Jak gruntovně P. Bělobrádek vyřešil tzv. sudetoněmecký problém
P. Bělobrádek je předsedou strany, která dokonce sama sebe někdy, zvláště když se obrací k českým voličům, označuje za lidovou Tak zřejmě chce vzbudit pan předseda iluzi, že současná KDU-ČSL nějak souvisí s Československou stranou lidovou, stranou sociálně reformní, demokratickou a hluboce vlasteneckou, v jejímž čele stal celá desetiletí dr. Jan Šrámek.
Podívejme se na vlastenectví šrámkovských lidovců. V době první republiky se němečtí křesťanští sociálové snažili o spolupráci a sblížení s lidovci. Šrámek zjistil, že jejich státotvornost trpí určitou státoodstředivostí, a tak jejich námluvy odmítl. Následovaly útoky na jeho osobu. Němečtí křesťanští sociálové si stěžovali kde komu, že Šrámek s nimi jedná hůř než sociální demokraté. Pozdější tlaky henleinovců ani němečtí křesťanští sociálové neustáli. Strana lavírovala a bortila se. V květnu 1938 její předáci stranu rozpustili s heslem „Wir müssen mit Volk gehen.“ Bylo to v době pro Československou republiku obzvláště těžkou. Šrámek dobře hodnotil německé křesťanské sociály. Dali přednost svému němectví před sociálně chápaným křesťanstvím. Němečtí sociální demokraté jako celek, stejně tak němečtí komunisté, se henleinovcům nepodali. V těžkých chvílích byli připraveni republiku hájit.
Předseda České zemské organizace ČSL, Msgre Bohumil Stašek, byl stejně jako J. Šrámek příkladným vlastencem. V době již protektorátní statečně vystoupil na celonárodní poutí u sv. Vavřinečka na Domažlicku. Tam před více než sto tisícovým davem poutníků se vyznal ze své lásky k vlasti. Řekl: „„Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.
Řada katolických kněží, včetně Josefa Plojhara, i aktivních laiků se zúčastnila protiněmeckého odboje. Někteří z nich zaplatili svým životem, jiní se vrátili po válce z koncentračních táborů a věznic.
Podívejme se na KDU-ČSL, její představitele, jak vlastenecky se chovají. Buďme struční. Kolik z nich bylo jen na návštěvě tzv. sudetoněmeckého velvyslanectví v Praze? Kolik z nich navštěvovalo akce „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) v Bavorsku? Kolikrát sám předseda strany se takových zahraničních jednání zúčastnil? Bylo to celkově přemnoho.
Aby takovéto nechvalné jednání se stalo alespoň částečně přijatelné pro českou veřejnost, vypráví páni bratři pohádky. Jde o spolupráci sesterských křesťanských stran KDU-ČSL s bavorskou CSU a samozřejmě také s německou CDU. Pohádka má pokračování. B. Posselt je předním bavorským politikem, nikoliv tedy především mluvčím a předsedou SL. Mnichovský tzv. Sudetoněmecký dům, je místem, kde se scházejí bavorští politici k jednáním, nikoliv tedy především sídlem SL, jeho orgánů a představitelů. Je tedy úplně jedno, když sám pan P. Bělobrádek se objeví na návštěvě „Sudetoněmeckého domu“, kde položí kytici a vzpomene na německé oběti vyhnání. Je totiž na bavorské politické půdě, Ti, kdož jsou vedle něj, je zcela jedno, že patří k představitelům SL, jsou podle jeho výkladu bavorskými politiky. Samozřejmě pohádky tisíce a jedné noci, co nám již delší dobu bělobrádkovci vyprávějí, mají své pokračování a nestačíme se divit, jak vyznavači hodnot „svoje hodnoty“ nejen rozmělňují, ale zcela devalvují.
Je tady jeden problém, samozřejmě ve skutečnosti je jich mnohem více, ale mluvme o alespoň jednom z nich. Sudeti si již celá desetiletí přáli, aby s jejich reprezentací přímo jednala česká vláda. Na žádost sudetů se s tímto přáním A. Merkelová svěřila P. Nečasovi, tehdejšímu premiérovi ČR. Delegace sudetů a H. Seehoferem jezdily již tehdy do Prahy. A tak Nečas se na oplátku vypravil do Mnichova, aby přednesl svou patolízalskou řeč, plnou historických smyšlenek až snad i lží. Ale přímé jednání s Čechy to ještě nebylo. V březnu 2016 se vypravil do Bavor B. Sobotka s členy vládní delegace, mezi kterými byl i P. Bělobrádek. Podle Posselta došlo k jednáním mezi SL a českou vládní delegací. Sice tam byl ještě vpletený H. Seehofer, ale „sudetoněmecké otázky“ se i tak projednávaly. Podle německých zdrojů se těchto jednání zúčastnil i P. Bělobrádek. O těchto otázkách nemohl přece jednat B. Posselt jako bavorský politik, ale jako přestavitel SL a byli s ním i další představitelé SL. A tak si myslíme, že tady žádná pohádka již nepomůže. Bělobrádkovci jednají s přestaviteli sudetů.
Je to ostudné: Delegace ČR jedná s představitelem jedné německé země, Bavorska, ač toto se těší jen fragmentární svrchovanosti, nemá ani ministerstvo zahraničních věcí. Česká republika dílem svých ústavních činitelů se tak pozemštuje. Nadto tito jednají ještě s představiteli SL, který nemá žádnou mezinárodněprávní subjektivitu. Proto nemůže být účasten žádných mezinárodněprávních jednání. To však panu Bělobrádkovi zřejmě nevadí. Nevadí mu ani projev, který přednesl jeho stranický kolega, D. Herman, na sjezdu SL v Norimberku. Stydí se za něj jiní.
Podle informací ze SL probíhají též česko-německá jednání o „sudetorestitucích“ a „Benešových dekretech“. A KDU-ČSL mlčí a mlčí. Kdo mlčí souhlasí. Lidová moudrost nám říká: Co je šeptem, to je čertem. A jak můžeme hodnotit taková jednání, která nejdou ani šeptem, o nichž se vůbec nic konkrétního neví, nevíme, kdo jedná a o čem jedná. Sudeti říkají, že jednání probíhají.
Nakonec stručný závěr. KDU-ČSL není šrámkovskou ČSL. Bělobrádek není ani Šrámkem, ani B. Staškem. Podle údajů, které máme k dispozici, můžeme tvrdit, že strana pana Bělobrádka není stranou vlasteneckou.
J. Kovář