Jak neprohrát ve válce

Sergej Glazev

Scénáře šancí a rizik očima Putinova poradce

Ekonom Sergej Glazev je řádný člen Ruské akademie věd. A Putinův národohospodářský šéfporadce. V takovém postu se grafomanský kapric netoleruje. Zvlášť pod titulkem Jak neprohrát ve válce.

Je to stať o desítkách stran. Startuje sondou do „polí střetu ukrajinské krize“. Prvým je podle Glazeva to, které graduje mezi dnešní ukrajinskou mocí a populací jihovýchodu země. „Federativního uspořádání a uznání ruštiny jako dalšího státního jazyka se dožaduje po dvacet let ukrajinské nezávislosti.“

Dosud se o obojím vedla „pokojná diskuse“. Za „separatisty“ - a „teroristy“ – označil stoupence federalizace až dnešní kyjevský režim. Až ten je „hodlá fyzicky likvidovat“.

Druhým „polem střetu“ je „evropská volba“. „Aktivisté ´Majdanu´“ na její oltář „lynčovali a podpalovali kyjevské policisty“. Třebaže „všechny průzkumy veřejného mínění doložily, že převážná většina obyvatelstva jihu a východu dává před přednost eurasijské integraci“.

O dané otázce se přesto „veřejná diskuse nepřipouštěla“. I v „případě nepřekonatelných neshod se přitom dala řešit právní úpravou obchodních režimů pro dvě části Ukrajiny podobně jako u Dánska a Grónska, které do EU spolu s Dánskem nevstoupilo“.

Žádný z těch sporů „násilí neřeší a vyřešit ani nemůže“. „Nynější válka však nebyla rozpoutána kvůli nim. Ideologicky pochází z nacistického kvasu.“ „Propaganda kyjevské junty sugeruje o svých oponentech představy, plné misantropické nenávisti.“ „Na jejich adresu užívá živočišná podobenství.“

„Pod hrozbou lynče a věznění jim upírá právo vyjádřit vlastní stanovisko.“ „Dává zelenou jejich upalování zaživa.“ „Vydává ozbrojeným složkám rozkazy k jejich likvidaci.“ „Předáci kyjevského režimu veřejně vyzývají k masovým vraždám ukrajinských občanů Donbasu, kteří s nimi nesouhlasí.“

„Takzvaný prezident Ukrajiny Porošenko rozdává vrahům občanů Slavjanska vyznamenání. O jejich obětech se vyjadřuje, že to ´nejsou lidé´. Šéf vlády Jaceňuk zase ty, kdo žijí na východní Ukrajině, tituluje jako ´nedorostlé do lidské podoby´ (´nedočeloveki´). Jejich hlavní konkurent před dnešním politickým konfliktem – Tymošenková – řeční o svém přání ´shodit na Donbas atomovku´.“ A „třetí v pořadí v prezidentských volbách Ljaško se masových represí proti ruským občanům Ukrajiny účastní osobně. V juntě vládnoucí dnešní Ukrajině tak, pokud jde o genocidu ruských občanů, násilím zbavovaných všech lidských práv i práva na život, panuje naprostý nacistický konsensus.“

Právě to „generuje hybné napětí konfliktu a vysvětluje, proč se řeší násilím vůči jiným etnikům, považovaným za nerovnocenné“ - a proč „jsou vůči nim dovoleny jakékoli zločiny“. „Kyjevský režim rozněcuje nenávist ke každému, kdo ukrajinskou ´výjimečnost´ nehodlá uznat. Proto Rusům, žijícím na Ukrajině, nezbývá, než bránit se nacistům se zbraní v ruce.“

„Jak naše vlastní, tak mezinárodní zkušenost dokládá, že nacismus lze zastavit jen silou. Nacisté žádnému jinému jazyku nerozumí. Upírají-li občanům jiných národností jejich práva, tito lidé se nemohou kojit nadějí na to, že je lze ubránit právní cestou. Mohou je uhájit jen silou.“

„Iracionálně zavilou krutostí, s níž vyvražďují obytné zóny Donbasu, se ukrajinští nacisté snaží utvrdit ve vlastní výjimečnosti.“ „Masovým zločiny proti těm, kdo se cítí být Rusy“ - a „zběsilou rusofobní propagandou“ - se „kyjevský režim snaží vybičovat napětí“, schopné dohnat „ukrajinské veřejné mínění do konfrontace ve stylu ´my nebo oni´“.

„Etnickým Ukrajincem přitom není jediný z předáků ukrajinské vlády, opírající se o nacisty. K Ukrajině i jejím kulturně-historickým a duchovním kořenům mají jen docela vzdálený vztah. Zřejmě i proto nestojí jejich mimořádné krutosti vůči vlastnímu obyvatelstvu v cestě ani sebemenší morální zábrany.“

Do „role nacistických fýrerů se derou proměnou vlastních stoupenců v komplice masových vražd spoluobčanů“. Z „těch prvních pak dělají národní elitu“, z jejich obětí – „zmučené stádo“. „Pózují-li s gustem před ohořelými mrtvolami svých spoluobčanů, trumfují v lecčem i své hitlerovské vzory.“

Klíčem k „pochopení dalších perspektiv konfliktu“ je právě „kult síly a pohrdání slabými“. „Ostouzení pacifismu jako projevu zrady.“ Především proto „mají všechna dosavadní jednání o zastavení násilí a řešení ukrajinské krize nulový výsledek“.

„Zdálo by se, že na zastavení bojů v Donbasu mají zájem všechny dotčené strany. Boje škodí Ukrajině, Rusku, Donbasu samému a ohrožují i Evropu. Předáci kyjevské junty však druhé straně naslouchat nechtějí a hovoří výlučně jazykem výhružek a ultimát. Jakýkoli pokus uvést jejich pravdy v pochybnost v nich vyvolává hysterické záchvaty nenávisti a agrese. Kterýkoli poslanec, novinář či dokonce nahodilý kolemjdoucí, troufající si zapochybovat, že nacisté mají pravdu, riskuje ponižování a lynč i trestní perzekuci ukrajinských zvláštních služeb.“

Glazev pak analyzuje historické kořeny ukrajinského nacismu. Rekapituluje i konstanty a proměnné ´Drang nach Osten´. Připomíná jeho krédo, „vyjádřené už Bismarckem: ´Moc Ruska dokáže podlomit jen separace Ukrajiny… Ukrajinu je od Ruska třeba nejen odtrhnout, ale postavit ji proti Rusku, poštvat dvě části jednoho národa proti sobě navzájem a dívat se, jak bude bratr pobíjet bratra. Stačí jen vyhledat a vypiplat zrádce uvnitř národní elity a jejich rukama změnit mentalitu jedné části početného národa natolik, až bude nenávidět všechno ruské a, aniž mu to dojde, svůj vlastní rod. Vše ostatní už je jen otázkou času!´ Ve stopách pruského kancléře vyjádřil vztah Západu k Ukrajině koncentrovaně Zbigniew Brzezinski, když ve své knize Velká šachovnice napsal, že ´Bez Ukrajiny Rusko přestane být eurasijským impériem´.“

Sám „ukrajinský nacismus je přitom jen dalším umělým produktem ideologie, založené na misantropické nenávisti, kultivované na Západě už po několik staletí. Anglie, považující se za vyšší rasu, změnila rasismus v základ své ´světové říše´ už před třemi sty roky. Amerika je přesvědčena, že je nadřazena jiným národům planety i o tom, že ji to na základě jejích vlastních kritérií opravňuje pohánět před soud země a jejich předáky. Kult výjimečnosti USA má americké vedení za důvod k ´trestání´ kteréhokoli jiného národa, který se jeho vedení nepodřídí, až po jeho fyzickou exterminaci.“

Motivem jsou „ekonomické zájmy amerického kapitálu, maskované demagogií o lidských právech a demokratických hodnotách“. „Ničím neomezené otevření hranic americkému zboží a kapitálu, zavedení amerických standardů vzdělání a kultury, dolar jako rezervní měna a prostředek mezinárodního zúčtování. USA se všem zemím vnucují coby hlavní arbitr každého konfliktu, vnějšího i vnitřního. Osobují si právo zatýkat a trestat občany kterékoli jiné země, pokud se jim nezamlouvají, a vynucovat si platnost vnitřní legislativy USA v celém okolním světě.“

Washington „škatulkuje všechny země na ty dobré, co směřují plně v řečišti americké politiky (britský Commonwealth, západní Evropa, Japonsko, Korea, Izrael, Saúdská Arábie a arabské emiráty)“, „ty, které je z amerických hodnot teprve třeba školit“, a to i metodami „politické disciplinizace (východní Evropa, Latinská Amerika)“ - a ty „špatné, které se diktátu nepodřizují“. Vůči těm je „dovoleno uplatnění libovolné technologie destrukce zvenčí i zevnitř (Rusko, Čína, Indie, severní Afrika, Blízký a Střední východ), mající je znevolnit ať už cestou ´revoluce´, nastolení koloniálního režimu anebo jejich destrukce a podrobení po částech. Ve vztahu k Rusku a postsovětskému prostoru uplatňuje americká politická technologie úplně všechny prostředky destrukce, jimiž disponuje.“

Tak jako v letech „německé fašistické agrese, je i dnešní ukrajinský nacismus nástrojem vnějších sil, bytostně cizích národním zájmům Ukrajiny“. Ani pro dnešní „eurobyrokraty Ukrajina není, než zdrojem laciné pracovní síly, odbytištěm pro evropské zboží a smetištěm pro odvoz vlastního odpadu i dislokaci ekologicky závadných výrob“.

Avšak klíčovým tajemstvím „šokujícího rozmachu ukrajinského nacismu“ je role, již hraje v „systematické politice USA a jejich spojenců v NATO“, „agresívní vůči Rusku“.

Samy „ideology ukrajinského nacismu přitom neuvádí do rozpaků ani ona pikantní okolnost, že mezi předáky bolševické moci bylo Rusů mizivě málo, zatímco rodáků z Haliče, Oděsy a centrální Ukrajiny – převážná většina, a sama bolševická moc se opírala o ukrajinské nacionalisty, do jejichž správy předala i hustě osídlená teritoria Novoruska.“

„Reinkarnace nacismu v dnešních podmínkách není bez nebezpečí pro Evropu, v jejíž historické paměti jsou hrozby Druhé světové války živé. Evropští předáci musí mít proto hodně pádné argumenty na to, aby před řáděním ukrajinských nacistů zavírali oči a přizvukovali jejich zločinům. Ty ´argumenty´ jim přisouvají evropská masová média pod americkou kontrolou. Když ukrajinské nacisty líčí jako ochránce evropských hodnot a jejich zločiny proti lidskosti vydávají za hrdinství na obranu evropské volby, mění tím evropské veřejné mínění v zombie.“

„Evropskou podporu ukrajinského nacismu“ však „indukuje silnější pole střetu“. A sice to, které se stůj co stůj „snaží zachovat americkou dominanci“. Ta je však „vystavena zkouškám pevnosti“. Především v „důsledku objektivního vyčerpání možností ekonomického růstu“, zapouzdřeného jak v „završení životního cyklu stávající technologické struktury“, tak „dlouhodobého akumulačního cyklu“.

„USA přicházejí o své dominantní ekonomické postavení ve světové produkci, jejíž centrum se přemísťuje do Číny a dalších zemí Asie. Jejich finanční hegemonii ohrožuje rostoucí pravděpodobnost krachu dolarové pyramidy státní závazků. Vedoucí pozici dolaru na světovém měnové trhu podlamují procesy regionální ekonomické integrace. To, že vyrabovaný finančně-ekonomický systém země nelze udržet bez masivních a narůstajících vnějších dotací, žene Spojené státy objektivně na cestu eskalace vojensko-politického napětí a podněcování světové války.“

Glazev pak zevrubně analyzuje i téma „změny technologické struktury jako základu vojensko-politické eskalace“. Upozorňuje, že přechod do „nové Kondratěvovy nové vlny“ je spjat s „gigantickými finančními nároky“. Podobně jako dřívější tranzitní fáze mezi končící a startující technologickou strukturou, rozdá úplně nově karty, i pokud jde o žebříček ekonomických velmocí. Ty, jejichž dominantní pozici zvoní hrana, to táhne tím víc k „silovým přístupům v zahraniční a vnější ekonomické politice“. Hlavně to zvyšuje „riziko mezinárodních konfliktů“.

Příkladem byla už světová ekonomická krize 30. let. Už jejím prazdrojem bylo to, že „svět narazil na meze stávající technologické struktury ´uhlí a oceli´, dominantní od počátku minulého století“. Podobné geopolitické následky měla „strukturální krize 70. a 80. let“, spjatá s „vyčerpáním poválečné dlouhé vlny“.

„Kolaps světového socialistického systému“ byl daní za to, že svou „ekonomiku nedokázal včas převést na novou technologickou bázi“. Byl však i „triumfem informačních a psychologických zbraní USA a NATO, jimž Sovětský svaz nedokázal čelit“.

Válka, která tím kulminovala, byla sice „jen ´studená´“. Měla však „nemenší důsledky než Druhá světová válka“. Z „historického, geopolitického a geoekonomického hlediska ji třeba“ – především co do následků „koloniální politiky genocidy bývalých republik SSSR“ – „považovat za Třetí světovou válku“.

„Vývoz kapitálu“ - i „únik mozků z bývalých socialistických zemí“ a „kolonizace jejich ekonomik“ – „usnadnily strukturální přestavbu hospodářství jádra světové kapitalistické soustavy“ („měkké přistání do nové vlny ekonomického růstu“).

Dnešní gradace vojensko-politického napětí, pramenící z téže logiky Kondratěvových dlouhých vln, je naopak „příznakem čtvrté světové války“.

Také dnes, podobně jako na analogických rozcestích v minulosti, „demonstrují vedoucí země neschopnost společné kardinální institucionalizace inovací, které by volný kapitál kanalizovaly do strukturální přestavby na bázi nové technologické struktury“. I „nadále reprodukují stávající institucionální systém“ a „obsluhují jeho ekonomické zájmy“.

„USA a jejich spojenci v G7 vyčerpali možnosti absorpce zdrojů z postsocialistických zemí, v nichž zformovali své korporátní struktury, privatizující zbytky jejich produkčního potenciálu“. Svůj dosavadní rezervoár „vyčerpala i finanční válka, již vede Washington s nezajištěným finančním systémem zemí, vázaným k dolaru oktrojem monetaristické makroekonomické politiky za pomoci na něm závislého MMF, ratingových agentur a agentů vlivu“.

Dnes však už „k obsluze lavinovitě narůstajících závazků USA, jejíž náklady se blíží ke třetině HDP“, „nestačí ani kapitál, stahovaný z celého světa“. „Země, které si uchovaly ekonomickou suverenitu (Čína, Indie) a své finanční systému neotevírají,“ v „podmínkách krize demonstrují přesvědčivý růst“. „Jejich příklad následují největší země Latinské Ameriky a jihovýchodní Asie.“ Ty všechny „kladou odpor svému pohlcení spekulativním kapitálem“.

Prostor pro „manévry Federálního rezervního systému to nezvratně zužuje“. Za této konstelace musí „břemeno znehodnocení kapitálu“ – víc než kdykoli doposud – „nést sama americká ekonomika“.

Vzniklá konstelace nabízí „tři scénáře dalšího vývoje krize, pramenící z vnitřní logiky dnešního ekonomického systému“:

„Optimistickou“ – „Rychlý přechod do nové dlouhé vlny ekonomického růstu.“ Ten ovšem předpokládá „převod krize do uřiditelného režimu“. Tak, aby klíčové články světové ekonomiky mohly „pokles v zastaralých sektorech a periferních regionech světové ekonomiky“ kompenzovat „přesunem zbylých zdrojů do investic, urychlujících formování nové technologické struktury“. To si však nutně vyžádá „kardinální změnu architektury současného finančního systému“ (její přechod do „multidevizového“ režimu). Bude ji provázet i „změna ve složení a relativní váze vedoucích zemí“. Podmínkou je „zásadní posílení státních institucí strategického plánování a regulace finančních toků, a to i na světové úrovni“. Jen tudy vede cesta k „řiditelnější a vybalancovanější globalizaci“. Ke „strategii stabilního rozvoje“ namísto „doktríny liberální globalizace“. Tu zvládne pouze „strategický konsensus vedoucích zemí“, soustředěný na „boj s terorismem, proti globálnímu oteplování, masovému hladu, nemocem a dalším hrozbám lidstvu“.

„Katastrofický scénář, vyprovokovaný kolapsem stávajícího amerického finančního systému, formováním relativně samostatných regionálních měnově-finančních systémů, redukcí velké části mezinárodního kapitálu, prudkým poklesem životní úrovně v zemích ´zlaté miliardy´, prohloubením recese a zavedením protekcionistických bariér mezi regiony.“

„Inerční scénář, vyprovokovaný růstem chaosu a erozí mnoha institucí v jádru i na periférii světové ekonomiky.“ „Zachování některých institucí stávajícího globálního finančního systému“ by provázel „vznik nových center ekonomického růstu v zemích, schopných předstihnout ostatní při formování nové technologického struktury a ´osedlat si´ novou dlouhou vlnu ekonomického růstu“.

„Inerční scénář“ je přitom „směskou z prvků katastrofického a uřiditelného východiska z krize“. A tedy i potenciálně „katastrofickým pro jedny“ – a „optimistickým pro jiné regiony“. „Instituce jádra světového finančního systému“ však budou „přežívat na úkor zdrojů, stahovaných z periferních zemí prostřednictvím nadvlády nad jejich aktivy“. „Emise rezervních měn“ – a „jejich směny za majetek zemí jejích příjemců prostřednictvím takto zachraňovaných bank a korporací jádra“.

Krize skončí až „přesunem kapitálu, zbylého po kolapsu dolarové finanční pyramidy a dalších finančních bublin“ do „nové (šesté) technologické struktury“. Její páteří budou „nano- a biotechnologie a informačně-komunikační technologie“ (s aplikacemi hlavně ve „zdravotnictví, vzdělání a vědě“). Tedy ve zcela odlišných sférách, než „vojenská technika“, generující „závody ve zbrojení a růst vojenských výdajů“.

„Rusko propáslo historickou šanci předložit summitu lídrů G20 v Petrohradě v září 2013 plán široké mezinárodní spolupráce při společném rozvíjení klíčových směrů nové technologické struktury coby mírové alternativy stimulace inovačních aktivit cestou závodů ve zbrojení.“ Zevrubnou koncepci, již na dané téma zpracovala Vědecká rada Ruské akademie věd, ruský přípravný tým summitu na program nezařadil – a „dal přednost dalšímu okecávání problémů globální krize v americkém duchu“ („druhořadým otázkám stability světového měnově-finančního systému, fungujícího v zájmu USA“). Ty samy přitom „v téže době připravovaly na Ukrajině půdu pro rozněcování nové světové války“.

„Transfer od končící k nové Kondratěvově dlouhé vlně je komplikován i tím, že paralelně probíhá přechod k novému dlouhodobému cyklu akumulace.“ Právě to „riziko světové války jen dál vyhrocuje“. „Předchozí přechod od koloniálních impérií evropských zemí k americkým globálním korporacím coby vedoucí formě organizace světové ekonomiky se realizoval cestou tří světových válek, kulminujících kardinálními změnami světového politického uspořádání.“

Po „kolapsu SSSR následkem třetí – studené – války ovládl volný pohyb kapitálu celý svět a nadnárodní korporace získaly k dispozici celou světovou ekonomiku.“ Stabilní ekonomický rozvoj, čelící globálním hrozbám, je v podmínkách „liberální globalizace“ kvadraturou kruhu. „Nevídaná koncentrace kapitálu a globálního vlivu několika set rodin při absenci demokratické kontroly hrozí přerůst v globální diktaturu světové oligarchie, utiskující celé ostatní lidstvo. Rostou rizika zneužití globální moci, hrozící likvidací celých národů a katastrofami planetárních rozměrů. Objektivní nezbytnost blokace světové oligarchie a regulace pohybu světového kapitálu nachází řešení ve východoasijském modelu organizace soudobé ekonomiky.“

„Mezi USA a Čínou graduje boj o vedoucí pozici ve světové ekonomice.“ „USA rozehrávají v zájmu zachování vlastní dominance svůj obvyklý scénář podněcování světové války v Evropě.“ Tak jako nejednou v minulosti, „snaží se vlastní postavení upevnit na úkor Starého světa i dnes“. V duchu „prastarého anglického princip ´Rozděl a panuj´ infikují politické elity evropských zemí podvědomou rusofobií“.

Země BRIC přitom disponují potenciálem, umožňujícím „dosáhnout 30 % světového ročního produktu už v roce 2020“. Podíl USA naopak „trvale klesá“. To „podlamuje i ekonomické základy jejich globální nadvlády“. Dnes se udržuje hlavně díky „monopolnímu postavení dolaru, na nějž připadají dvě třetiny světového obratu zboží“. Washington se oslabování svých pozic „pokouší vyvažovat posilováním vojensko-politického tlaku na konkurenty“. Za „pomoci globální sítě vojenských základen, informačního monitoringu a elektronické rozvědky se pod vlastní kontrolou snaží udržet celý svět“.

„Strukturálním změnám, nezbytným k zachování vedoucí pozice ve světě, však brání setrvačnost zastaralých investičních fondů i gigantická pyramida soukromých i státních dluhů. S cílem zbavit se tohoto rychle narůstajícího břemene a zachovat si monopolní postavení ve světovém měnově-finančním systému jsou USA objektivně zainteresovány na světové válce. Jejímu rozpoutání obvyklým způsobem brání riziko nasazení zbraní hromadného ničení.“ USA se „je snaží kompenzovat inscenací série regionálních válek, které se slévají do globální chaotické války“.

Tkví v provokování „řízeného chaosu“ cestou „ozbrojených konfliktů v zóně přirozených zájmů vedoucích zemí světa“. USA je „nejprve vmanévrují do konfliktu“ a pak „proti nim budují koalice“. Konfrontace, kterou inscenují, má „usnadnit zachování americké vedoucí pozice“ na úkor všech zúčastněných stran. Průvodním cílem je dosáhnout i „neférových konkurenčních výhod“ typu „izolace zemí, jež USA nemají pod kontrolou, od perspektivních trhů“. Samy si přitom i touto cestou „ulevují od břemene státního dluhu shrabováním dolarových aktiv těchto zemí“.

„Období 2014-2018 odpovídá, z hlediska cyklů světového ekonomického a politického vývoje, periodě 1939-1945, kdy vypukla Druhá světová válka. Konflikty v severní Africe, Iráku, Sýrii a na Ukrajině jsou jen počátkem celé série vzájemně provázaných střetů, rozněcovaných USA a jejich spojenci. Uplatňováním strategie ´řízeného chaosu´ se snaží řešit své ekonomické a sociálně-politické problémy podobně, jak je USA řešily za Druhé světové války.“

Právě „války v Evropě byly nejdůležitějším zdrojem ekonomického vzestupu a politické moci USA. Supervelmocí se staly v důsledku První a Druhé světové války, vedoucích ke gigantickému odlivu kapitálu i mozků z proti sobě bojujících evropských zemí do Ameriky. Třetí světová válka, která zůstala ´studená´, kulminovala rozpadem světové socialistické soustavy, který USA přihrál na tisíc miliard dolarů, statisíce specialistů, tuny plutonia a dalších cenných materiálů i masu unikátních technologií.“

„Všechny tyto války byly vyprovokovány za aktivní účasti americké ´páté kolony´ v podobě agentů, oligarchů, diplomatů, státních byrokratů, byznysmenů, expertů a veřejných činitelů, řízených, financovaných a podporovaných americkými zvláštními službami. Také dnes, kdy narážejí na ekonomické těžkosti, se USA snaží rozpoutat další válku proti Rusku za ukořistění jeho zdrojů.“

„Světová chaotická válka, rozněcovaná USA, se vede s nasazením zbraní na bázi nové technologické struktury.“ Je tak „zároveň i katalyzátorem jejího formování v americké ekonomice“. Jde „především o informačně-komunikační technologie a zbraně, dosahující na jejich základě vysoké přesnosti, které americké armádě zajišťují systémovou převahu v řízení bojových operací i minimalizaci ztrát. Doplňuje je široká aplikace kognitivních technologií, které masová média mění v psychotronickou zbraň masového ničení lidského vědomí, a diplomacie – v psychologickou zbraň, paralyzující politickou vůli protivníkova vedení.“

„Všechny války, vedené USA v posledních dvou desetiletích, počínaje Irákem a Jugoslávií a Ukrajinou konče, ilustrují, že jsou, co do typu aplikovaných technologií, složitým komplexem komponent, kdy sám vojenský prvek plní až roli ´posledního argumentu´ pro závěrečnou fázi. Předtím je hlavní pozornost zaměřena na vnitřní destabilizaci regionu, vytipovaného k agresi, v níž se aplikují psychotronicky informační zbraně, zaměřené na rozvrácení společenského vědomí a diskreditaci tradiční morálky. Jinými slovy na rozkolísání základů společnosti, jíž se masovými médii sugerují agresivní, misantropické stereotypy s cílem roznítit společenské konflikty.“

Prvořadý důraz se klade na na „zkorumpování vládnoucí elity“ a její „podřízení zahraniční kontrole“. „Vlivní politici“ i „perspektivní mládež“ jsou vtahováni do přediva „specifických vazeb na USA a jejich spojence v NATO“ („prostřednictvím účtů a ´úspor´ v zahraničí, vzdělání, grantů, pozvánek na prestižní akce, uděleného občanství a akvizice majetků“). „Americkým zvláštním službám to umožňuje manipulovat jak veřejným míněním, tak vládnoucí elitou a provokovat vnitřní i vnější konflikty.“

Je to přitom „sama Amerika, kdo vybírá protivníky a následně řídí bojové operace a určuje i jejich vítěze a tresty pro poražené. Tak tomu bylo v Iráku, který vyprovokovala napadnout Kuvajt a potom demonstrativně ´potrestala´. Se Srbskem, jehož vedení slíbila bezpečnost výměnou za to, že se zdrží kroků, jež by zemím NATO způsobily nepřijatelnou újmu, a pak je exemplárně rozdrtila a odsoudila. Se zeměmi severní Afriky, jejichž předáci byli uvedeni v omyl a pak hozeni napospas lynči davu, zbaveného rozumu a propadlého amoku, že si může dovolit, cokoli se mu zlíbí. Kolem Janukovyče kroužili dlouho američtí poradci, k nimž se v rozhodné chvíli připojili vedoucí činitelé USA a EU, s jediným cílem – ukonejšit ho, aby vůči opozici nepoužil sílu a stal se pak obětí jejich agentů, kteří se prodrali k moci.“

„Navenek se války, rozněcované USA, jeví jako nesmyslný chaos. Ve skutečnosti je organizují a koordinovaně vedou všechny zainteresované instituce USA i příslušné struktury amerického velkokapitálu, masová média a rozvětvená agenturní síť. Výsledky vyvolávaného chaosu jsou plně naplánovány předem. Americkým korporacím zajišťují kontrolu nad přírodními zdroji a infrastrukturou poražených zemí, jejich bankám se ´zmrazují´ aktiva, speciálně vyškolení vandalové rozkrádají jejich muzea, jejich finanční systém je pevně připoutáván k dolaru.“ Úplně „všechny války, organizované USA, se jim tak mnohonásobně vrátily“. A to i v případě „války v Afghánistánu, v jejímž důsledku narostl o celé řády proud narkotik do Ruska a Evropy, kontrolovaný americkými zvláštními službami“.

Stěžejní váha se připisuje „jednání s potenciální obětí, uspávajícímu její obezřetnost bezmeznou demagogií o nepřípustnosti použití násilí, porušování svobody slova a principech demokracie a právního státu. Trumfovým esem americké negociační taktiky je prachsprostý podvod. Cynický natolik, že oběť v zajetí morálních hodnot ani není s to uvěřit, že ji prostě jen tahají za nos. Klasickým příkladem je organizace státního převratu na Ukrajině.“

Glazev pak rekapituluje jeho klíčové fáze: Shrnuje je takto: „V průběhu početných jednání s Janukovyčem a s Ruskem nedodržela západní strana své závazky ani jednou jedinkrát. Konstantou všech rozhovorů byla dezorientace partnerů a průtahy, nezbytné k přípravě následujících operací. Vysoce postavení američtí a evropští činitelé tak jen uspávali Janukovyčovu bdělost a připravovali nacisty na jeho násilné svržení. Mezitím využívali ženevských rozhovorů o urovnání konfliktu v Donbasu k tomu, aby junta pod jejich kontrolou stačila zmobilizovat ozbrojené síly proti ruské populaci Ukrajiny. Jen co se dosáhlo dohody o odzbrojení nelegálních formací a zahájení celonárodního dialogu, dorazil do Kyjeva americký viceprezident Biden podpořit trestnou operaci junty proti donbaské rezistenci. Vedení USA a EU, ujišťující ruského prezidenta donekonečna o své oddanosti míru a apelující na skoncování s násilím, obratem plně podpořilo sílící teror ukrajinské armády proti obyvatelstvu Donbasu. Jen co Rusko vyšlo vstříc ujednání o deeskalaci a stáhlo vojska od ukrajinské hranice, začala junta v zóně konfliktu razantně navyšovat své ozbrojené síly a sáhla po nasazení letectva a obrněné techniky.“

Washington, „prezentující se jako mírotvorce a obránce lidských práv, razil ve skutečnosti násilné převzetí moci nacisty, které pak podpořil i legalizací jejich soldatesky a podnítil k použití síly proti civilní populaci“.

Vrcholem „cynické politiky USA je provokace s malajsijským civilním letounem, sestřeleným ukrajinskou armádou“. Cílem je „internacionalizace konfliktu“. „Zatažení EU do války poté, co nacistická junta prokázala neschopnost potlačit odpor Donbasu“ – a „nevyšly pokusy vyprovokovat Rusko k nasazení vojsk a válce s Ukrajinou ani masivním vražděním obyvatel donbaských měst“.

Ve snaze „zatáhnout do agrese proti Rusku i evropské země obvinily americké zvláštní služby ze sestřelení civilního letounu proruské domobrance“. Zdání věrohodnosti měly této verzi dodat i „falzifikáty jejich telefonátů, zfabrikované SBU“. To, že v „katastrofě měla prsty ukrajinská armáda, dokládají nezvratná fakta, prezentovaná ruským generálním štábem“. „Masovou vraždu naplánovala a provedla americká agentura v ukrajinských zvláštních službách.“

Dostupná faktografie tak potvrzuje, že „od samého počátku ukrajinské krize USA uplatňují systematicky strategii její eskalace do evropsko-ruské války, ospravedlňují všechny zločiny nacistické junty, financují a vyzbrojují ji, kryjí ji i diplomaticky a nutí to samé dělat i své evropské spojence“.

Chaos, šířený „válkou nacistické junty v Donbasu“, má do „bratrovražedné války s Ukrajinu zatáhnout napřed Rusko a pak i blíže situované evropské země“. „Oslabit Rusko a zhoršit i postavení EU.“ A zároveň dosáhnout „zmrazení (odepsání) amerických závazků vůči ruským strukturám v sumě několika set miliard dolarů“, „zmrazení ruských aktiv v dolarech a eurech“, vedoucí k jejich „zneschopnění obsluhovat vlastní závazky hlavně vůči evropským bankám“ (a způsobit jim „těžkosti, hrozící části z nich bankrotem“) i „destabilizace evropského bankovního systému a odlivu kapitálu do USA na podporu dolarové pyramidy jejich dluhových závazků“.

Cílem „sankcí proti Rusku je způsobit zemím EU újmu v řádu tisíce miliard euro, což zhorší už beztak špatnou situaci evropské ekonomiky a oslabí ji v konkurenčním soupeření s USA“. „Usnadnit vytlačení ruského plynu z evropského trhu a substituovat ho americkým břidličným. Totéž se týká paliva pro atomové elektrárny na východoevropském trhu, technologicky orientovaném na dodávky z Ruska.“

„Zatažení evropských zemí do války s Ruskem zesílí jejich politickou závislost na USA.“ To Washingtonu „usnadní oktroj zóny volného obchodu s EU za podmínek, výhodných pro USA“. Pokud by skutečně došlo k „oslabení Ruska a obnově nadvlády nad ním“, Washingtonu to poskytne „strategické výhody v boji o vedoucí světovou pozici s Čínou“. Ve hře jsou logicky i „zájmy vojensko-průmyslového komplexu, pro nějž je růst napětí a vojenských rozpočtů hvězdnou hodinou“.

„Samy USA přitom novou válkou, rozněcovanou v Evropě, neztrácí téměř nic. Na rozdíl od evropských zemí obchodují s Ruskem málo a jejich trh je na ruských dodávkách téměř nezávislý. Podobně jako v přechozích válkách tak budou jen profitovat.“

„Proto američtí poradci svá kyjevské pimprlata ponoukají k nasazení zbraní, mimořádně krutých k civilní populaci: fosforových i kazetových bomb a min. Čím víc obětí, tím větší i očekávání ruské vojenské intervence na obranu ruské populace.“ A „tím větší i riziko evropské války, která se USA hodí k zachování globální dominance“.

„O to víc budí údiv postoje evropských vlád, přikrčených na chvostu USA“ v situaci, kdy Washington „provokuje přerůstání konfliktu ve válku se vším všudy v samém centru Evropy“. Lavina válek, které rozněcuje „od severní Afriky přes Blízký a Střední východ až po Ukrajinu, ohrožuje právě Evropu a hrozí ji devastovat. Americký ekonomický zázrak se zrodil během dvou světových válek minulého století. Americká oligarchie sází, stejně jako jako za Velké deprese 30. let, při řešení svých ekonomických problémů na eurofašismus i dnes.“

Nynější faktická „okupace Ukrajiny sice, na rozdíl od její okupace v roce 1941, vpád zahraničních vojsk nezahrnuje“. Že je diktátem cizí vůle, však nebudí pochybnosti ani teď. Také „dnešní junta s USA za zády se svými odpůrci nakládá jako se zločinci, démonizuje je jako separatisty a teroristy, vězní a pobíjí rukama nacistické soldatesky“.

„Soudobý eurofašismus se od své německé, italské či španělské verze z minulého století přirozeně značně liší.“ Dnes je „jeho hlavní hybnou silou eurobyrokracie, nominovaná Washingtonem“. „USA vládnou EU prostřednictvím nadnárodních institucí, jimiž si podmanily národní státy, zbavily členy EU suverenity v oblasti ekonomické, finanční, zahraniční a obranné politiky a podřizují je směrnicím Evropské komise, přijímaným pod tvrdým tlakem USA.“

„Aktuální verze eurofašismu se od své předlohy z let Druhé světové války liší i důrazem na ´měkkou sílu´“ a „nasazením ozbrojených sil až v případě krajní nezbytnosti“. Také nacismu samému svěřuje jen „roli doplňkové, a nikoli totální ideologie“. V „platnosti přitom plně zůstává definiční rys eurofašismu – členění lidí na plnohodnotné (na straně ´evropské volby´) a méněcenné, jimž se právo na vlastní názor nepřiznává a vůči nimž je dovoleno vše, i násilí a zločiny“.

„Kalkulace americké geopolitiky se zdají být exaktní a jejich kroky – bez jediné chybičky. Za půl roku stihla jak blitzkrieg, tak faktickou okupaci Ukrajiny, i zatáhnout do informačně-politické a ekonomické války s Ruskem EU.“ Právě na Unii přitom „USA přenesly také nosné náklady okupace Ukrajiny i konfliktu s Ruskem“. Zato „své vlastní náklady hojí akvizicí ukrajinských aktiv“. „Rusko dokázalo před okupací uchránit jen Krym, Donbas je naopak zónou chronické ozbrojeného konfliktu a šíří chaos a napětí na hranicích Ukrajiny s Ruskem.“

„To, zdá se americkým stratégům, se tak podařilo zahnat do politické pasti.“ Pokud se „do osvobození Donbasu vloží ruská armáda, do války proti Rusku to garantuje vtáhnout EU a NATO“. Pokud však „kyjevské juntě nebude vnucen mír zásahem ruských ozbrojených sil, v centru Evropy zesílí chaos, který se už internacionalizoval a je ohniskem destabilizace Ruska“.

„Regionální a dost možná i světová válka za podmínek, vyhovujících USA, se tak zdá být nevyhnutelná. Rusko je vykreslováno jako odsouzené k tvrdé porážce díky tomu, že přišlo o Ukrajinu a spojily se proti němu vyspělé země, počínaje spojenci v NATO až po Japonsko a Koreu. Americká geopolitika by jeho oslabení ráda dovedla až k návratu Ruska pod americkou kontrolu, pod níž bylo za Jelcina, a oslabení Evropy – k její ekonomické subordinaci prostřednictvím transatlantické zóny volného obchodu za podmínek, stanovených Amerikou.“

Tak „cynická logika však trpí i chybným propočty“. „Politický Frankenstein,“ „vzkříšený Amerikou v Kyjevě z ostatků eurofašismu“, totiž „Brusel i Washington bombarduje stále horentnějšími účty, splatnými už brzy nejen v dolarech a eurech, ale i obchodními zájmy a krví amerických a evropských občanů. Na to však američtí a evropští politice připravení nejsou. K odvrácení války tak stačí vytvořit podmínky, jež dají agresorovi na srozuměnou, že bude-li ve své politice pokračovat, nepřijatelná újma ho nemine.“

Zkrotit je třeba „především americkou vládnoucí elitu“. „Eurobyrokracie a ukrajinští nacisté jsou jen závislou proměnnou“. „Krvavá válka s nacisty, aniž se skoncuje s jejich financováním a podporou,“ by do „masového vraždění jen vtáhla ještě víc jejich spoluobčanů“. „Dokud jsou hříčkou manipulace médií pod kontrolou USA a jejich přediva osobních vlivů, špionáže a vydírání, pramalý efekt ponese i přesvědčování eurokomisařů, k jakým škodám vede politika ´Východního partnerství´.“

„Válku, podněcovanou USA, odvrátí jen zánik jejich dominance nad Evropou a světem.“ Jen to, co „podlomí ekonomické, informační, politické a ideologické základy jejich vlivu“. Jeho Achillovou patou je „pyramida dluhových závazků, která už dávno překročila udržitelné meze“. K jejímu „stržení postačí, vrhnou-li nosní věřitelé USA na trh své akumulované americké dolary a závazky státní pokladny“.

„Kolaps finančního systému USA sice logicky způsobí vážné problémy i všem disponentům americké měny a cenných papírů. Tyto ztráty Ruska, Číny a Evropy však budou za prvé menší, než újma z další světové války“ – a „za druhé tím menší, oč dřív pyramidu amerických závazků opustí“. Neméně směrodatné je i „za třetí“: „Teprve krach dolarové finanční pyramidy totiž umožní reformu světového finančního systému na spravedlivých základech vzájemné výhodnosti“.

Klíčovou oporou hegemonie USA je „dominance americké oligarchie ve světových i národních médiích zemí, otevřených americkým investicím“. Stojí i padá s „efektivním systémem filtrace informací, povolaným ospravedlnit jakékoli kroky americké moci a jejích spojenců.“ Při „formálním zachování svobody slova“ tak „dominantní média šíří pouze hlediska, odpovídající zájmům vládnoucí elity“. „Objektivita je obětí politické účelnosti. Cokoli ve světě prosazují USA, podává se jako boží dar, a cokoli se naopak americké politice staví na zadní – jako ztělesnění všeho zla.“

V tak skandálně „zdeformovaném obrazu světa“ se i „zločiny USA proti celým národům jeví jako hrdinství pro jejich blaho“ – a „odpovědnost za masové vraždy jejich občanů přenáší na jejich odpůrce“. Je to propracovaný systém „manipulace se světovým veřejným míněním“, neutralizující odpor proti „globální zvůli, rozněcování konfliktů, páchání zločinů, svévolnému určování a trestání viníků i vyhlašování vítězů“.

V „chaotické světové válce“ je proto „informační sféra arénou prvořadé váhy“. „Ozbrojené akce nastupují až v závěrečné fázi.“ Až jako „nástroj drtivého trestu zemí a jejich vedení, které si trouflo z americké nadvlády vymanit a provádět samostatnou politiku“.

Za „předchozích světových válek vedly bojující mocnosti a koalice propagandu, srozumitelnou úplně všem“. „Atakovala akce nepřátel a obhajovala své vlastní.“ V „chaotické válce USA však přímí nepřátelé jakoby ani nefigurovali“. Teď totiž není k mání žádná jiná „země, jež by na ní měla zájem a prahla po ní“. Dnes „definuje nepřátele sama americké oligarchie“. Právě ta „určuje i vítěze“. „Americká politická psychologie a média vytvářejí obraz nepřítele, americká diplomacie a agentura proti němu štvou sousedy a armáda ho pomáhá porazit.“

Americká mediální hegemonie má ve většině světa „stěžejní vliv i ve volbách“. V „demokratické společnosti tak dosahuje faktické kontroly i nad voliči“. Tím snáz pak „manipuluje politiky“. Akční rádius „informační zbraně“ je zvlášť markantní v Evropě. Spojené státy tu s „její pomocí v posledních dvou desetiletích organizovaly už několik regionálních válek a způsobily Evropě značnou újmu“.

Počínaje „jugoslávskou válkou“, která si vyžádala „obrovské oběti i náklady, legalizovala albánské teroristické organizace a zločinecké mafie, zhoršila podmínky evropské integrace a vyprovokovala pokles právě zaváděného eura“. Přes „občanské války a konflikty v severní Africe, vedoucí k destabilizaci regionu, důležitému pro EU, i k prudkému nárůstu přílivu běženců a podlomení samých základů evropské víry v toleranci a jednotný pracovní trh“. Až po „ukrajinskou krizi, destabilizující evropský energetický trh a nutící Evropu k podpoře ukrajinské ekonomiky, zavlékající ji i do sankcí proti Rusku, destruktivních pro evropský byznys. Nic z toho však politikům a činitelům evropských zemí nebrání ani v podpoře válek, odporujících jejich vlastním zájmům, ba i v bezprostředním účasti v nich a úhradě lvího podílu jejich nákladů.“

„Efekt informační zbraně má však i své meze. Lži, a to i ty nejobludnější, k nimž se média po kontrolou amerických oligarchií uchylují, nemají všemocný vliv. Je tím menší, oč vyšší je úroveň vzdělání a kultury dané země a čím vyspělejší je její vlastní informační prostředí.“ Protiofenzíva „objektivního proudu informací si vyžádá značné úsilí“. Šanci má ovšem tím větší, čím víc „hrozba nové světové války děsí každého bez výjimky“. To nutně posílí i zájem o „hledání jejích příčin“. Tím spíš, že právě v „podvědomí evropských národů, a dvojnásob lidu Ukrajiny, to oživí hrůzy minulé války“ (zvlášť „budou-li uvedeny do adekvátních asociací s počínáním dnešních fašistů i těch, u koho nacházejí oporu“).

Ze všeho „nejefektivnější kroky k odvrácení nové světové války lze podniknout v samotných USA“. Jejich „veřejnost už je chaotickou válkou své země v různých koutech světa unavena. Hodí-li se oligarchii k tomu, aby se zbavila dluhů a zmocnila cizích aktiv, prostí občané z nich, kromě padlých, invalidů a strachu z teroristických útoků, nemají nic.“

„Odpor k válečných avantýrám Washingtonu lze přitom účinně podpořit i prezentací kroků, podlamujících americký monopol na emisi světové měny, a vedoucích tak k defaultu finančního systému USA a prudkému poklesu jejich rozpočtových zdrojů. Pak americkým politikům nezbude, než volit mezi pokračováním ve světové chaotické válce a zachováním přijatelné životní úrovně obyvatelstva.“

„Dominance USA ve světové politice stojí na rutinním zvyku, s nímž se spojenci podřizují tlaku Washingtonu, víc než na reálné závislosti evropských a japonských politiků na americké kuratele. Jen co se dolarová finanční pyramida začne hroutit, Amerika nebude mít čím platit za své vojenské základny. Německo a Japonsko se zbaví tísnivého pocitu okupovaných zemí a zaujmou mnohem samostatnější pozici. O to víc povede pravda o zločinech ukrajinských nacistů i k erozi monopolního vlivu amerických médií a efektu jejich propagandy. Dojde-li následkem zhoršení vztahů s Ruskem k dalšímu poklesu úrovně a kvality života v EU, evropskou politiku to vystaví rostoucí tlaku byznysu i veřejnosti.“

Další gradaci „chaotické války“ však, víc než cokoli jiného, předejde hlavně riziko „nepřijatelných ztrát, hrozících jejím původcům“. Tak jako zastavilo už „plány na světovládu“, již se „americká geopolitika snažila nastolit po skončení Druhé světové války“. „Zkrotila je až hrozba nasazení sovětských jaderných zbraní. Jinak by Trumanovy a Eisenhowerovy výhružky, že na Koreu a SSSR dopadnou jaderné bomby, skončily všelidskou katastrofou.“

Dnes ovšem, na rozdíl studené války, „americká administrativa Rusko za rovného soupeře nepovažuje“. Stůj co stůj se „je snaží vrátit do stavu vazalského teritoria, jímž bylo po prvé desetiletí po rozpadu SSSR. Američtí poradci přesvědčují ukrajinské vedení nonstop, že jsou vůči Rusku v totální převaze.“ Líčí „je jako zemi, která je na nich plně závislá“. Jako „svou kolonii, která se staví na zadní“. A „jejíž vedení proto radno potrestat, zemi samu rozparcelovat a natrvalo pacifikovat jako území pod kontrolou amerického impéria“. Vidiny, v nichž „sankce Rusko zbaví životaschopnosti, očividně přeceňují vlastní síly“.

Pramenem megalomanie je „pocit beztrestnosti“ („práva na ničím neomezenou zvůli“). Právě ten se ocitá rázem na tenkém ledě, „narazí-li na reálný odpor“. Prokázaly to jak “rozhodné kroky ruského vedení proti americko-gruzínské agresi v Jižní Osetii i při znovusjednocení Krymu, když jeho obyvatelstvu hrozila genocida od ukrajinských nacistů, vypiplaných USA“. Stejně jako to, když „USA a jejich spojenci narazili na rozhodný Asadův odpor, a nedokázali tak okupovat Sýrii“.

Nadutá hegemonie tak „vyhrála jen tam, kde oběť na reálný odpor neměla“ - „ať už následkem demoralizace a zrady vládnoucí elity, tak jako v Iráku a Jugoslávii, či totální převahy agresora, tak jako v Libyi“.

„Doktrína chaotické války s porážkou amerických ozbrojených sil nepočítá.“ Tím méně si připouští „možnost bojové konfrontace na území samotných USA. Ty proto dřív, než napadnou další ze svých obětí v pořadí, ji zbaví šance na odpor drtivou převahou za pomoci spojenců a paralyzují informačními, ekonomickými a politickými zbraněmi.“

Zato v „případě reálné hrozby vojenské porážky, a to i v lokálním konfliktu, či přenesení odporu na území USA se americká geopolitika bude konfrontaci nucena vyhnout“. „Tak jako před 40 lety za karibské krize. Totéž platí i o jejích spojencích – žádný z evropských vedoucích představitelů nebude provokovat válku, bude-li vnímat riziko jejího přenesení na vlastní území.“

K atributům „filozofie absolutní moci, uplatňované americkou vládnoucí elitou“ patří i „strach z porážky a dokonce i úporného odporu“. Už s ním „se nesnáší bytostně a porážku nepřipouští z principu“. Už tvrdý odpor, kdekoli na něj narazí, totiž „její vlastní neomezenou moc uvádí v pochybnost“. A sebemenší „porážka tu pochybnost mění v jistotu“.

„Ve všech ozbrojených konfliktech, které USA inscenovaly po rozpadu SSSR, byly spolu se svými spojenci v převaze, vylučující jejich porážku, ba šanci na delší odpor protivníka z principu, natož pak přenesení bojových operací na americké území.“ Pokud však „americká oligarchie jistotu ve svůj drtivý triumf ztratí, na konflikt, ohrožující image její neomezené moci, si netroufne.“

Tento image je – víc než kdy za posledních víc než dvacet let – v sázce právě v ukrajinské krizi. „Proto se americká diplomacie snaží ruskému vedení vsugerovat strach, že pokud proti nacistické vzpouře na Ukrajině zasáhne vojensky, čeká je porážka“. Proto na ně „vyvíjí politicko-psychologický tlak hrozbami ekonomických sankcí a mezinárodní izolace Ruska“ – i „podněcováním nacistické junty k další eskalaci konfliktu“.

Cílem je „paralyzovat politickou vůli ruského vedení k rozhodným krokům do momentu, než se nacistický režim zkonsoliduje natolik, aby se ruským ozbrojeným silám dokázal postavit a nabyl i schopnosti způsobit Rusku nepřijatelnou újmu. Či dokud USA své evropské spojence nepřesvědčí, aby na obranu ukrajinských nacistů před odporem ruské populace Ukrajiny nasadili svůj vojenský kontingent.“

Kde všude vidí Putinova pravá ruka spojence, které lze získat do protiválečné koalice – a v čem spatřuje priority své vlastní země – uvedeme v zítřejší, poslední české exkurzi jeho textem.

Domino, mířící k nové světové válce, zvrátí jen politika, schopná „podlomit ideologickou dominanci USA“. A zbaví je aureoly „zákonodárce norem a vzorů chování“. Teprve to je připraví i o šanci „sugerovat komplex méněcennosti jiným zemím a vměšovat se z této pozice to jejich vnitřních věcí“. A „dramaticky tak sníží i efekt americké politiky ´měkké síly´, bez níž nebude fungovat ani vojensko-politické přinucení“.

Zpochybnit „ideologický primát USA na bázi hodnotového systému, který samy oktrojují, je však nereálné“. K výsledku vede jen „úder na hodnotový systém, na němž se onen primát zakládá“. Tedy na samu „postmodernistickou" relativizaci všech racionálních i etických norem, proti níž třeba postavit alternativu v podobě propracované „sociálně-konzervativní syntézy“, založené na „principech spravedlnosti a odpovědnosti“, skutečné „rovnosti bez ohledu na vyznání, etnickou, třídní i jakoukoli jinou příslušnost“.

„Harmonizace mezinárodních vztahů lze dosáhnout jen na bázi fundamentálních hodnot, sdílených všemi kulturně-historickými komunitami.“ Právě tím získá nezpochybnitelnou legitimitu i program „reformy mezinárodních měnově-finančních a ekonomických vztahů na bázi principů spravedlnosti, respektu k národní suverenitě a vzájemné výhodnosti“. A tedy nutně i „podstatného omezení volné působnosti tržních sil, plodících permanentní diskriminaci většiny lidí i zemí“. Skutečné „globální odpovědnosti vrcholných politických představitelů a předních zemí za harmonický rozvoj mezinárodních vztahů“. Jen „sociálně-konzervativní syntéza“, která „fundamentální mravní normy, hájící samy základ lidské existence“, aktualizuje pro dnešní svět, je s to restituovat i „dnes otřesené hodnoty sociálního státu“.

„Liberální globalizace podlomila možnosti států ovlivňovat distribuci národního důchodu a bohatství. Nadnárodním korporacím umožnila neomezeně přemísťovat zdroje, kontrolované dřív státy. Ty nutí naopak snižovat míru sociálního zajištění svých občanů, aby tak zachovaly atraktivitu vlastní ekonomiky pro investory. Zároveň poklesla i efektivnost státních sociálních investic, jejichž uživatelé získali svobodu volby státního občanství. Přisvojení rostoucí části důchodů, generovaných světovou ekonomikou, americkou oligarchií, vede k poklesu životní úrovně obyvatel většiny zemí s otevřenou ekonomikou a k narůstajícím diferencím v dostupnosti hmotných statků.“

„Dezerci kapitálu od sociální odpovědnosti“ zabrání jen řada kroků, skutečně účinných pouze v podobě mezinárodně závazných norem a mechanismů. Především „likvidace zón off-shore, umožňujících kapitálu vyhýbat se daňovým závazkům“ – a naopak „legalizace práva států regulovat přeshraniční transfery kapitálu“. Další odklady nesnese ani potřeba „vyrovnat sociální náklady různých států“ zavedením „globálních minimálních sociálních standardů“, garantujících přednostní „zvýšení úrovně sociálních zabezpečení obyvatel nejchudších zemí“.

Reálnou šanci na úspěch má jen takto tematicky rozkročená „protiválečná koalice“. „Zformování globálních mechanismů sociálního zajištění“ – a tedy logicky i „financování postupu, vyrovnávajícího životní úroveň“ – by měla pojmout za jednu ze svých klíčových priorit. Jen sama „daň z konverzí měn“ – a to ve výši pouhé setiny procenta hodnoty každé z nich – by vynesla 15 tisíc miliard dolarů ročně. Glazev je navrhuje akumulovat do nadnárodního rozpočtu, podléhajícího schválení a kontrole Valného shromáždění OSN – a čerpaného především jejími specializovanými organizacemi typu UNESCO, UNIDO i Mezinárodní organizací práce či Mezinárodním Červeným křížem.

Nefalšovanou „globalizaci“ – místo dnešního dvojího metru, uplatňovaného na velmocenské bázi – vyžadují i normy a mechanismy ochrany životního prostředí, zajištění přístupu světové populace ke vzdělání i řešení ostatních neuspokojivě zvládaných civilizačních problémů. Putinův poradce navrhuje „globální systém ochrany životního prostředí, financovaný odvody těch, kdo je znečišťují“ (na bázi „univerzálně platných norem“ a „pod kontrolou mezinárodní organizace“). I globálně závazné „minimální parametry základního a středoškolského vzdělání“, spojené s „dotacemi nejméně rozvinutým státům z výše uvedené daně“ z měnových konverzí. Pro nejvyšší stupeň pak mj. „kvóty na vysokých školách vyspělých zemí pro zahraniční studenty, přijímané mezinárodním konkursem“, jejichž „studium by se hradilo z téhož daňového zdroje“.

„Protiválečná koalice“ by měl přijít i s propracovaným „protikrizovým programem harmonizace světového řádu“. Podle Glazeva musí čelit mj. „monopolizaci všech funkcí regulace mezinárodní ekonomické výměny v kterémkoli privátním či národním zájmu“, stejně jako „emise světové měny, technických standardů“ i dalších integrálních prvků mezinárodní ekonomiky. „Odvrátit globální finanční katastrofu“ dokáží jen „energické kroky, směřující ke zformování nové bezpečné a efektivní architektury světového měnově-finančního systému, založené na vzájemně výhodné výměně národních měn“. Má-li svou roli, vymezenou v jeho konstitutivních dokumentech, plnit Mezinárodní měnový fond, musí se „od základu změnit jeho funkce i řízení“ tak, aby převzal účinnou odpovědnost nejen za „monitoring tvorby kursů národních měn“, ale „emise světové měny“ a „globálního bankovního dozoru“.

K prvořadým prioritám patří i „zajištění volného přístupu rozvojových zemí k nových technologiím proti závazku, že se zřeknou jejich využití k vojenským účelům“ i efektivního mezinárodního mechanismu „neutralizace spekulativních útoků na národní měny“. Protiválečná koalice však musí rozvinout hlavně komplexní program „přechodu do nové Kondratěvovy dlouhé vlny“ na bázi jí adekvátní „technologické struktury“, stimulující rozvoj nano- a biotechnologií i informačně-komunikačních průlomů a jejich aplikace především ve zdravotnictví, vzdělání, vědě, ochraně životního prostředí a dalších sférách, a nikoli vojenské techniky. To nutně předpokládá zásadně nový stupeň „integrace intelektuálních potenciálů vedoucích zemí světa“ i „společné financování nosných programů vědeckotechnického rozvoje“.

Nejakutnějším imperativem je však zvládnutí ukrajinské krize. „Podaří-li se lidové domobraně Donbasu ubránit před nacistickou juntou, bude to zdrcující porážka přesilovky, vložené do ní americkou agresí, která tak přijde o svůj image magické síly. Historickou analogií donbaského odporu je obrana Stalingradu, po níž moc německo-evropského fašismu upadla a zrodila se možnost založit protihitlerovskou koalici. Lidová domobrana Donbasu, kladoucí odpor ukrajinským nacistům, brání Rusko před americkou agresí, a svět – před čtvrtou světovou válkou. Dokud jsou ukrajinští nacisté vázáni trestnou operací v Donbasu, nemohou vyrazit na Krym a rozpoutat válku s Ruskem. Nezmocní-li se Donbasu, nejsou s to udržet moc ani na Ukrajině, odsouzené zpřetrháním ekonomických styků s Ruskem k hospodářské katastrofě. Na pozadí humanitární katastrofy se nacistická psychóza rychle rozplyne a ukrajinská populace začne znovu vnímat objektivní informace. To rozloží sociálně-psychologické základy nacistického režimu, schopného vegetovat jen v podmínkách vítězné války s Ruskem díky bezmezné pomoci USA a EU. Má-li být světová válka odvrácena, tuto pomoc proto třeba omezit, vyloučit její vojenskou komponentu.“

„Spojené státy jsou však v gradaci ukrajinské krize do světové války s Ruskem nuceny hrát vabank. Padne-li jimi vytvořený nacistický režim a vejdou-li ve známost jeho zločiny proti civilní populaci, otřese to i přeludem neomylných USA v Evropě. Legitimní obrana Ruska vyvolá v řadě evropských zemí krizi důvěry k jejich politickým elitám, což spolu s růstem protiamerických nálad podlomí dominanci USA v EU a omezí ji i v NATO. Válku se podaří odvrátit, a vznikne tak možnost budovat jednotný prostor ekonomické a humanitární spolupráce od Lisabonu po Vladivostok, navržený ruským prezidentem.“

Právě to je však „sled událostí, nepřijatelný pro stratégy americké oligarchie. Za válku v Evropě proti Rusku nemají, co do jejího globálního efektu, žádnou náhradu. Takové napětí i konsolidaci spojenců, jako válka v Evropě proti Rusku, není s to vyvolat ani válka na Blízkém východě, ani japonsko-čínský konflikt o ostrovy a dokonce ani válka ve Střední Asii. Americká agrese na Ukrajině bude proto narůstat. Na nacistickou juntu zesílí tlak, aby válečné akce v Donbasu, bez ohledu na masové vraždění civilní populace, eskalovala až do posledního Donbasana. Bude ji ponoukat k ozbrojeným provokacím proti Rusku, majícím je zatáhnout do války s ukrajinskou armádou, zcela bez ohledu na masové oběti jejích vlastních příslušníků.“

„Vojenský zásah Ruska by situaci zvrátil a agresi nacistické junty zastavil. Vedl by však zároveň k zatažení EU do ukrajinského konfliktu, která na sebe asociační dohodou vzala odpovědnost za řízení Ukrajiny v případě regionálního konfliktu. To by vyústilo v jeho internacionalizaci a stalo se dalším krokem k rozpoutání světové války. Právě to je cílem provokace kolem destrukce malajsijského Boeingu s pasažéry z EU na palubě ukrajinskými vojenským velením, řízeným americkými zvláštními službami. Ve snaze zatáhnout do války s Ruskem evropské země se americko-nacistická junta neštítí žádných zločinů.“

„Kroky Ruska však nesmí jít na ruku americkému scénáři rozněcování světové války. Chce to naopak postup, který ho zmaří.“ Jak „účasti evropských zemí v ukrajinském konfliktu“, tak „jejich vojenské pomoci nacistické juntě“ třeba čelit „kategorickým varováním, že by je Rusko vnímalo jako válečný akt se všemi z toho plynoucími důsledky“. „Politické elity i nejširší veřejnost USA a evropských zemí musí dostat jasně na srozuměnou, že je v případě přímé pomoci nacistům v občanské válce s lidovou domobranou čeká nepřijatelná újma.“

„Gradaci ukrajinské krize ve světovou válku“ – píše Putinův přední poradce – třeba čelit „za prvé vyloučením porážky lidové domobrany a nacistické ´očisty´ Donbasu“; za druhé rozvinutím informační a diplomatické kampaně „osvětlující podstatu katastrofy, odehrávající se na Ukrajině v důsledku státního převratu, organizovaného USA, který dosadil k moci nacisty“; „za třetí deklarací kategorického stanoviska, že americko-evropská podpora trestné operace proti civilní populaci je naprosto nepřijatelná a Rusko ji bude považovat za vyhlášení války“; „za čtvrté vytvořením široké mezinárodní koalice proti americké politice rozněcování světové války“; a „za páté dosažením osvobození Ukrajiny od nacistického režimu, nastoleného USA, silami lidu samotné Ukrajiny“.

„Nelze přitom vyloučit, že se tyto kroky ukáží nedostatečné, či ve snaze zastavit americkou agresi nepřinesou kýžený efekt. Proto je třeba přijmout i opatření k upevnění systému národní i mezinárodní bezpečnosti, vylučující porážku Ruska či jeho vnitřní destabilizaci.“

Glazev odmítá verze, spatřující v dnešní ukrajinské krizi jen souhru více či méně nahodilých okolností: „Pokud by Janukovyč asociační dohodu s EU podepsal, vypukla o půl druha roku později za prezidentských voleb. V té době by už vstoupily do hry mechanismy řízení ekonomické, zahraniční a obranné politiky Ukrajiny ze strany EU, zakotvené v asociační dohodě. Na hranicích s Ruskem by se rozvinuly nyní budované ukrajinsko-polsko-litevské jednotky už na bázi hotové procedury společných akcí evropských a ukrajinských ozbrojených sil při řešení ozbrojených regionálních konfliktů: Třebaže asociační dohoda zakotvuje závazek Ukrajiny, že v těchto konfliktech bude postupovat pod vedením EU a řídit se její zahraniční a obrannou politikou, je nasnadě, že reálná koordinace válečných operací je v rukou NATO pod vedením Washingtonu.“

„O tom, že v případě prezidentských voleb na podzim roku 2015 by nastoupila stejná technologie výměny Janukovyče, jako za státního převratu tuto zimu, není pochyb. Výměna by se však odehrála relativně legitimní cestou, což by angažmá Ruska vyloučilo. Amerika by z řad své agentury sestavovala ukrajinskou vládu i silové struktury a úkolovala ji připojit zemi k NATO a vytlačit ruskou Černomořskou flotilu z Krymu. Proti Rusku by nestály jednotky nacistických banditů, nýbrž plně legitimní ukrajinsko-evropské vojenské kontingenty s oporou v celé vojenské síle NATO…Rusko by se ocitlo v podstatně horší situaci než dnes, po znovusjednocení Krymu a nastolení nacistické junty v Kyjevě, jejíž nelegitimnost a kriminální jednání odsuzuje Ukrajinu ke katastrofě.“

„Katastrofickému scénáři by dokázalo předejít jen to, pokud by Janukovyč nezůstal na vodítku amerických a evropských emisarů, ubránil stát před nacistickou vzpourou a státní převrat nedopustil. Pro USA by se to však rovnalo porážce dlouholetého protiruského tažení, jež na Ukrajině vedou po celé postsovětské období. Proto vykonaly vše, co bylo v jejich silách, a do zorganizování státního převratu a předání moci svým nominantům vložily všechny dostupné politické, informační i ekonomické zdroje.“

Glazevův text hýří i diagramy. Znázorňují mj. křivku trendů, náchylných provokovat napětí a války. Protínají se právě v období následujících zhruba 4, resp. 8 let: „Rozbor dlouhodobých cyklů ekonomické a politické dynamiky ukazuje, že nejpravděpodobnějším obdobím velkých regionálních válek za účasti USA a jejich satelitů proti Rusku je – 2015-2018.“ Tedy etapa „přechodu nové technologické struktury z fáze zrodu do fáze růstu, kdy se utváření nové technologické trajektorie kompletuje a začíná modernizace ekonomiky na její bázi. Právě v tomto období provází technologický zvrat i změny ve struktuře mezinárodních vztahů…Boj mezi novými a starými lídry technicko-ekonomického rozvoje o dominanci na světovém trhu, vedoucí k růstu mezinárodního napětí a provokující vojensko-politické konflikty, jež dosud ústily do světových válek. Právě takové období začíná dnes a bude pokračovat v letech 2020-2022, kdy se nová technologická struktura zformuje a světová ekonomika vstoupí do fáze stabilního rozvoje na jejím základě.“

V USA navíc „roku 2017 odstartuje nový volební cyklus, namíchaný zřejmě z rusofobie jako ideové báze inscenace války. Do té doby se však krizový stav amerického finančního systému může projevit ztenčením rozpočtových zdrojů, znehodnocením dolaru a citelným zhoršením životní úrovně obyvatelstva. Vnější agrese USA může ztratit dech na Blízkém a Středním východě a v Afghánistánu a Iráku utrpět fiasko.“

Podaří-li se však Rusku dosáhnout potřebné „intelektuální, ekonomické i vojenské mobilizace, má šanci v konfliktech let 2015-2018 neprohrát, neboť USA a jejich satelity nebudou k otevřené agresi ještě připraveny“. Rusko tak čeká „nejnebezpečnější fáze počátkem 20. let našeho století, kdy začne technologické přezbrojování rozvinutých zemí a Číny, USA a další západní země se vymaní z deprese let 2008-2018 a realizují nový technologický skok. Právě v období 2021-2025 může Rusko znovu zaostat v technologickém a ekonomickém směru, což by znehodnotilo i jeho obranný potenciál a dramaticky vyhrotilo sociální i mezietnické konflikty, tak jak to postihlo SSSR koncem 80. let.“

Právě na to „nezakrytě sázejí i američtí analytici ze CIA i dalších institucí“. Tedy na „autodestrukci Ruska po roce 2020 díky vnitřním sociálním a mezietnickým konfliktům, iniciovaným zvenčí. Ilustruje to i fakt, že novým velvyslancem USA v Rusku byl jmenován nejproslulejší organizátor ´barevných revolucí´ a státních převratů v postsovětském prostoru John Tefft.“

Spojené státy v „řadách ruských politických, podnikatelských i intelektuálních elit budují systematicky ´pátou kolonu´ a podle některých aproximací do toho rok co rok vkládají kolem 10 miliard dolarů. Aby se nejhoršímu ze všech scénářů předešlo, chce to vnitřní a zahraniční politiku, upevňující národní bezpečnost, zajišťující ekonomickou samostatnost, zvyšující mezinárodní konkurenceschopnost a předstih národní ekonomiky před zahraničními soupeři, mobilizaci společnosti a modernizaci vojensko-průmyslového komplexu.“

„Do roku 2017, kdy USA začnou Rusko ohrožovat otevřeně a na všech frontách, musí ruská armáda disponovat moderní a efektivní výzbrojí, ruská společnost být konsolidovaná a s důvěrou ve vlastní síly, ruská intelektuální elita vládnout plodům nové technologické struktury, na jejíž vlně musí růst i ruská ekonomika, a ruská diplomacie – organizovat širokou protiválečnou koalici zemí, jejíž koordinovaná kroky budou s to americkou agresi zmařit.“

Jde přitom o koalici, povolanou nejenom „novou světovou válku odvrátit“, ale také „v ní zvítězit, nepodaří-li se jí zamezit“. Podle Glazeva má šanci se rozkročit až po „evropské země, zatahované do války proti Rusku v rozporu se svými vlastními národními zájmy“, „země BRICS, jejichž ekonomický vzestup může destabilizace organizovaná USA torpédovat“, „Koreu a země Indočíny, které o zhoršení vztahů s Ruskem nemají zájem“, „země Blízkého a Středního východu, jimž by nová světová válka přinesla eskalaci jejich vlastních regionálních konfliktů“, „latinskoamerické země bolívarské aliance, jimž podněcovaná světová válka hrozí přímou invazí USA“ i „rozvojové země skupiny G77 – dědice Hnutí nezúčastněných – vystupující tradičně proti válkám a za spravedlivý mezinárodní řád“.

Jejich společné kroky ponesou tím větší efekt, oč víc spojí síly proti „klíčovým hrozbám chaotické války“. A vedle jejich energické blokace se zaměří i proti samému „základu americké vojensko-politické moci“ – „emisi dolaru jako světové měny“. Budou-li „USA své agresivní kroky, rozněcující světovou válku, dál stupňovat“, koalice by měla „dolar úplně přestat užívat ve vzájemném obchodě a dolarové instrumenty coby rezervní měnu“.

Neméně akutní je práce na společném „pozitivním programu“. Propracovaný postup směrem k „mezinárodnímu strategickému plánování globálního sociálnekonomického rozvoje“ tak, aby se co možná využilo sociálních potencí nové „technologické struktury“. Glazev pak obšírně skicuje i jeho možné priority, protínající se z velké části i s jeho vizí „posilování ekonomické bezpečnosti“ účastníků protiválečné koalice.

„Rusko“ – píše v této souvislosti – „nedisponuje o nic menší zkušeností lídra globální politiky, než USA. Má-li na tuto roli aspirovat, musí se ruské společenské vědomí ovšem zbavit komplexu méněcennosti, infikovaného proamerickými médii z dob gorbačovské perestrojky a americké dominance za jelcinovského režimu…Neobnoví-li Rusko svou potenci samostatného rozvoje, odpor americké agresi zorganizovat nedokáže. Nehledě na obludnou destrukci svého vědecko-výrobního potenciálu a degradaci svého průmyslu, Rusko stále disponuje intelektuálním, přírodním i ekonomickým potenciálem, dostatečným k samostatnému rozvoji. Plnohodnotně jej využít však není možné v zajetí dnes prováděné proamerické hospodářské politiky, provokující vývoz kapitálu a offshorizaci ekonomiky, limitující vnitřní úvěr na půjčky z USA a zemí jejich spojenců v NATO proti devizovým rezervám, alokovaným do jejich vlastních dluhopisů.“

„Značnou zranitelnost Ruska vůči světovým finančním trhům obnažila krize v roce 2008.“ Tím spíš, že Rusko navíc cíleně diskriminují v řadě směrů, počínaje umělým snižováním jeho úvěrových ratingů, přes asymetrické požadavky na otevřenost jeho vnitřního trhu a dodržování finančních limitů až po prosazování mechanismů neekvivalentní ekonomické výměny, díky nimž Rusko ztrácí na 100 miliard dolarů ročně.“ Z toho „na 60 miliard dolarů připadá na saldo výnosů ze vzájemných úvěrů a investic a kolem 50 miliard USD na nelegální únik kapitálu“. Ten už „dosáhl celkem sumy 500 miliard dolarů“ – a „spolu s přímými zahraničními investicemi ruských rezidentů činí kolem tisíce miliard dolarů kapitálu, vyvezeného do zahraničí“. „Ztráta na daňovém inkasu následkem úniku kapitálu činila v roce 2012 839 miliard rublů. Celkový objem ztrát na daňovém inkasu v důsledku offshorizace ekonomiky, úniku kapitálu a dalších operací, jejichž motivem je vyhnout se zdanění, se za rok 2012 odhaduje na 5 tisíc miliard rublů.“

„Přerůstání těchto hrozeb přes kritickou mez vyžaduje přijmout v co nejbližším termínu komplex opatření k zajištění ekonomické bezpečnosti Ruska v podmínkách globální nestability.“ Glazev je strukturuje do následujících kategorií: „deoffshorizace a zastavení nelegálního vývozu kapitálu“, „snížení vnější závislosti a zranitelnosti ruské ekonomiky vůči sankcím USA a jejich spojenců“, „aktivizace eurasijské integrace“, v níž proponuje i účast zemí typu Vietnamu, Indie, Sýrie a rovněž Kuby a dalších členů bolívarské aliance.

Koncipuje i program kroků, majících zajistit konkurenční předstih vybraných odvětví a projektů na startu „dlouhé vlny“ a s ní nastupující „nové technologické struktury“. S důrazem na to, že v „právě v podobných obdobích globálních technologických zvratů se otevírá ´okno příležitosti´ pro zaostávající země, aby vykonaly skok kupředu a dosáhly ´ekonomického zázraku´.“

Značně rozsáhlým a konkrétními náměty nabitým textem je i tato část stati. Zájemcům o hluší poznání myšlenkového kvasu v expertním zázemí Kremlu je k dispozici v plném znění v přiloženém originále. I v českém výňatku lze jen sotva pominout aspoň návrhy typu „převést devizové rezervy a depozita státem ovládaných korporací, tezaurovaná v dolarových aktivech, do zlata a měn spřátelených zemí“, „v zúčtování exportu paliv, kovů, dřeva a vojenské techniky i importu spotřebního zboží přejít od dolaru na rubl“, „skoncovat s praxí, kdy i státem kontrolované korporace čerpají úvěr v zahraničí, a půjčky v cizích měnách postupně substituovat rublovými úvěry od státních komerčních bank, refinancovanými za adekvátní úrokovou sazbu Centrální bankou“, „zavést tuzemské standardy činnosti ratingových agentur a výlučnou kontraktaci ruských ratingových agentur pro potřeby státní regulace“ či „povinnost primární nabídky cenných papírů ruských emitentů na tuzemských obchodních místech“.

Zvlášť alarmující je dikce pasáže, shrnující priority přechodu do nastupující „dlouhé vlny“ a s ní spojené „technologické struktury“. V zemích lídrů technicko-ekonomického pokroku, upozorňuje Glazev, rostou rozpočty těchto inovací o 35 a více procent ročně. Rusko má k jejich zvládnutí k dispozici jen 3-5 let. „Pokud za tuto dobu technologického průlomu v nosných oborech nedosáhne, uvízne jeho ekonomika ještě dalších 20-30 let v pasti rozvoje, který jen dohání jiné, surovinové specializace a neekvivalentní ekonomické výměny. Rostoucí technologické zaostávání podlomí systém národní bezpečnosti a obranyschopnosti země a zbaví ji schopnosti efektivně čelit hrozbám nové světové války.“

A naopak aktivní politika, opřená o kvalifikované strategické plánování, moderní makroekonomický rámec skutečného rozvoje, a ne subalterního přívěsku zahraničního kapitálu, i o dlouhodobé financování perspektivních projektů co možná z tuzemských zdrojů a za konkurenceschopných podmínek, je s to už brzy dosáhnout stavu, kdy právě „ruští aktéři mezinárodní technologické soutěže budou inkasovat intelektuální rentu“.

To vše, uzavírá Glazev, má dva společné jmenovatele:

„Nízká tempa ekonomického růstu, neuspokojivá kvalita služeb ze strany státu a podmínek pro podnikání, kolosální vývoz kapitálu a degradace vědeckotechnického potenciálu země jsou důsledkem nízké kvality systému státního řízení, decimovaného korupcí a nekompetentností.“ Tím energičtěji třeba obnovit „závazné normy odpovědnosti státních zaměstnanců a orgánů státní moci za řádné splnění jejich úkolů“. Skutečně „meritokratický přístup“ v jejich výběru, profesionálním růstu i odměňování. Boj proti korupci znásobit i „znovuzavedením konfiskace majetku coby typu trestního postihu“. V etapě, kdy si modernizace ekonomiky, zajištění ekonomické bezpečnosti a odolnosti vůči vnějším tlakům vyžádají mnohonásobně vyšší investice než dosud, je „zásadní posílení systému osobní odpovědnosti za objektivně dosahované výsledky“ zcela bezodkladným imperativem v celé vertikále správa a řízení státu.

Výzvy i hrozby, s nimiž se Rusko – tak jako nejednou v minulosti – bude muset vyrovnat v šibeničních termínech, zvládne jen společnost konsolidovaná, s důvěrou ve vlastní síly a motivovaná obstát i na rozcestí, rozhodujícím nejen o její vlastní perspektivě na celá další desetiletí. Glazev to promítá do řady konkrétních námětů, jak posílit sociální kohezi. A proto především pozvednout standard a kvalitu života početných vrstev, které vážně, mnohdy docela drasticky poškodil vývoj v posledním více než čtvrt století. Střípky ze světa

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz