Řecký hudební skladatel, celoživotní účastník odboje, 85letý Mikis Theodorakis hovořil k Pobouřeným v Athénách (v Soluni mu starosta zakázal vystoupit!) podpořil toto hnutí a vyzval k lidové jednotě. Vyjádřil se, že situace je podle jeho názoru pro Řecko mnohem horší, než byla v době okupace a době diktatury. Co se tedy v Řecku děje a proč je situace tak vážná, se snažíme odpovědět na následujících řádcích.
Paralelním cílem následujících řádek je také ukázat na příkladu Řecka, že rozpočtové restrikce, omezování společenského státu, protilidové zákony, zpronevěra státního majetku a zvyšování státního dluhu nejsou pouze záležitostí a patentem vlády ČR, ale paušální taktikou EU, jenž se tímto způsobem staví ke globální krizi kapitalismu, přirozeně na stranu kapitálu, čímž vyostřuje antagonismus mezi kapitalistickým ziskem a prací.
Řecká vláda požádala o pomoc MMF v květnu 2010, když státní dluh a schodek dospěly neukočírovatelné výše, jak by se na první pohled zdálo. Dnes víme, že všechno bylo poněkud jinak. Řecko, coby jedna z nejchudších zemí EU, země s vysokou mírou dluhu, se kterým se potýká od poloviny 19. století (např. ještě dnes splácí dluh USA z roku 1929), se dostala do značných potíží na konci prvního desetiletí 21. století.
Strany se měnily, dluh rostl
Lid znechucený způsobem vlády socialistů, zvolil v roce 2004 pravicovou Novou demokracii, jenž následovala stejnou politiku jako socialistický PASOK s tím rozdílem, že nepoužívala oblíbený levicový slovník jako socialisté, kteří mimochodem opustili vládu s ostudou a většina lidu se cítila totálně znechucena jeho politikou. Prohráli volby na plné čáře a zakopali se do předem připravených pozic. Tehdy měl PASOK pod kontrolou všechny hlavní odborové organizace, a tak Nové demokracii připravil nejednu těžkou chvilku.
Nová Demokracie podle vždy dobře fungujícího receptu vyhlásila v roce 2007 předčasné volby, které vyhrála, byť těsně. Bylo ale jasné, že vláda je velmi slabá. Státní dluh a nezaměstnanost začaly narůstat nekontrolovatelnou rychlostí, zatímco státní příjmy klesaly spolu s příjmy obyvatel a jejich životní úrovní. To byla voda na socialistický mlýn. Tehdy byl současný premiér Georgios Papandreou u jednání s MMF i Evropskou bankou a proklamoval, že peníze existují, že problém je v tom, že Nová Demokracie se nemá k tomu, aby je přerozdělila spravedlivěji, tedy aby je vzala z kapes bohatých a přerozdělila slabším skupinám obyvatelstva. Je samozřejmé, že na to mnoho lidí slyšelo. K jednáním v Bruselu v lednu 2009 byl přizván jak opoziční Papandreu, tak tehdejší premiér Karamanlis, který na přelomu léta a podzimu vyhlásil volby a odstoupil. Dodneška nepromluvil, z politiky se stáhl, a tak zůstává záhadou, za jakých podmínek vládu odevzdal a případně, jakým způsobem jej donutili, aby předal štafetu a následně »solidárně« mlčel. Před volbami v roce 2009 všechno vypadalo »normálně«, pozice vlády byla velmi nestabilní, lidé nespokojení.
Papandreu otočil
Lid zvolil Papandrea, i když jeho vítězství se nedá pokládat za triumfální. Ihned po volbách lidu sdělil, že situace je horší, než Nová demokracie dovolila prohlédnout, a že peníze prostě neexistují... Neuběhl ani půl rok a i přes plamenné předvolební i povolební proklamace, že by nikdy MMF do Řecka nepozval, vložil zemi do objetí MMF a Evropské centrální banky. Je nabíledni, že se Řecko nenachází pod kontrolou mezinárodních finančních institucí proto, že by tyto »ušlechtilé« organizace chtěly »hloupým« a »lenivým« Řekům pomoci, ale proto že evropští technokraté měli strach, že Řecko vyhlásí krach. Přes deset let státní finanční politika spočívala v tom, že si Řecko půjčovalo na umořování dluhů. I dnes částky od MMF a EU nejdou na potřeby řeckého lidu nebo alespoň státu, ale rovnou na placení úroků z dluhů. Kdyby Řecko vyhlásilo platební neschopnost, věřitelé by utřeli nos a právě proto musela země odevzdat svou suverenitu. Dobrá, řeknete si, ten Papandreou je tak nechápavý, že Řecku podepsal ortel smrti, anebo je tak ctižádostivý, že by se upsal i ďáblu? A proč ten Karamanlis mlčí a neusvědčí Papandrea? Nemá snad Řecko rád? Není to vlastenec? Na poslední tři jmenované otázky nedokážu odpovědět, a dokud sám Karamanlis nepromluví, odpověď k mání nebude. Patrně třeba vycházet z toho, že Karamanlis byl hlavou strany, která reprezentuje zájmy převážně národní buržoazie a ta prohrála souboj s mezinárodním kapitálem. Papandreou není ani hloupý ani nedovtipný. Jednoznačně je zastáncem nadnárodního kapitálu. Spolupracuje s mezinárodními organizacemi od dob studií v USA, na svou roli byl připravován od dětství. Papandreou pracuje pro mezinárodní kapitál, ne pro řecký, o řeckém lidu ani nemluvě. Ti, jimž slouží, mistrně využívají jeho schopností i slabin stejně, jako se děje i v jiných zemích.
Tajná jednání
V Řecku je situace velmi vypjatá, dramatická, ale hlavně je součástí mezinárodní scény. Velkopodnikatelé jako například pan Soros zorganizovali útok na Řecko ve spolupráci s EU a MMF. Ještě před podepsáním memoranda se scházeli, aby připravili plán. K těmto jednáním nedocházelo samozřejmě na půdě vlády, nýbrž po nejrůznějších hotelích a »soukromě«, ale hlavně tajně. Informace se dozvídáme až v poslední době. Například ještě před svým skandálem Strauss-Kahn poskytl rozhovor francouzské televizi, která připravovala politikův medajlonek před prezidentskými volbami, ve kterých měl být kandidátem. Ředitel MMF hovořil o těchto schůzkách, což řecká vláda nepopřela, jen byla nadurděná, že to řekl. Podobné informace vydávají úplně v klidu technokrati takzvané Trojky z vysoka kašlajíce na pozici řecké vlády. Velkopodnikatelé a spekulanti začali tedy masově nakupovat pojistné smlouvy řeckých půjček. Vláda to samozřejmě mohla zastavit, ale byla od začátku součástí operace, které se také účastní někteří řečtí velkopodnikatelé. Hrubý odhad, kolik spekulanti vydělali na tomto tahu, se pohybuje kolem 17 miliard eur. Aby si pojistili tento zisk, bylo nutné zajistit si vládu, která jejich plány podpoří.
Vláda na přelomu let 2009 a 2010 pobouřeně hlaholila, že v žádném případě neodevzdá Řecko do rukou MMF, ale zároveň jsme např. z úst premiéra slyšeli, že »státní dluh je v takové výši, že už vlastně dávno státní suverenitu nemáme«. Vládní představitelé pronášeli různé tragické zprávy o státních financích. Po každém prohlášení narůstala takzvaná spreads, která určují, jak vysoký bude úrok na mezinárodním trhu pro půjčky té které země. Čím větší riziko, tím vyšší spreads. Jak narůstala úroková míra, tak vydělávali spekulanti na pojistných smlouvách.
Soukromý dluh se stal státním
Jednoho dne Řecko opravdu stálo s nataženou dlaní před MMF a celý svět se pohoršil nad výší dluhu. Nezodpovědnost a lehkomyslnost řeckých občanů i politiků byla použita ke zdůvodnění restrikcí v zemích EU. V roce 2009, když už státní finance byly ve velmi tristním stavu, dospěl státní schodek výše 70 miliard. Vláda si však půjčila 95 miliard. Proč? Aby je dala na platy, na sociální program a na školství? Samozřejmě, že ne. Peníze odevzdala jako dotaci bankám, které bylo třeba »zachránit«. Zdálo by se paradoxní, že když zkrachuje banka, ručí za ní stát. Tedy, že dluhy soukromé banky se stávají státním dluhem, a tak dluhem každého jednotlivého občana. Ironická poznámka místopředsedy vlády Thodora Pangala: »Spolu jsme se napucli, spolu to musíme zacálovat,« logicky vyvolala vlnu rozhořčení.
Vláda by samozřejmě mohla vyhlásit krach a začít jednat s věřiteli, ale když přijde na přetřes možnost vyhlášení krachu a platební neschopnosti, vláda se vykrucuje a lživě namítá, že jsme podepsali Lisabonskou smlouvu, která nám zakazuje zkrachovat. Ale to není pravda. Lisabonská smlouva neříká nic takového, nedává žádná pravidla pro případ platební neschopnosti, podobnou situaci prostě nepředpovídá, to znamená, že vláda může přijmout opatření, jaká uzná za vhodná. EU v tomto směru nemá žádnou legislativní páku k tlakům. Vláda by mohla např. vyhlásit stav nouze, jak s ním počítá mezinárodní právo. V tomto případě by věřitelům nezbylo nic jiného než čekat na »lepší časy«. Také jedna z rezolucí OSN říká, že pokud státní dluh dosáhne takové výše, že omezuje životní úroveň a práva obyvatelstva, vláda musí odmítnout splácet. Také by si Řecko mohlo půjčit odjinud, např. z Ruska nebo Číny. Ale vláda tuhle možnost nikdy nehledala. Na přelomu roku 2010/2011 byl premiér Papandeu v Moskvě a tamní vládní a finanční kruhy očekávaly, že Řecko požádá o půjčku a stále se premiéra ptali, zda by ještě něco chtěl, ale ten odpovídal tak obecně, že to premiér Medveděv nevydržel a optal se, co tedy vlastně Papandreu v Moskvě chce, jestli přijel jako turista.
Nikdo neví, co je podepsáno
Dalším tristním bodem je, že kromě vlády nikdo neví, co přesně v podepsaném memorandu, které se několikrát, pokud se nemýlím čtyřikrát, modifikovalo, stojí. Ani parlament dokument nikdy nedostal, o veřejnosti ani nemluvě. Smlouva Řecka s MMF, Evropskou centrální bankou a EU je precedensem v dějinách kapitalismu. Je to okupace bez vojska, odevzdání suverenity země. Zdá se opravdu bizardní, že demokraticky zvolená vláda předala vlastní zemi se vším všudy do cizích, soukromých rukou. Uveďme pro ilustraci, že tehdejší řecký premiér poté, co do země vstoupila okupační hitlerovská vojska v roce 1941, odstoupil... Navíc Řecko nemá jenom dluhy, má také pohledávky a to právně oficiálně okamžitě vymahatelné, jako např. navrácení půjčky, ke které bylo přinuceno okupanty za 2. světové války. Má také nárok (potvrzený mezinárodním soudem) na reparace ze strany Německa. Částka, kterou by Řecko mohlo okamžitě dostat, je odhadována v současné měně na 165–200 miliard eur. Ve vládou podepsaném memorandu mimo jiné stojí, že Řecko nesmí žádat zpět peníze od těch, kteří mu dluží nebo neplatí pohledávky (!). Věřitelé však mohou smlouvu prodat (!!). Ptáte-li se, jak je to možné a jak to, že řecká vláda ještě nestojí u zdi za vlastizradu, tak to opravdu nevím... Podmínky memoranda jinými slovy říkají, že veškeré hodnoty, veškeré výsledky práce Řeků patří... věřitelům.
Klasická narážka zastánců memoranda zní: »Kdybychom si nepůjčili a to za jakýchkoliv podmínek, nebylo by na platy a na důchody.« Toho se lidé samozřejmě bojí a mlčky přijímají knutu. Ale ani to není to pravda! Veškeré finance, které Řecko dostane od MMF a evropských partnerů, MUSÍ opět na základě memoranda odevzdat věřitelům na umořování úroků. Do státního rozpočtu nejde NIC. Na druhou stranu platy a důchody mohou být klidně zaplaceny ze státního rozpočtu! Kdyby totiž Řecko neplatilo úroky a dluhy, státní rozpočet by byl přebytkový. Řecko dává na platy a důchody mnohem menší podíl státního rozpočtu než např. Německo, Francie nebo Norsko.
Aby katastrofa byla dokonalá, věřitelé dali do dlužní smlouvy, jak a o kolik se mají zmenšovat platy a důchody, jak mají narůstat daně argumentujíce, že dluh je třeba umořit a všichni musí přispět. Státní dluh je v současnosti tak vysoký, že kdyby od lidí vysbírali všechny peníze i veškerý nemovitý majetek, dluh by pokryt nebyl. Jedná se o politiku šoku, jejímž výsledkem má být, že Řekové nebudou schopni vidět jiné řešení, než prodat pod cenou vlastní zemi. Proto jsou tak důležitá masová shromáždění na všech náměstích.
Další podmínka obsazená v dlužní smlouvě říká, že pokud Řecko nebude schopné odevzdat tu kterou splátku do 30 dnů od smluvního termínu, mohou být uplatněna naráz všechna penále, která smlouva navrhuje jako možná. Paradoxně když neplatíte splátky v bance, tato instituce je celkem elastická v rámci 3 – 4 měsíců a pokud máte co nabídnout, je obvykle ochotná vyjednávat.
Opravdu nemá vláda jiné řešení, než chodit s nožem na krku? Samozřejmě, že má. Např. dlužní smlouva a memorandum by mohly být prohlášeny za nezákonné, protože nebyly ratifikovány, ba dokonce nebyly parlamentu předloženy. Mezinárodní soud by byl nucen nezákonnost přijmout. Zajímavým příkladem je žaloba čtyř německých univerzitních profesorů, kteří se obrátili na ústavní soud s otázkou, jak je možné, že německá vláda používá peníze německých daňových poplatníků, aby zachraňovala soukromé banky a ničila demokracii jiné suverénní země? Soud jim dal za pravdu, ale i přesto se nic nemění. Řecko je na základě pár podpisů demokraticky zvolených reprezentantů ve službách a moci věřitelů. Řecko je vazalskou zemí...
Věra KLONTZA, HóN, 18. 6. 2011
Řecku pomůže jedině odpuštění dluhů
Ti, kteří přicházeli před lety s radami, které dovedly Řecko do současné situace, se dnes znovu hlásí k tomu, že mají po ruce řešení. Jsou to opět rady, které vycházejí ze stejné kuchyně neoliberálních receptů. A Řecku pomoci nemohou.
Problém řeckých dluhů je již delší dobu znovu aktuální. Sice ho před časem zatlačily do pozadí některé jiné události a i nyní se musí dělit o pozornost ještě s dalšími událostmi. Jednou je to aféra šéfa MMF, pak libyjské dobrodružství a zanedlouho to bude zase něco jiného.
Nicméně pozornost věnovaná medii dluhům evropských států zdá se nepolevuje a to i přes některá optimistická prohlášení, že krize z let 2008 - 2009 již skončila. Tak se před krátkou dobu probíraly portugalské dluhy, mluvilo se také o irských dluzích a zanedlouho se objeví i španělské dluhy. Je také jisté, že problém dluhů těchto zemí neskončí a že dluhový problém přeroste i dál do Evropy. Pár kandidátů s velkými dluhy i ve vyspělejší části Evropy se přece dá najít.
V Řecku jsme tak v minulých týdnech byli svědky generální stávky, v nichž lidé demonstrovali svůj nesouhlas s kroky vlády, které mají vést ke snížení rozpočtových deficitů. Jen připomeňme, že v minulém roce měl být deficit rozpočtu snížen na 9,6 % HDP, ale podařilo se dosáhnout „jen“ 10,5 %.
Je to však možné považovat za úspěch, protože deficit byl snížen z 15,4 %. Ale je jasné, že to někteří pozorovatelé mohli považovat za nedostatečné. K takovému závěru lze totiž dojít, pokud budeme sledovat jen čistě matematický problém, že se nepodařilo dosáhnout onoho kýženého čísla. Že to ve skutečnosti znamenalo poměrně velké zásahy do ekonomiky se přitom vytrácí.
Odvrácenou stranou tohoto snižování deficitu se totiž stal ekonomický pokles - v minulém roce o 4,5 %. Jsou odhady, že v letošním roce to může být více než dosud uvažovaných minus 3 %.
Není to rozhodně málo – pokud se tyto dohady naplní, pak za dva roky poklesne HDP o více než 7 % oproti roku 2008. Přitom o jeho růstu v příštím roce se sotva dá hovořit, pokud se i nadále uvažuje o tom, že bude nutno provádět další rozpočtové škrty. Je totiž zjevné, že ekonomika se vydala na sestupnou dráhu a myslet si, že další škrty ekonomiku z tohoto sestupu vytáhnou, je hodně odvážné, ne-li hloupé.
Uvedený vývoj tak vede k tomu, že poklesem HDP se dále zvyšuje poměr mezi dluhy a HDP, který již převýšil 150 %. Klesající dynamika národního hospodářství dále bude zhoršovat příjmy státního rozpočtu (za čtyři měsíce toho roku poklesl výběr daní o více než 1 mld €) a bude tlačit na další snižování jeho výdajů. Je celkem reálné nebezpečí, že se řecká ekonomika dostane do „zpětné spirály“ – čím více bude šetřit, tím více bude ekonomika zpomalovat a její dluhy budou narůstat.
V současnosti jsou dluhy Řecka odhadovány na více 330 mld € - v letošním roce potřebují splatit 27 mld a v příštím roce to bude 38 mld (podle některých zdrojů). Řecké státní obligace se přitom prodávaly za bezmála 14 %, ale ani toto není konečné číslo.
Mluví se o tom, že další pomoc Řecku by mohla být kolem 60 mld €, ale může to být i více. Svolávají se další a další zasedání pomazaných hlav a přemýšlí se, co s tím dělat.
Existuje řešení?
Sledujeme-li probíhající jednání a úvahy, nutně se objevuje otázka, zda je z této situace nějaké rozumné východisko a jaké vlastně může být její řešení.Většina dosavadních úvah počítá s tím, že se ještě určitou dobu budou Řecku poskytovat další – i když menší – úvěry a ono současně začne svoji zadluženost snižovat. Proto se diskutují návrhy na prodej státního majetku a kalkuluje se, kolik tyto prodeje mohou vynést. Zda se má prodat majetek za 50 mld nebo za 100 mld a více a tak většinu dluhu smazat.
Současně se navrhuje výrazné snížení deficitu státního rozpočtu a to – v některých zprávách - v roce 2012 již na 3 % HDP.
Jsou taková řešení možná, nebo je to jen způsob, jak získat čas a připravit zcela jiné řešení?
To, co by mělo minimálně vzbuzovat pochybnosti, je skutečnost, že tato řešení navrhují ti, co ještě v minulých letech navrhovali Řecku zcela jinou politiku. Byly to přece mise MMF a Světové banky, které přesvědčovaly před deseti lety řeckou vládu o tom, že jedině snížení daní pro firmy bude tím správným lékem pro řeckou ekonomiku, které ji učiní atraktivní a konkurenceschopnou a povede k akceleraci ekonomického růstu. Tehdejší pravicová vláda to provedla a snížila sazbu firemní daně ze zisku o třetinu. Výsledek v podobě oživení ekonomiky se nedostavil. Dostavil se úplně jiný výsledek…
Kdo přesvědčoval Řecko o tom, že je nutno urychleně přejít ke společné měně – euru? Kdo vynalezl způsob, jak fixlovat finanční statistiku a naplnit ona kýžená maastrichtská kriteria? Podobných otázek bychom možná nalezli více. Bohužel se zdá, že ti, co přicházeli před lety s těmito radami, které dovedly Řecko do současné situace, se dnes znovu hlásí k tomu, že mají po ruce řešení. Jsou to zase rady, které vycházejí ze stejné kuchyně neoliberálních receptů.
Všechna tato řešení v zásadě počítají s tím, že Řecko bude dále čerpat zahraniční úvěry, splácet vysoké úroky a aby uniklo z rostoucích úvěrů prodá veškerý státní majetek. Co bude na konci tohoto řešení? Prosperující řecká ekonomika? To se zcela vážně předkládá jako východisko z této krize? Je přitom možné, že někdo – v Evropě a zřejmě hodně daleko od Řecka - s tím tak počítá. Ale může mít takové řešení vůbec naději na úspěch?
Zkusme se zamyslet nad jedním návrhem – prodej státního majetku. Všichni případní zájemci o koupi dnes vědí, že pokud se bude prodávat, pak to bude prodej v nouzi a tedy logicky budou tlačit na jeho co nejnižší cenu. To se také stane, protože na trh v krátké době – a Řecko asi nemůže čekat dlouho, pokud by se tato cesta zvolila – přijde mnoho majetku. Na trhu bude přetlak nabídky - a jak to tedy nevyhnutelně musí být s cenou?
Případní zájemci budou nakupovat na úvěr. Sotva to někdo nakoupí z volných peněz, pro které nemá uplatnění. Už to samo o sobě bude případné prodeje jenom protahovat. Navíc i úrokové podmínky těchto úvěrů budou odrážet rizikovost teritoria, která se patrně oproti současnosti nezmenší.
Tito investoři tedy budou mít zájem dosáhnout co nejvyššího výnosu v krátkém časovém horizontu. K tomu slouží celkem velmi jednoduchá řešení – potlačit co nejvíce běžné náklady, omezit údržbu atd. a zvýšit ceny. Bude to na tomto teritoriu fungovat?
Obávám se, že prodejem majetku se zde otevře prostor pro další spekulace a to sotva vytvoří předpoklady pro trvalejší hospodářský růst. Pokud to přivede do země kapitál, tak pouze spekulativní, který po čase zase odejde. A bude – jak jinak ještě požadovat další úlevy atd. Prodej majetku v těchto podmínkách proto vidím jako sice líbivé heslo, ale zcela nepochybně to povede jen k dalšímu - v delším horizontu – zhoršení situace řecké ekonomiky.
Zamysleme se i nad podstatou všech dosavadních návrhů – nad poskytováním dalších úvěrů. Jejich motivem je snaha vyhnout se tomu, co nakonec stejně přijde. Snaha vyhnout se vyhlášení platební neschopnosti a podstatné redukci dosud poskytnutých úvěrů. A tak se raději volí řešení – z pohledu Řeků a řecké ekonomiky – nejhorší. Poskytují se další úvěry pro ekonomiku, o které je již jasné, že je nemůže splatit. A tímto postupem se jen dál oddaluje řešení, které musí přijít a které bude jiné.
Proč by řešení pro Řecko mělo být jiné než se dosud otevřeně uvažuje? Stačí si udělat pár propočtů a musí být jasné, že při zadlužení kolem 150 % HDP v podstatě není možné dosáhnout dlouhodobě takového přebytku rozpočtových příjmů nad výdaji, aby bylo možné úvěrové zatížení snížit.
Pokud by byl přebytek rozpočtu kolem 5 % ročně, což je v dané situaci zjevně iluzí, pak i tak by jenom snížení na zhruba polovinu vyžadovalo zhruba 15 let. Na druhé straně se snížení podílu dluhu na HDP dá dosáhnout také tím, že HDP rychle poroste a rozpočet bude zhruba vyrovnaný. V tomto případě by to ovšem potřebovalo alespoň tempo růstu v průměru kolem 5 % ročně – i tak je to úkol na období 15 let.
To vše jsou velmi teoretické propočty, které sotva mohou mít oporu v reálném životě. Představa, že lze počítat dlouhodobě s tím, že ekonomika bude „odkládat“ kolem 2 - 3 % HDP do zahraničí, nebo bude odčerpávat tyto peníze z redukce sociálních či jiných výdajů, je sotva akceptovatelná.
Takový postup by se totiž projevil na stavu majetku státu, na infrastruktuře apod. Přirozeně, že by se to projevilo i na potenciálu soukromého sektoru – ani ten by nemohl počítat s tím, že by od státu mohl dostávat nějaké státní zakázky. Přitom stát je – jak to nakonec ukazuje také česká zkušenost – jedním z největších zadavatelů investic (myšleno stát včetně regionálních samospráv a také systém veřejných rozpočtů).
Kalkulovat s tím, že se podaří z této situace vyjít tím, že se buď deficit stávajících rozpočtů stlačí k nule nebo se dosáhne rozpočtového přebytku a současně se podaří dosáhnout výraznějšího a dlouhodobého hospodářského růstu a tak se dostane velikost státního dluh pod kontrolu, je možná hezkou teoretickou úlohou. Není to ovšem řešením stávající situace Řecka.
Jediné řešení
Problém Řecka totiž spočívá v tom, že jeho dluhy jsou v tvrdé měně – z řeckého pohledu – v euru. A z toho, jak dosavadní vývoj řecké ekonomiky vypadá, Řecko není schopno generovat takový přebytek svého rozpočtu v eurech, prostě proto, že není schopno eura vytvořit.
Všechny analogie, které se někdy používají při srovnání situace Řecka a jiných států ve vztahu k zadluženosti jsou totiž založeny na tom, že to byly dluhy v národních měnách. Pak bylo možné změnou kurzu národní měny vůči zahraničním měnám devalvací a následnou inflací dosáhnout znehodnocení národní měny – obrazně vytisknout peníze - a tak zaplatit dluhy. Tuto možnost dnes Řecko nemá a tudíž musí nastoupit jiné řešení.
Pro řeckou ekonomiku dnes existuje jediné rozumné řešení a tím je nikoli restrukturalizace dluhů, ale jejich redukce zhruba na třetinu až polovinu. Prostě musí nastoupit řešení, které sníží úvěrové zatížení Řecka na zhruba o polovinu či dvě třetiny.
Druhým krokem tohoto řešení je návrat Řecka k vlastní měně. Řecko musí mít možnost provádět vlastní měnovou a fiskální politiku, která mu umožní reagovat na jeho podmínky.
Všechny pokusy o záchranu Řecka formou restrukturalizace jeho dluhů tím, že se prodlouží jejich splatnost, sníží se úroky atd. ve skutečnosti neřeší příčiny toho, proč se Řecko ocitlo v této situaci. Nevyhnutelně – i kdyby se podařilo překlenout dalšími půjčkami tuto aktuální krizi – se po určité době znovu situace s dluhy vyostří a bude nutno ji řešit s daleko většími náklady než v současnosti. Řešit situaci tím, že se budou dále poskytovat úvěry a protože tam roste riziko, jsou úroky stále vyšší, nedává smysl. Jen to ekonomiku sráží do stále hlubší úvěrové propasti.
Stav reálné ekonomiky je rozhodující
Podstata problému Řecka spočívá v jeho ekonomice. Je to země, která leží na okraji EU. Do centra EU, kde je soustředěna rozhodující část produkčních kapacit je to příliš daleko a už to samo o sobě znevýhodňuje jakékoli investice, které by byly zapojeny např. do výrobního resp. vývozního potenciálu EU. To je zásadní rozdíl např. oproti české ekonomice, která je úzce provázána na export německé ekonomiky.
Řecká ekonomika proto nemůže dosahovat úrovně produktivity vyspělých zemí EU – nemá ani dostatečný příliv produktivních investic ani nemá výroby, kde je největší potenciál růstu produktivity - a tudíž nemůže mít jejich konkurenceschopnost. V mezinárodním obchodě bude vždy dostávat za svoji práci a své náklady méně než jiné země EU.
Navíc musí udržovat poměrně rozsáhlou armádu a zbraně pro ni nakupuje - od svých spojenců převážně ze zemí EU, které si je nechají dobře zaplatit (na úvěr). V rámci EU se Řecko výrazně „specializuje“ resp. jeho komparativní výhodou je turistika, případně zemědělství. Ovšem zde musí být konkurenceschopné s ostatními turistickými destinacemi ve Středozemí - a ty jsou všechny lacinější. Jsou to země s nižší ekonomickou úrovní. Chce-li si Řecko udržet konkurenceschopnou nabídku turistiky, musí proto být na úrovni cen konkurence. Jeho náklady však odrážejí úroveň světových cen.
Navíc v neprospěch Řecka mluví také jeho územní struktura – desítky obydlených ostrovů, kde se musí zajistit odpovídající infrastruktura pro život lidí (a taky pro turisty) – to rozhodně není zadarmo. Žádná ze zemí EU nemusí podobný problém řešit. Existují zde sice určité výjimky – obdobně jako v jiných zemích – pro nižší daně (DPH) na ostrovech - ale to samo o sobě je zjevně nedostatečné, není-li mateřská ekonomika dostatečně výkonná. Nikde v EU není tak velký podíl ekonomiky a obyvatelstva rozeset na tak velkém prostoru – a komunikačně špatně propojeném. Námořní doprava je prostě pomalá a na tak malém prostoru – paradoxně s ohledem na to, že jde o námořní dopravu – drahá.
Kdybychom chtěli vymezit integrační prostor pro řeckou ekonomiku – kde by měly probíhat největší zbožové toky – pak je to logicky Balkán a především prudce se rozvíjející ekonomika Turecka. Tam je ovšem hlavní politický problém. A pokud jde o Balkán, pak i to jsou ekonomiky, které jsou jednak podobné a jednak jim vyspělejší Řecko nemá mnoho co nabídnout .Technologie nemůže nabídnout a zemědělskou produkci mají vlastní.
Na rozdíl od všech svých sousedů má ovšem Řecko euro a tedy musí respektovat zcela jiné podmínky eurozóny – tedy podmínky západní Evropy a německo-francouzské ekonomiky – řečeno zjednodušeně.
Zásadní problém Řecka je to, že přešlo s touto specifickou ekonomikou na euro, které je projektem pro zcela jiné ekonomiky - úzce propojené a obdobně výkonné. Přiznat, že se to nemělo stát, uznat, že Řecko bude muset tuto zónu opustit, je zatím málo politicky průchodné. Bohužel politici – jako už nejednou v historii- podlehli vlastní představě o tom, že mohou cokoliv. A jako mnohokrát se to nepovedlo.
Pokud by se i nadále EU rozhodla bránit euro v Řecku, pak musí najít jiný způsob podpory řecké ekonomiky. Musí sáhnout k určité formě přerozdělování společného rozpočtu ve prospěch Řecka.
Pravděpodobně to mohlo být tak, jak to známe z naší historie. Je zde úspěšný příklad postupného vyrovnávání ekonomické úrovně mezi českými zeměmi a Slovenskem, který probíhal v v období padesátých až osmdesátých let minulého století. Jeho podstatou bylo přerozdělování vytvořeného produktu ve prospěch Slovenska , které získávalo podstatně větší podíl na užitém produktu než by odpovídalo jeho tvorbě - především vysoký příliv investic jak výrobních, tak nevýrobních. Ani tehdy v jednotném státě to nebylo bez problémů a zjevně se nepodařilo najít způsob, jak zájmy obou národů sladit resp. nalézt způsob, jak toto přerozdělování postupně zmírňovat. To byl patrně i jeden z důvodů rozpadu společného státu.
Řecko by se muselo řešit obdobně. I zde by mělo docházet k vyšší míře dotací z centrálního rozpočtu, které by ovšem měly být směřovány do vytváření produktivních kapacit apod.
Takový proces by ovšem vyžadoval také jistou míru zasahování do rozhodování místních orgánů apod. To by mělo zase další politické důsledky zejména ve vnitřní politice.
Ale ani současná krize nebude zcela bez problémů. Některé zprávy ukazují, že na demonstracích oproti rozpočtovým škrtům se také objevují hesla Řecko Řekům. Lze se tomu divit? A to je všechno teprve na začátku – to daleko horší teprve přijde. Až se začne prodávat státní majetek a budou se provádět další razantní škrty – aby se nakonec ukázalo, že ony dluhy neklesají. Jak takové oběti obyvatelstvo pochopí?
Je tu ovšem i druhý problém, který oslabuje soudržnost eurozóny. Ten demonstruje právě Slovensko, které další pomoc Řecku odmítá. Proč platit někomu, kdo se zadlužil, žije nad poměry – jak to líčí mnohá media? Je jasné, že i pro takové řešení – vyšší dotovanou ekonomiku Řecka se dnes sotva najde širší podpora uvnitř EU.
Jaké tedy volit řešení?
Ačkoli zde mluvíme o tom, že přichází v úvahu jen jediné řešení, zdá se, že na stole jsou dnes dvě řešení. Obě mají jedno společné – odpustit Řecku minimálně polovinu až dvě třetiny jeho dluhů. A to je zjevně největší problém – dojít k poznání, že to jinak být nemůže.
Sice se zdá, že je to velmi mnoho, ale i to je relativní. HDP EU dosahuje kolem 12 tis. mld €. Proti tomu 250 mld jsou zhruba 2 % a navíc to z velké části jsou stejně dluhy evropských bank.
První řešení může zachovat pro Řecko euro, ale to jen za podmínky, že tato ekonomika bude dlouhodobě – po desetiletí - dotována s cílem posílit její produkční potenciál, nikoli jen turistické kapacity. Takové řešení ovšem bude – bezpochyby – vyžadovat zasahování do řecké ekonomiky zvenčí – a to nebude dobře.
Druhé řešení je odchod z eurozóny a s vlastní měnou se pokusit lépe reagovat na vývoj světové ekonomiky. Ani v tomto případě však by to neznamenalo přerušení přílivu zdrojů z eurorozpočtu. Pravděpodobně by to však bylo – z hlediska potřeb financí – méně náročné.
Ten hlavní problém však je nutno vidět především v politické rovině. Uznat, že zavedení eura vyžaduje splnit nějaké předpoklady – a nemohou to být jen maastrichtská kriteria. Uznat, že k tomu je nutno mít i dostatečně výkonnou ekonomiku – tedy naplnit i řadu dalších kriterií, nikoli jen finančních. Odkud se vlastně vzala ona 3 % ročního deficitu? Jsou podložena nějakou empirií či teoretickou úvahou?
Politici by prostě měli pochopit, že k tak závažnému rozhodnutí jako je přijetí nové měny je nutno přirozeně dojít, že takové řešení musí uzrát. Měli by pochopit, že se objektivní vývoj nedá oklamat a není možné ho jakousi politickou vůlí překonat.
Hlavní poučení z dosavadního průběhu krize je jediné – nelze odtrhovat vývoj reálné ekonomik od vývoje finančních ukazatelů. Nelze silou vůle zavádět umělou měnu, aniž bychom neviděli, jaká je realita ekonomiky, kde je tato měna používána. Jinak řečeno – aktuální krize eura je především krizí neoliberálních konceptů hospodářské politiky.
Jaroslav Ungrman, Deník referendum,9.6.2011
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz