Ing. Dalibor Plichta
-
Chytráctví a obmysly německé nesmířenosti
Jaké jsou prostředky této vůči nám nesmířené německé politiky?
Na prvním místě k nim patří dovolávání se lidských práv, která prý byla provedením odsunu pošlapána. Hodně opoždění němečtí obhájci lidských práv přitom nechtějí vidět odsun jako součást doznívající Němci rozpoutané války. Myšlenka lidských práv se v jejich hlavách objevuje, teprve když svou nelidskou totální válku totálně prohráli.
Hlavně však nejsou vůbec s to uznat a pochopit odsun jako preventivní krok na ochranu nejen lidských práv, ale především lidských životů, které by mohly být znovu ohroženy, kdyby nějaká nová podoba německé vládychtivosti a ujařmování cizích národů chtěla znovu zneužít německých menšin v Polsku, v zemích bývalého Československa nebo v Maďarsku.
Dále k německým sofizmatům patří i rozhořčené odmítání údajně uplatněného principu kolektivní viny. K tomuto českému provinění mělo dojít tím, že bylo nepřátelské a provinilé německé a maďarské obyvatelstvo zbaveno našeho státního občanství a po zabavení majetku odsunuto ve shodě s článkem XIII "Postupimské dohody" do Německa.
Dnešní odsuzovatelé principu kolektivní viny v rámci svého tažení proti jeho údajnému uplatnění jaksi samozřejmě při hlásání kolektivní neviny bývalých českých Němců zamlčují dvě důležité věci:
Za prvé uznání a pochvaly, kterými byli tito "nevinní" zahrnuti za své zásluhy a podporu nacistické Hitlerovy politiky proti ČSR. Výmluvně se o těchto zásluhách vyjádřil sám Konrád Henlein (který jistě věděl, o čem mluví), když 4. března 1941 ve Vídni řekl: "V několika letech se podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak důkladně a přivést vnitřní poměry do takového zmatku, že Československo dozrálo k likvidaci. K tomu všemu však mohlo dojít jen proto, že všichni sudetští Němci (das ganze Sudetendeutschtum) se stali nacionálními socialisty. "(15)
Za druhé zamlčují skutečnost, že jak pokud jde o zbavení československého občanství, tak pokud jde o konfiskaci nepřátelského majetku a odsun provinilých osob, byly z těchto opatření vyňaty všechny osoby, které prokázaly, že "zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem", jak stanovily ústavní dekrety č. 33/1945 a č. 108/1945.
Z odsunu bylo vyňato celkem 196 000 osob (a příslušníků jejich rodin). Z toho
26 000 antifašistů, 22 000 odborníků, 12 000 horníků, 10 000 ostatních.
88 614 takovýchto osob se k vystěhování, konanému za jiných podmínek (týkajících se např. majetku), než byly podmínky stanovené pro odsun, přihlásilo dobrovolně. Asi 185 000 registrovaných příslušníků německé národnosti žilo v ČSR ještě po roce 1948. Princip kolektivní viny tedy, jak je zřejmé, nebyl uplatněn.
V této souvislosti je zajímavé, že právě ti, kdo nejvíc a nejhalasněji brojí proti našemu údajnému uplatnění principu kolektivní viny a vědí, že jejich řeči o tom neodpovídají pravdě, domáhají se (jako F. Neubauer) stejně vehementně kolektivního práva na návrat. (16)
Tohoto zkreslování se vlivem svých poradců z kruhů bývalých českých Němců dopustil i bývalý předseda německých sociálních demokratů Scharping za své návštěvy v Praze, když řekl, jako by se nás to týkalo: "Budoucí Evropa nemůže být postavena na pojmech kolektivní vina a kolektivní odsouzení. Musí být nalezena cesta, jak tuto otázku po dohodě sprovodit se světa. Po dohodě také s postiženými" (17) (rozuměj odsunutými Němci). - Bohužel se tomu nedá rozumět jinak, než že i v případě volebního vítězství a vlády sociálních demokratů v SRN zůstávali bychom nadále vystaveni tlakům oněch "postižených" a museli bychom počítat s jistým porozuměním německé vlády pro jejich požadavky. (Zároveň je však třeba uvést, že Rudolf Scharping v době, kdy byl předsedou SPD, za svou stranu prohlásil, že SPD nikdy nebude podporovat kolektivní návrat bývalých českých Němců do České republiky ani jejich požadavky o odškodnění. Nadto došlo v květnu 1995 k dohodě mezi SPD a ČSSD, že obě strany považují minulost za definitivně uzavřenou.)
Odčinění údajné kolektivní křivdy si představují organizace bývalých českých Němců (ale až na malé výjimky i německé politické strany) v podstatě úplně stejně.
Nejen pan Neubauer, ale i sociálně demokratická Seligerova obec (a s ní i SPD) nebo katolické sdružení Ackermann-Gemeinde (a s ním CSU a CDU), prostě všichni užívají pro odsun termínu "vyhnání", označují odsun za protiprávní, za odporující mezinárodnímu právu, všichni mluví o zachování nebo opětném získání práv sudetských Němců jako "etnické skupiny" (ve smyslu "volksgruppe", čímž je, jak jsme už ukázali, míněno něco jiného než "menšina"). Všichni mluví o "právu na vlast", téměř všichni o "právu na návrat" a o odškodnění bývalých českých Němců Českou republikou, přestože bylo odsunutým vyplaceno odškodnění německou vládou, jak k tomu byla zavázána ve smyslu "Smlouvy tří západních velmocí se SRN" z 26.5.1952. (Každá i nedospělá osoba dostala průměrně 8 500 marek.)
Shoda všech spolků bývalých českých Němců na těchto požadavcích, jakož i skutečnost, že se za tyto požadavky staví i vládnoucí politické strany, je výmluvným dokladem pro to, co jsme označili za nesmířenost německé politiky nejen bývalých českých Němců, ale Němců vůbec. (Přitom ponechávám stranou postoje takového Witiko-Bundu, jehož předseda Staff se v Praze nechal slyšet, že "Čechům patří jen část jejich nynějšího území, protože druhá část byla vždy obývána Němci".)
Všechny tyto požadavky směřují k tomu, aby se z nynější ani ne půlprocentní rozptýlené menšiny (podle posledního sčítání obyvatelstva se k německé národnosti přihlásilo 48 000 občanů České republiky) vytvořila nikoli jen větší menšina, nýbrž „volksgruppe", která by byla něčím víc než pouhou menšinou, neboť by měla právní subjektivitu, jistá kolektivní práva, včetně práva na odtržení od České republiky. A pokud by to tak daleko, tj. k odtržení, nedošlo, protože by to v rámci Evropské unie ani nebylo zapotřebí, měla by tato politika posilování německého živlu u nás usnadňovat hospodářskou a poté i politickou kolonizaci našich zemí.
Dlouhodobým záměrům vytvořit u nás poměry, kdy by již nebylo možno mluvit o České republice jako o národním státě, měl by posloužit nejen hromadný návrat odsunutých Němců, jejich dětí a vnuků, jak si to představuje sudetoněmecké krajanské sdružení, když mluví o "právu na vlast" i pro děti a vnuky a snad všechny potomky odsunutých, pro všechny, kdo mají "sudetskou krev".
Těmto záměrům by mělo posloužit i brzké přijetí zákonů, které by právně zvýhodňovaly Němce při jejich usazování se v České republice a poskytovaly jim výsadu, aby se mohli u nás usazovat ještě před tím, než se Česká republika případně stane členem Evropské unie. Jednoznačně se v tomto smyslu vyjádřil u příležitosti podpisu "Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci" sám H. Kohl.
Témuž účelu mají sloužit i německé nabídky nebo požadavky, aby se Němci mohli už teď podílet na rozvoji "staré vlasti".
Nástrojem této politiky měl být i nápad (mezitím již spolkovou vládou odmítnutý) na zavedení dvojího občanství pro bývalé naše Němce, aby se mohli podílet na probíhající privatizaci našeho hospodářství. - Věc ztroskotala u německé vlády jen na tom, že toto "řešení" bylo na české straně podmiňováno prohlášením německé strany o nulitě "Mnichovské dohody" od samého počátku. Podle některých mluvčích bývalých českých Němců (například R. Hilfa) (18) udělala tehdy spolková vláda chybu, protože to prý "byla ve skutečnosti praktická cesta k vyrovnání". - Dá se očekávat, že se snahy najít pro bývalé české Němce možnost opětného získání našeho občanství objeví v nějaké nové podobě znovu. Požadavek dvojího občanství pro bývalé české Němce, kteří se vrátí do České republiky, byl znovu opakován i na letošních jejich srazech.
K nástrojům této expanzivní politiky patří i požadovaný statut "voksgruppe", prosazovaný landsmanšaftem pro budoucí rozmnoženou německou menšinu u nás. Neboť ta by se nehodlala spokojit s takovým statutem, jaký pro menšiny vypracovala Helsinská konference (KBSE) nebo jaký odpovídá formulacím vídeňské konference o menšinách v roce 1993. V těchto dokumentech totiž žádné právo na odtržení obsaženo není a naopak je v nich stanovena povinnost menšiny respektovat územní celistvost státu, v němž menšina žije, a povinnost loajality vůči němu.
A konečně mají těmto německým expanzivním záměrům napomáhat všelijaké zamýšlené česko-německé orgány, diskusní fóra a shromáždění, kde by se nám jako partneři vnutili "krajané", představitelé oné "volksgruppe", která se zároveň domáhá "práva na vlast" i práva na odtržení. Berndt Posselt (který doprovázel státního ministra vnitra H. Waffenschmidta na jeho návštěvě v České republice) se nechal slyšet, že "je nevyhnutelné, aby česká vláda, český parlament, landsmanšaft a zastupitelstvo zde žijících Němců zasedlo k jednomu stolu" (19). Samozřejmě, že by se u tohoto stolu, v tomto podivně složeném shromáždění jen připravovala cesta k prosazení toho, co se Němcům nepodařilo prosadit v jednáních o obou česko-německých smlouvách - z roku 1973 a z roku 1992.
Německá politika nesmířenosti s výsledky druhé světové války (je to vlastně už její druhé vydání, s prvním jsme se setkali po první světové válce) zkušeně využívá důsledků politických změn, k nimž došlo po nástupu Gorbačova a po ukončení studené války, po změnách, které se jí jeví jako "nezadržitelný vzestup Německa k nejmocnější mocnosti v Evropě ..., k mocnosti, které Spojené státy americké, aby si mohly udržet NATO jako svůj nástroj, přisoudily vedoucí úlohu v Evropě" (20).
Mohli jsme v této souvislosti v německém tisku číst, že došlo "k úplnému zvratu nejen stavu z roku 1945, ale také z roku 1918"(21). Je odsuzována nejen "Postupimská dohoda", ale i "Versailleská smlouva". Důvod k jejich odmítání nacházejí jejich kritikové v okolnosti, že oba tyto dokumenty byly založeny na německé porážce. Jako z udělání jak "Versailleská smlouva", tak "Postupimská dohoda" patří k základním kamenům naší státnosti. Nemůžeme se proto divit, slyšíme-li od "revizionistů pro svobodu", že vznik Československé republiky byl "omyl", "chybná konstrukce" ("fehlkonstruktion"), že ČSR byl "potrat", dítě mrtvě narozené, neschopné života, bez práva na život.
Ruku v ruce s touto protičeskou politikou jde i snaha vnutit nám jiný pohled na naše dějiny, jiný, než k jakému dospěli naši historikové, Palacký a jeho pokračovatelé, a jaký získal český národ svou staletou zkušeností. Své národní obrození a svůj boj o politické zrovnoprávnění s německým živlem v českých zemích měli bychom podle těchto oprávců našich dějin vidět jako ošklivý nacionalistický pokus Němce u nás utlačovat. Pravdu o vzniku a budování ČSR bychom neměli hledat v Peroutkově Budování státu nebo dokonce ve spisech Masaryka a jeho spolupracovníků. Jejími majiteli jsou hlasatelé velkoněmectví a jeho germanizujícího kolonizačního poslání ve světě. Jejími majiteli jsou nebo by pro nás měli být ti, kdo byli a dosud jsou nejen proti takovým "potratům", jako byl vznik ČSR, ale i proti pouhému početí myšlenky na národní nezávislost tam, kde chce vládnout němectví.
Jsme odkazováni, abychom hledali pravdu o své údajné vině za "rozbití" Rakouska jinde: U těch, kdo byli pravými viníky jeho pádu, u Velkoněmců a rakouských a českých Němců, o nichž Karl J. Newman ve své knize "Zerstörung und Selbstzerstörung der Demokratie, Europa 1918 - 1938" napsal, že "čeští Němci svým velkoněmeckým a ještě více všeněmeckým postojem byli hrobaři Rakouska a předchůdci nacismu". (Bruno Kreisky se v jedné besedě ve vídeňském rozhlase vyjádřil podobně: "Rakousko nerozbil Masaryk, nerozbili je Češi, ale rakouští Němci, kteří se nechtěli vzdát své nadvlády a snažili se udržet Čechy v postavení občanů druhé kategorie.")
V pozadí těchto snah naroubovat, vštípit nám svůj protičeský pohled na naše dějiny a na politickou práci mnoha generací je úmysl zbavit nás historické paměti, učinit z naší společnosti tvárnou a poddajnou hmotu, která se bez odporu nechá uhníst do podoby, jakou jí silná cizí ruka přisoudí. Podkopat naši státnost oslabováním našeho vnitřního ztotožnění s vlastním státem, tak těžce a tak dlouhým zápasem vybojovaným.
S tažením proti české dějinné paměti souvisí i tažení proti tomu, čemu říkáme vědomí příslušnosti ke kulturnímu, jazykovému, dějinnému a politickému společenství, jakým je v nejplnější míře národ.
Zatímco v celém vyspělém světě platí, že snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho nezávislosti jsou projevem kulturního zrání daného společenství, našim snahám neseným v tomto duchu je nasazována psí hlava "nacionalismu", něčeho, od čeho by se měl slušný člověk odvrátit, před čím by se měl chránit jako před bacilem, jak nás poučoval Scharping. (21)
Je ovšem zajímavé, že zatímco v Praze řekl Scharping 5. dubna 1994, že "zvláštní nebezpečí nejen osvobozeným částem Evropy, ale celé Evropě znamená bacil nacionalismu", na Varšavské univerzitě o pět týdnů později, 10. května 1994, považoval za vhodné mluvit docela jinak, projevit uznání pro národní hnutí v Polsku a v Evropě. Řekl tam: "Národní hnutí bylo vždycky výraznou součástí demokratického hnutí celé Evropy. A zůstalo jím dodnes."
U nás jako by se v některých učenlivých kruzích spíše než uznání "národnímu hnutí" jako součásti demokratického hnutí ujímalo varování před "bacilem nacionalismu". A tak jsme mohli slyšet, že vědomí náležitosti k onomu mnohostrannému společenství, jakým je národ, označované krátkou cestou hanlivě za "nacionalismus", je vlastně "reliktem pradávného kmenového pojetí světa" a že je výrazem "holé pospolitosti krve". (23)
Není zde místo, abychom se zabývali podstatnými rozdíly mezi "nacionalismem" českým a "nacionalismem" německým nebo např. francouzským, rozdíly, které tolika dnešním odsuzovatelům "nacionalismu" jaksi unikají. Ale snad stačí poznamenat, že český "nacionalismus" po celý čas usilovalo to, aby český národ dosáhl rovného politického postavení s Němci (anebo i Maďary) v bývalé habsburské monarchii. Německý "nacionalismus" že byl naproti tomu vždycky antidemokratický, antiliberální a vždycky přesvědčený o zvláštním poslání německého národa, předurčeného k hegemonii. A vykvetl do podoby, kterou nejlépe charakterizují slova, jež pronesl Hitler v létě1932 v rozhovoru s Hermannem Rauschingem: "Neexistuje žádné právo pro všechny... Nikdy proto nepřiznám jiným národům stejné právo jako národu německému. "("Es gibt kein Recht für alle ... Nie werde ich daher anderen Volkern das gleiche Recht wie dem deutschen zuerkennen..." ) (24)
Od zlehčování významu uvědomělosti národního společenství a od jeho odmítání jako něčeho nežádoucího, co prý je "v hlubokém rozporu se základními civilizačními hodnotami dnešního světa", (25) je už méně než krok k odmítání myšlenky národního státu. A o to, zdá se, právě jde.
Zrelativňování instituce národního státu je zcela v souladu s cíli a politikou mnichovské organizace "Internationales Institut für Nationalitätenrecht und Regionalismus" (INTEREG), která pod záminkou ochrany menšin usiluje o nové uspořádání Evropy právě odbouráváním instituce národního státu. Spolupráci národních států chce tato organizace nahradit spoluprací "regionů". (Mimochodem, není pozoruhodné, jak u nás jaksi z ničeho nic a zdánlivě samo od sebe zdomácnělo mluvení o "regionech" a jak se tím přibližujeme německým představám o Evropě "regionů" ?) "Přeshraniční spoluprací" a překonáváním, nebo rušením hranic národních států má být podle těchto představ uvolněna cesta "velkoprostorové organizaci kontinentu", samozřejmě v režii Německa, protože je to vlastně jeho historické poslání, k němuž je Německo "vzhledem ke své zeměpisné poloze, velikostí a dějinám zvláště způsobilé", jak prohlašují i jeho oficiální místa. - K zakladatelům organizace INTEREG, sloužící tradičním cílům německé zahraniční politiky, samozřejmě patří Otto von Habsburg. Ale jsou mezi nimi i němečtí sociálně demokratičtí politici Volkmar Gabert a Peter Glotz, známí v souvislosti s diskusemi kolem požadavků bývalých českých Němců.
Nesporná přednost a výhoda národního státu, v němž hledání a uskutečňování společné vůle je vzhledem k jeho národnostní sourodosti podstatně snadnější než ve státě mnohonárodním (zvláště když některá jeho "volksgruppe" by se mohla stát nástrojem silného souseda, jak jsme to poznali), je s postranními úmysly označována za slepou uličku. Prý "zásada každému národu jeho vlastní stát rozpoutává v oblastech mísení národů strašné konflikty" (26). Jako kdybychom neznali i z nejnovějších dějin konflikty, jejichž zdrojem nebylo národní uvědomění a jejichž strůjci nebyly národy, nýbrž náboženští fanatici, multinacionální koncerny nebo jiné zájmové skupiny.
Musí snad být u nás myšlenka a skutečnost národního státu zpochybňována a odmítána jenom proto, abychom se povolněji otvírali návratu bývalých českých Němců a jejich potomků do třetího a čtvrtého kolena? Proč není odsuzován národní stát Dánů, Francouzů, Holanďanů nebo Italů? Proč němečtí odpůrci národního státu tak rychle a ochotně souhlasili s ustavením nových národních států ve Slovinsku a Chorvatsku?
Proč je nám s výčitkami, že se zpronevěřujeme Masarykovu závazku učinit z ČSR vzorný mnohonárodní demokratický stát, dnes vnucována idea mnohonárodního státu, nebo dáván nám mnohonárodní stát přinejmenším jako vzor, když naše politické společenství už padesát let není mnohonárodní?
Jak by se dalo čekat, mají "revizionisté pro svobodu" vedle zavrhování národního českého státu a doporučování státu mnohonárodního ještě jeden recept na řešení česko-německého "problému" a na uspokojení svých tužeb: "Integrovanou Evropu".
Tento prostředek, tato cesta jevila se jim jako jediná spolehlivá, už když v roce 1961 odhlasovávali dvacet bodů svého "Stanoviska k sudetoněmecké otázce, zaujatého plénem Sudetoněmecké rady a přijatého 7. května 1961 Spolkovým shromážděním sudetoněmeckého krajanského shromáždění". V jeho dvacátém bodu se zde praví: "Budoucí poměr mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může být uspokojivě uspořádán jen v rámci celoevropské integrace."
Nemusíme být na pochybách, že podle těchto představ by šlo o Evropu, která do sebe vstřebala a v sobě spojovala jen jakési země, nikoli státy. Ty by v ní zanikly. Šlo by o Evropu bez vnitřních hranic, o Evropu vedenou "nejsilnější mocností kontinentu", mocností, "které americká světová mocnost přiřkla v Evropě vedoucí úlohu".
Stará myšlenka revizionistických kruhů využít "evropské integrace" pro vlastní cíle je stále živá. Nejnověji se k ní přiznává v Sudetendeutsche Zeitung ze 7. 6. 1996 i známý exponent bývalých českých Němců Berndt Posselt a s nadějemi konstatuje "postupné proměňování zahraničně politických vztahů v evropské vztahy vnitropolitické". A dodává, že o žádných vztazích prý to neplatí tolik jako o vztazích Čechů a Němců, vzhledem k tomu, že tzv. sudetští Němci jsou jen vyhnanými krajany Čechů. Vývoj podle Posselta směřuje k tomu, že se (v našem případě) záležitosti české zahraničnf politiky budou ve stále větší míře stávat záležitostmi vnitřní politiky "integrované Evropy" (což prakticky znamená záležitostmi vnitřní politiky SRN).
Starých cílů není třeba a není ani vždy možno dobývat starým způsobem - kanonádou z "tlustých Bert" nebo dělových člunů. Zvláště když jsou po ruce prostředky jiné. Modernizuje se i technika podmaňování.
A samozřejmě procházejí proměnami i samy podoby podmanění.
Poznámky
15. Cituji z knihy Heinricha Giegolda "Tschechen und Deutsche. Die Geschichte einer Nachbarschaft", vyd. Frankenpostverlag 1993, str. 69. 16. V rozhovoru s M. Klenem, otištěném v Národním osvobození 21.3.1995.
17. R. Scharping v přednášce "Europäische Perspektiven in der neunziger Jahren", proslovené v Praze v Lidovém domě 5.4.1995.
18. Hilf v citovaném článku, str. 205.
19. Citováno podle Lidových novin z 18.5.1993.
20. R. Hilf v citovaném článku, str. 205.
21. R. Hilf v citovaném článku, str. 205.
22. R. Scharping v zmíněné přednášce.
23. V. Havel v projevu ke státnímu svátku České republiky 28. října 1995.
24. Citováno z "Bayerisch-Bähmische Nachbarschaft", Mnichov 1992, str. 182.
25. V. Havel ve zmíněném projevu.
26. R. Scharping v zmíněné přednášce.
Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz