Ing. Jiří Krutina
Státní symboly odrážejí vnitřní povahu – logos, tedy charakter státu a jeho národa. Alespoň si myslím, že tak by to mělo být. Ve státním znaku předchozího státu ČSSR byl odkaz husitství symbolizován pavezou jako základem na kterém byl český lev a komunistická hvězda. Později byla pochopitelně odstraněna hvězda, ale i paveza. Zřejmě proto, že husitská tématika byla jednostranně ideologicky využita minulým režimem. Dodejme, že tím samo husitství a jeho nadčasový celoevropský, ba svým způsobem celosvětový duchovně – ideový význam a smysl není dotčen. To, se musíme naučit rozlišovat. Co byl paveza? Paveza byl štít pro pěchotu, který chránil pěšáka, nebo střelce až po krk. Šlo o český vynález, neboť pěchota proti jezdci neměla jinou naději, než štíty, nebo vozy. Na jejich přední strany si husité malovali různé biblické motivy, jako byl David a Goliáš, obličej Krista, lev, kalich, apod. Tedy symbol obrany i pevných zásad, snah se postavit i převaze, apod. To se ze znaku odstranilo společně s hvězdou. Proč? Jak to spolu souviselo?
Přesto i dnes se nejvyšší státní akty odehrávají na Vítkově a nejvyšší státní politici každoročně několikrát pokládají věnce a klaní se mimo jiné největší jezdecké soše v Evropě s Janem Žižkou z Trocnova, později z Kalicha. Není to minimálně k zamyšlení? Co je to za rituál a jak moc si jej uvědomujeme? Jinými slovy, nemůžeme dělat, že to nevidíme, ale prostě se hlásíme k odkazu idejí husitství a to neznamená samozřejmě, že tím myslíme násilí válek a nesváru dané doby, přeci ne? Na Vítkově byla ubráněna Praha před jasným koncem, kdyby ji bez nadsázky tehdejší mezinárodní intervenční armáda křižáků snad ze všech zemí katolické Evropy dobila, čímž se její velitelé netajili. Praha byla tehdy obklíčena, udává se až na 90 000 křižáky snad všech národů Evropy, pleny a vraždění obyvatelstva v okolí bylo samozřejmostí, nedělejme si žádné iluze o tehdejší době, stačí nahlédnout do zpráv tehdejších kronik a to jsou jenom kusé zprávy. Na Vítkově, opěrném bodě, který chránil jedinou přístupovou cestu k Praze, se Žižka s 23 bojovníky uhájil soustředěnému útoku na 3 000 těžkých míšenských jezdců, než přišla posila, která vpádem do boku zlikvidovala protivníka. Všichni Češi tehdy klekli přímo na bojišti a děkovali Bohu a také to chápali, že to byl Boží zásah a vůle. O tom nepochybovali.
Jako druhá píseň po hymně, je při podobných státních aktech hrán husitských chorál Kdož jsu boží bojovníci. To nelze oddiskutovat. Obsah dané písně, když mu budeme naslouchat srdcem má dvojí smysl, vnitřní duchovní – mystický (který vykládám jinde), je ryze vnitřní modlitbou a duchovním poučení k pravému mystickému křesťanství a druhý význam zevní působí jako zevní vojenské instrukce. Sekundárním ale velmi uvědomovaným pak byl sám psychologický efekt v boji. Prostě když se skutečnou vírou v srdci takových 7000-9000 „božích bojovníků“ a takové byli zhruba počty prvních Žižkových vojsk a jejich mužských hlasů pělo tuto píseň, asi si dovedeme představit tu vibraci, kterou to muselo šířit, Pokud pronikla duši protivníka, zákonitě musela vyvolat strach, chaos a zrychlit aktivitu mysli protivníka. K přeskočení jiskry k obecnému strachu a strnulosti na celé voje, byl už jen kousek. Myslím si, že to naši předci, husité věděli, že to takto působí zcela nepochybně. Dnes tuto píseň stále slýcháme pravidelně při státních aktech.
To sděluji jenom na okraj. Jak tedy dnes vnímáme tyto symboly naší státnosti, bereme je jako již jenom takový folklor, maškarádu pro lidi, nebo ještě v dnešní době něco pro náš stát i národ znamenají tyto symboly? Když naši nejvyšší političtí představitelé ať už na Vítkově, nebo ve Vladislavském sále poslouchají husitský chorál, která jinak zpívali česká obranná vojska polních obcí, budeme dělat, že to neslyšíme? Když pokládají věnce před sochou Jana Žižka, dělají, že jej nevidí? Hlásíme se tedy k minulosti doby Jana Žižka a husitství, považujeme základní ideje husitství za základ státnosti, jak to chápali zakladatele našeho novodobého státu, k jehož kontinuitě se hlásíme. TGM jasně řekl, že státy se udržují idejemi, ze kterých vzešli, takto apeluje na všechny jeho nástupce a že je bude sledovat. Jak to vidíme dnes i my, například ve světle obdarovávání církví s tím, že se dozvídáme z úst jejich zástupců, že oni ty peníze potřebují proto, že až stát nebude mít za pár desítek let peníze, tak aby se měl kdo postarat o chudé? Co tedy pro nás dnes znamenají tyto zůstatky husitství v symbolech a ceremoniích týkajících se naší státnosti a co pro nás znamenají? Víme to?
Nelze z naší historie vymazat, že české husitství mimo jiné své roviny více či méně známe, byl zejména český odboj proti Římu a jeho nesmiřitelné církvi římskokatolické. Šlo o celonárodní odboj proti Římu se snahou o dosažení slyšení a jednání o svém programu – díky tomu, že nebyli vyslyšení a místo toho papež a jeho církev štvala ostatní evropské národy do křižácké války proti Čechům. To jsou historická fakta, byť se dnes snaží překřičet účelovým pomlouváním husitů – podobně jako v jejich historické době. I sami Němci, kteří se na ni podíleli nejvíce, později se příliš nehrnuly do těchto kampaní, do kterých je papež neustále vháněl, chtěli mír stejně jako Češi. Naopak byli to Češi – husité, kteří šířili v Německu své manifesty, aby se nenechávali od prelátů a papeže hnát do války proti Čechům, ale ať jdou s nimi a společně vyženou své preláty, biskupy a kardinála a pokud je štvou do války proti nim, ať přijdou sami a nenechávají za sebe bojovat druhé. V řadách polních obcí bylo mnoho Němců a například byl to právě Němec, který zachránil Domažlice před vypálením a pronikl obležením a informoval Prokopa velikého, který Domažlice vyprostil a vyhnal poslední křižáckou výpravu do Čech.
Český odboj ne - byl součástí jen evropských, ale i světových dějin – dějin vývoje pravého lidského ducha. Je trvalou připomínkou věčného zápasu lidského ducha o svobodu. Husitský - tedy český národní odboj proti Římu a jeho církvi, byl bojem ducha proti dogmatismu, svobody slova proti totalitnímu smýšlení, individuálního úsilí o spásu versus dogmatice kolektivní spásy, vycházející ze začlenění v zevní organizaci. Husitství byl duchovní boj, boj osvobozeného vědomí mystického prozření pár Čechů, o nichž se z historických zdrojů pochopitelně nedozvídáme versus strnulosti zevní náboženské teologie, byl bojem náboženským o svobodu své víry, byl pokusem o návrat k původnímu pravoslaví v českých zemích, byl snahou o návrat k původnímu pojetí apoštolské církve a jejímu učení Ježíše Krista versus zevní mocenské organizace a zevního vládce papeže – antikrista. A v neposlední řadě byl i vlasteneckou válkou za zachování jazyka českého, jak čteme v manifestech tehdejší doby. Toto je základní rámec českého husitství i přes všechny atrocity tehdejší doby a vlastní občanskou válku mezi jednotlivými husitskými proudy – to byla daň českého národa za svou světodějnou úlohu, kterou na svých bedrech nesl.
Na jaké straně idejí stojíme? Můžeme opravdu s čistým svědomím bez pokrytectví a přetvářky sledovat nejvyšší státní akty na Vítkově, nebo poslouchat husitské chorály při státních svátcích a vidět pochody historických legionářských korouhví, kde jsou táborské kalichy a názvy tehdejších českých vůdců? Co pro nás znamená dnes husitství? Diskutujme o tom. Nikoliv pro samu minulost, ale pro pevné ukotvení v současnosti. Nechybí nám dnes ona symbolická paveza zejména ve vztahu k národním zájmům? A nechybí nám dnes správné vnitřní pochopení husitského chorálu? Místo toho se opět vracíme do lůna zevního světského katolicismu a jeho církve, která nejen že slovy Ježíšovými nevchází do nebe, ale ještě svou dogmatikou zabraňuje druhým – mnohým upřímným křesťanům. Jdeme proti ideálům Masarykovým, tedy těm, které stáli za vznikem naší novodobé státnosti – uvědomujeme si to? Pokud tyto ideály platili tehdy a dokonce za ně umírali lidé, dnes neplatí, jenom proto, že „to bylo“? V naší přítomnosti se spojuje minulost i budoucnost. Z pochopení a nahlížení minulosti máme poučení pro rozhodování v přítomnosti a tvoření si své budoucnosti.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz