Je zajímavé sledovat, jak se množí rozmanité kritiky slovanské vzájemnosti, nehledě k již průhledným pokusům o oslabení slovanského hnutí jeho rozštěpením. Ve sdělovacích prostředcích byly u nás nedávno publikovány dva články. Jeden nese název „21. srpen aneb přivinutí se k dubisku“ a napsal jej do Lidových novin (21. 8. t. r.) někdejší ministr kultury a později předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Milan Uhde, druhý pod záhlavím „Panslovanská veteš ekonoma Mládka“ pak komentátor MfDnes Karel Steigerwald (29. 8. 2013).
Článek prvního autora má v podstatě navodit názor, že „slovanská vzájemnost je zcela nemožná“ a k tomu účelu se autorovi hodilo začít od samotného Havlíčka, aby zaštítil svůj poznatek. Havlíček prý byl zklamán z pobytu v Rusku po svém návratu do vlasti. Škoda, že Milan Uhde nedodal ještě slova „jak jinak“. Vždyť tehdejší carský režim sledoval především své imperiální cíle a tomu měla posloužit i idea panslavismu jako spojení slovanských národů pod vládou ruského cara! S přihlédnutím k záporné roli, kterou sehrával tehdejší carský režim v ruské společnosti, bylo přijetí podobného řešení pro politické představitele české společnosti zcela nepřijatelné, i když Češi měli i v té době k ruskému národu blízký vztah. Uhde nezapřel ani ve svém článku dramatika. Zkratkovitě přešel ve dvou odstavcích přes první světovou válku, versailleský mír až k politice ústupků Velké Británie a Francie Hitlerovi. Pozoruhodné je jeho hodnocení:„ Básník mohl chování západních spojenců označit za zradu, politik věcně reflektující situaci však básníkovo hodnocení nemohl a nesměl převzít. Politika československé exilové vlády zaslouží z tohoto zorného úhlu hodnocení jako nezralá a nadále podléhající romantickým reziduím.“ Z Uhdeho poznatku lze vyvodit, že také Dr. Beneš byl spíše „básník“ než diplomat a v roce 1938 patrně celý náš národ se mohl řadit do klubu „přátel poezie“, když chování tehdy „spojenecké Francie a Velké Británie“ za zradu jednoznačně považoval! Škoda, že Uhde ve svém rozletu nestačil zhodnotit i úlohu Emila Háchy a jeho vlády, jistě by nás obohatil dalšími zajímavými zjištěními! V dalším textu Uhde však stačil ještě pokritizovat Košický vládní program používající prý starou slovanskou(!) rétoriku a poukázat na zhoubný(!) směr poválečného československého vývoje. Závěrečný otřes z poválečného přivinutí k dubisku pak prý představoval – jak jinak – 21. srpen 1968. V závěru ještě stačil ohodnotit nejen Brežněva, ale též dnešní směrování v Rusku. Svírají jej však i neskrývané pochybnosti a obavy nad administrativou USA, když píše o tom, že americký prezident se vyslovil pro zaměření své země především na Asii, a Evropu, včetně České republiky, mezi takzvané priority nezahrnuje. Plně lze v tomto směru vcítit se do Uhdeho nejistoty ke komu se tedy přivinout? Co kdyby, jak si postěžoval, NATO ztratilo na účinnosti a Evropská unie nevybředla z krize? Obnoví se pokušení – konstatuje Uhde – hledat politického příbuzného pro jistotu zase na opačné světové straně? Dokonce prý některé příznaky tohoto pokušení jsou zřejmé... Má to ve svých dramatických úvahách Milan Uhde těžké. Nedivme se, že i ve slovanské vzájemnosti spatřuje něco nekalého!
Další z článků, o nichž jsem se zmínil, a to Karla Steigerwalda, nezasluhuje tolik pozornosti. Snad jen jeho pozoruhodně kuriózní tvrzení o Janu Kollárovi, autoru Slávy dcery, „jeho panslovanské blouznění se stalo už tehdy předmětem posměchu“(!). Podle Steigerwalda se Kollár „stal osamělým podivínem“. Autor, který svůj článek coby komentátor MfDnes celkově zaměřil zejména proti ekonomickému expertovi ČSSD Janu Mládkovi, usoudil, že „Mládek jen rozvádí Kollárovu myšlenku o dubisku, k němuž se máme my, drobní Slované, přichýlit. To už není jen fantazírování neinformovaného ekonoma, nýbrž politický trend, který často vyjadřují i jiní levicoví politici, prezidenta nevyjímaje.“ Pozoruhodné je i další tvrzení o ruské civilizaci, která „je okolí nebezpečná, protože je nedemokratická a imperialistická“. K podobnému objevu lze dodat jen rčení „nevědomost hříchu nečiní!“.
Jsem však toho názoru, že i články a vystoupení zpochybňující slovanskou vzájemnost a sounáležitost slovanských národů mají jistý pozitivní aspekt. Svědčí nechtěně o tom, že naše úsilí směřující k prohloubení tradičních svazků mezi slovanskými národy má své pozitivní výsledky, které budí pozornost a znepokojení v nám nepřejících kruzích. Úsilí o slovanskou vzájemnost má své historické tradice a vždy posilovalo naše vlastenectví. Je přirozené, že nejde o „procházku růžovým sadem“. V minulosti se vyskytla i tíživá období, nedorozumění a překážky, které bylo nutno překonávat. Tak tomu je i dnes, kdy svět je obtížen složitými globálními politickými i ekonomickými problémy. Jestliže se nám podařilo rozvíjet u nás slovanské hnutí a získávat další příznivce slovanské vzájemnosti, jestliže už řadu let vydáváme pravidelně náš časopis Slovanská vzájemnost a účastníme se mezinárodního slovanského hnutí, a to vše i v době vyhraněně konzervativních pravicových vlád, pak pohlížíme s nadějí do budoucnosti po letošních blížících se parlamentních volbách.
Mirko Svoboda, místopředseda SV ČR
Slovanská vzájemnost č.169/str3, připravil Ing. P. Rejf,CSc.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz