Ing. Dalibor Plichta
-
Jak se bránit

Uvědomíme-li si tento stav věcí, měly by z něho pro naši politiku vůči nesmířeným a nesmiřitelným Něm­cům, a zvlášť vůči sudetským Němcům, vyplynout ur­čité kategorické imperativy, určité bezpodmínečné příkazy. A ty by měly platit nejen pro členy parla­mentu, pro vládu, politické strany a různé organizace, jež se podílejí na samotném institucionalizovaném procesu vytváření společné vůle, nýbrž obecně, pro všechny.

Mělo by se jich pochopitelně dbát i při takových příležitostech, jako jsou jednání o tzv. česko-německé "deklaraci". Pokud by se pak ukázalo, že ke společné "deklaraci" je možno dospět jen za cenu obětování ně­kterého z nich, za cenu vyklizení našich důležitých obranných pozic a za cenu vzdání se našich základ­ních zájmů, byla by to deklarace špatná. A v tom pří­padě je lepší deklarace žádná než špatná.

K těmto nepominutelným příkazům české politiky by mělo patřit:

1. Nenechávat si zvenčí diktovat ani témata naší politiky, ani pořadí, v jakém se jimi případně budeme zabývat. Umění politiky z velké části spočívá ve schopnosti určovat, co se stane nebo nestane předmě­tem politické diskuse, o čem se povede spor. Naše po­litika si toto umění zatím v dostatečné míře neosvojila nebo k tomu neměla dosti sil nebo možná ani vůle. Přispěla tím ke stálému oživování otázky odsunu a za­bavení majetku provinivších se Němců. Dopustila tak, aby se z věcí po právní stránce dokonale jasných a uzavřených mezinárodními smlouvami, dělalo z pod­nětu německé strany stále živé politikum, předmět sporu, který je nutno - dokonce nějakými novými právními akty - vyřešit. Rozhodování o tom, čím se bude zabývat česká politika, mělo by prostě být jed­nou ze součástí české suverenity.

2. Důrazně a se samozřejmostí dávat najevo, že i my máme své legitimní národní a státní zájmy, jako je mají jiní. Ani to však není povinností jen národní reprezentace a vlády státu, nýbrž všech občanů. Naše vůle hájit a prosazovat tyto zájmy musí být zřetelná a hlavně podložená jejich znalostí a vědomím jejich významu. A měla by být záležitostí celého veřejného mínění. Jen tak je možno očekávat, že veřejné mínění bude dobrou oporou pro politiku vlády nebo nástrojem k vykonávání demokraticky legitimního tlaku na vládu nebo parlament, pokud by to bylo třeba - právě např. v jednáních s německou vládou nebo spolkovým sně­mem v případě "deklarace".

Národní zájmy by pochopitelně nezmizely ani v pří­padě, že by došlo k nějaké evropské integraci. Evrop­ská unie je a bude i nadále rohovnickým zápasištěm, v němž proti sobě stojí zájmy jednotlivých států nebo jejich skupin. "Evropské zájmy" neexistují.

3. Bezpodmínečně a nekompromisně trvat na tom, že konstrukce poválečného uspořádání v Evropě je nedotknutelná jako celek i v jednotlivostech. Tvoří to­tiž strukturu, jejíž jednotlivé části se navzájem podmi­ňují a doplňují. Každá dílčí změna by znamenala zhroucení všeho ostatního, konec celé soustavy. Při­tom jsou právě ty malé, nenápadné, zdánlivě nedůle­žité, podružné, dílčí posuny pro trvání celé struktury velice nebezpečné a mohou se stát precedentem pro posuny další. O nedotknutelnost celé struktury je pak nutno dbát tím spíše, jestliže se už dnes setkáváme s projevy, v nichž je tento celek označován za něco, co už je překonané a mělo by se přebourat!

Konstrukci Evropy po druhé světové válce tvoří:

"Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svr­chované moci vůči Německu vládami Svazu so­větských socialistických republik, Spojeného králov­ství a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky", podepsané v Berlíně 2. srpna 1945. Dále je to "Postupimská dohoda" z 2. srpna 1945. Na jejích ustanoveních týkajících se odsunu Němců nic nezměnila ani "Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě". Není tedy možno ani z jejích dokumentů odvozovat nějaké právo odsunutých Němců na návrat.

Dalším pilířem evropské konstrukce je "Dohoda ví­tězných mocností o reparacích od Německa, založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a vracení měno­vého zlata", podepsaná v Paříži 21. prosince 1945. Tento smluvní dokument zakládal naše právo (do­konce nám to přikazoval jako povinnost) konfiskovat majetek tzv. sudetských Němců a zároveň nás zavazo­val přijmout opatření, aby tento konfiskovaný majetek "nemohl znovu upadnout pod německou kontrolu". Přitom neměl být tento konfiskovaný majetek započí­táván do reparací, na něž měla Československá repub­lika nárok.

A konečně je to "Smlouva tří západních velmocí se SRN" ze dne 26. 5. 1952. SRN se jí vzdala nároků na německý majetek, který byl zkonfiskován jako součást příštích reparací, a zavázala se nepřipustit nároky a žaloby proti osobám, které tento konfiskovaný maje­tek převzaly nebo nabyly.

Táž "Smlouva tří západních velmocí se SRN" z 26. 5. 1952 zavázala SRN k odškodnění dřívějších vlastníků konfiskovaného majetku. K tomuto odškod­nění také došlo, takže tzv. sudetští Němci byli již od­škodněni. Každý dostal v padesátých letech zhruba 8 500 marek.

K těmto mezinárodním smlouvám je třeba připočíst naše vnitrostátní normy, jež byly přijaty v souvislosti a ve shodě s nimi a k provedení těchto mezinárodních závazků v našem státě. Patří sem tedy i ty dekrety pre­zidenta Beneše (č. 4/1945, č. 100/45 a č. 108/1945), jejichž zrušení by chtěly některé německé kruhy do­sáhnout, přestože k jejich jednostrannému zrušení ne­máme vzhledem k přijatým mezinárodním závazkům ani právo.

Otřesení těchto pilířů poválečného uspořádání v Evropě je nutno bez diskuse odmítat, ať by měl ta­kový pokus jakoukoli podobu.

Jak napsal Pavel Winkler v Lidových novinách 20. 7. 1993, "mezi Českou republikou a Spolkovou repub­likou platná smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, správně interpreto­vaná, nepřipouští vůbec žádná jednání - ani dialog, ani rozhovory - o sudetoněmeckých požadavcích. A to ani neoficiální, ani na úrovni vládní, ani na žádné jiné úrovni“.

4. Ve věcech týkajících se bývalých našich Němců nevstupovat do žádného pouze dvoustranného jednání, ani oficiálního, ani neoficiálního. U spořádání těchto věcí vzešlo z rozhodnutí vítězných mocností, je sou­částí poválečného uspořádání v Evropě a je záležitostí všech, kdo konstrukci poválečné Evropy vytvořili.

5. K bezpodmínečným příkazům české politiky patří i trvání na nulitě "Mnichovské dohody" od sa­mého počátku. Jinak totiž ani "deklarace" nic nevy­řeší, nebude znamenat ani tečku, ani tlustou čáru a německá strana se bude kdykoli moci vrátit ke vzná­šení nároků, které by se opíraly o platnost "Mnichov­ské dohody" od jejího uzavření až do 15. března 1939. Bez výslovného německého uznání nulity "Mnichovské dohody" od samého počátku byli bychom i po pří­padném vyhlášení "deklarace" znovu tam, kde jsme nyní, vystaveni stále znovu nárokům bývalých českých Němců na odškodnění. Tak zvaná "tlustá čára" musí zůstat cílem naší politiky.

6. Dále je třeba trvat na tom, že minulost, dějiny není možno dodatečně předělávat nebo měnit, nýbrž je možno se pokoušet je jenom chápat. Součástí této mi­nulosti, kterou není možno měnit, jsou i naše opatření, jimiž byli provinivší se Němci zbaveni našeho občan­ství a na základě nichž byli po zabavení jejich ma­jetku odsunuti.

7. Naše politika by měla odmítat všechny návrhy bývalých českých Němců (nebo jejich organizací) směřující k tomu, aby se vnutili za partnery jednání s českou vládou nebo českým parlamentem. Partne­rem naší vlády nebo našeho parlamentu ve všech vě­cech, o nichž je možno diskutovat a které nejsou sou­částí oné celistvé struktury poválečného evropského uspořádání, může být jenom spolková vláda (už ani ne vláda např. bavorská) anebo spolkový parlament.

Ale stejně pochybné by bylo přistupovat na zřizo­vání nějakých oficiálních institucí na způsob ně­mecko-českého "diskusního fóra", které by mělo slou­žit jako jakási náhražka orgánu, v němž by se sešli představitelé bývalých českých Němců s českou re­presentací. Z naší strany by to znamenalo totéž co uznání německé "volksgruppe" (žijící mimo hranice našeho státu) za subjekt našeho politického systému.

8. Důsledně bránit všem pokusům, ať jsou prová­děny pod jakýmikoli záminkami, o obnovení početné německé menšiny u nás, např. tím, že by odsunutým Němcům bylo vráceno české státní občanství, nebo tím, že by jim bylo umožněno mít občanství dvojí. Zdálo se, že nápad s dvojím občanstvím, s nímž přišel kdysi Havel a který byl tehdy německou stranou od­mítnut, protože by Němci jako kompenzaci museli prohlásit "Mnichovskou dohodu" za neplatnou od sa­mého počátku, přešel už do historie. Ale teď s ním znovu přichází rezoluce letošního květnového hesen­ského zemského shromáždění Sudetoněmeckého kra­janského sdružení v Marburku. V rezoluci se zcela jasně a kategorickým způsobem praví: "Těm sudet­ským Němcům, kteří se vrátí do České republiky, musí být vedle německého uděleno i české státní ob­čanství. "

Nejde však jen o vrácení nebo poskytování našeho státního občanství bývalým českým Němcům (a jejich dětem a vnukům, jak si to landsmanšaft představuje). Jde i o jiné možnosti přílivu německého živlu do České republiky. H. Kohl své představy o tom vyjádřil v roce 1992 v tom smyslu, že bychom vzhledem ke svým snahám stát se členy Evropské unie měli již brzy připustit "právní úlevy ohledně trvalého pobytu ci­zinců" (rozuměj Němců) v České republice ještě dříve, než se staneme členy Evropské unie.

9. Odmítat tvrzení, že náš vztah k Německu jako nejvýznamnějšímu sousedovi by měl mít zvláštní vý­znam a zvláštní povahu, být těsnější než vztahy k ji­ným našim sousedům. A co s tím souvisí: odmítat tvr­zení, že potřebujeme nějaké zvláštní "smíření" právě s Němci. A stejně tak tvrzení, že jsme s Němci ode­dávna žili v jakési symbióze, dokonce prý šťastně. Ni­kdy to totiž žádná symbióza nebyla, tím méně pak šťastná. Byl to tuhý zápas. A k tomu, co se např. Scharpingovi (patrně pod vlivem jeho poradců z řad "revizionistů pro svobodu") a dalším Němcům, kteří jsou na štíru s historií, jeví jako šťastná symbióza, ne­máme proč se vracet. Byl by to návrat před konec druhé světové války, před náš rozchod s našimi Němci a před jejich odsun do Říše. Byl by to odklon od moudrého a prozíravého pojetí česko-německých vztahů pro dobu po druhé světová válce, jak je formu­loval prezident E. Beneš, když řekl: " ... každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žít dále od­děleně, jeden vedle druhého."

Německá nesmířená politika a její pomocníci z řad historiků se usilovně snaží přesvědčovat nás o tom, že skutečnost našeho tisíciletého zápasu s Němci je pouze falešnou legendou, kterou si vymyslili čeští his­torikové devatenáctého století. Zdá se však, že nesmí­ření politici ani nesmíření historici nepostřehují, že poté, co tuto "legendu" psaly celé naše dějiny a co ji ve dvacátém století nad jiné pádně potvrdila nacis­tická éra s její agresí a nezakrytými úmysly fyzicky zničit český národ, potvrzují nyní tuto "legendu" jako pravdivou i oni sami - především zarputilostí, s jakou s námi vedou spor o výsledky druhé světové války, války, kterou sami rozpoutali a také sami prohráli.

Sami Němci naproti tomu s průhlednými postran­ními úmysly šíří svoji legendu, která nikdy neměla se skutečností nic společného, a chtějí samozřejmě, aby­chom se ji naučili nazpaměť. Jejich opravdu falešná legenda zní: "Němci a Češi byli v českých zemích od­jakživa jedním politickým národem a jazyk přitom ne­rozhodoval" ("Diese Deutschen und das tschechische Volk waren eine einzige politische Nation, und die Sprache war dabei nicht ausschaggebend," říká např. R. Hilf v cit. článku na str. 202.)

Na to, abychom byli s Němci jedním politickým ná­rodem, byli bychom musili mít v té "symbióze" rovné postavení s nimi, nesměli bychom bývali být národem druhé politické kategorie, národem, kterému Němci a Velkoněmci byli ochotni přiznat právě jen právo na poněmčení a podřízení se všeněmeckému mesianismu. Stačí si vzpomenout, jaký byl nepoměr v politickém zastoupení Čechů a Němců v bývalé monarchii a jak vypadal klíč k vytváření politické reprezentace. A po­kud jde o tvrzení, že "jazyk nerozhodoval", bylo by za­jímavé slyšet vysvětlení, proč tedy v tomto "jednom politickém národě" museli Češi tak těžce bojovat o po­volení českých škol i tam, kde si je sami chtěli vydržo­vat, zatímco německé školy byly vydržovány z veřejných prostředků a vznikaly v českých zemích bez toho, že by jim rakouská vláda kladla překážky.

10. Nenechat se tlačit ke zdi německými hrozbami, že když nepřistoupíme na požadavky "revizionistů pro svobodu", náš vstup do Evropské unie bude nesnadný nebo dokonce nemožný. Německo není vrátným Ev­ropské unie. Měli bychom si uvědomovat, že náš vstup do Evropské unie je mnohem víc zájmem Německa než zájmem naším, a to jak z důvodů hospodářských, tak z důvodů politických a vojenských. Proč bychom ostatně měli spěchat se svým vstupem do Evropské unie a s placením vstupného zrovna Německu (tím, že bychom ustoupili požadavkům "revizionistů pro svobodu"), když v této chvílí nikdo není s to předpo­vědět, jakou bude mít Evropská unie podobu, jak bu­dou vypadat a pracovat její rozhodovací mechanismy?

Nepotřebujeme přijímat ani německé nabídky, že nám bude Německo dělat ve sjednocené Evropě "Sachverwaltera" (zástupce našich zájmů), jak o tom v Německu mluví F. Neubauer nebo Otto Habsburg nebo jak o tom za své pražské návštěvy mluvil sociální demokrat R. Scharping. I tyto nabídky prozrazují, že se tito bojovníci za sjednocenou Evropu nezbavili svého zděděného protektorského postoje, který má hodně daleko k žádoucímu vztahu "já pán, ty pán". Podobně protektorsky uvažuje ostatně i bývalý prezi­dent SRN R. von Weizsacker (28), když zájem Německa o nás přirovnal k zájmu Francie o její bývalé kolonie Alžírsko nebo Zair.

11. Bylo by rovněž nedobré spoléhat se na to, že dnešní demokratický ráz Německa vylučuje tam všechna nemilá překvapení, jež si umíme představit. Proměny politické orientace se nedají - zvláště u Němců - předvídat, V každém případě by byla chyba nebrat na vědomí nebo podceňovat virulenci např. německého pravicového radikalismu, nové pro­bouzení "konzervativní revoluce", která navazuje na myšlenky, z nichž čerpala nacistická ideologie, proti­demokratická a elitářská. Jestliže tam dochází k no­vému zájmu o práce Moellera van den Bruck nebo Othmara Spanna, mohlo by se stát, že by tyto ten­dence, zvláště pak ve spojení s duchem "revizionistů pro svobodu" a jejich příznivců, našly nakonec výraz i v německé zahraniční politice.

Mohli jsme se v této souvislosti u nás setkat i s ná­zorem, že bychom neměli nepřímo pomáhat těmto si­lám "konzervativní revoluce" svým důsledným odmí­táním požadavků bývalých českých Němců a vůbec vzdorováním té německé politice, která směřuje ke smazání oné "špinavé skvrny".

Naše ohledy a naše obavy z ohrožení německého demokratismu novým pravicovým radikalismem, něja­kou "konzervativní revolucí" by nás neměly vést k ustupování "revizionistům pro svobodu" a jejich spřízněným duším. Tím bychom tyto v jádře protide­mokratické síly jenom povzbudili. Nebezpečí pravico­vého radikalismu má ostatně v Německu hlubší ko­řeny a hlubší příčiny, než je nevůle Čechů přiznat odsunutým Němcům "právo na vlast".

Starost o zachování demokracie v Německu, jakkoli je u nás pochopitelná, nám nepřísluší. A v každém případě by byla nad naše síly.

12. Dalším příkazem české politiky by mělo být: Nepřistupovat na snahy o nalezení nějaké "společné pravdy" o minulosti česko-německých vztahů v době starší i novější. (Taková "společná pravda" je samo­zřejmě něco docela jiného než společné sdílení někte­rých hodnot.) Pokusy dospět ke společnému výkladu minulosti nemohou mít vyhlídky na úspěch, ani kdyby byly podnikány se sebelepšími a upřímně míněnými úmysly. Každý se totiž díváme odjinud, s jinou dějin­nou zátěží a přítěží a s odlišnými očekáváními. "Spo­lečná pravda" je potřebná a je možná tam, kde jde o společný život, společnou domácnost. To však není náš případ. My musíme naopak dbát o to, aby nám pod rouškou hledání "společné pravdy" nebyla vnuco­vána hluboká revize pojetí našich dějin a naší histo­rické zkušenosti, aby při hledání "společné pravdy" nedocházelo k oddrolování a erozi pilířů, na kterých spočívá naše česká státnost a národní nezávislost. "Společná pravda" konec konců naprosto není žádnou podmínkou dobrých a korektních vztahů mezi sou­sedy.

13. S tím souvisí i nutnost obrany před ideovou de­mobilizací našeho národního společenství, způsobova­nou zkreslováním našich národních i evropských dě­jin. Zvláště se to týká historie snah našeho národa o dovršení emancipačního procesu i v rovině poli­tické.

Týká se to tedy doby označované jako české ná­rodní obrození, doby českého zrání do podoby moder­ního národa.

Týká se to celého našeho devatenáctého století a pak vzniku a trvání Československa až do druhé světové války a samozřejmě i prvních let po ní. Měli bychom být trvale odolní proti účelovému a pravdě neodpovídajícímu vychvalování soužití, "symbiózy" Čechů s Němci v minulosti, proti pohádkám (které dnes můžete číst i v našich učebnicích schválených ministerstvem školství), že doba panování Franze Jo­sefa byla "zlatým věkem českého národa". (29)

14. K uchránění se před ideovou demobilizací je ovšem třeba znát vlastní dějiny a chápat smysl české politiky. Národ bez historické paměti přestává být ná­rodem. Když národ ztratí své dějiny, jednu z oněch tří podstatných složek národní identity (vedle jazyka a společné kultury), ztrácí sám sebe a jako takový pře­stává být politickým subjektem. Nezbývá mu než smí­řit se s tím, že se stane objektem politiky jiného subjektu, že skončí v poddanství.

Ale je nutné rozumět i vlastní přítomnosti, mít jasno o zájmech a potřebách vlastního dneška. Bez toho je každá politika blouděním nebo dokonce blou­děním v cizích službách. Proto je věcí prvořadého vý­znamu, aby národní společenství mělo kde artikulovat své zájmy, aby mělo především své vlastní hromadné sdělovací prostředky. Jinak nejen není možno účinně artikulovat vlastní zájmy, ale přestává plnit svou úlohu veřejné mínění, sůl demokracie.

Dnešní stav u nás je z tohoto hlediska hluboce neu­spokojivý. Hromadné sdělovací prostředky (máme na mysli především tisk) jsou snad z osmdesáti procent v cizích, převážně německých rukou. Česká veřejnost je nucena vytvářet si své mínění podle toho, co nám tyto sdělovací prostředky přinesou nebo nepřinesou. Jejich výběr informací ani jejich podání nemusí být, zvláště v kritických dobách nebo ve věcech pro nás citlivých, službou českým zájmům.

15. Měli bychom si vážit skutečnosti, že náš stát je v podstatě národnostně sourodý, že je to stát národní, a nenechat se v tom zviklat tvrzeními, k nimž nemáme nejmenší důvod se přiklánět a která ani nejsou pravdivá, totiž tvrzeními, že národní stát je věcí překo­nanou.

Národní stát naopak i nadále zůstává nejpřirozeněj­ším rámcem společného života těch, kdo mají spo­lečnou kulturu, společný jazyk, společné zájmy a spo­lečnou minulost. Jako zůstává přirozenou podobou kulturní a jazykové pospolitosti národ, stejně přiro­zeně tato pospolitost usiluje i o politickou podobu své jednoty, o vlastní, samostatný stát.

Zatímco i dnes např. Francouzi s uspokojením uvá­dějí, že Francie je národním státem par excellence a nemá proto problémy se svou identitou, kterou tvoří její dějiny, její kultura a její jazyk, u nás přesto, že jsme národ malý a jeho identita je nepoměrně více ohrožena, se objevují lidé, kteří přednosti a význam národního státu nechtějí vidět a dokonce je popírají. Z nějakých důvodů jim uniká, co by měl vědět i slepý, totiž že stav, kdy národ je zároveň samostatným poli­tickým subjektem, je stavem, v němž lze nejlépe a nejspolehlivěji zabezpečit duchovní i hmotný roz­květ národního společenství.

Globalizace otázek, před nimiž naše doba stojí, ne­vyžaduje zrušení národních států a vytvoření nějakého světového nadstátu, jehož rozhodovací centrum by mělo na všechny strany příliš daleko k porozumění místním potřebám a zájmům a nutně by se k nim cho­valo necitlivě a přezíravě. Co je zapotřebí, je vzájemně chápající a svobodná spolupráce států, které si udrží vliv na ochranu svého životního prostředí a na hospo­daření se svými přírodními zdroji a ochrání svou kul­turu před zánikem v multikulturní nekulturnosti. Není to národní stát, kdo bude chtít neodpovědně exploato­vat svou zemi a proměnit ji v rumiště nebo pustinu. Spíše to jsou multinacionální koncerny, nadnárodní profitéři, jejich chtivost a sobectví, které nemá s ná­rodním uvědoměním a národním státem nic společ­ného.

16. Neměli bychom tedy podléhat ani iluzím, že ně­kdo, nějaká nadstátní nebo nadnárodní struktura bude řešit a zvládat úkoly, které jsou součástí uspokojování našich legitimních zájmů, místo nás a za nás. A ze­jména ne iluzím, že by za takových podmínek byly naše zájmy uspokojovány k naší spokojenosti. Bře­meno národních zájmů si musíme ponechat na vlast­ních bedrech.

S tímto břemenem pak budeme případně muset vstupovat i do budoucí podoby integrované Evropy, do nějaké podoby Evropské unie, která, ať bude její příští podoba jakákoli, bude se ze všeho nejvíc podo­bat rohovnickému zápasišti.

17. Konečně pak bychom měli mít stále na paměti, že bez vědomého a soustavného pěstování a zušlechťo­vání národního vědomí a bez vlastní politické vůle nic nám nebude dáno. A z toho, co máme a co jsme vydo­byli nebo udrželi za cenu tak velkých obětí a práce mnoha generací, nic nám nebude dále zaručeno a po­necháno. Ani mezinárodní smlouvy a deklarace nám nebudou nic platné.

.

Z toho, co je z Německa kolem jednání o "dekla­raci" slyšet, dá se se stále větší jistotou usuzovat, že by podle tamních představ měla být pokud možno do­konalým výrazem triumfu německé vnitřně nesmířené a navenek, vůči nám, nesmiřitelné politiky, jak o ní byla řeč výše.

Potvrzují to i nedávná slova nejbližšího spolupracov­níka kancléře H. Kohla, ministra Friedricha Bohla (30), který je šéfem úřadu spolkového kancléře. Řekl totiž, že německá vláda nepřistoupí na společnou deklaraci s Českou republikou bez souhlasu bývalých českých Němců. Přitom svá slova pronesl na shromáždění, jež v závěrečné rezoluci vyjádřilo své požadavky takto: Právo na vlast, které musí být něčím víc než všeobecnou svobodou usídlování v rámci Evropské unie. Sudetským Němcům, kteří se vrátí do České republiky, musí být vedle německého uděleno i české státní občanství. Otázka majetku sudetských Němců musí být uspokojivě vyřešena ještě před vstupem České republiky do Evropské ume.

Německá strana zřejmě není ochotna uznat, že his­torii je možno pouze vykládat, nikoli měnit. Pro ně­meckou stranu, zdá se, druhá světová válka neskon­čila a není možno se na ni dívat jako na odbytou minulost a udělat za ní tečku.

Pokud se někdo domníval, že tu nějaká tečka byla udělána (například a především už "Postupimskou do­hodou"), je podle nesmířených Němců nutno tuhle "špinavou skvrnu" vygumovat.

Německé straně jde o to, aby to dlouhé, tisícileté nelibozvučné německé souvětí, které se nám vždycky tak špatně poslouchalo, protože bylo plné imperativů a rozsudků smrti, mohlo bez tečky pokračovat.

Za těchto okolností je víc než pochybné, má-li se vůbec hledat nějaká diplomatická formule podobná té z roku 1973, kdy byla vynalezena nulita, která není nulitou, formule, kterou si dnes německá strana po­chvaluje, protože jí dovoluje pokračovat v kladení a stupňování požadavků a ve vykonávání tlaku na Českou republiku.

Každá nová obdoba "nulity s omezením", nulity, která není nulitou, byla by jen příměřím bez přerušení bojů, příměřím, které není příměřím a které už vůbec není mírem, dobrým sousedstvím a přátelskou spolu­prácí.

Mělo by nám být jasné, že to, co je nám vnucováno jako rozhovor, jako spor o výklad minulosti, je ve sku­tečnosti sporem a zápasem o naši budoucnost. Nejde o hledání pravdy o minulosti. Nejde ani o žádnou otázku mravní. Jde o záležitost ryze mocenskou, o po­kračování ve staré německé politice, v níž přežívá za­kořeněná představa, že Němci jsou povoláni k tomu, aby v Evropě zavedli svůj pořádek.

Spíše než "deklaraci" potřebujeme čas. Čas na roz­koukání, na porozhlédnutí, na nabrání sil.

Čas k tomu, abychom po půl století, kdy jsme žili ve voliéře, izolováni od poloviny Evropy, dokázali ob­novit své obranné reflexy, které jsou ve volné přírodě, do níž jsme byli opět vypuštěni, nezbytně nutné.

Už sice nejsme v zajetí voliéry, jsme však v zajetí iluzí, že volná příroda je světem svobody. Chybějí nám nové zkušenosti, abychom opět pochopili, že volná příroda může být i něčím jiným než svobodou.

Padesát let pohledu na rozdělené Německo z nás udělalo bezstarostné důvěřivce, co si ještě nesáhli na rozžhavené železo kamen. Ostatně ta kamna nebyla za časů našeho života ve voliéře zdaleka tak rozžhavená jako nyní, kdy německému přikládání do ohně nic ne­stojí v cestě.

Potřebujeme čas - a přitom se na nás velice spěchá, abychom šli dál a rychle si sedli, než vůbec zpozor­níme, nesedáme-li na lep.

I ten spěch a tlak, ta nedočkavost druhé strany, abychom honem řekli ke všemu ano, měly by nás va­rovat.

Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Fénix, Praha 1996

Poznámky:

28. 15.3.1990 v Praze na shromáždění ve Vladislavském sále.

29. „Dějiny zemí koruny české“, vydané nakladatelstvím Paseka 1992, str. 102. Praví se zde, v této učebnici pro střední školy: „Právě za panování tohoto císaře prožíval český národ svůj zlatý věk.“

30. Ne hesenském zemském shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Marburku 4.-5. května 1996.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz