Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc.
(Tomáš Krystlík, Zamlčené dějiny. Vydává Beta Books, divize Alfa Nakladatelství, 2010, Made in EU.) Autor, novinář, dopisovatel Mladé fronty Dnes, již v úvodu práce objasňuje svou základní tezi, že české dějiny jsou založeny na falzifikaci minulosti. „Se zamlžováním a překrucováním začal již František Palacký.“
Po roce 1918 se pak české dějepisectví "uchyluje k záměrným lžím". Češi žijí od druhé poloviny 19. století ve "vybájených představách o sobě jako národu, o své minulosti, o národních mýtech a bludech, které vycházejí z vylhaných obrozenských představ a vytvářejí si neustále nové".
Za první republiky znemožnily diskusi o dějinách nejen cenzura a zákon na ochranu republiky z roku 1923, ale především "český agresivní nacionalismus".
"České historické mýty a bludy přežívají i po roce 1989, i když Češi podvědomě tuší, že jejich národní identita je budována na nepravdách." Ale "drží se usilovně a křečovitě osvědčených lží o národní minulosti, nemajíce se o co jiného opřít" (11).
Na základě těchto svých představ autor vykládá rovněž jednotlivé historické události. "Husitské běsnění" vraždilo lidi a ničilo evropská města. ,,Žižka byl masový vrah." Masaryk však husitství glorifikoval a svým heslem "Tábor je náš program, je převzal do svého národního programu (19, 20).
"Období po bitvě na Bílé hoře se v Česku vnímá jako tři sta let poroby, temna, germanizace a utrpení pod cizí nadvládou, z které se národ osvobodil až vytvořením republiky. . . Jde o mýtus. O cizí nadvládu se nejednalo, vliv katolické církve byl kladný a prospěšný (22)."
Vznik Československa v roce 1918 se "nevyvinul organicky", nepovstal vývojem kmenového uvědomění. . . nýbrž ze zahraničního politického snažení Masaryka, Beneše a Štefánika a byl násilným státním útvarem, protože jeho hranice nekopírovaly hranice etnografické /jazykové/ (25). Jeho základem byl "umělý národ československý" (35). "Masarykova filozofie má nebezpečně blízko k pangermanismu a filozofiím totalitních režimů" (28). Karel Čapek, "velký obdivovatel tatíčka Masaryka", byl politický hlupák a "považoval režim Sovětského svazu za veskrze demokratický" (147).
Od poloviny 30. let sílilo úsilí německé menšiny po rovnoprávnosti. "Henlein se víckrát pokusil přebudovat čs. stát na demokratickém základě... Češi na to nepřistoupili." Tak se "vlastním přičiněním" dostalo Československo do "totální mezinárodní izolace". "Francie nehodlala jít do vojenského střetu s Německem kvůli tomu, že Československo nezvládlo modus vívendi se svými menšinami" (101). Hlavním důvodem rozpadu republiky byl "vypjatý český šovinismus", který si však Češi odmítají přiznat (104). Zrada Anglie a Francie však vedla "Čechy k přesvědčení, že ČSR neměla vést politiku proti Německu. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše (106)."
Období protektorátu přineslo Čechům řadu pozitivních změn, např. pracovní uplatnění na perfektně fungujícím německém trhu, rozvoj porodnosti, rozkvět kultury. Přesto "Češi začali nenávidět Němce a připravovali se na pomstu" (104-117). Tou se po válce stalo vyhánění německého obyvatelstva - genocida Němců. Klíčovou roli v tom sehrála politika prezidenta Beneše, který "se vmanévroval do pozice zločince od psacího stolu (Schreibtischtiiter) typu Adolfa Eichmanna, Slobodana Miloševiče a Radovana Karadžiče. Osobně nikoho nezabil, ale svým jednáním zabíjení, mučení a nelidské zacházení umožnil a podpořil. Svými podpisy (dekretů prezidenta republiky) legalizoval bezpráví. Učinit tak o půl roku později, byl by postaven před mezinárodní tribunál. Česko mu ale, celému světu navzdory, staví pomníky" (190).
Krystlíkovo pojetí českých dějin je zcela neodborné a souzní s německou nacionální historiografií a publicistikou. Rovněž jeho označení prezidenta Beneše za zločince má předlohu v německém tisku. I v něm je Edvard Beneš označován za zločince, tentokrát proto, že to prý je válečný štváč a palič, jenž se všemožně snažil vehnat svět do války (viz. Např. Völkischer Beobachter, Berlín, září 1938).