Vzhledem k tomu, že dějiny nezačínají po skončení války v květnu 1945, a to ani dokonce vztahy česko-sudetoněmecké-německé, nýbrž mnohem dříve, pohled do minulosti předmětných vztahů nám pomůže ke zformulování odpovědi na vznesenou otázku.
Již na konci 19. století Němci, kteří žili v zemích Koruny české, se považovali ze značné části za německé Rakušany, jiní pak, postupem doby jich přibývalo, za pangermány. Cílem těchto bylo sjednocení všech Němců v jednom státu. Tehdejší Němci, bez ohledu na své zaměření, stejnostejně obhajovali svá privilegia v rámci Rakouska. Každý pokus Čechů o zrovnoprávnění českého jazyka s německým, o dosažení rovných práv s Němci v koruně usedlými, byl jimi tvrdě odmítán. V rakouské části říše Slované převyšovali svým počtem Germány. Na základě této skutečnosti vznikl i známý „austroslavismus“ . Jeho podstata spočívala v tom, že tato slovanská většina, jakmile dojde k demokratizaci celého ústrojí Předlitavska, se prosadí právě svou početností i proti agresivní německé menšině a slovanský živel dosáhne rovnoprávnosti s německým.
I František Palacký, který původně zastával zásadu, vyjádřenou slovy: Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom jej vymyslet, nakonec prohlásil: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ V rámci Rakouska-Uherska jsme se nemohli konstituovat jako národ, mající rovné postavení s Němci v zemích českých usídlenými, a to právě pro jejich tvrdý a dlouhotrvající odpor.
Když T.G. Masaryk, poslanec Říšské rady ve Vídni, se ještě před vypuknutím první světové války dotazoval na určitých vysokých vládních místech, kde měl své důvěrné kontakty, na možnosti rozvoje českého národa, dozvěděl se, že po přicházející válce, která měla být pro Rakousko-Uhersko a Německo, samozřejmě vítězná, dojde k tvrdé germanizaci slovanského živlu v Rakousku, tedy i Čechů. V tu dobu již několik desítek let probíhala hungarizace Slováků. Pro vládnoucí Maďary Slovák nebyl člověk. Tak také vypadaly prostředky používané k maďarizaci teprve vytvářejícího se slovenského národa, který, aniž by se dosud zformoval, stál již na samém prahu svého zániku.
Český národ, rovný s národy ostatními, mohl se konstituovat jen mimo Rakousko-Uhersko. Vítězství Spojenců, v jejichž řadách jsme byli, umožnilo českému národu vytvořit i samostatný československý stát. Proti němu se postavili Němci v rámci republiky usedlí. Již od počátku vyvíjeli silné aktivity, směřující k odtržení území, na němž žili, od republiky a jeho připojení k německému Rakousku. Dovolávali se práva na sebeurčení. Ač byli pouze německou národnostní menšinou a proto jim právo na sebeurčení nepříslušelo, dovolávali se tohoto práva mohutně a i násilnými způsoby. Mírová konference se jejími požadavky odmítla zabývat. Čs. Němci mohli svobodně odejít z republiky do Německa či Rakouska, nemuseli zůstávat v Československu. Tohoto práva využil jen jejich nepatrný počet.
V Československu německá menšina se těšila rozsáhlým demokratickým právům a svobodám. Měla své školství, včetně univerzit, vlastní tisk, kulturní zařízení, politické strany, zastoupení v parlamentu, určitou dobu také ve vládě, přesto stále větší část našich Němců se stavěla proti našemu státu nepřátelsky. Od poloviny 30. let se mnozí z nich se nacizovali a stali se pátou kolonou hitlerovského Německa v demokratickém Československu. Život pro tisíce Čechů v pohraničí byl stále nesnesitelnějším. Byli pronásledováni, uráženi, biti Němci. Tito pomáhali republiku, při níž věrně, důsledně a do poslední chvíle stáli jen němečtí sociální demokraté a komunisté, destabilizovat a nakonec i zničit.
V období po uzavření mnichovské smlouvy teror Němců vůči jejich českým spoluobčanům dostoupil vrcholu. Češi byli naháněni jako divá zvěř, zavíráni, jiní odvlečeni do Německa, někteří dokonce zabiti, mnozí byli vyháněni ze svých domovů. Někteří utekli jen s tím, co měli na sobě. Byli rádi, že vyvázli životem. Asi 150 až 180 tisíc Čechů bylo celkově vyhnáno.
To je historická skutečnost. Lze předpokládat, že ji nikdo nemůže zpochybňovat. Ale ouha, není tomu tak! Podívejme se např. do Sudetendeutsche Zeitung, č. 34, z 21.8.2002, kde dr. Alfred Schickel v obsáhlém pojednání „Následky lehkomyslnosti“ napsal: "Spolkový ministr vnitra Otto Schily přivodil na letošním sudetoněmeckém dni v Norimberku účastníkům rychlou změnu jejich pocitů. Potěšil je svou výzvou české vládě, aby zrušila tzv. Benešovy dekrety z let 1945-46 jako odporující lidským právům. Za to sklidil srdečný potlesk. Rozrušil je ale hned svým následujícím odstavcem, ve kterém je nabádal, aby nezapomněli, že "vyhnáni Němců předcházelo po Mnichovu vyhnání Čechů". Toto tvrzení kvitovali jeho sudetoněmečtí posluchači potřásáním hlavy a výkřiky nevole. Ministr přesto ještě jednou důrazným hlasem opakoval s tím, „že tomu tak skutečně bylo a oni se s tím musí smířit." Autor příspěvku dále rozvádí, že Schily nemluvil pravdu, k žádnému vyhnáni Čechů po Mnichovu 1938 nedošlo.“ (O čem píší sudetoněmecké noviny před deseti lety, Listy 15, www.ceskenarodnilisty.cz , str. 8) Takže odsunutí Němci a jejich potomci nejen že nejsou dosud schopni uznat historickou pravdu, ale dokonce ji nazývají lží. Můj dědeček, A. Beneš, hluboce věřící člověk, mně ještě jako chlapci říkával: „Kdo lže, ten krade, do pekla se hrabe.“ Asi to dnes platí nejen o panu dr. A. Schickelovi, ale i o řadě dalších „sudetských“ Němců.
Co dělali ti obyčejní znacizovaní Němci v uvedené době, byli jistě zločiny. Ale svou dobu jaksi přece jenom překonal dr. Walter Hergl (narozený v r. 1899 v Liberci, ještě před anexí našeho pohraničí vstoupil do SdP, spolupracoval se SD, v SS dosáhl vysoké důstojnické hodnosti, za protektorátu blízce spolupracoval s K.H. Frankem. Po jisté době působil v ministerstvu práce a sociálních věcí v Bavorsku. V r. 1986 mu byla udělena státní medaile za zvláštní zásluhy).
Dokladem toho jsou tyto „Herglovy“ téze:
a) Velkoněmecko-české řešení stejně jako sudetoněmecko-české se musí uskutečnit „zásadně a hlavně pod vedením Říše jako ztělesnění velkoněmecké sjednocovací vůle a my, sudetští Němci, tím konec konců na život a na smrt závisíme na její síle a politice“ a konec konců „na Vůdci“. I když nelze vůli sudetských Němců opomíjet, nejsou komponentem určujícím.
b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“ Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“
c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“
d) Věcně důležitá je však další teze „české otázky“ tj. řešení pomocí války, a to války vyhlazovací, kterou nabízejí soudobé prostředky vojenské techniky, umožňující vést danou válku právě jako válku vyhlazovací, v níž utrpí sice obě strany, v níž však „jedinou otázkou zůstane, kdo zde rychleji a účinněji předejde druhého.“
„Memorandum Hergl“ posléze vyhlašuje, že čas k řešení nazrává.
Názory v něm obsažené mohou být označeny za extrémistické a snad v SdP původně v takové pozici i byly. Podstatné však je, že se – ať už ze znalosti memoranda (které Hergl zřejmě dal SD, jejímž agentem se stal) nebo jinou cestou – do sudetoněmecké „völkisch“ politiky a jejích cílů postupně prosazovalo a prosadí právě takové řešení „české otázky“
První takové a nemalé prvky lze spatřovat v obsahu Henleinova memoranda Hitlerovi z 19. listopadu 1937. Shodu s „memorandem Hergl“ představuje již teze, že „srozumění mezi Němci a Čechy je v Československu prakticky nemožné“…
Souvislost mezi „memorandem Hergel“ a Grundplanung O.A. však netkví pouze v tomto rozhodnutí řešit německo-český vztah válkou. Je širší: Jde i o způsob, jímž by tato válka měla být vedena. Oba dokumenty se shodují, že by měla být vedena krutě – tak jak to moderní vojenské prostředky umožňují. Jde však i o další styčné body. O opětné opakování teze, že jde o celý komplex dnešního Československa, (resp. o „sudetoněmecký prostor“) přičemž o jeho osudu na základě tisíciletých historických zkušeností rozhodne na základě svého práva Říše, (resp. „Vůdce“), do níž musí být začleněny české země, přičemž Slovensko má být ponecháno samostatně, leč k Říši pevně přimknuté. O slavnostní deklarování Prahy jako říšského, německého města. O ekonomické a kulturní zatlačování Čechů a konečně o další osudy českého národa.
Ve „štábu sudetoněmeckého vůdce“ zřejmě byly v této věci rozdílné názory, jak to ukazují 4 varianty, předložené „štábem K. Henleina“ z 18. září 1938 v memorandu „K řešení české otázky“:
- Vytvoření českého zbytkového státu bez omezení jeho výsostných práv.
- Vytvoření „neutralizovaného“ českého zbytkového státu.
- Vytvoření českého státu se zvláštními závazky vůči Německé říši.
- Začlenění českého území do německé říše.
Z komentáře k těmto variantám vyplývá, že první dvě vlastně nepřicházely v úvahu; určitá opatrná podpora naznačující autorství pozůstalých spanovců, je věnována třetí variantě. Dle jednoznačných formulí v „Grundplanung O.A.“ (souznějících s „Herglem“) se však nejlepší známka dává variantě 4 – začlenění do Říše. Ta by totiž umožňovala „naprosté vyloučení možnosti, že by české území mohlo mít vůči Německu nepřátelskou funkci“, zajišťovala úplně ovládnutí hospodářství a dopravní soustavy tohoto území i možnost biologického řízení vývoje českého národa a jeho vývoje – což ovšem leccos naznačuje o českých katastrofálních perspektivách. Hitler ovšem 15. března 1939 věc sám rázně rozhodne v duchu cílů nacistického pojetí „völkisch“ politiky, a to okupací zbývajících částí českých zemí ke své Velkoněmecké říši. Avšak ani tím a zřízením Protektorátu Čechy a Morava nebyly ony konečné perspektivy Čechů jako národa dořešeny.
V něm Frank hned úvodem píše o budoucím uspořádání česko-moravského prostoru. „Státně-politicky může být cílem jen: bezezbytkové začlenění do Velkoněmecké říše; národně-politicky („volkspolitisch“) naplnění tohoto prostoru německými lidmi.“ To mělo proběhnou tak rychle, jak jen možno. Teoreticky by nejúplnějším řešením bylo totální vysídlení Čechů a osídlení Němci. (V tomto konstatování je tedy shoda a „völkisch“ pojetím Herglovým dosti zjevná, a to v předpokládaných variantách postupu: „Hergl“: jedním rázem nebo pozvolna, tedy vyhubením nebo vysídlením.“
Volbu této ne tolik krvavé a dlouhodobější cesty Frank zdůvodňuje jednak nedostatkem prostoru, kam by Češi mohli být rychle vysídleni (pozoruhodné je, že to v jejich případě nenazývá vyhnáním), jednak nedostatkem rasových Němců, kteří by mohli zacelit vzniklou mezeru. Podstatná pro Franka však byla zejména potřeba udržet nenarušenou ekonomickou výkonnost „českého prostoru“ pro potřeby války i obava, aby kruté řešení české otázky neodradilo obyvatelstvo jihovýchodní Evropy a tím neohrozilo velkoprostorové cíle říše.
I při všem „změkčení“ osudu Čechů však Frank závěrem znovu zdůrazňuje: „Mé stanovisko předpokládá úmysl prostor i lidi v Protektorátě germanizovat.“
Ostatně tzv. „Pamětní spis o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa z 28. srpna 1940, jehož autory byli Neurath a Frank, genocidní záměry jen potvrzoval.
Frankovo pojetí schválil ihned Hitler; později ho ve svých obou pražských projevech (1941/1942) ještě rozvinul a do projektu Generalplan Ost zasadil „Vůdcem“ pověřený zastupující říšský protektor a mocný šéf německé bezpečnostní policie R. Heydrich. Ve svém prohloubeném projektu totiž konstatoval návaznost na koncepci založenou Frankem (jež, jak jsme viděli, navazuje v rámci zdrojů nacistického směru německé „völkisch“ politiky na „Hergla“ – ať už originálního, či radikalisticky opraveného).
Toto pojednání o „memorandu Hergel má odbornou obec seznámit s pojetím memoranda co do cílů a postupů v „české otázce“; vedle toho však i upozornit, že toto pojetí (navazující na starší „vyháněcí“ projekty všeněmců z dob habsburské monarchie – K.H. Wolfa, Haaseho apod.) vlastně představovalo výchozí, ale i ucelenou nacionálně socialistickou völkisch verzi protičeského sudetoněmeckého „volkstumskampfu“. A že politika SdP cíle této verze a cestu k nim od listopadu 1937 postupně přejímala, upravovala, až je posléze uplatnila, a to jak v politickém plánování, tak v praktické „denní“ politice – byť i s menšími, dobovou situací (zejména válkou) podmíněnými modifikacemi. (PhDr. Václav Kural, CSc., Memorandum Hergel, www.ceskenarodnilisty.cz)
Ano, představitelé tzv. sudetských Němců se horlivě zapojovali do sepisování materiálů o germanizaci česko-moravského prostoru. V době, kdy R. Heydrich vyslovil svou známou větu, že v tomto prostoru nemá koneckonců Čech co dělat, plány na likvidaci českého národa Němci po vítězné válce byly již hotové. Část Čechů měla být fyzicky likvidovaná, část vyhnána kamsi daleko na východ a část germanizována. Tento proces měl však probíhat i na území staré říše.
Řada sudetských Němců se vyslovovala v době druhé světové válce pro to, aby forma protektorátu v Čechách a na Moravě byla rušena a nahrazena tvrdou vojenskou správou, která by dosavadní pomalé tempo germanizace zásadně zrychlila.
V období prvního i druhé stanného práva v protektorátu, kdy docházelo k masovým popravám Čechů, Němci zde usedlí i z okupovaného pohraničí vítali teroristická opatření, které německý represivní aparát v protektorátu uplatňoval. Hodnotili je, jak uvádí mnohá hlášení Sicherheitsdienstu, jako správná. Češi jakoukoliv mírnost by považovali za slabost, zdůrazňovali. Stanovisko ke germanizaci vyjadřoval i návrh vedení pražské organizace NSDAP z 11. března 1942: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí k tomu být přinuceni nebo zastřeleni“.
O likvidaci českého národa mluvil známý představitel „sudetských“ Němců, K.H. Frank, dokonce ještě v roce 1944.
Můžeme tedy shrnout. O konečné likvidaci českého národa bylo rozhodnuto již na samém počátku války. Genocida českého národa pokračovala po celé období tzv. protektorátu. Po válce měla být urychlena a česká otázka měla být tak definitivně vyřízena. O genocidu českého národa usilovali, pracovali k ní a připravovali její naplnění v poválečné době němečtí nacisté, za plné podpory tzv. sudetských Němců. O této genocidě nelze pochybovat. Na štěstí Němci válku nevyhráli, své plány nemohli dokončit, a proto náš národ dále existuje. V boji, aby tyto plány nebyly uskutečněny, aby Československo bylo opět svobodné, padlo 360 000 našich spoluobčanů.
***
Své „historické výklady“ začínají sudeťáci zpravidla rokem 1945. Samozřejmě mluví o zločinném vyhánění ze své vlasti, jemuž padlo za oběť 250.000 jejich soukmenovců, jsou však i odhady vyšší, přibližují se dokonce k číslu 280.000. Již v tomto ranně poválečném období začínají tito výtečníci přepisovat dějiny. Sami se pasují do úlohy obětí zlých, nenávistných Čechů, kteří jsou těmi skutečnými zločinci, samozřejmě spolu s nenáviděnými Rusy, Poláky a Jihoslovany. Vůbec jim nevadí, že z 50 milionů obětí války, jíž vyvolali, bylo asi 35 milionů Slovanů, ovšem tyto, tak jako Židy, nelze počítat, viděno jejich „humánní optikou“, poněvadž byli podlidi.
Rozbití republiky, protektorát, válka, genocidní nacistický teror vůči Čechům, vraždění odpůrců po téměř celé Evropě, koncentrační tábory, pochody a transporty smrti, otrocké práce, loupení hodnot v okupovaných zemích, vše s cílem zavést v nové Evropě nový pořádek, v němž by zbylé miliony obyvatelstva sloužily jako otroci „německému panskému národu.“
Že by ony uvedené i další skutečnosti mohly být příčinami, které vedly k nevyhnutelným historickým důsledkům, tj. k odsunům německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska, k jeho využívání při odstraňování válečných škod, které způsobilo, ke konfiskaci německého majetku, převážně nepřiznávají. Dokonce nejsou ochotni uznat ani výsledky mezinárodních konferencí, na nichž vítězní Spojenci společně nově uspořádaly poměry v Evropě. Ba i závěry Postupimské konference někteří odsunutí Němci považují jen za jakousi nezávaznou upovídanou deklaraci, která neměla a nemá obecnou právní závaznost. Důvody této jejich negace jsou různé, např. za jednacím stolem neseděli zástupci Francie, Německo na konferenci nebylo zastoupeno atd.
Takže se nemůžeme ani divit, že Němci, i když v souladu s postupimskými závěry, byli odsunuti, začali mluvit o vyhnání, nikoliv tedy o transferu nebo přesídlení. Líčení českých zločinů je nemyslitelnou součástí jejich vyhnání, jak říkají.
V době po druhé světové válce neprobíhala již diskuse o tom, zda je možné soužití českého národa s německou menšinou v jednom státě či nikoliv. Sudeťáci svými vlastními činy rozhodli o historickém rozchodu. Největšími hrobaři sudetoněmectví se tak stali sami sudetští Němci. Heim ins Reich se naplnilo.
Našim cílem bylo sudeťáky nikoliv fyzicky likvidovat, jak se oni chystali zničit náš národ, ale odsunout, vysídlit. Tak se také stalo. Mnozí z nich však sami utekli ještě před koncem války. Báli se trestů za spáchané zločiny. Ano, v procesu odsunů došlo u nás k určitým excesům, ale i v jiných státech tomu tak bylo. Počet Němců, kteří zahynuli ve sběrných táborech před odsunem, či v průběhu odsunu, včetně tzv. divokého, nebo bezprostředně po něm, dosahoval podle střízlivých údajů 15 tisíc až 30 tisíc, včetně těch, kteří spáchali sebevraždu, počet těchto značně přesáhl číslo 5 tisíc.
Vládní zmocněnec pro provádění odsunu Němců, pplk. Štěpán Andreas, jednal v září 1946 v Berlíně s představiteli Spojenecké kontrolní rady. V rámci jednání učinil návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka. „Oba jmenování činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Německo, 1945-1950, Odsun Němců, vydala Společnost Edvarda Beneše, Praha 2001, str. 118-119)
Přes uvedená historická fakta sudeťáci se snaží po Evropě šířit lži, že jsme chtěli vyvraždit jejich tzv. sudetoněmeckou národnostní skupinu. Toto tvrzení je dokonce již dřívějšího data. V r. 1991 udělal sudetoněmecký landsmanšaft objednávku u prof. dr. Felixe Ermacory, aby podal juristické dobrozdání v sudetoněmeckých otázkách. V Závěrečných tezích a katalogu požadavků autor tvrdí: „Vyhnání sudetských Němců z rodné vlasti v letech 1945 až 1947 a vysídlení, o němž po druhé světové válce rozhodli jiní, bylo nejen v rozporu s Atlantickou chartou a s pozdější zásadou sebeurčení, zakotvenou v Chartě Spojených národů: vyhnání sudetských Němců je navíc genocidiem a zločinem proti lidskosti, které jsou nepromlčitelné;…“
„…zatímco Češi prožili válku v údajném protektorátním blahobytu narušeném pouze jedním masakrem v Lidicích, stali se sudetští Němci obětí mnoha podobných zločinů: "Lidice byly strašně nafouknuty. Češi sami zopakovali ,Lidice` vůči sudetským Němcům tisíckrát," napsal již v roce 1948 slavný Pater Emmanuel Reichenberger…
Podle sdělení svého mnichovského listu Sudetendeutsche Zeitung z 25. 11. 2005 se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu rozhodl, že v roce 2006 uspořádá tzv. celostátní kampaň k vyhnání sudetských Němců. Za tímto účelem vyzval své spolkové a zemské organizace k veřejným demonstracím ve velkých městech. Cílem je informovat média o tom, že se sudetští Němci stali před šedesáti lety obětí genocidy. Jednotliví členové byli vyzváni k účasti na centrálně organizované poštovní akci, v jejímž rámci budou rozesílány letáky s informacemi o "Benešových dekretech, o ztrátě domova, o německých obětech a o požadavcích Sudetoněmeckého landsmanšaftu k zahojení ran způsobených bezprávím vyhnání". Výrok "vyhnání je genocida" se stal heslem roku 2006.
V rámci této kampaně se Spolkový sněm sudetoněmeckého landsmanšaftu obrátil nedávno na Českou republiku s novou výzvou k tzv. přímému dialogu. Jeho cílem má být uznání odsunu za zločin genocidy, kterým se v rozporu s mezinárodním právem provinilo Československo a kterému údajně padlo za oběť 250 000 lidí (odkazy na mezinárodněprávní legitimizaci odsunu Postupimskou konferencí a zjištění společné česko-německé komise historiků, že v poválečném Československu zahynulo nanejvýš 30 000 Němců, jsou stále ještě zamlčovány)…
Za nejpočetnější skupinu obětí údajného scestí evropských dějin ve 20. století jsou vydáváni Němci, takže by se po úspěšném naplnění cílů současného historického revizionismu dostalo Německu po dvou světových válkách 20. století konečně uznání obětního beránka moderních evropských dějin, které pro sebe reklamovali již nacisté…
Dnešní spory o dějiny odsunu Němců z Československa nejsou jen regionálně specifickou česko-sudetoněmeckou kontroverzí. Na pozadí jejich souvislostí se současným historickým revizionismem se i v nich ukazují daleko závažnější a zdaleka ne nové problémy historického vědomí.
Ani sudetoněmecká kampaň za označení odsunu za genocidu není nová. Již v poválečné době srovnávali bývalí nacisté - jako např. známý sociolog Eugen Lemberg – odsun Němců z území, která patřila v letech 1939–1945 k Velkoněmecké říši a po válce k Československu a Polsku, s holocaustem: "Čeho se dopustili Němci na Židech, toho se dopustili Češi a Poláci na Němcích." Dnes se však těmto pokusům o revizi obrazů dějin druhé světové války a zastínění nacistických zločinů připomínáním ojedinělých příkladů brutálního násilí z poválečného světa dostává široké podpory v celosvětovém trendu historického revizionismu….“ (Z článku „Sudetští Němci mají novou strategii“, jehož autory jsou dr. Eva Hahnová a dr. Hans Hennning Hahn, Euportal, 27.4.2006)
Na 57. sjezdu odsunutých Němců z Československa, který se konal ve dnech 3.-4.6.2006 v Norimberku, mluvil B. Posselt, tehdy ještě předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu, o zločinném a brutálním vyhnání Němců z Československa. Johann Böhm, mluvčí SL, byl přímočařejší, jak vyplývá z následujícího citátu: „Vyhnání je národní vražda“. O takovémto výroku jednoho profesora dějin, který byl namířen s obzvláštní agresivitou proti české veřejnosti, je možné vést diskuse. Pak ale se znalostí fakt. Genocida je odborný výraz, který je popsáním skutku. Tento skutek nepředpokládá, že příslušníci jednoho národa nebo národnostní skupiny budou vyvražděni. Není to srovnatelné s „masovou vraždou“, tak jak tomu bylo při Holocaust. Tento skutek je naplněn i tehdy, když má být jedna národnostní skupina jako kulturní a sociální jednotka vyhlazena. A právě tento úmysl stál za vyhnáním…“
Zatímco rozhodnutí o genocidě českého národa bylo rozhodnutím příslušných nejvyšších německých orgánů, včetně představitelů „sudetských Němců,“ a bylo i v průběhu druhé světové války postupně prováděno, ke genocidě tzv. sudetských Němců nedošlo, přestože lživé tvrzení o 250.000 zavražděných, ubitých, utrápených Němců Čechy po druhé světové válce, má jejich tvrzení podložit. Ani dodnes tito „přátelé českého národa“ nejsou ochotni vzít na vědomí zjištění společné Česko-německé komise historiků, že v poválečném Československu zahynulo nanejvýš 30.000 Němců.
Na mnoha sjezdech odsunutých Němců z Československa se mluví o zločinech Čechů na „sudetských Němcích“, v tisku landsmanšaftu, zejména Sudetendeutsche Zeitung, Sudeten Post, o tom můžeme velmi často číst. Položme si však otázku: „Jak často sudeťáci mluví o ztrátách svých lidí, kteří sloužili ve wehrmachtu, SS a SD, přestože za dobu války činily kolem 200.000 lidí?“ Jen zřídka. Zato o českých němcožroutech se dovídáme téměř denně. I tato skutečnost o něčem vypovídá. Nepadli tito sudeťáci v nacistických uniformách za führera a nový pořádek v Evropě, kde měl panovat herenvolk a podlidé, hlavně slovanští, mu měli sloužit, při plnění svých vlasteneckých povinností?“ Nebo jak se někdy i dnes ještě říká: při obraně evropské křesťanské civilizace před bolševickými hordami z východu?
Vztahy česko-německé nemohou být nepoznamenány neustále na nás tzv. sudetskými Němci vznášenými požadavky. Jsme přesvědčeni, že tento „čtvrtý bavorský kmen“, či alespoň jeho značná část, je již dlouhodobě negativně ovlivňuje. Uvědomí si tento fakt konečně i v Berlínu a učiní potřebné kroky k nápravě? Nebo naše obranné reakce na neustávající sudeťácké ataky budou považovat za protiněmecké aktivity?
Připravil dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz