Hra zrádců a ochotníků
Lenka Prochazková
Stát, který se hlásí k demokracii, nevyžaduje od svých občanů jednotné smýšlení, naopak podporuje různorodost názorů. Přesto ani stát, který má svobodu slova zaručenou ve své ústavě a deklaruje, že demokracie je dialog, nemůže tolerovat, aby v této „vnitřní debatě“ sílily monologické hlasy dirigované zvenčí. Lidem, kteří intrikují proti vlastnímu státu ve prospěch cizí moci, se říká pátá kolona. Před zavedením tohoto názvu měli jednoznačnější označení – zrádci.
Pokud útokům na prezidenta, vyvolaným intrikou ministra kultury a podpořeným skupinou politiků a veřejně známých osob sekundují i mainstreamová média včetně veřejnoprávních, lze mluvit o koordinovaném ataku vůči demokraticky zvolené hlavě státu. Můžeme se dohadovat, kdo je autorem námětu a jaká tvůrčí skupina zpracovala a za pochodu koriguje scénář, můžeme pevně věřit, že časem se zákulisí odhalí, momentálně však čas pracuje proti nám. Autoři a aktéři hry už v předstihu určili datum a rezervovali si i plac pro svůj tyátr.
Staroměstské náměstí v Praze posloužilo jako kulisa mnohým dějinným zvratům, zažilo stínání vzpurných hlav, střelbu, bourání soch i stavění pomníků, nesčetné demonstrace a volební mítinky, národní tryzny i pouťové a hokejové veselice. Je to ideální místo i pro policejní zásahy. Jako pamětnice vím, jak nepříjemným kotlem se tento rynek může stát, když ústupové ulice jsou náhle uzavřeny, zatímco z policejního megafonu drnčí hlas: Rozejděte se! Nikdy mi nevymizí obraz z 28. října roku 1988, kdy řada mužů a mladíků držících se vzájemně za ramena vydržela dlouhé minuty ve stoje odolávat proudům ledové vody v ústí zatarasené Železné ulice. Tehdy jsem své prožitky ze státního svátku zachytila pro samizdatové Lidové noviny v článku „My máme pravdu, vy máte psy!“
Dnešní Lidovky a další média dávají prostor politikům, akademikům a jiným mágům, kteří vyzývají občany, aby se v den státního svátku vypravili na Staroměstské náměstí a svou aktivní účastí podpořili demonstraci proti prezidentovi. Mohou však „neohrožení“ vyzyvatelé svým komparzistům zaručit bezpečné ústupové koridory, pokud se shromáždění „spontánně“ zvrhne v řádění „pražských“ majdanistů? Svolavatelům a dalším „rebelujícím“ řečníkům zřejmě úrazy nehrozí, mohou se i z kotle pod ochranou městské policie včas přemístit a schovat na radnici, ostatně krajan pan Jiří Brady dostal už v předstihu od primátorky klíč. Ale kdo v chaosu, který může vzniknout provokací, ochrání nepřipravený lid obecný? Česká policie? Nebo i spřátelená policie německá, která dle čerstvé smlouvy smí zasahovat při protestech a násilnostech na celém území NAŠÍ republiky?
Nechci malovat čerta na zeď, ale pokud je šedou eminencí tohoto pokusu o svržení prezidenta ministr, který nerespektuje státní smlouvy a ani dějiny národa, mají mé obavy opodstatnění. Proto si myslím, že bude rozumnější nechat páně Hermanovu hozenou rukavici ležet na dlažbě a ponechat ministrovy sympatizanty, ať si kolem ní cifrují sami. Televize nám ty tanečky v přímém přenosu beztak ukáže.
V jiném šotu televizní kamery povinně zaznamenají i slavnostní projev prezidenta ve Vladislavském sále, během něhož se objektivy výmluvně zaměří především na prázdná křesla, určená zadkům těch, jejichž srdce jsou okoralá a rozum zatemněný. Je správné, že tyto neosobnosti, pro které bylo ukradení a zničení prezidentské standarty smysluplným činem, nebudou 28. října na Hradě zaclánět. Ale pokud se místo toho chystají na Staroměstském náměstí řečnit do mikrofonu, nevypínejme znechuceně televizi. Je dobré vědět, koho a proč v příštích volbách zbavíme imunity a pak „oceníme“ podle zásluh. Přímá volba prezidenta ukázala, že většina českých občanů stále umí kriticky přemýšlet. A že balení Lži do katechismu Pravdy a Lásky ještě nedokázalo zničit naši schopnost vnímat realitu.
Pevně věřím, že 28. října si zachováme rozvahu, že oslavíme výročí v kruhu přátel a že ponecháme Staroměstský rynek jen politickým kšeftařům, gardistům z neziskovek a dalším marionetám navázaným na Tržiště. (V pražské ulici Tržiště je sídlo ambasády USA.) Bez naší účasti se plánovaný majdan scvrkne na zaznamenané svědectví o spiklencích a jejich ambicích. Chystané drama se změní ve frašku, která nejenže osvěží naše silvestrovské večírky, až si ji budeme ze záznamu pouštět, ale především se stane důvodem pro úklid naší politické scény, odkud vymeteme jak pátou kolonu, tak i hlupácké ochotníky a další nesvéprávné škůdce národních zájmů. Vedlejším přínosem pak může být i obrodný proces v médiích. O tom, zda si odvolaný ministr kultury odjede lízat rány za krajany do Kanady, nebo za bližšími krajany do Bavorska, případně zda se uchytí jako ministr (pro cokoliv) na Ukrajině, mě teď, v předvečer státního svátku, nebaví přemýšlet.
Možná vám připadá, milí čtenáři, že jsem příliš optimistická. Pokud máte ten pocit, přečtěte si, prosím, můj článek znovu. Pak rozeznáte, že je psán sice s humorem a mnohomluvně, ale s jedinou touhou: Praha se nesmí stát Kyjevem!
nwoo,org