Po ustavení západoněmeckého parlamentu a vlády zesílila činnost sudetů. Tlaky na Radu svobodného Československa (RSČ), její orgány i jednotlivé členy vyvíjel dále i německý tisk, dokonce jimi byly ovlivňovány různé spojenecké subjekty.
Na přelomu 50. let panovalo přesvědčení, že osvobozování střední, východní i jihovýchodní Evropy se zúčastní i Německo. Proto mu také příslušejí určité koncese. Již v té době, kdy se již plně rozhořela „studená válka“, Spojenci šli Německu na ruku. Německý antikomunismus, který měl ještě silné nacistické kořeny, byl vítaným spojencem v boji proti Sovětskému svazu. Tak probíhající konflikt spojil Německo ze Západem proti Východu. Začaly se dít zázraky. Z nacistů, dokonce i z nacistických válečných zločinců, se stávali ctihodní antikomunističtí bojovníci. Denacifikace zaplakala. V západoněmeckých kriminálech bylo mnohem více komunistů než nacistů.
V této atmosféře RSČ se dostala do pozice, že musela hájit své programové principy. Odsun Němců z ČSR je definitivně uzavřenou kapitolou. Československo je jednotný a nedělitelný stát v předmnichovských hranicích. Pražská komunistická vláda i RSČ se v uvedeném shodovaly nejen mezi sebou, ale i se všemi českými a slovenskými politickými stranami, a to i s těmi, které obnovily svou činnost znovu na Západě. V tomto směru byly příkladně jednotní s téměř celým českým a slovenským národem. Kdo by z této názorové jednoty odpadl, byl by považován národem za zrádce.
Na RSČ byl vykonáván i tlak z Radia Svobodná Evropa (RSE) a National Committee for a Free Europe (NCFE). Všude odtud zněla opakovaná varování, aby vztahy s Němci, zvláště pokud jde o „sudetskou“ otázku, se zbytečně nezostřovaly. Počátkem listopadu 1951 Charles D. Jackson, předseda NCFE, v USA v jednom ze svých projevů se zmínil o slovenském i sudetoněmeckém problému. Dr. Lettrich dodal, že již 4.7.1951 senátor Kersten požadoval, aby zástupci USA v OSN tlačili na uspořádání svobodných voleb, v nichž by se Češi a Slováci rozhodli, zda chtějí žít společně nebo odděleně. I československé hranice byly zpochybňovány, jednak maďarskými emigranty, jednat sudety. V dubnu 1953 zástupci tří německých politických stran vznesli v Bundestagu interpelaci, žádající, aby západoněmecká vláda odsoudila odsun sudetských Němců. RSČ však se svého zásadního stanoviska neustoupila, i když jeho rigidita se mírnila. Generál František Distich, zmocněnec RSČ v Německu, vyslovil obavy, zda je RSE schopna dlouhodoběji vzdorovat nátlaku Němců na to, aby sami určovali politiku československého vysílání. Zenkl si v v květnu 1953 dokonce zaznamenal, že „někteří němečtí činitelé se pokoušejí o to, aby došlo k německo-československým rozhovorům.“
Sudeti nyní viděli, že RSČ nikdy se nesníží k jednáním s nimi, natožpak, aby s nimi uzavřela nějakou dohodu podobnou té wiesbadenské. Současně však byli informováni o tom, že ne všichni členové RSČ jsou stejně odmítaví. 20. dubna 1953 navštívil F. Peroutku pan Simon, pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu dr. Rudolfa Lochmana. Při jednání se z německé strany ozvalo, že důvodem jeho návštěvy je sudetoněmecké hledání nového partnera na české straně, poněvadž váha generála Prchala a jeho výboru je zcela zanedbatelná. Na otázku, jaké je stanovisko F. Peroutky k návratu Němců, odpověděl novinář, že bez něho si nedovede představit trvalé uspořádání poměrů. Zdůraznil však, že jde o jeho osobní stanovisko a že si nepřeje, aby někde byl citován. Od té doby Peroutka doporučoval připravovat usmíření s Němci. Byl však mezi členy RSČ oním pověstným kůlem v plotu.
Němci věděli, že F. Peroutka se staví přátelsky k jejich cílům. Asi za dva roky poté jej v přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského navštívil Paul Fiala, který byl reprezentantem R. Lodgmana v Americe. Účelem jeho návštěvy bylo připravit vše potřebné k zahájení jednání mezi Čechy a Němci. Německým cílem, jak informoval P. Fiala, je vytvoření „federativního státu Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Lodgman si přeje uzavřít formální dohodu o novém česko-německém státu s RSČ. V rozhovoru, který Peroutka v březnu 1956 poskytl jedněm německým novinám vycházejícím v USA, uvedl, že vyhnání sudetských Němců bylo chybou a nadto je hanbou, co se během provádění této akce stalo. Veřejně též připustil, že je ochoten jednat se směrodatnými zástupci sudetského Němectva. V této souvislosti však hrubě porušil čs. exilem jednomyslně stanovenou zásadu, že exil nemá právo vyjednávat cokoliv s kýmkoliv, poněvadž toto právo náleží výlučně domovu.
Po rozhovoru, který Peroutka poskytl německým novinám, exulantská veřejnost proti němu protestovala. Přesto však dále doporučoval smířit se sudetskými Němci. V r. 1961 Peroutkovi dokonce napsal dr. Hans Neuwirth, bývalý poslanec za henleinovu stranu. Collegium Carolinum též se těšilo pozornosti pan Peroutky, který však až do své smrti v r. 1978 žádné další viditelné smiřovací úspěchy s Němci nesklidil. Ani Rada svobodného Československa se sudetskými Němci nepodepsala dohodu o česko-německém federativním státu.
Připravil dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz