Informační válka jejímž hlavním principem je rusofobie

Po 70 letech Slované zapomněli, že je před genocidou zachránila Rudá armáda

SSSR neporazil jenom fašistické Německo, porazil fašistickou Evropu

V souvislosti s pučem v Kyjevě, vyvolaným Spojenými státy a jejich lokaji v NATO, po kterém následovalo připojení Krymu, jehož obyvatelstvo se v celonárodním referendu vyslovilo ke sjednocení s Ruskem, a po první porážce v preventivní imperialistické válce proti Rusku, vedené pod krytím potlačení ruského obyvatelstva v Donbasu ukrajinskou armádou, rozpoutal světový a evropský imperialismus informační válku, jejímž hlavním principem je rusofobie.

Neméně důležitým prvkem v informační válce proti Rusku, do níž se zapojily i slovanské národy Evropy, které by již bez rozhodnutí sovětských komunistů neexistovaly, je úsilí o přehodnocení výsledků druhé světové války. SSSR je označován za okupanta evropských zemí, a naopak autoři genocidy komunistů, židů a Slovanů, němečtí nacisté, wehrmacht a svazky SS, bojující proti Sovětskému svazu, masově vraždící civilní obyvatelstvo a ponechávající za sebou spálenou zemi, jsou považováni za hrdiny.

Při přepisování dějin používají buržoazní propagandisté nejen polopravdy, ale i otevřené lži.

V období existence SSSR nevěnovalo jeho politické vedení velkou pozornost těm spojencům hitlerovského Německa ve válce proti SSSR a komunistům světa, kteří se stali členy Varšavské smlouvy a RVHP. Ve skutečnosti Rudá armáda nebojovala pouze proti Německu, ale proti celé Evropě. Některé vlády posílaly na frontu proti SSSR své armády, další dodávaly Německu nejmodernější zbraně a bojovou techniku.

Společně s Hitlerem

Do agrese proti SSSR se zapojily v rozsáhlém měřítku země nacistického bloku, Slovensko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Finsko, Bulharsko a dokonce i maličká Albánie. Od prvního do posledního dne války bojovalo proti Rudé armádě 55-75 procent pozemních vojsk německých ozbrojených sil a sil jeho spojenců, přes polovinu sil luftwaffe a kriegsmarine.

Po otevření druhé fronty v létě 1944 se tento poměr nezměnil. Proti Rudé armádě stálo 235 divizí, (1,7krát více než proti spojencům).

Do wehrmachtu bylo zařazeno 1,8 milionu vojáků z jiných států. V průběhu války z nich bylo zformováno 59 divizí, 23 brigád, několik samostatných pluků, oddílů a praporů.

Itálie vyslala na frontu proti SSSR expediční sbor, který čítal 62 tisíc vojáků. Rumunská armáda v průběhu války okupovala Besarábii, část Ukrajiny a Krym. Její armáda byla ze spojeneckých armád nejpočetnější - celkem 262 727 osob. Maďarsko vyslalo armádní sbor o síle 40 tisíc osob, čtyři pěší brigády (63 tisíc osob), druhou armádu, složenou z devíti pěších divizí. Slovensko vyslalo proti SSSR dvě pěší divize a další síly: celkem 56 tisíc osob.

Bulharsko se tažení na Východ neúčastnilo, poskytlo však nacistům své vojenské základny. Finsko plnilo v plánu Barbarossa významný úkol blokády severního přístupu k Leningradu přes Karelskou šíji. Německé válečné dokumenty potvrzují, že po napadení SSSR v roce 1941 vznikla v Evropě vlna antisovětské hysterie a tisíce evropských občanů usilovaly o vstup do wehrmachtu. Euforie trvala až do porážky u Stalingradu.

Ve wehrmachtu bojovaly proti SSSR i dobrovolné formace fašistů ze Španělska (Modrá divize), Švédska, Norska a Portugalska. Kromě toho bojovaly proti Rudé armádě síly z Estonska, Bosny, Lotyšska, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, zařazené do vojsk Waffen SS. (Ještě 10. 2. 1945 byla zformována francouzská divize SS, která byla nasazena proti Rudé armádě v Pomořansku a pak v Berlíně.) Hitlerovi nepomáhaly okupované a neutrální státy pouze dodávkami zbraní a bojové techniky.

Řada katolických biskupů si pospíšila schválit přepadení SSSR a nazvat je Evropskou křížovou výpravou.

Kde se zrodila současná ruská »pátá kolona«

Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu druhé světové války celkem 250 tisíc Ukrajinců, sedmdesát tisíc Bělorusů, sedmdesát tisíc kozáků, 150 tisíc Lotyšů, devadesát tisíc Estonců, sedmdesát tisíc Středo-asiatů, dvanáct tisíc Volžských Tatarů, deset tisíc Krymských Tatarů. Sedm tisíc Kalmyků, čtyřicet tisíc Ázerbajdžánců, 25 tisíc Gruzínů, dvacet tisíc Arménů a třicet tisíc příslušníků severokavkazských národů.

Celkový počet sovětských občanů, kteří nosili německou uniformu, činil asi milion dvě stě tisíc. Z toho čistých Rusů asi 310 tisíc. Pouze 450-500 tisíc bojovalo se zbraní v ruce. Ostatní byli zařazeni do strážních a jiných služeb a pomocných praporů.

Němci zformovali celkem 75 praporů z kavkazských národů a Tatarů - asi 80 tisíc osob. Vzniklo rovněž deset krymských policejních praporů (Tataři), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a jiných národů. Pobaltské státy vytvořily 93 policejních praporů (33 tisíc osob) a dvanáct pohraničních pluků (30 tisíc).

Postupně pobaltské státy vytvořily i tři divize a dva pluky SS (70 tisíc osob). V německé nacistické armádě tak bojovalo asi sto tisíc Estonců, Lotyšů a Litevců.

V Bělorusku bylo vytvořeno dvacet policejních praporů (pět tisíc osob). V Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory (dvacet tisíc osob). Na Ukrajině v Haliči bylo zformováno deset policejních praporů a později jedna divize SS a pět policejních pluků (třicet tisíc osob) na zbytku Ukrajiny 53 policejních praporů (pět tisíc osob). Po vzniku Ukrajinského národního výboru (v březnu 1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na 1. ukrajinskou divizi a začalo formování další.

Z Rusů, Bělorusů a Ukrajinců bylo zformováno celkem 90 tzv. ochranných praporů Ost. V těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 tisíc osob.

Je třeba připomenout i 1. ruskou národní brigádu SS, která pak přešla k partyzánům, Ruskou národní armádu Smyslovského a armádu Kaminského (RONA).

Největší počet vojáků na frontu proti Rudé armádě vyslaly baltské státy. Kromě tří divizí SS se bojů zúčastnily i samostatné policejní prapory a pluky. Dvacátá estonská divize SS byla rozbita u Narvy. Lotyšské 15. a 19. divize SS byly zničeny Rudou armádou v létě 1944. Většina jejich příslušníků dezertovala.

Z běloruských policistů byla vytvořena 30. divize SS. Ta byla pak přesunuta do Francie k boji proti spojencům. Haličská 14. divize SS byla Rudou armádou obklíčená u Brodu a celá zlikvidována. Později byla obnovená a jeden její pluk se účastnil bojů proti SNP na Slovensku, další byly vyslány do bojů proti jugoslávským partyzánů a tam se jim podařilo uprchnout k Britům.

Vlasovská Ruská osvobozenecká armáda se stala bojeschopnou až koncem roku 1944. Do té doby existovala pouze jako propagační exponát. Koncem války měla formálně 120-130 tisíc osob, celkem byla třikrát nasazena v bojích proti Rudé armádě - bez úspěchů. V bojových akcích proti Rudé armádě tyto síly složené z kolaborantů neměly úspěch. O to krvavěji si počínaly v bojích proti partyzánům a ve vyvražďování civilního obyvatelstva, jak Rusů, tak i Ukrajinců, Poláků, Francouzů a Srbů.

Současnou nacistickou genocidu Rusů na jihovýchodní Ukrajině a přípravu nové barevné revoluce v Moskvě podporují především jejich potomci. Těch lidí, kteří zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie v sestavě divizí SS, sloužili ve wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci, objímali se v Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s definitivní platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení komunisty, přerazili hřbet nacismu.

Chtějí lidovým masám v EU vnutit názor, že odpovědnost za rozpoutání druhé světové války nesou ve stejné míře nacistické Německo i SSSR. Předstírají, že kromě Stalina nikdo žádné smlouvy s nacistickým Německem neuzavíral. Jako by neexistoval polsko-německý pakt o vzájemném nenapadení z roku 1934 a mnichovská smlouva o rozbití Československa.

Nezapomínejme, že v době světové války ekonomika celé Evropy jako v extázi pracovala ve prospěch »rajchu a wehrmachtu«. Churchill po skončení druhé světové války napsal: »Pádem ČSR jsme ztratili síly rovnající se 35 divizím. Němci získali druhé největší zbrojní závody ve střední Evropě - závody Škoda, které jen od srpna 1938 do přepadení Polska v září 1939 vyrobily množství zbraní, rovnající se vojenské produkci všech závodů Anglie za stejné období. Do přepadení SSSR 21. června 1941 byl každý pátý tank dodaný wehrmachtu vyroben v závodech Škoda.« Podle přesných německých údajů české závody zvyšovaly po celou dobu války svou vojenskou výrobu. V roce 1944 dodávaly německé armádě měsíčně 300 tisíc pušek, tři tisíce kulometů, 625 tisíc dělostřeleckých nábojů, sto samohybných houfnic, tanky, tankové kanóny a pancíře, letouny Messerschmitt 109, letecké motory atd. Nikdo nespočítal, kolik párů vojenských bot dodal Hitlerovi nynější národní hrdina Baťa. Poslední stíhač tanků Panzerjager 38t Hetzer byl předán wehrmachtu v květnu 1945, po pádu Berlína. V Polsku vyrábělo zbraně a bojovou techniku celkem 264 velkých, devět tisíc středních a 76 tisíc malých podniků. Dánsko dodávalo Německu deset procent jeho celkové spotřeby másla, 90 % čerstvých ryb a 20 % čerstvého masa.

Vojenský průmysl Francie (1 600 000 zaměstnanců) dodal Německu do ledna 1944: 4000 letounů, deset tisíc leteckých motorů, 52 tisíc nákladních vozidel, obrovské množství lokomotiv a další techniky. Belgie a Holandsko dodávaly uhlí, litinu, železo, mangan, zinek a další. Kolaborantské vlády všech těchto států se dobrovolně zavázaly financovat pobyt okupačních vojsk. Rovněž veškerou vojenskou produkci financovaly vlády z úvěrů, jejichž splacení mělo být zahájeno po vítězství. Například Francie platila Německu do podzimu 1942 denně dvacet milionů DM a později 25 milionů. Tyto prostředky stačily nejen na hrazení pobytu vojsk, ale i na financování války proti SSSR. »Neutrální« a obdivované Švédsko dodávalo Německu ložiska, přesné přístroje a zaměřovače, protiletadlové 40mm kanóny Bofors. Obchody probíhaly až do konce roku 1944. Přes švédské přístavy postupovaly mnohé dodávky surovin z Latinské Ameriky. Jen od ledna do října 1942 bylo dodáno do Německa přes švédské přístavy více než šest milionů tun zboží. Švýcarsko dodávalo přesné strojírenství a přístroje, součástky pro rakety V1 a V2, protiletadlové kulomety ráže 20 mm. Zisky Švédska z války nikdy nebyly a nebudou zveřejněny, podobně jako zisky Švýcarska z tajných prostřednických bankovních operací mezi Německem a USA. Okupací Evropy se německý průmyslový potenciál zdvojnásobil a zemědělský ztrojnásobil.

Potomci kolaborantů dovedli své země do NATO a nyní začali, pod vedení amerického imperialismu, realizovat nové tažení proti Rusku, s cílem ovládnout jeho suroviny. Na pomoc si vzali i bývalé ruské spojence a hlavně část slovanských národů, kterým se snaží zatajit, že za svou existenci mohou děkovat pouze ruskému vojákovi a hlavně sovětským komunistům.

Karel KLUZ