Hra na „velké šachovnici“?

V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy.

Na str. 59 tohoto díla umístil Brzezinski mapu oblasti neklidu, konfliktů a násilí. Ta sahá od jižních hranic Ruska k čínské provincii Sin-ťiang, dále pak k Indickému oceánu, na západ k Rudému moři, zasahuje Egypt, Súdán, dále míří na sever a k východnímu konci Středozemního moře zpět na Krym.

Podíváme-li se na uvedenou mapku blíže, zjistíme, že zahrnuje, kromě části severní Afriky, všechny státy, v nichž dochází nebo v nichž má dojít k „revolucím“. K rozvlnění vytýčené oblasti, podle mého názoru, přispěly i samy tamní proamerické diktatury, které za pomocí USA dlouhodobě utiskovaly a vysávaly své národy.

„Součástí problémů v této nestabilní oblasti může být ohrožení americké převahy islámským fundamentalismem. Ten by mohl zneužít nepřátelského postoje islámského náboženství k americkému způsobu života a těžit z arabsko-izraelského konfliktu, aby podkopal prozápadní vlády na Blízkém východě a nakonec ohrozil americké zájmy v této oblasti, zejména v Perském zálivu. Ale bez politické soudržnosti a bez existence jednoho skutečného silného islámského státu bude hrozba, kterou islámský fundamentalismus znamená, postrádat geopolitické těžiště, a proto jeho násilné projevy patrně nebudou vedeny jednotně… Je pravděpodobné, že se tato obrovská oblast, rozrušená vlnami nenávisti a obklopená navzájem soupeřícími silnými sousedy, stane se jedním velkým bitevním polem, na němž se povedou války, především však vleklé a krvavé etnické a náboženské konflikty. …Vnitřní napětí v Turecku a Iránu pravděpodobně nejen zesílí, ale i podstatně omezí stabilizující úlohu, kterou jsou obě země schopny hrát uvnitř tohoto výbušného regionu.“

Z. Brzezinski mluví též o budoucí možné úloze Čína v geopolitické rovině: „Čína, z níž vyrostla opravdová mocnost, představuje geostrategický problém prvořadého významu… Uspořádání vztahů s Čínou si však rovněž vyžádá svou daň… Vyjádřeno bez obalu: Amerika by měla být připravena akceptovat určitou sféru čínského vlivu jako součást politiky úspěšného kooptování Číny do světových záležitostí, otázkou však je, jak velká tato sféra bude a kam až zasáhne. Které oblasti – dnes mimo dosah čínského politického vlivu – bude třeba postoupit znovu se vynořující Říši nebes?

V této souvislosti je zachování americké přítomnosti v Jižní Koreji mimořádně důležité. Bez ní si lze jen velmi obtížně představit další fungování Americko-japonského obranného mechanismu v nynější podobě… Avšak jakýkoli pohyb směrem ke sjednocení Koreje pravděpodobně naruší základy další americké vojenské přítomnosti v Jižní Koreji. Sjednocená Korea by se mohla zříci americké vojenské ochrany , což by zřejmě byla skutečná cena, kterou by Čína požadovala, že svým rozhodujícím vlivem podpoří sjednocení poloostrova.“ (c.d., str. 59-60)

Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrá ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 )

„Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, abY vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)

„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)

Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

Medvěděv: Stejný scénář připravovali pro nás...

Rusko: Ruský prezident Dmitrij Medvěděv se 22. února ve Vladikavkaze zmínil o revolucích v arabských zemích:

"Podívejte se na situaci, která vznikla na Blízkém Východě a v arabském světě. Je těžká. Dají se čekat velmi velké problémy. V řadě případů se dá mluvit o dezintegraci velkých hustě obydlených zemí, o jejich rozpadu na malé fragmenty. A země jsou to velmi nejednoduché. Je celkem pravděpodobné, že proběhnou složité události včetně příchodu fanatiků k moci. Bude to znamenat požáry na desítky let a pokračující rozšiřování extremismu.

Je nutné dívat se pravdě do očí. Takový scénář oni dříve připravovali pro nás, a teď se ho tím spíše budou snažit realizovat. V každém případě tento scénář neprojde. No všechno, co tam probíhá, bude mít přímý vliv na naší situaci, přičemž řeč jde o dost dlouhé perspektivě, řeč jde o perspektivě desítek let."

Zvedavec, 28.2.2011

Nicméně „hra“ o světovládu se na velké šachovnici zřejmě dál hraje. Je zatím velkou otázkou, zda povstání probíhá alespoň částečně v americké režii nebo jde především o spontánní akce značné části nespokojených a hladových občanů arabských států, kteří požadují skutečnou změnu poměrů. Ať je to již tak nebo onak, Amerika usiluje bude i nadále usilovat o udržení svého mocenského postavení v rozbouřeném arabském moři i ve světě. Pozice armády, Američany vycvičené a hýčkané, je v rozvlněných arabských státech, zatím neotřesená. Kořeny impéria jsou zde stále silné. Tyto skutečnosti umožňují předpokládat, že udržení dominantního postavení v  arabských státech zřejmě nebude tak těžké. Proto se USA, možná v součinnosti s osvědčenými koloniálními mocnostmi, mohou souběžně i snažit o podstatné zesílení svého vlivu v Libyí, a to především kvůli ropnému bohatství, jež tato země má. Přípravná mediální palba již běží na plné obrátky, tak jako dříve při přípravě agrese v Iráku a v Afghánistánu. Kolika lžemi jsme byli dříve zahlceni nelze ani říci. Je tomu dnes obdobně?

Do hry na šachovnici však vstupují i další nové a rodící se velmoci a mocnosti. V této situaci stabilita Euroasie nemůže být zajištěna jednou světovou velmocí, její dominancí ve světě, nýbrž jedině spolupráci všech mocností při řešení palčivých problémů současnosti, zejména při odstranění hladu, chudoby, nerovnoprávného postavení Afriky a řady arabských států. Předpokladem míru je jak bezpečnost, založená na normách mezinárodního práva, na funkčnosti Rady bezpečnosti OSN, tak na spravedlnosti, zejména sociální spravedlnosti, na lidských právech, včetně práva na důstojný život všech lidí. Všechny snahy, směřující k tzv. nutné racionální redukci počtu lidí žijících na Zemi, aby údajně nedošlo k přelidnění, nejsou ničím než novodobým barbarským nacismem v globálních rozměrech. Ti, kteří hlásají tyto a podobní teorie, jsou zločinci, kteří by měli co nejdříve stanout před Mezinárodním trestním tribunálem. Jsou nebezpečnou a aktuální hrozbou pro celé lidstvo.

Připomeňme si v těchto souvislostech slova papeže Jana Pavla II.:„Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval.“ ( Centesimus annus, str. 69). Novodobé malthusiánství je zcela jasně v hrubém rozporu s křesťanstvím. Hlasy církví i křesťanů by však měly být mnohem více slyšet.

Ne války, ne zbrojení, ale spolupráce a rozvoj!

Připravil : Dr. O. Tuleškov