Členství v Evropské unii v té její podobě, do jaké je svými rozhodujícími silami posunována, českou odpověď na "českou otázku" nedává, stejně tak jako ji nedává ani přistoupení České republiky k NATO.
Takováto odpověď vrací, aniž to přiznává a aniž pro to má věcné důvody, problematiku "české otázky" o sto let zpátky. Je ústupkem těm, kdo v době končící 1. světové války v postavení prohrávajících hledali způsob, jak udržet ve střední Evropě pohromadě, co se jim vymykalo z rukou, národy, jimž tzv. Centrální mocnosti, zvláště Rakousko-Uhersko, do té doby odmítalo rovnoprávné postavení s Němci případně s Maďary. Je ústupkem těm, kdo se tenkrát nechtěli vzdát privilegovaného postavení národa vládnoucího.
Už tehdy měly poráženým a dohrávajícím představitelům tohoto starého pořádku posloužit k jeho zachování poukazy na výhody velkého státního útvaru, jakým bylo Rakousko-Uhersko, i pro vítěznou Dohodu a poválečné poměry. Partnerem vítězných mocností Dohody byla by opět jedna velká říše, s níž bude možno snadněji se domluvit a která by slibovala udržet ve střední Evropě mír a "stabilitu".
Už tehdy byla ve hře možná solidarita těch, kdo zásadně dávají přednost "stabilitě" případně i mnohonárodních říší před "nestabilitou" provázející emancipační snahy těch, kdo si chtějí vládnout sami.
"Stabilitu" kladou na první místo vždycky právě ti, kdo jsou uspokojení nebo dokonce privilegovaní. Umožňuje jim udržovat a lépe využívat jim vyhovujícího ustanoveného pořádku nebo nepoměru sil.
Solidarita "stabilitu" vyznávajících a "stabilitu" vytvářejících velkých a silných tvoří i základy Evropské unie. Jedním z jejích cílů a také podmínkou splnění poslání, které si předsevzala, je vedle dosažení supervelmocenského postavení "sjednocené" Evropy právě také odčinění a napravení údajných chyb, jichž se dopustily vítězné mocnosti mírovými smlouvami po 1. světové válce, když připustily vznik samostatných nástupnických států po "rozbití" Rakouska-Uherska a když tyto nástupnické státy po druhé světové válce, po Hitlerově nezdařeném pokusu o zvrácení výsledků první světové války, obnovily.
V rámci dalekosáhlých záměrů Evropské unie se v podstatě mají věci svým způsobem znovu dostat tam, kde je chtěli a chtějí mít staré a nové "elity" a zásadní stoupenci "stability" .
Úvahy jistých kruhů právě tak jako jejich politické i ozbrojené pokusy o zpětné získání ztracené moci nad národy, které se starým "elitám" vymkly z rukou a daly se na cestu odstraňování jejich privilegií a jejich nadvlád, táhnou se celým dvacátým stoletím jako červená nit.
Jednou z "idejí", o něž se tyto úvahy opíraly, byla "idea" obnovení Svaté říše římské národa německého.
Ležela na srdci nejen Jeho Svatosti papeži Lvu XIII, který se snažil německému císaři Vilémovi II. vysvětlit, jak čteme ve Vilémových "Pamětech", že "Svatá říše římská musí být obnovena válkou".
Rovněž předchůdce rakouského kancléře a ministra zahraničí Engelberta Dollfuse Monsignor Ignaz Seipel, kancléř v létech 1926-1929, si přál a plánoval jako různí jeho katoličtí souvěrci před ním i po něm obnovení Svaté říše římské, která by měla mít svůj střed ve Vídni a zahrnovat kromě Rakouska Maďarsko, Bavorsko, Würtembersko, Chorvatsko, Slovinsko a Transylvanii a později případně Polsko a katolické národy oblasti latinské.
Zhruba o půl století později než Lev XIII. Vysvětloval podle New York Times ze 17.2.1940 na Georgetownské univerzitě Edmund Walsh, ředitel jezuitské diplomatické školy ve Washingtonu, že německým válečným cílem je podle něho obnovení Svaté říše římské.
A ještě v roce 1943 (jak napsal New York Post z 9.10.1943) tentýž Walsh vykládal tam americkým důstojníkům, že "obnovení Svaté říše římské je jediným řešením německého problému".
Plán na restaurování Svaté říše římské byl ve Spojených státech propagován významnými katolickými představiteli také už hned poté, co Hitler začlenil do svého Velkoněmecka Rakousko a rozbil Československo. V Hitlerově expanzi byl spatřován krok k opětnému sjednocení evropských národů "v původní živoucí stavbu", Hitlerův výboj byl považován těmito kruhy za "přirozenou úpravu Evropy".
Vedle těchto katolických představ o "integraci" Evropy k jakési nové podobě Svaté říše římské vyskytovaly se zároveň s tím po celé dvacáté století stále znovu úvahy podobného druhu, které, alespoň navenek, s katolickými silami nesouvisely.
Coudenhove-Kalergi (nar. 1894) v zájmu udržení míru a zabránění válkám a v zájmu hospodářského i politického sblížení evropských států razil ideu Panevropy. Habsburkové se snažili držet při životě koncept jakéhosi středoevropského nebo podunajského soustátí. Nacisté se pokoušeli evropským národům vnutit Panevropu přizpůsobenou pangermánství.
Všem těmto "integračním" záměrům, ať byly součásti politiky papežské, pangermánské, habsbursko-rakouské, nacistické, německé nebo nakonec jsou součástí politiky Evropské unie nebo hegemonistické politiky Spojených států, je společný jeden důležitý rys: jejich "integrační" kroky směřují ke zrušení státní svrchovanosti České republiky.
Vyplývá to i ze samotných oficiálně vyhlášených záměrů Evropu "federalizovat".
K tomuto vyhlášení došlo už dne 6. prosince 1990, kdy francouzský prezident a německý kancléř bez toho, že by se evropských vlád a národů ptali na jejich mínění, společně prohlásili, že jejich cílem je federální Evropa.
Samozřejmě se tak stalo ve shodě s politikou Spojených států, stojících v této věci tehdy v pozadí. Byla to tichá podpora Spojených států, co umožňovalo Francii a Německu, těmto dvěma státům budoucího "jádra" evropské "integrace", myšlenku "sjednocení" Evropy prosazovat.
"Sjednocená" proatlantická Evropa, v níž Spojené státy přisoudily vedoucí úlohu Německu, má upevnit americké předmostí na evropském kontinentu, stát se "odrazovým můstkem" k šíření americké obdoby bývalé "svatopetrské Evropy" a k "postupné expanzi demokracie hlouběji do Eurasie", jak to nazval Zbygniew Brzezinski ve své "Velké šachovnici" .
Že toho Německo jako nejsilnější a nejdůležitější spojenec Spojených států využilo a získalo tak střední Evropu jako sféru vlivu především pro sebe, dalo se čekat, a americká politika se může zatím jen utěšovat, že v "současné době se německé zájmy shodují se zájmy Evropské unie a NATO, v jejichž kontextu se i tříbí".
Svou sázku na německou kartu a na sjednocení Evropy pak Brzezinski ospravedlňuje teorií, že "kdyby... ke sjednocení a rozšíření Evropy nedošlo, existují určité důvody k domněnce, že by se německá koncepce evropského řádu stala výrazněji nacionalistickou a patrně by evropské stabilitě uškodila". Kdyby prý došlo k jakémusi selhání úsilí o sjednocení Evropy pod patronací Německa, "mělo by to za následek, že Německo by zřejmě rozhodněji a výrazněji definovalo své národní zájmy", říká Brzezinski tamtéž.
A tak by nemělo nikoho překvapovat, jestliže je členství v Evropské unii v zájmu Spojených států a dále Německa a Francie upraveno tak, aby bylo možnému rozchodu s Evropskou unii nakladeno co nejvíce překážek - po stránce právní, politické i ekonomické. Zvláště kleště provázanosti ekonomické, která je a bude záměrně stupňována, se stanou nástrojem diktátu silných, francouzsko-německé hegemonie v Evropě. - Přitom by pro každý stát, který se podílí na mezinárodní spolupráci nebo nějaké integraci, měly být přijatelné jen takové kroky, které lze vlastním rozhodnutím zvrátit.
Pro tuto "integrační" politiku, prováděnou dnes Evropskou unií, je také příznačné, že je evropským národům vnucována jako "idea" a námět pouze údajnými evropskými "elitami", především německými a francouzskými, zatímco samotné národy chovají se k této věci vlažně až netečně, jak o tom svědčí malá a stále klesající účast na volbách do Evropského parlamentu.
Přiznal to i Jacques Chirac, když si povzdechl, že Evropská unie je a stále zůstává záležitostí "elit" evropských národů, "elit" politických, ale především hospodářských a
tak zvaně duchovních. Je otázkou, jestli to může být jinak.
A je rovněž otázkou, jestli Chirac postrádá podporu širokých vrstev doopravdy a jestli o ni vůbec stojí, zejména pak, jestli ji vůbec může očekávat a získat.
Vždyť Evropská unie, jak musí vědět především on sám s jeho protějšky v ní, Joschkou Fischerem a dalšími, nejen z podnětu "elit" vznikla, nýbrž je také především v jejich zájmu a slouží jejich prospěchu.
A musí také záležitostí "elit" zůstat, "elit" hospodářských, finančních, průmyslových, politických a vojenských, kterým jde o světovládu a nadvládu nad jinými, o nové impérium; jakousi novou Svatou říši římskou, o novou "svatoperskou Evropu", v níž a z jejíhož ústředí by tyto "elity" mohly snadno řídit svět podle svých představ, neomezovány ani svrchovaností národních států, ani svrchovanosti lidu v těchto státech, které by zanikly v novém superstátě.
Jejich superstát jiný než "elitářský" být nemůže. Kdyby se o to pokusil, podřezal by si i sebetlustší větev, na které by seděl. Nevzniká s myšlenkou na demokracii a demokracie není jeho cílem. Klub mocných, který Evropskou unii ovládá, dal v poslední době opětovně s arogancí najevo, že právě on nejlépe ví, jak se mají členské státy chovat, případně jakou mají nebo nemají mít vládu, bez ohledu na výsledek demokraticky provedených voleb.
Povyšuje se dokonce na rozhodčího i v tak choulostivých a těžko definovatelných a právně neregulovatelných otázkách, jako je politická hygiena, a spojuje tyto své nároky s "novým pojetím integrace", jak se vyjádřil Joschka Fischer, když vykládal, že "Haider a Miloševič představují Evropou nacionalistů a to se nedá dále trpět" a že "společným politickým zájmem není nyní volná výměna zboží a kontrola evropských hranic, nýbrž politická hygiena členských států".
Podobně autoritativně se za Evropskou unii vyjadřoval portugalský ministr obrany a předseda Rady Evropské unie Guerresen, když řekl, že "Evropská unie nebude trpět nikoho, kdo napadá základy evropské civilizace" - jako kdyby na pojetí evropské civilizace měl patent právě jenom on a jeho kolegové.
Státy malých evropských národů mají se dostat prohlubováním a upevňováním svazků Evropské unie pod jejím německo-francouzským vedením do obdobně bezvýznamného postavení, v jakém přede dvěma stoletími na Vídeňském kongresu v roce 1814 viděl kancléř Mettemich Itálii, než svým sjednocením vytvořila italský politický národ. Mettemich tehdy španělskému zmocněnci Labradorovi na jeho otázku, proč není na Vídeňském kongresu zastoupena Itálie, odpověděl, že Itálie je pouze "zeměpisný pojem" - tedy něco, co nemá v mezinárodní politice svůj hlas a o čem jednají jiní. Byla to odpověď tehdejšího "tvrdého jádra", "gravitačního centra" Evropy po napoleonských válkách, odpověď tehdejších "leading powers", jak označil anglický ministr zahraničí Castlereagh státy Anglie, Rakouska a Pruska, které tehdy rozhodovaly o evropských mezinárodněpolitických otázkách.
Emancipační snahy jsou dnes stoupenci "integrace" stejně nevlídně posuzovány, jako v minulosti. Pouze způsoby jejich brzdění a potlačování jsou nyní obohaceny o různé prostředky nepřímé. Zatímco v minulosti hrály důležitou úlohu především vojsko a policie a držení území, jakož i přímá politická a správní kontrola nad "integrovaným" územím nebo státem, jsou zde dnes vedle těchto klasických sil bránících emancipaci ještě nepřátelé méně nápadní, často skrytí v anonymitě.
Po dvou stech létech a poté, co se národy staly samostatnými činiteli v mezinárodní politice a rozhodly se řídit své osudy samy, hrozí jim, že se opět stanou pouhými zeměpisnými pojmy nebo dokonce jen jazykovými oblastmi.
Na jejich znepokojení ze ztráty politické samostatnosti, často vybojované mnoha generacemi a zaplacené velkými oběťmi, odpovídají horlitelé pro "sjednocenou Evropu", že národy si i v "integrované" Evropě budou moci zachovat svou národní identitu. Ale to je přece něco, co mohou mít a mohou si zachovávat i národy podmaněné, politicky nesamostatné, něco, co se týká života kulturního!
Takovouto útěchu nám nabízí i předseda vlády Miloš Zeman, jako kdyby národní identita, tj. kulturní svébytnost, mohla nebo dokonce měla být vším, na co smí národ pomýšlet.
Jenomže národní identita takto omezená na pole kultury, tedy nezahrnující zároveň svébytnost ve smyslu politickém, zůstávala by v půli cesty, zrazovala by samu sebe. A vystavovala by se nebezpečí, že se natrvalo neuhájí ani jako pouhá svébytnost kulturní. Národní identita, která by byla omezena jen na pole kultury a neměla zároveň svůj výraz i ve vlastních a svrchovaných institucích politických a neměla oporu v síle hospodářské a která by byla ochotna svěřit se do cizí péče a spoléhat na cizí dobrou vůli, nebyla by svébytností ani v samotné oblasti kultury.
Kulturní svébytnost, dospívající a zrající kulturní identita, přirozeně směřuje k nabytí vlastní identity politické. Už proto, že uvědomělá kulturní identita musí dospívat k odhodlání spravovat a rozvíjet se sama, čímž překračuje hranici mezi kulturou a politikou, nehledě na to, že každá kulturní identita jako taková už v sobě zahrnuje i představy o způsobu života národa a o postojích národního společenství k otázkám obecného zájmu.
Kdo mluví o zachování kulturní národní identity v jakési federalizované Evropské unii, slibuje velice málo. Žádá naopak, aby se členské národy takové unie podstatné části své dnešní svébytnosti vzdaly, aby její úplnost, zahrnující také identitu politickou, vyměnily za neúplnost. Za neúplnost, která navíc by byla spojena s politickou závislostí.
Pozorujeme-li snahy o prohloubení, zmnožení a upevnění vazeb uvnitř Evropské unie, nemělo by nám uniknout, že je dnes členům Evropské unie doporučují a navrhují státy a národy s imperiální, imperialistickou a kolonialistickou minulostí. Ostatně ne pouze to. I sám vznik Evropské unie a její prehistorie je už od roku 1950 dílem států s koloniální a imperiální minulostí - která ovšem právě v té době končila, ať se podíváme na Francii, Itálii, Německo nebo na dva státy Beneluxu, Belgii a Holandsko, nebo na později přistoupivší Velkou Británii. Vtírá se nám proto do mysli podezření, že by tu mohla být nějaká přímá souvislost mezi ztrátou staré velikosti, ztrátou dějišť starých expanzí v éře klasického kolonialismu na jedné straně a snahou hledat novou podobou a nový způsob velikosti, kompenzovat ztráty novými výboji, které by umožnily využití a zhodnocení v minulosti nahromaděného potenciálu pro nová dobrodružství, pro novou expanzi a pro uspokojení přetrvávajících starých tužeb.
Jde o státy a národy, jejichž politickým a hospodářským "elitám" se nechce vzdát se přežívajícího komplexu velikosti, velikosti svého druhu, totiž velikosti moci, vlivu, významu na mezinárodním poli.
Tam, kde v minulosti tyto "elity" mluvily ve svých strategických studiích každá o své "mocenské přítomnosti", o své vlastní národní hospodářské a vojenské síle, o svém vlastním vlivu v té které zeměpisné oblasti, spojují se dnes ke společné "mocenské přítomnosti" a společné nadvládě, ke společné "obraně lidských práv", popřípadě ke zpochybňování nebo dokonce odmítání práv národů na vlastní svrchovaný stát. I sebemorálněji ospravedlňovaný imperialismus, který například v různých obměnách prohlašuje, že "všechno na světě se nás týká", a bere si právo k vojenskému zasahování a porušování svrchovanosti cizího státu pod záminkou ochrany lidských práv, zůstává imperialismem. Jen s tím rozdílem, že tam, kde práva národů dříve pošlapávala především síla vojenská, dělá to dnes síla ekonomická, navíc anonymní, tedy nekontrolovatelná a pracující v globálním měřítku. Ale ani ta se nevyhýbá použití ozbrojených sil, jak vidíme.
Ani Evropská unie není společenstvím, kterému by šlo o věc obecného dobra. Nenahrazuje to, co nazývá národními egoismy, mezinárodní nebo nadnárodní solidaritou, sledováním dobra univerzálního. Také ona je nástrojem egoismu. Jenomže její egoismus je egoismem velkých, egoismem velké pětky nebo německo-francouzského tandemu a nástrojem jejich mocenských aspirací, splňovaných v souladu s globální strategií Spojených států, které si tak zajišťují svoje předmostí na evroasijském světadílu.
Politika evropských národů vzhledem k tomu, že jim žádné vnější nebezpečí nehrozí a válka mezi evropskými státy je víc než nepravděpodobná, nemá zapotřebí vytváření nějakého evropského superstátu s jeho supervelmocenskými ambicemi na poli světové politiky, s jeho ctižádostí policejně nebo vojensky zasahovat ve prospěch "evropských zájmů" nebo "lidských práv", kdekoli na světě, jak to vyplývá z lisabonských dokumentů Rady Evropy.
K oficiálnímu zahájení nebo prvním krokům vojenské spolupráce mezi Evropskou unií a NATO došlo 20. září 2000 v Bruselu, samozřejmě po mnoha neformálních krocích, jež tomuto zahájení předcházely. Tato událost měla v sobě něco pikantního, jak na to upozornil maďarský diplomat Rezsi Bányász, předseda Foundation for a Neutral Hungary. Toto oficiální zahájení spolupráce Evropské unie a NATO představovaly na obou stranách natistické postavy, totiž za NATO jeho dnešní generální sekretář lord Robertson, a za Evropskou unii bývalý generální sekretář NATO Javier Solana, nyní předseda výboru Evropské unie pro otázky obranné politiky.
Nikoho proto nemohlo překvapit, že obě strany poté zdůraznily dokonalou shodu v názorech na budoucí cíle a prostředky této spolupráce. Generální sekretář NATO George Robertson podtrhl, že NATO zůstane hlavním pilířem evropské bezpečnosti i v budoucnosti. Chtěl tím Spojené státy nepochybně znovu ujistit, že Evropská unie nechová žádné úmysly, které by byly namířeny proti politickým nebo vojenským zájmům Spojených států. A také že vytvoření evropského vojenského sboru nebude ohrožovat aspiraci NATO na globální nadvládu.
Evropská unie se tak stává nástrojem NATO a nástrojem dosahování geostrategických cílů Spojených států. Potvrzuje to svými vlastními prohlášeními i svým vývojem.
Místo tolik potřebné, nezbytné spolupráce se světem zaměřuje se na soupeření, vede boj o strategické pozice, kořist a výsady. Vnáší tak do nesvorného světa další napětí.
Proměňuje se v "nepostradatelné geopolitické předmostí Ameriky na evroasijském kontinentu", jak to vidí Brzezinski, podřizuje se a dělá, co podle amerických a Brzezinského představ dělat musí: "upevňovat takové partnerství, které ze zvětšující se Evropy učiní použitelné odraziště pro vznik amerického dominantního postavení na evroasijském kontinentu od Lisabonu po Vladivostok".
Česká politika se jako politika malého národa nikdy nebude moci krýt s postoji žádné světové supervelmoci usilující o hegemonii. Plyne to už z daností, z nichž musí vycházet: ze zeměpisné polohy, z početnosti národa atd., ale i ze svých samozřejmých výhrad ke každé hegemoniální politice i každé účasti v ní.
Místo toho by naopak mělo být hlavním jejím zájmem a hlavní její snahou posilování práva v mezinárodních vztazích, práva, které se nezakládá na síle hegemona, nýbrž na stavu rovnováhy sil na mezinárodním poli, stavu, jenž tvoří základ a podstatu multilateralismu, jak o něm mluvil Raul Alfonsin v článku nazvaném "Kdy přijde vzpoura států".
Multilateralismus jako mezinárodní uspořádání zakládající se na zachování mnoha stran, v našem případě mnoha svrchovaných států, a na jejich spolupráci a dohodách, je opakem, protipólem unilateralismu, tj. "pořádku" daného rozhodnutím jedné strany, jednoho státu, uspořádání následkem toho jednostranného v pravém i přeneseném smyslu toho slova.
Multilaterální pojetí mezinárodního pořádání a řešení otázek mezi národy, pojetí zakládající se nikoli na síle, ale na právu a na smluvních vztazích suverénních států a na rovnováze sil v mezinárodní politice, vytváří příznivé podmínky i pro uspokojivou odpověď ve věci "české otázky". Neboť také ona může být uspokojivě dána jen v podmínkách mezinárodní mocenské rovnováhy. Jen tehdy bude mít česká politika nějaké vlastní možnosti a bude se moci dostat vůbec ke slovu.
Proto by česká politika především v zájmu české otázky měla přes všechnu slabost svého hlasu hledět podílet se na prosazování myšlenky mocenské rovnováhy v mezinárodní politice, přispívat k posílení onoho "multilateralismu", o němž mluvil Raul Alfonsin.
Takováto politika přitom vychází vstříc nikoli jenom zájmům a prospěchu českého národa a státu, nýbrž skutečným a přirozeným a legitimním zájmům a potřebám všech národů.
Je alternativou, která se opírá o pravý, skutečný humanismus, na rozdíl od humanismu pouze hlásaného z taktických důvodů silami, jimž jde o něco docela jiného než o obecné blaho, silami, k jejichž stále přežívajícím tradicím patří, že se při svém rozhodování na malé a slabé národy neohlížejí.
Česká republika byla vtažena do rozšiřování Evropské unie bez toho, že by její obyvatelstvo mělo příležitost dát nebo odmítnout svým vládám k tomuto kroku v minulých deseti létech mandát. (Pokračování)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz