedy města s Německem. Ale v něm vypukla právě revoluce. Tak změnili názor a chtěli vyhlásit "Deutchböhmen", které by jako provincie oplynula s Rakouskem. S tím ale u některých místních vládců moci narazili, nevěřili v realizaci tohoto plánu. Do toho přišel 28. říjen 1918, vznik ČSR. - Do Chebu o tom došla telegrafická zpráva v ten samý den v 17 hodin. Zněla: Rakousko - Uhersko bezpodmínečně kapitulovalo a přijalo všechny Wilsonovy podmínky. Československý stát uznán. Vyzvěte okolní obce aby zachovaly naprostý klid za všech okolností až do pokynů z Národního výboru z Prahy - okresní a krajské výbory v Plzni.
Tuhle historickou skutečnost nemínili chebští Němci vzít na vědomí. Pokusili se dokonce odvolat na historii. Vzpomněli na Jana Lucemburského a jeho ústavní listinu z roku 1322, aby z ní nesprávně vyvozovali, že Chebsko nikdy k českým zemím nepatřilo. Že bylo pouze českému králi zastaveno jako osobě a sesazením císaře a zánikem českého království i monarchii vůbec, jakýkoliv vztah Chebska k novému českému státu zanikl. Zamlčeli přitom celý další politický a hospodářský vývoj, který Chebsko s českým státem nerozlučně spojil. Zajímavé je, že prohlásili 28. října, že nejen Cheb od českých zemí odpadá, ale dokonce ,,že má dosti sil, aby veřejně prohlásil, svojí nezávislost podle práva sebeurčení národů ". Měl tedy vzniknout jakýsi nezávislý "Chebský stát" v rámci "Deutchbohmen" a nového Rakouska.
Všechny chebské spolky s prapory a odznaky, školní mládež, zemědělci, starostou i místními zastupiteli se 29.10.1918 sešli na jakési slavnosti a shodli se na tomto řešení. Téhož dne se konalo velké shromáždění, a tato rezoluce o " samostatném Chebsku" byla jednomyslně přijata.
V Plesné, Vackově i jinde ale vznikaly organizace složené z vojáků a prostých Čechů, které odmítaly s těmito německými samozvanci jednat. Nedbali tudíž rozkazů a pokynů, které z Chebu přicházely. Vždyť jejich naplnění by znamenalo i bojovat proti našim vojákům!
Chebsko bylo obsazeno československým vojskem podle karlovarské dohody 16. prosince 1918. Byl sem vyslán prapor 35. pěšího pluku z plzeňské posádky o síle 500 mužů. Tím nastal i konec separatistické vlády, její členové propadli panice a utekli za hranice. Naši vojáci obsazovali postupně jednotlivé obce bez většího odporu německých obyvatel. "Deutchbohmen" v Liberci tím definitivně skončil.
Česká menšina jak v politické, tak v kulturně - osvětové práci, se činila. Třeba uvést, že v období 1918 - až do Mnichova zde působilo na 30 spolků které působili na rozvoj společenského života našich lidí. Nejširší základnu měla Národní jednota severočeská, byl tu divadelní spolek Budil, Sportovní klub Sokol, pěvecký sbor Hraničář, Klub českých turistů a další. Národní jednota se zaměřila na prvořadý úkol -zřízení české školy. A měla úspěch , otevřena byla již v březnu 1919.
Významným činem byl sjezd českého lidu v pohraničí 22. října 1922. Za účasti mnoha hostí bylo vzpomenuto 500. výročí připojení Chebska ke Koruně české. Zfanatizovaní Němci sáhli k protiakci, na stejný den a hodinu. Češi zareagovali v klidu, odešli k nádraží, kde oslava pokračovala.
V Chebu existovaly samozřejmě politické strany a měly tu své sekretariáty. Ani Němci nezůstávali pozadu. Z jejich stran je třeba uvést "Altdeutch Volkspartei für Böhmen, Mähren und Schleisien " (Německá lidová strana pro Čechy, Moravu a Slezsko), ale stačí jen dodat, že všechny německé strany měly reakční a protičeský charakter. Pravdou je, že Němci měli sociálně demokratickou a komunistickou stranu, byly na stejných pozicích jako u nás. Mezi německými komunisty zde byl známým především poslanec Bruno Köhler, ten byl aktivním v politice i po válce. Zajížděli sem různí politici jak naši, tak i zahraniční. Uvedu alespoň sovětského ministra zahraničí Litvinova, ten tu meškal v roce 1930. V tomtéž roce v Chebu se uskutečnil Mezinárodní den boje proti nezaměstnanosti s velkou účastí.
V roce 1924 sáhli fanatičtí Němci k prvnímu přepadu. Před vznikem Henleinovy strany to byla DNSAP, její členové označováni jako " Hakenkrajcléři". Přepadli sekretariát KSČ v Plesné, kde byla nejsilnější organizace na okresu. Není se čemu divit. Vždyť v roce 1925 pochodoval dokonce v čele průvodu této strany do Františkových lázní sám přednosta okresního úřadu v Chebu! Budoucí náckové chodili přes hranice naslouchat projevům Adolfa Hitlera dávno předtím, než se prodral k moci. On sám si na Chebsko udělal " výlet", roku 1929.
Konrád Henlein, učitel tělocviku v Aši vstoupil do politiky jak známo v roce 1933. Méně se už ví, co vše se odehrálo v pozadí. Byla to doba hospodářské krize, v politice byla též složitá situace. Toho všeho on mistrně využil. V létě 1933 na srazu turnerů ve Stutgartu se sešel s Adolfem Hitlerem. Tehdy se patrně domlouvali na rámcové úmluvě, jak by sudetští Němci napomohli uskutečnit "vůdcův" plán, ovládnutí střední Evropy nacisty. A to třeba i za cenu války.
V chebské vinárně "Věčné světlo" byl 30.září 1933 za účasti Henleina sestaven koncept nového hnutí, s názvem Sudetoněmecká vlastenecká fronta - SHF. Henlein zároveň uzavřel s ostatními německými stranami v pohraničí dohodu o spolupráci, jak se účinně bránit případným zásahům našich státních orgánů. Zároveň se začala rozpracovávat demagogická propaganda. Nezaměstnaní museli chodit za prací přes hranice - a tam zase tím pádem přicházeli o zaměstnání tamní Němci. Ale účel splnil záměr - česká vláda to neumí, němečtí nacisté ano.
Tyhle všechny čachry a výhody se mu bohatě vrátily o volbách - to už z SHF vznikla Sudetendeitsche Partei (SdP) – získala 44 mandátů. Tím se tato strana stala nejsilnější v republice. Nyní mohl Henlein postupně odkrývat svoje karty, jak mu je Hitler namíchal. Jak dnes víme, měl tehdy už spojení na některé pravicové strany, leckdes měl své špehy.
Vyšel postupně se svými požadavky, o kterých předem nemluvil. Byl to především požadavek autonomie sudetského území, v praxi tedy vytvoření uzavřené oblasti, kde by si vládli oni sami. Mohl se plně spolehnout na podporu v propagandě a finančním toku z Německa. A víme, že později k tomu přibyly i zbraně se střelivem. Ve známost vešlo oněch 8 bodů tzv. Karlovarského programu. Ten požadoval úplnou autonomii a další práva pro Němce u nás, uznání SdP jako jediného představitele německé menšiny v ČSR, svobodu pro nacistickou propagandu, změnu naší zahraniční politiky atd... A věděl, jak vyjednávat dle pokynu Hitlera - ano jednat, ale nikdy na nic nepřistupovat a žádat ještě více. Čas je nutno protahovat, napětí zostřovat.
Naše vláda sáhla k částečné mobilizaci. Do pohraničí přišla řada vojáků, četníků. Němce tak rychlý a energicky nástup vojáků zaskočil. Wehrmacht se stáhl od hranic a sudetští Němci rychle odtroubili chystanému puči. Bohužel do hry vstoupila mise Runcimana a to byl velmi nešťastný krok pro nás a vítaná pomoc pro Němce.
V září se henleinovci v Chebu pokusili v hotelu Victoria blízko nádraží o protistátní akci. Pokus byl rychle potlačen. Všeobecná mobilizace 23. září i zde byla provázena hromadným útěkem německých mužů za hranice. Tam houfně vstupovali do Freikrorpsů, aby potom " vítězně " se vraceli s wehrmachtem při záboru a působili jako návodčí. Ještě malá poznámka - Ašský výběžek byl obsazen daleko dříve než určovala mnichobská dohoda. Nebylo možné jej kvůli úzkému prostoru - a hranice říše z obou stran, bránit. Němci sem vtrhli už 20. září, pokud se naši nestačili odtud vystěhovat, Němci je zajali. Z Chebu po podepsání mnichovské dohody odjel zvláštní vlak s více jak 500 německými soc. demokraty, komunisty a dalšími odpůrci nacismu. Od nás se potom rozjeli buď do SSSR, či Francie, Anglie, Belgie a dalších zemí. Mnozí potom ve válce bojovali proti Hitlerovi.
Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz