Jak bylo po válce po roce 1945

Josef Vít

Slavili jsme konec války. Ale jak bylo po válce, co si lidé mysleli a co chtěli? Myšlenky socialismu nebyly jen v zemích osvobozených Rudou armádou. Vyrostly po válce v celé Evropě. Popíši situaci ve Velké Británii podle filmu Spirit of 45 (možno najít na internetu). A podobné to bylo i ve Francii, kde byli komunisté dokonce ve vládě. Itálie byla vždycky radikálně socialistická. Tak tam poslali Gladio (teroristickou organizaci NATO), která prováděla atentáty, které potom hodili na levičáky. V Řecku museli nasadit Britskou armádu, aby zachránili kapitalismus.

 V Británii hned po válce roku 1945 zvítězili ve volbách labouristé - strana práce (v překladu). Churchill musel opustit postupimská jednání, aby ho nahradil Atlee.

"Vyhráli jsme válku". Ale za radostí a vděkem se skrývala nelehká otázka. Jaká bude budoucnost? Co bude dál? Podaří se využít vítězství nad fašismem k tomu, aby lidé porazili své předválečné nepřátele, chudobu a nezaměstnanost? Očekávání lidí bylo jasné : "Nevrátíme se k Británii třicátých let".  Lidé měli jasno : "Už nikdy víc". Bylo to také "nikdy víc" té formě míru, kde bohatí spravovali všechno pro bohaté. Lidé si uvědomovali, že existuje "my" a  "oni". Na jedné straně panstvo a jejich úředníci, a na druhé straně stáli  lidé práce. Lidé se obávali, že i po druhé světové válce nastane to samé, co se stalo po 1. světové válce - tedy nesmírná bída a utrpení. Tehdy lidé procházeli dlouhými obdobími, kdy byli úplně bez práce.

Tehdy toho nechtěli moc. Chtěli žít v míru, pracovat, mít děti a domov. Chtěli vést normální rodinný život. Vyprávěl o tom dělník z chudinské čtvrti z Liverpoolu. Byl z osmi dětí. V posteli jich spalo pět. tři chlapci a dvě dívky. Když šli večer spát v posteli bylo plno havěti. Brouků a blech bylo v posteli stovky. A děti v těch postelích musely spát. Ráno, když přišly do školy, dostaly rákoskou, protože měly špinavá kolena. Třicátá léta pro ně znamenala chodit bosi. Rodiče každé pondělí ráno nosili balíky do zastaváren.V rodině jedli tuřín a brambory samozřejmě bez masa. Dědeček nosil každé pondělí oblek do zastavárny, aby měli peníze nejen na živobytí, ale také na lékaře pro dítě. Když dostal v sobotu výplatu, zase si vzal oblek zpátky, aby si ho mohl vzít večer do hospody. Když jim zemřely dvě děti ve věku dva a čtyři roky, jeli na voze taženým jedním koněm a na kolenou měli dvě rakve. Na hřbitově je položili na další rakve.

Žili vedle uhelné haldy, kam chodily děti sbírat uhlí. Když lidé viděli přijíždět vlak, vyšli ven za dům a počítali vagony. Podle toho usuzovali, na jak dlouho budou mít zase práci. Doly byly často zavírány kvůli odbojnosti horníků.

A tohle všechno lidé už nechtěli zažívat. Proto volili socialistickou stranu. Tehdy byli labouristé ještě socialistickou stranou. Dnes je to spíše tak, že poturčenec horší Turka. Po válce se vrátili lidé,  kteří byli prosyceni duchem, že všechno je možné. Beveridge, liberál, identifikoval 5 největších zel jako chudobu, nezaměstnanost, nemoci atd. "Bídu je třeba začít řešit. Musí být učiněna přítrž masové nezaměstnanosti, hlavnímu zlu nedávné minulosti. Dobročinné nemocnice a drahé ošetřovatelské ústavy nestačí na to, aby udržely národ v dobrém zdraví. Neválčili jsme proto, abychom zachovali chudinské čtvrti. Žádné další generace nesmí vyrůstat ve špíně. Vznikl Program svobody, svět za který bojujeme. Během několika týdnů po válce byly vyhlášeny volby  - první po deseti letech. "Socialismus musí zvítězit - volte liberály.“ Volební program labouristů byl jednoduchý : vládu řídí bezcitní lidé a jejich přátelé. Ovládají doly, banky a velká průmyslová odvětví. Kontrolují odvětví, kterými si lidé vydělávají na živobytí. Lidé chtěli změnu. Cena tzv. ekonomické svobody hrstky lidí je příliš vysoká, je-li vykoupena strádáním milionů. Labouristická strana je stranou socialistickou a je na to hrdá. Nadešel čas, aby hlavní průmyslová odvětví přešla do státního vlastnictví a správy a přímé služby národu. Musejí být udrženy ceny potravin, bydlení pro všechny musí mít přednost před luxusním bydlením hrstky "vyvolených". Labouristé kladli na první místo mír, stravu a bydlení, zaměstnání, volný čas a sociální zabezpečení pro všechny. To musí mít přednost před požadavky hrstky vyvolených na zvyšování nájemného, úroků a zisku.

Churchill a toryové vytiskli desítky tisíc knih von Hayeka "Cesta do otroctví" která říká, že vměšování do ekonomiky vede k totalitě jako v Německu nebo v Rusku. Na návštěvě v Downing street 10 (sídla vlády) nastoupili všichni zaměstnanci. Majordomus řekl - my jsme tu všichni konzervativci. A vzadu se ozvala služebná : " a kdybychom nebyli, přijdeme o práci".

Labouristi šli do voleb s heslem každá rodina musí mít kvalitní bydlení. Nejlepší zdravotní služby musí být dostupné všem. Ve volbách získala labouristická strana většinu hlasů. Bylo to poprvé, že zvítězila strana se socialistickým programem. Vláda rozhodla, že podniky musejí být ve velkém znárodněny, aby se podařilo zvýšit produkci. Byly znárodněny doly, železnice byla zřízena Národní zdravotní služba. Před jejím založením byly hlavní hybnou silou peníze nebo jejich nedostatek. Teď však lidé dostali poprvé v životě brýle. Nová služba vyvolala bouřlivý odpor lékařů, kterým šlo o peníze. Zavedla však preventivní prohlídky. Počet úmrtí se tím snížil na polovinu. Odborníci říkali, že odteď můžeme zdravotní péči použít jako model pro socialismus. Lékaři se učili, jak být socialisty (i když se jim to nelíbilo).

Stanovy labouristické strany říkaly, že manuální i nemanuální pracovníci musí těžit z plodů své práce. Británie měla přitom své vzory. V roce 1381 John Ball - vyloučený kněz kázal, že Anglii se nebude dařit, dokud nebude existovat společné vlastnictví všech věcí. V 17. století začali kopáči obdělávat půdu jako společnou půdu. Opakovalo se to, když Robert Owen zakládal továrny. Napříč dějinami se tato myšlenka vracela, byla prohlášena za nezákonnou, aby se objevila znovu jiném rouše.

V Británii se vedla více než 40 let diskuse o prospěšnosti znárodnění železnice. Teď si řekli, že státní vlastnictví přinese státu prospěch. Do té doby provozovala železniční dopravu řada soukromých společností, které si konkurovaly a pracovaly proti sobě. Tyto společnosti si navzájem vyúčtovávaly používání kolejí, lokomotiv, vagonů nebo i zařízení na nádraží. Na to měly zřízen velký úřad. Říkalo se tomu papírová ekonomika, která zaměstnávala stovky úředníků. Znárodnění přineslo

navýšení mezd.

Po válce v důsledku bombardování byl velký nedostatek bytů. Ale lidé měli žádosti o byt už z doby před válkou, a byty stále nebyly. Proto labouristická vláda pověřila obecní správy výstavbou obecního nájemního bydlení. Plán výstavby bytů byl velmi rozsáhlý, počítal s výstavbou dvou set až tří set tisíc bytů ročně.

V roce 1947 byly znárodněny doly. Dělníci odmítali, aby se doly řídily jako ve třicátých letech, kdy doly řídili soukromí podnikatelé. Tehdy se doly otevíraly a zavíraly podle potřeb trhu. Nikoho nezajímalo, jestli horníci budou mít z čeho žít. Až v padesátých letech se prosadila dohoda, ve které odbory dosáhly konec nuceného propouštění zaměstnanců. V té době prioritou bylo uhlí - bezpečnost nikoho nezajímala. Výsledkem byly desítky mrtvých horníků. Majitelé, většinou šlechtici spřažení s královskou korunou, si mysleli, že vlastní i horníky, kteří na ně pracují. Tito lordové vyhodili z práce horníky, kteří vstoupili do stávky za vyšší mzdy. A nejen to - vyhodili horníky a jejich rodiny z jejich domovů. Proto 1. ledna 1947 přešly doly do majetku státu. Ještě horší podmínky než v dolech měla práce v docích. Tam byli dělníci najímáni jen na jeden den.  Když nebyla práce, byli doma. Dokaři dosáhli stálého zaměstnání až v roce 1967.

V roce 1948 byly znárodněny energetické společnosti. V roce 1949 bylo znárodněno plynárenství. Další znárodňování přibrzdil Marshalův plán. Američané si uvědomili, že pokud nedostanou průmyslovou ekonomiku západních států do chodu, tak by se všichni stali komunisty. Poznali, že  pouze hospodářský úspěch může odradit Evropu, aby se nestala komunistickou."

Úspěchy labouristické vlády byly největšími úspěchy kterýchkoli vlád před tím. Tato vláda vyvedla Brity ze skutečné chudoby. Přinesla plnou zaměstnanost, přinesla bydlení, vyvedla lidi z časů, v nichž byly chudoba a nemoci běžnou věcí a poskytla všem zdravotní péči od kolébky po hrob.

V polovině sedmdesátých let se to všechno náhle zastavilo. V roce 1979 vyhrála volby Margaret Thetcherová. Přišla a najednou bylo všechno jinak. Důležité bylo zbohatnout. Veřejné služby velmi utrpěly. Britský průmysl se stal v důsledku nedostatku investic nekonkurenceschopným. Británie a celý západní svět se snažily snížit průmyslovou výrobu, a přitom také zvýšit zisk. Politika, kterou začala prosazovat Thetcherová byla ideologickým útokem na stávající politiku znárodňování a státních intervencí. Její útok zasáhl všechny oblasti. Stát místo toho, aby hrál reformní úlohu a kontroloval průmysl a představoval bariéru mezi pracujícími a volným trhem, dostal za úkol posilovat volný trh. Nastala doba privatizací, deregulace hospodářství a demontáže sociálního státu. Ekonomiku řídila Chicagská škola neoliberalismu, která prosazovala model kapitalismu, který je zcela nekontrolovaný. Ve skutečnosti to znamenalo snižování mezd pracujícím, následované propouštěním v ocelářském, lodním a uhelném průmyslu. Z pohledu soukromého hospodářství šlo o nezbytnost. Znamenalo to, že museli porazit odbory, požadovali propouštět a najímat pracující podle okamžité potřeby.  Požadovali  možnost snižovat mzdy a sociální záruky.   

V roce 1984 začala opětná privatizace. V tom roce také začala doba stávek. Začalo to privatizací Telekomu. Pak došlo k privatizaci vodovodní sítě. V roce 1985 vláda prodala společnost British Aerospace. V roce 1986 zprivatizovali plynárenství.

Když se pracující rozhodli protestovat, nastoupila policie. Přišla doba policejního státu. V tomto boji nebyla policie nestranná. Lidé pokojně stáli, ale policisté přišli a začali provokoval, strkat do klidně stojících lidí. Jak vyprávěl jeden stávkující "Svalili mne na zem a natáhli mi nohy a ruce od těla. Jeden policajt na každé ruce, jeden na každé noze. A začali mne systematicky mlátit. Zkroutili mi ruce za záda, až jsem ztratil vědomí. Nechápal jsem, proč policie zasahovala s takovou zlostí. Jakoby jim dělalo radost působit pracujícímu člověku bolest a utrpení. Proč? Kdo jim dal rozkazy mlátit stávkující po hlavě? Kdo jim dal rozkaz působit bolest, snažit se i zabít? Protože to přesně dělali. Stojíte v houfu a najednou cítíte, že člověk vedle vás kolabuje a padá k zemi. Právě dostal kolenem do rozkroku. Stačí se na ně jen křivě podívat a  hned vás seberou. A já se ptám, kdo jim dal takovou moc? Kdo jim přikázal, aby mne, pracujícího člověka, tloukli holí? Kdo? Chci to vědět". Margaret Thatcherová mu neodpověděla.

V roce 1984 bylo v Britanii 184 dolů. V roce 1994 po privatizaci jich zůstalo jen 15. Byla to zrada britského národa. Stát vlastnil doly od roku 1947, pro potřeby a ve jménu všech občanů. V bývalých hornických komunitách dnes není žádná práce. Žádné nové odvětví tam vláda nepřinesla. Vůbec žádné. A bez práce nelze žít. Tehdejší vláda zničila všechno, co do té doby existovalo, všechna znárodněná průmyslová odvětví. Thatcherová se vychloubala tím, že dala pracujícím možnost vlastnit byty a domy. Všichni žili v domech blízko míst, kde pracovali. Ovšem rozprodávání obecních bytů a domů byla jedna z největších katastrof, kterých se dopustila. Koupí bytu byl pracující připoután k místu, nemohl se stěhovat za prací.

V roce 1989 došlo ke zrušení Národního programu práce v docích. Na obranu tohoto programu byla vyhlášena celonárodní stávka. Největší odpor se zdvihl v Liverpoolu. Bohužel odborový svaz stávku nepodpořil a proto skončila bez úspěchu. Poslední registrovaní dokaři byli vyhozeni na dlažbu. Do doků se vrátila příležitostná práce jako ve třicátých letech. Dnes je tam situace, kde v rodině jsou dvě generace, které nikdy neměly zaměstnání. Odborové zákony znemožňují odborům kolektivní odpor proti politickým rozhodnutím.

V roce 1989 byly zprivatizovány energetické společnosti. Do té doby existovalo jednotné plánování odboru. Dnešní společnosti nejsou schopny se domluvit. Je to stejné jako před válkou. Thetcherová vrátila Británii o 50 let zpátky. 

V roce 1994 byly zprivatizovány železnice. Během tří, čtyř let se z privatizace stala fraška následovaná smrtelnými neštěstími, řadou srážek vlaků a mnoha ztrátami na životech. Soukromníci totiž neinvestovali do údržby.  Vláda byla nakonec donucena zakročit a znovu začít provozovat zkrachovalou společnost Railtrack, která spravuje dopravní infrastrukturu. Privatizace železnic spustila řadu finančních diskusí,  polemik a vzájemného obviňování, které se táhnou dodnes.

V roce 2011 byla zprivatizována Královská pošta. Už v roce 2003 došlo k liberalizaci trhu, která umožnila novým subjektům vybírat poštu podniků, živnostníků, třídit ji a pak předávat Královské poště k doručení. Tento krok vedl k podlomení služeb královské pošty, neboť jim sebral část peněz. Dříve chodila pošta dvakrát denně, dnes chodí jen jednou. 

V roce 1983 Národní zdravotní služba začala využívat soukromé společnosti na úklid, praní prádla nebo stravování. Privatizace zdravotní služby tak postupně postupuje každým rokem. A rostou náklady. Když Národní zdravotní služba začínala, byly její správní náklady 6%. Během privatizace stouply na 12% a dnes se blíží běžným nákladům amerického zdravotnictví - 22 až 25%.  Politici tak utrácejí velké množství peněz za privatizaci zdravotnictví. A lidé nechtějí věřit, že přijdou i o to poslední, co měli, co si vybojovali po druhé světové válce. 

Tomuto vývoji v Británii se velmi podobal vývoj u nás po "sametové revoluci". Ale u nás to bylo mnohem horší. Klausův útěk před právníky umožnil rozkradení republiky. Privatizace po česku přinesla do světa nový termín - tunelování. To byly podvody, kdy noví majitelé si vzali obrovské půjčky, které nespláceli a tím přivedli podniky ke krachu. Nějakým zázrakem se stalo, že u nás se nezaměstnanost drží na snesitelné úrovni. Tedy snesitelná je pro ty, co mají práci. A živnostníci, kteří drží nezaměstnanost na uzdě, sami živoří a neví co bude zítra.

Ale to je celosvětový trend. Lepší už to nebude. Výsledky voleb ukazují, že lidé jsou spokojení a žádné změny si nepřejí - u nás ani v Británii.